Tak nám pokřtili Martínka - stalo se to v Szatmáru a byl to stejný pan farář jako před čtyřmi roky s Timinkou v Kolozsváru. Martínek byl jako andílek - během obřadu ani nepíp, dokonce ani když na něj lili vodu. Zato Timi vyváděla jako nějaký nižší primát. Podlezla pod farářem, zezadu skočila na oltář a pokusila se sfouknout asi metr vysokou svíčku, nejtlustší v celém kostele. Naštěstí jsem ji ale chytil včas. Za těch pár minut ještě natropila věcí, že by to ve středověku stačilo tak na čtyři exkomunikace. Je to div, protože normálně Timi při slavnostních ceremoniích vycítí vážnost situace a chová se vzorně. Teď ji ale žralo, že Martínek je středem pozornosti, a tak ze žárlivosti dělala rotyku. Nakonec se ale všichni usmívali - pan farář je přece jen rodinný známý a chápe situaci.

Unavená, ale šťastná maminka.

Na zpáteční cestě jsem v Huedinu obdivoval mimořádně povedené exempláře cigánypaloták - cikánských paláců. Ty si staví bohaté cikánské rodiny, aby daly najevo, že se jim daří. Doposud jsem myslel, že největší úder moderní architektuře zasadily zbohatlické domy v Negreşti Oaş, ale v Huedinu je taková palácová čtvrť, až člověku puká srdce. Však se podívejte sami, jak takový lepší rodinný domek vypadá:

A ještě milý detail ze střechy - že neuhodnete, jakým autem zámecký pán jezdí?

Bea mi říkala, že tyhle paláce si staví přičinlivý klan Gáborovců, který se živí klempířinou. Gáborovci prý moc dobře vědí, že jejich baráky vypadají uhozeně - sami se jim prý taky smějou. Stavějí je ale takhle z reklamních důvodů - ty kilometry střech mají šokovat a ukázat jejich zdatnost v klempířině. No a vychází jim to - za takovým barákem se otočí každý.

O víkendech je teď bez výjimky hic jak blázen a my projíždíme Maďarsko křížem krážem. Včera jsme se cestou z vinařské oblasti Villány (dole kousek od chorvatských hranic, asi nejjiskrnější červené ve střední Evropě) zastavili u slavného Moháče. Jo jo, tam, kde byla ta velká bitva s Turkem.

Žijou tam dvě národnostní menšiny, což Maďaři okázale respektují cedulemi v němčině a chorvatštině. (I když jinak se zrovna probíhající volební kampaň nese čistě v duchu “Maďarsko Maďarům”. Ale o nacionalismu až někdy příště.)

Timince jsme se museli vysvětlit, že tady kdysi dávno maďarský a český král Lajos II. bojoval proti Turkům. A že umřel támhle v tom zatrachtilém potoku Csele. Překvapilo ji to, protože my jako rodina máme přece Turecko rádi a ona dodnes vzpomíná na to, jak si v Istanbulu hrávala s dcerami domovníka Hasana. Takže nakonec položila věnec i za Turky. No není to pěkné gesto od takové česko-maďarské holčičky? Na Timi je vidět, že se ta naše Evropa za těch skoro 500 let přece jen trošku zcivilizovala.

Jo a mimochodem - potok Csele je zatrachtilý nejen kvůli Ladislavovi Ludvíkovi II. Jagellonskému, ale taky kvůli tomu, že dodnes terorizuje okolí nekřesťanskými hordami komárů. Když jsem se před lety flákal v dunajské letě, tak jsem myslel, že tam je komárů docela dost. Ale moháčské bažiny hrajou ještě úplně jinou ligu, což je dodnes vidět na celé naší rodině.

Jo a ještě jedno mimochodem. U nás doma, páč bydlíme u Dunaje, je momentálně taky překomárováno. Sousedi nám říkali, že už si stěžovali na samosprávě čtvrti Óbuda (Stará Buda). Že prej je polovina května a považte, ještě neletěl vrtulník! Koukal jsem na to jak blázen - co s tím má co dělat vrtulník? Ale teď už to vím - město platí každý rok vrtulník, který přelétává nad Dunajem a kropí komáry nějakým svinstvem. No a tento rok bylo potřeba zahájit protikomáří kampaň již počátkem května, ale samospráva se dobře o týden opozdila. Zločinci! Takže nyní i Bea sedí doma a čeká, kdy se na obzoru objeví přátelské vrtulníky.