Bea mi řekla, že Martínek právě oslavil kulaté 17měsíční narozeniny. Je to tak - i taková bizarní výročí to ženské pohlaví sleduje! Pro nás muže jsou takové počty zcela nepochopitelné. Já jsem třeba o Martínkovi věděl jen to, že je mu něco přes rok, a krásně mi to stačilo. Hlavní ovšem je, že je to pořád takovej sympatickej chlapík. Hodně se směje, hodně miluje auta a hodně si přeje dostat pistolku, kterou viděl v jedné obrázkové knížce. Každou feministku můžu ubezpečit, že tyhle maskulinní sklony se v něm objevily zcela spontánně, aniž by ho rodiče nějak genderově vychovávali a aniž by mu nosili domů na hraní palné zbraně. Kluci mají prostě to lumpačení v genech, a tak to má být. Víc Martínkových fotek je tady.

Tak nám pokřtili Martínka - stalo se to v Szatmáru a byl to stejný pan farář jako před čtyřmi roky s Timinkou v Kolozsváru. Martínek byl jako andílek - během obřadu ani nepíp, dokonce ani když na něj lili vodu. Zato Timi vyváděla jako nějaký nižší primát. Podlezla pod farářem, zezadu skočila na oltář a pokusila se sfouknout asi metr vysokou svíčku, nejtlustší v celém kostele. Naštěstí jsem ji ale chytil včas. Za těch pár minut ještě natropila věcí, že by to ve středověku stačilo tak na čtyři exkomunikace. Je to div, protože normálně Timi při slavnostních ceremoniích vycítí vážnost situace a chová se vzorně. Teď ji ale žralo, že Martínek je středem pozornosti, a tak ze žárlivosti dělala rotyku. Nakonec se ale všichni usmívali - pan farář je přece jen rodinný známý a chápe situaci.

Unavená, ale šťastná maminka.

Na zpáteční cestě jsem v Huedinu obdivoval mimořádně povedené exempláře cigánypaloták - cikánských paláců. Ty si staví bohaté cikánské rodiny, aby daly najevo, že se jim daří. Doposud jsem myslel, že největší úder moderní architektuře zasadily zbohatlické domy v Negreşti Oaş, ale v Huedinu je taková palácová čtvrť, až člověku puká srdce. Však se podívejte sami, jak takový lepší rodinný domek vypadá:

A ještě milý detail ze střechy - že neuhodnete, jakým autem zámecký pán jezdí?

Bea mi říkala, že tyhle paláce si staví přičinlivý klan Gáborovců, který se živí klempířinou. Gáborovci prý moc dobře vědí, že jejich baráky vypadají uhozeně - sami se jim prý taky smějou. Stavějí je ale takhle z reklamních důvodů - ty kilometry střech mají šokovat a ukázat jejich zdatnost v klempířině. No a vychází jim to - za takovým barákem se otočí každý.

Z Martínka roste docela valibuk. Ale usměvavej. Je to veselý a šťastný miminko; směje se asi stokrát víc než v jeho věku Timinka. Vůbec má od narození jinou povahu, takovou přístupnější a méně zlotřilou. Jsou holt každej jinej, ale my samozřejmě máme strašně rádi oba dva.

Další fotky jsou už tradičně v albu Martínek na Picase.

V náhlém záchvat pracovitosti jsem do našeho alba na Picase přidal nové fotky. Je tam nějaký nový Martínek, pár fotek Timinky a taky mí milí kolegové z Turecka. Ještě dneska je vidět, jak se s námi Bospor při té rozlučkové party houpal.

Život v Budapešti jinak probíhá parádně. Nějak si tu začínám zvykat. Práce je fajn a s lidma jsme se už fest sčuchnul. Za necelé dva měsíce mám za sebou šest vinných degustací, přičemž tu poslední jsme s týmem skončili v 6.30 ráno. Profesní život je tu holt intenzivní. I to jídlo je skvělý - v tom Maďarsko vede nad Tureckem na celý čáře. Pálivá paprička, nepřekonatelné salámy, sýry, které opravdu mají nějakou chuť (to zrovna v ‘Bulu nebylo), sušenky od Győri Keksz, ostré túry po vyhlášených budapešťských cukrárnách (Gerbeaud znají všichni, ale počkejte, až tu zrecenzuju Daubnera) - no, dá se to. S dětmi je to navíc dvakrát veselejší.

Timi začala ve středu chodit do školky - poprvé v životě. Báli jsme se, jaké to bude, ale ještě ani nebekla. Zapadla mezi maďarský dorost naprosto suverénně. Je ve skupině Jegesmedve (Lední medvídci), kde jsou skoro samí předškoláci, tedy děti o dva roky starší než ona. Ale aspoň se obouchá. Paní učitelka - Gabi néni, teta Gabi - je moc hodná. Včera u nás byl Mikuláš - zrovna když jsem jako na potvoru odešel do garáže - a Timi se to moc líbilo. Nejdřív se ho tedy bála a utekla před ním do svého pokojíčku, ale čokoláda prostrčená mezi dveřmi ji přiměla vyjít ven. Bylo to super.

Martínek je zlatej, alespoň tedy přes den. Timinka na něm může nechat oči; pořád ho chce přebalovat. Už teď je vidět, že každý mrňous úplně jinou náturu. Timi byla raubíř, Martínek je klidnější a vyrovnanější. Timi v životě neměla dudlík v puse, Martínek je dudlíkovej od prvního dne. Uvidíme, jak se to vyvine. Mně by nevadilo, kdyby se takhle šikovně doplňovali. Aspoň se mi nebudou hádat na oslavě šedesátin, třeba.

Zítra jedu bohužel pracovně do Dublinu. Jsem nerad 4 dny od rodiny, ale co nadělám.

Martínek - 9 dnů, 2008

Timi - 8 dnů, 2005

Další Martínkovy fotky najdete v novém albu na Picase.

První setkání třetího druhu proběhlo dobře. Timi, která se celé měsíce netajila plánem “vyhodit miminko z okna”, byla k Martínkovi moc hodná a dokonce ho i pochovala. Snad to tak sourozencům bude klapat furt!

Bere mi ale dech, jak rychle ten čas letí. Ještě včera pro mě Timi sama byla miminko. A teď najednou vypadá vedle Martínka jako velká zodpovědná holka. Živote, proč ten kvalt?

Dnes ve 14.16 se nám narodil syn! Byl to těžší a delší porod než s Timinkou, ale teď už jsme všichni šťastní.

Jak asi víte, dlouho jsme pro kloučka hledali nějaké maďarské jméno. Žádné se nám ale nelíbilo, dokonce ani Attila ne. Nakonec jsme ho tedy pojmenovali Martin, což je, uznávám, až nehorázně nápadité. Ale myslíme, že se mu jméno bude líbit a že mu bude slušet.

Pro fandy statistik: při narození měl Martínek 51 cm a vážil 3,16 kg. Tedy přesně o 1 cm a 10 g víc než před třemi roky Timinka. Fakt nám to lidstvo roste.

Brzo napíšu víc!