Referuju tady o tom trošku pozdě, ale přece. V lednu jsem jel pracovně na 2 noci do Istanbulu. Kurňa, to vám byla nostalgie! Bydlel jsem v Radissonu hned na Bosporu, prakticky v “naší” ulici z roku 2008. Samozřejmě jsem se podíval na náš dům a setkal se se starými osmanskými kamarády. Jo, to to letí! Bospor byl krásnej jako vždycky.

Tak a je to tady - loučíme se s Tureckem! A je to teda kurňa docela smutný, protože jsme si tu zemi docela oblíbili, ba nestydím se říct zamilovali, a leccos nám z ní bude chybět.

Tohle mi bude chybět nejvíc - náš reklamní tým, tzv. Martin’s Angels. Zleva Idil, Aslıhan a Özlem. Musíte uznat, že Turecko je přitažlivá země.

Když jsem v lednu do Turecka přišel, měl jsem misi na 6-9 měsíců. Nakopnout značku, dát reklamě nějakou šťávu, vybudovat tým a vůbec natropit maximum škody v co nejkratší době. Neskromně musím říct, že úkol jsem asi docela splnil, takže mi Vodafone dal vybrat ze 3 dalších misí. No vybrat - ony ty nabídky nepřišly najednou, takže to zdaleka nebyl tak komfortní výběr, jak to asi zní.

Hned dopíšu, kam pojedem, ale musím teď někam odcválat.

(Hned po 5 dnech)

Takže jak? Nakonec jdeme do Budapešti, ale byla to sakra těžká volba! Zachoval jsem se jako hodný chlapec a upřednostnil jsem zájmy firmy před vlastní touhou po dobrodružství. Doufám, že mi to rodná korporace nezapomene!

Ale jak to bylo. Nejdřív jsem dostal nabídku od známého z naší centrály - dělat něco globálního v Irsku. Proč ne, říkal jsem si, všude bude legrace. Už mi poslali poštou smlouvu, už už jsem ji podepisoval, když v tom zasáhl deus ex machina. A to doslova. Velký vodafonní vezír, který řídí spoustu zemí, mi osobně zavolal. Což pro mě byla velká čest. A že prý abych si to s tou centrálou rozmyslel. A že abych radši zůstal v jeho regionu. A že by nejvíc potřeboval píchnout v Maďarsku. A jestli prý je ta země pro mě OK? Je, povídám, vlastně je hodně OK; moje manželka je Maďarka a já jsem si některý ty jejich ugrofinský móresy taky osvojil. Takže to jako zvážím, povídám mu.

Rozstřel mezi Dublinem a Peští byl jednoduchý. V Dublinu bych nudně úředničil, k tomu to depresivní klima - to já nemusím. V Maďarsku mnohem širší role, víc akce, k tomu blízkost domova, pro Beu ty její klobásy - jasná věc. No a co si budeme povídat, peníze taky hrály roli. Je mnohem příjemnější expatit v Pešti než v Dublinu, protože v levné zemi můžete být za stejný balíček mnohem větší king. Takže OK, říkám, jdeme do Maďarska.

Ale pak co - doslova v poslední den mi najednou zavolal můj bývalý šéf Grahame, který teď zakládá nový Vodafone v Kataru. A že prý mám nastoupit na značku a komunikaci, a to co nejdřív. Grahame, povídám, moc díky za nabídku, ale už jsem asi zadaný. Dej mi prosím den.

Budapešť vs Doha - to už tak jednoduché nebylo. Já jsem byl pro Katar, protože jsem byl vždycky dobrodruh, Grahama mám rád, region mi sedí a troška toho tepla mi nevadí. Nedávno jsem si jel Záliv preventivně omrknout, mám tam skvělého kamaráda a čtu i super blog přímo z Kataru, takže vím, že ta země je v pohodě. Ale Bea z Kataru nadšená nebyla. Nechce se s miminkem v klimatizovaném baráku unudit k smrti, nechce hic , atd. atd. Halt pro Maďarku je Budapešť moc velké lákadlo. Drbal jsem se si hlavu, jak ji přesvědčit. Finančně to bylo prašť jako uhoď - v obou zemích ten samý globální balíček, akorát v Kataru bychom navíc dostali tzv. hardship příplatek za nepohodlí, stejně jako v Turecku. Ze zkušenosti už vím, že ten by Bea stejně prolítala na cestách domů - v Istanbulu to bylo to samý. Pořád to byl jeden názor proti druhému. Já bych radši katarskou exotiku, Bea zase kvůli miminku chtěla spíš nějakou zemi bez hardshipu. Do nepohodlí můžeme přece s dalším kontraktem za dva roky.

Beu bych ještě přesvědčil, ale nakonec zase zasáhl velký vizír, který je i nad Grahamem. Chápe prý, že mi Katar připadá lákavější, ale on by mě víc potřeboval v Pešti. A když budu hodný hoch a posloužím firmě, tak se mi to vrátí. To mě samozřejmě přesvědčilo. Proti větru se nečůrá, to už chápu i já. Takže jdeme do Maďarska. Teď jsem tam pár dní byl a už mě to chytlo, bude to tam taky super. A co bude za dva roky, to se uvidí - třeba něco opravdu ulítlýho!

Tento dobrý muž venčí své dvě kachny v samém srdci 15milionového velkoměsta. I takový je Istanbul.

Ještě něco z istanbulských kontrastů. Tohle je nábřeží ve čtvrti Arnavutköy, jedné z elegantních částí Istanbulu. Arnavutköy znamená Albánská ves, ale myslím, že už tu dlouho žádného Albánce neviděli. Hoši z Tirany by museli šmelit s drogama pěkně dlouho, aby si mohli koupit jeden z těchhle domů.

A tohle jsou taky dřevěné domy, jen o čtyři cenové skupiny níž. Tak se žije v Sultanahmetu:

Ty samé fotky ve větším najdete zde.

Náš první tepich

Včera jsme si koupili náš první pořádný tepich. Je to hedvábný sumak z východního Turecka o rozměrech asi 1 x 1.5 metru. Až se jednou vrátíme do Čech, tak si ho pověsíme na zeď jako obraz, aby nám celý život připomínal, že jsme kdysi žili v Istanbulu a že to bylo super.

Budoucím pokolením jsem se rozhodl nechat pár praktických rad, jak kupovat koberec v Istanbulu. Celý text

Včera se mi poprvé poštěstilo dostat se na pravou tureckou svatbu. Ženil se můj kolega Can (čti Džan), který je v civilu specialistou na retailovou komunikaci. Zlatej kluk. Svatbu měli státní, takže jsme do žádné mešity nešli. Škoda, bylo by mě to zajímalo. Ale i tak to bylo super. Díky své maďarské manželce jsem na hlučné svatby zvyklý, ale tohle samozřejmě překonalo všechna moje očekávání. Bylo tam tak 200-300 lidí (malá městská svatba, na vesnici by prý hostů bylo mnohem víc) a všichni si se mnou strašně chtěli povídat. Mluvili jen turecky, ale zato hodně plynně. Po obřadu si všichni stoupli do řady a jali se gratulovat šťastnému páru. Každý přitom navlékl nevěstě jeden zlatý náramek jako dárek. Tak se v Turecku tradičně předává bohatství - v podobě zlatých kroužků na ruce a na nohy. Vypadá to asi tak:

Na ženicha se zase připichují stodolarové (a padesátilirové) bankovky:

Holt jiná země, jiný mrav. Ale byl to prima zážitek a mí turečtí přátelé opět osvědčili svou fenomenální pohostinnost.

Pohled z našeho okna. Tohle je snad nejnaloženější loď, co kolem nás projela. Na webu jsem si pak našel, že E. R. Felixstowe má délku 277 m, šířku 40 m a ponor 14 m. Pluje pod liberijskou vlajkou a mateřským přístavem je Monrovia. Je to macek.

Musím se pochlubit: včera jsme byli na Kristal Elma (Křišťálovém jablku), což je nejprestižnější cena turecké reklamy. No a vyhráli jsme Jabka hned dvě - za nejlepší televizi a za nejlepší alternativní média. Bylo to za dubnovou kampaň, kupodivu zrovna za spot, kterému jsem z celé trojice věřil nejméně a který jsme natočili jako výraz důvěry v agenturu. No a vyšlo to. Konkurenti se nechytli ani v jedné kategorii. Samozřejmě mě to potěšilo, protože je to pro Vodafone první takový úspěch v Turecku. Někdy sem nějaké turecké reklamy dám - asi spíš cizí než ty naše, protože jsem práci na blog nikdy moc tahat nechtěl. Ale úroveň je tu překvapivě vysoká - špička je rozhodně širší než u nás. Kreativců je holt dost, konkurence ohromná a rozpočty jsou taky o ždibec větší.