V květnu jsme se rozhodli dát našemu buranskému životu nějakou tu kultůru a vyrazili jsme do Ameriky. Však to znáte - zaúpět si trošku mezi imperialisty a nastavit zrcadlo jejich prohnilému životnímu stylu. Vzali jsme s sebou i mou mámu, protože jsme ji vždycky chtěli vzít na pořádný výlet a protože když už, tak už.

Čekali jsme, že to v Americe bude pěkný - vždyť tam žil Vinnetou a Forrest Gump- ale že to bude až tak pěkný, to nás přece jen překvapilo. Letěli jsme z Budapešti do Los Angeles a pak jsme se poflakovali po jižní Kalifornii, Nevadě, Utahu a Arizoně. I do toho Mexika jsme skočili, ale spíš jen abychom se přesvědčili, že je tam fakt bordel. Zažili jsme všechno to, na co jsme se tak těšili. Celé dny v poušti a celé večery v bazénu, krásná velká auta a krásné malé silničky, mexikánskou kuchyni a indiánské rezervace a konečně pořádné porce pití v restauracích. A skvělé lidi, kteří se k nám chovali taky jako k lidem. Nebylo by od věci zkusit to zavést taky u nás v Evropě - myslím úsměv a tak - ale asi by to bylo moc drahý. V každém případě to byl parádní výlet a všichni jsme si řekli, že za nějaký čas musíme do USA zpátky.

Americká galerie

V březnu se mi podařilo přivézt si nádhernou otravu jídlem z Indonésie. Byl jsem tři dny v Jakartě kvůli nějaké akci a samozřejmě jsem si přes veškerá dobrá předsevzetí dal v jednom místním pajzlu nějakou čínu. Nezapomenutelný zážitek! Kromě miliardy nepřátelských baktérií jsem si z Jakarty odvezl i pozitivní dojmy. Hlavně z toho, že místní holky vypadají opravdu skvěle a že islám se tu bere ještě ležérněji než v IST. No však se jen podívejte na tuhle krasavici, která se přede mnou natřásala celou asi dvouhodinovou cestu taxíkem…

Referuju tady o tom trošku pozdě, ale přece. V lednu jsem jel pracovně na 2 noci do Istanbulu. Kurňa, to vám byla nostalgie! Bydlel jsem v Radissonu hned na Bosporu, prakticky v “naší” ulici z roku 2008. Samozřejmě jsem se podíval na náš dům a setkal se se starými osmanskými kamarády. Jo, to to letí! Bospor byl krásnej jako vždycky.

Strávili jsme parádní týden v Chamonix a kolem Ženevského jezera. Později napíšu víc, zatím aspoň fotky na obvyklém místě na Picase. Tentokrát jsem opravdu spokojenej s fotkama hor. Jedna na ukázku: ten bílý kopeček vpravo je Mont Blanc.

Na Velikonoce jsme samozřejmě zajeli do Rumunska za Beinými rodiči. Bylo to super jako vždycky. V neděli jsem zase dostal svůj typický hovězí nápad, a sice že se zajedeme podívat na Ukrajinu, což je od tchána jen asi 20 km. Byl to velký zážitek hlavně pro chudáka auto, které s námi doskákalo po neskutečných ukrajinských komunikacích až do Beregova. Ukrajinský venkov působil samozřejmě trošku chudě, ale zase krajina byla pěkná, o to nic. Koupil jsem si tam velmi výhodně místní pivo, Lvivskoje, protože vždycky rád zkouším lokální produkty. Bohužel jsem se přehmát a omylem jsem vzal nealko variantu. Večer - už zpátky v Rumunsku - jsem ho tedy ucucával velmi melancholicky. Když Čech jako já sedí v Rumunsku, konverzuje s bandou Maďarů a popíjí k tomu ukrajinské pivo bez alkoholu, je to jeden z těch životních momentů, kdy se člověk maně ptá po smyslu toho všeho. Ale dobrý.

Řekli jsme si, že je nejvyšší čas, aby Martínek spatřil moře. A taky už jsme všichni měli po zimě chuť na pořádnou zmrzlinu. A tak jsme sedli do auta a skočili na víkend do slovinské Lublaně a italského Terstu. To je jedna z výhod Budapešti - za dvě hodiny jste ve Slovinsku a odtamtud už je všude blízko.

Fasáda domu, na který jsme čučeli z okna lublaňského hotelu. Přišlo mi to jako nejfotogeničtější věc v celé Lublani.

Lublaň je příjemné malé městečko. Celkem tam chcíp pes, ale chcíp tak nějak elegantně. Vůbec celé Slovinsko je mile upravené a na první pohled v cajku. Ale co si budeme povídat, ten pravý život začne až v momentě, když překročíte hranice do Itálie. Sjížděli jsme serpentiny k Terstu a ve vzduchu bylo najednou opravdové jaro, všude vůně, květy, troubící malá auta a taková ta radost, která je jen ve Středomoří.

Zmrzlina byla báječná.

Mrkli jsme se i na slavnou vilu Miramare, podle které jsou pojmenovány stovky skromnějších nemovitostí po celém světě. Je to pěkné místo. Tehdá holt ještě byly k dostání pořádný parcely.

Celkově to byla super cesta a zase nám připomněla, že k stáru bychom byli asi nejšťastnější v nějakém šikovném domečku v severní či střední Itálii. Hlavně Bea to tak cítí. Já jsem dřív chtěl spíš do Rakouska, ale tak nějak čím dál tím víc dávám Bee za pravdu. Však uvidíme.

Koncem května jsme podnikli malý výlet po egejském pobřeží Turecka. A nebylo to špatný! Maj to tam klucí turecký docela pěkný - památky jako Brno, počasí ještě o dost lepší než v Istanbulu, pěkný moře, utěšená krajina jako v Toskánsku, pěkný široký silnice s hlučným, ale jinak dost kvalitním povrchem. Fotky najdete už tradičně na Pbase i na Picasawebu.

Co jsme viděli a co doporučujeme: Celý text