Největší maďarský časák o reklamě - Kreatív - zrovna zveřejnil žebříček reklamy za rok 2009. Je to něco jako reklamní Oskaři a hrozně se tu na to věří. Žebříček se počítá ze všech cen, co kdo za rok obdržel. No a nás hrozně potěšilo, že Vodafone se stal 2. nejkreativnější firmou v zemi. Je to docela skok - před rokem jsme byli až sedmí. Jestli se chcete trochu pocvičit v maďarštině, tak tady je tabulka a link na celý článek.

Pro začínající hungaristy: to sexy slovo “ügyfelek” v záhlaví tabulky znamená “klienti”.

No, jsme rádi. Reklamy se líběj, ukazatele značky letěj nahoru a prodeje jsou taky fajn - jsme jediný operátor v Maďarsku, kterému přibývají zákazníci. Není to špatný, mohlo by bejt i hůř.

Musím se pochlubit - mám další formulový skalp. Ve čtvrtek jsem dělal malý rozhovor s Heikki Kovalainenem a jako největší trapák jsem si od něj nechal podepsat čepici. Po loňské soutěži s Lewisem Hamiltonem a předloňském setkání s Davidem Coulthardem mám tedy na kontě už tři piloty. Jsem holt fanda, co nadělám.

Držel jsem dneska Heikkimu palce, a taky mu to docela jelo - skončil pátý.

O víkendech je teď bez výjimky hic jak blázen a my projíždíme Maďarsko křížem krážem. Včera jsme se cestou z vinařské oblasti Villány (dole kousek od chorvatských hranic, asi nejjiskrnější červené ve střední Evropě) zastavili u slavného Moháče. Jo jo, tam, kde byla ta velká bitva s Turkem.

Žijou tam dvě národnostní menšiny, což Maďaři okázale respektují cedulemi v němčině a chorvatštině. (I když jinak se zrovna probíhající volební kampaň nese čistě v duchu “Maďarsko Maďarům”. Ale o nacionalismu až někdy příště.)

Timince jsme se museli vysvětlit, že tady kdysi dávno maďarský a český král Lajos II. bojoval proti Turkům. A že umřel támhle v tom zatrachtilém potoku Csele. Překvapilo ji to, protože my jako rodina máme přece Turecko rádi a ona dodnes vzpomíná na to, jak si v Istanbulu hrávala s dcerami domovníka Hasana. Takže nakonec položila věnec i za Turky. No není to pěkné gesto od takové česko-maďarské holčičky? Na Timi je vidět, že se ta naše Evropa za těch skoro 500 let přece jen trošku zcivilizovala.

Jo a mimochodem - potok Csele je zatrachtilý nejen kvůli Ladislavovi Ludvíkovi II. Jagellonskému, ale taky kvůli tomu, že dodnes terorizuje okolí nekřesťanskými hordami komárů. Když jsem se před lety flákal v dunajské letě, tak jsem myslel, že tam je komárů docela dost. Ale moháčské bažiny hrajou ještě úplně jinou ligu, což je dodnes vidět na celé naší rodině.

Jo a ještě jedno mimochodem. U nás doma, páč bydlíme u Dunaje, je momentálně taky překomárováno. Sousedi nám říkali, že už si stěžovali na samosprávě čtvrti Óbuda (Stará Buda). Že prej je polovina května a považte, ještě neletěl vrtulník! Koukal jsem na to jak blázen - co s tím má co dělat vrtulník? Ale teď už to vím - město platí každý rok vrtulník, který přelétává nad Dunajem a kropí komáry nějakým svinstvem. No a tento rok bylo potřeba zahájit protikomáří kampaň již počátkem května, ale samospráva se dobře o týden opozdila. Zločinci! Takže nyní i Bea sedí doma a čeká, kdy se na obzoru objeví přátelské vrtulníky. 

V Maďarsku se slavil faršang (karneval) a ve školce byla samozřejmě akce. Timi šla za Pirošku, tedy za naši Červenou Karkulku. Mimochodem ve školce se Timině moc líbí. Když jsme ji tam v listopadu vedli poprvé, mysleli jsme, kolik nebude řevu. Ale nebrečela ani jednou. Našla si tam svou první životní kamarádku - Gréti - a kvůli ní chce do školky i o víkendu. No tak kéž jí to vydrží.

Tak a je to tady - loučíme se s Tureckem! A je to teda kurňa docela smutný, protože jsme si tu zemi docela oblíbili, ba nestydím se říct zamilovali, a leccos nám z ní bude chybět.

Tohle mi bude chybět nejvíc - náš reklamní tým, tzv. Martin’s Angels. Zleva Idil, Aslıhan a Özlem. Musíte uznat, že Turecko je přitažlivá země.

Když jsem v lednu do Turecka přišel, měl jsem misi na 6-9 měsíců. Nakopnout značku, dát reklamě nějakou šťávu, vybudovat tým a vůbec natropit maximum škody v co nejkratší době. Neskromně musím říct, že úkol jsem asi docela splnil, takže mi Vodafone dal vybrat ze 3 dalších misí. No vybrat - ony ty nabídky nepřišly najednou, takže to zdaleka nebyl tak komfortní výběr, jak to asi zní.

Hned dopíšu, kam pojedem, ale musím teď někam odcválat.

(Hned po 5 dnech)

Takže jak? Nakonec jdeme do Budapešti, ale byla to sakra těžká volba! Zachoval jsem se jako hodný chlapec a upřednostnil jsem zájmy firmy před vlastní touhou po dobrodružství. Doufám, že mi to rodná korporace nezapomene!

Ale jak to bylo. Nejdřív jsem dostal nabídku od známého z naší centrály - dělat něco globálního v Irsku. Proč ne, říkal jsem si, všude bude legrace. Už mi poslali poštou smlouvu, už už jsem ji podepisoval, když v tom zasáhl deus ex machina. A to doslova. Velký vodafonní vezír, který řídí spoustu zemí, mi osobně zavolal. Což pro mě byla velká čest. A že prý abych si to s tou centrálou rozmyslel. A že abych radši zůstal v jeho regionu. A že by nejvíc potřeboval píchnout v Maďarsku. A jestli prý je ta země pro mě OK? Je, povídám, vlastně je hodně OK; moje manželka je Maďarka a já jsem si některý ty jejich ugrofinský móresy taky osvojil. Takže to jako zvážím, povídám mu.

Rozstřel mezi Dublinem a Peští byl jednoduchý. V Dublinu bych nudně úředničil, k tomu to depresivní klima - to já nemusím. V Maďarsku mnohem širší role, víc akce, k tomu blízkost domova, pro Beu ty její klobásy - jasná věc. No a co si budeme povídat, peníze taky hrály roli. Je mnohem příjemnější expatit v Pešti než v Dublinu, protože v levné zemi můžete být za stejný balíček mnohem větší king. Takže OK, říkám, jdeme do Maďarska.

Ale pak co - doslova v poslední den mi najednou zavolal můj bývalý šéf Grahame, který teď zakládá nový Vodafone v Kataru. A že prý mám nastoupit na značku a komunikaci, a to co nejdřív. Grahame, povídám, moc díky za nabídku, ale už jsem asi zadaný. Dej mi prosím den.

Budapešť vs Doha - to už tak jednoduché nebylo. Já jsem byl pro Katar, protože jsem byl vždycky dobrodruh, Grahama mám rád, region mi sedí a troška toho tepla mi nevadí. Nedávno jsem si jel Záliv preventivně omrknout, mám tam skvělého kamaráda a čtu i super blog přímo z Kataru, takže vím, že ta země je v pohodě. Ale Bea z Kataru nadšená nebyla. Nechce se s miminkem v klimatizovaném baráku unudit k smrti, nechce hic , atd. atd. Halt pro Maďarku je Budapešť moc velké lákadlo. Drbal jsem se si hlavu, jak ji přesvědčit. Finančně to bylo prašť jako uhoď - v obou zemích ten samý globální balíček, akorát v Kataru bychom navíc dostali tzv. hardship příplatek za nepohodlí, stejně jako v Turecku. Ze zkušenosti už vím, že ten by Bea stejně prolítala na cestách domů - v Istanbulu to bylo to samý. Pořád to byl jeden názor proti druhému. Já bych radši katarskou exotiku, Bea zase kvůli miminku chtěla spíš nějakou zemi bez hardshipu. Do nepohodlí můžeme přece s dalším kontraktem za dva roky.

Beu bych ještě přesvědčil, ale nakonec zase zasáhl velký vizír, který je i nad Grahamem. Chápe prý, že mi Katar připadá lákavější, ale on by mě víc potřeboval v Pešti. A když budu hodný hoch a posloužím firmě, tak se mi to vrátí. To mě samozřejmě přesvědčilo. Proti větru se nečůrá, to už chápu i já. Takže jdeme do Maďarska. Teď jsem tam pár dní byl a už mě to chytlo, bude to tam taky super. A co bude za dva roky, to se uvidí - třeba něco opravdu ulítlýho!