Dopravní značka Bůh žehnej americké armádě. Z výletu k iráckým hranicím.V sobotu jsme se vrátili z malého výletu do Kuvajtu. Bylo to fantastický. Jednak jsme měli super hostitele Pavla, druhak je Kuvajt apartní země a člověk tam vidí věci, který jinde nejsou. Však se podívejte na nějaký ty fotky. Projeli jsme se v poušti, pohonili divoký velbloudy, vyráchali se v Perském zálivu (ropa byla teplá jako kafe), fotili masovou páteční modlitbu v přistěhovaleckejch čtvrtích, setkali se se slovenským farmářem, kterej v poušti tajně chová luxusní psy pro bohatý Kuvajťany, no prostě žili jsme naplno. Počasí bylo pěkný (něco málo pod padesát stupínků ve stínu), benzín za hubičku (4 dináry za plnou nádrž osmiválcového džípu) - co víc by člověk od života chtěl.

Zítra jedeme na skok do Kuvajtu navštívit starého kamaráda Pavla, který tam už tři roky dělá u mobilního operátora Wataniya. Samozřejmě se hrozně těšíme, i když je nám jasné, že tam bude hic jako víte kde. Tohle je předpověď počasí, kterou jsem před deseti minutami stáhnul ze CNN. Naštěstí jsme se zrovna vrátili z jižního Turecka, kde byly taky pěkné třicítky, takže máme natrénováno. Ale stejně - všichni tři si zvedneme osobáky o dobrých 10 stupňů. Bude to zkouška ohněm.

Před naším barákem. Každý den tu s Timi pozorujeme medúzy.

V poslední době vedeme dobré rozhovory s Timi. ”Já jsem ještě dítě?,” zeptala se dneska v autě. “Jo,” povídá jí Bea, “ještě jsi malá holčička.” - “Ale já ještě vyrostu,” na to Timi. “A potom budu žena?” ”Jo, potom budeš žena.” - ”Ale já ještě nechci být žena. Zítra budu ještě dítě?”

Je to legrace, ale zase ne tak úplně. Já taky chci, aby zítra byla ještě dítě.

V sobotu jsem měl velký den - setkal jsem s Lewisem Hamiltonem. Měli jsme na Velké ceně Turecka akci - vylosovali jsme jednoho našeho zákazníka, Lewis mu osobně zavolal, pozval ho na dráhu a před celým davem s ním objel dvě kola v safety caru. Jak jsem tomu zákazníkovi záviděl! Ale byl to super chlapík, akce klapla dobře. Lewis byl ohromně sympatický. Působil skromně, na nic si nehrál, a i ten jeho úsměv vypadal opravdově - ne jako úsměv č. 17 pro sponzory. Ke konci jsem už byl tak oprsklý, že jsem si od něj nechal podepsat loňskou mclarenskou bundu. Teď s ní nesmím do deště ani do čistírny. Ale stálo to za to.

I v neděli jsme byli na závodech, samozřejmě s celou rodinou. Timi se držela, má formule už dlouho ráda a strašně ji potěšily dva malé modýlky, které jsme jí koupili. Ale řev motorů pro ni byla těžká zkouška. Měli jsme bohužel až příliš dobrá místa a při startu už to nebyl hluk - vzduch kolem nás se prostě úplně rozbil. Měli jsme sice špunty do uší, ale i tak to byla síla.

Při setkání s Lewisem jsem nesměl fotit a jako dobrý blbec jsem skutečně svůj foťák odevzdal. Ostatní ale nebyli tak naivní a když přišla chvíle Ch, vytáhli mobily s foťáčkama a cvakali ostošest. Jen já jsem tam stál jak hovado a žmoulal v ruce to zpropadený Blackberry, které fotit neumí. No nic, tak to chodí.

Trošku jsem pak fotil aspoň při závodě. Něco vyšlo, ale budu se muset ještě hodně učit, aby toho bylo víc. Ti lidi s těma autama totiž jezděj hrozně rychle a zvlášť při průjezdu startovní rovinkou nikdo z nich nemyslí na to, že by trošku zpomalil a udělal se na fotkách ostřejší. Takoví voni nejsou. Ale něco přece vyšlo, koukněte se sem.

Objevili jsme Şile - super plácek kousek od Istanbulu, kde se dají báječně trávit víkendy. Dá se tu jíst s nepřekonatelným výhledem, blbnout na pláži a vůbec tak nějak žít. Jsou tu skvělé písečné i oblázkové pláže, které jsou zatím naštěstí docela prázdné. V červnu už tu prý bude hlava na hlavě. Tak uvidíme. Turci říkají, že koupání je lepší ve Středozemním moři, protože je teplejší, ale jídlo je zase lepší u Černého, protože jsou v něm chutnější ryby. Mně je to putna, protože stejně jím kuře.

Na cestě do Şile je super, že se tam jede přes polskou vesnici Polonezköy. Tam už 150 let přežívá polská komunita, což poznáte podle domů, podle jídel v restauracích i podle jmen na hřbitově. Zvlášť ten hřbitov mě fascinuje. Každý má na náhrobku vytesaný hotový příběh. Třeba tenhle pán bojoval v Krymskiej wojně, tenhle zase v roce 1848 válčil za wolność v Krakově a když to nevyšlo, vstoupil do tureckého vojska, aby nakonec skončil v téhle polské vesnici v Anatolii. Já tady vlastně taky žoldačím pro Osmany, když se to tak vezme. Akorát místo té volnosti se dneska bojuje hlavně za splacení hypotéky.