Tak nám pokřtili Martínka - stalo se to v Szatmáru a byl to stejný pan farář jako před čtyřmi roky s Timinkou v Kolozsváru. Martínek byl jako andílek - během obřadu ani nepíp, dokonce ani když na něj lili vodu. Zato Timi vyváděla jako nějaký nižší primát. Podlezla pod farářem, zezadu skočila na oltář a pokusila se sfouknout asi metr vysokou svíčku, nejtlustší v celém kostele. Naštěstí jsem ji ale chytil včas. Za těch pár minut ještě natropila věcí, že by to ve středověku stačilo tak na čtyři exkomunikace. Je to div, protože normálně Timi při slavnostních ceremoniích vycítí vážnost situace a chová se vzorně. Teď ji ale žralo, že Martínek je středem pozornosti, a tak ze žárlivosti dělala rotyku. Nakonec se ale všichni usmívali - pan farář je přece jen rodinný známý a chápe situaci.

Unavená, ale šťastná maminka.

Na zpáteční cestě jsem v Huedinu obdivoval mimořádně povedené exempláře cigánypaloták - cikánských paláců. Ty si staví bohaté cikánské rodiny, aby daly najevo, že se jim daří. Doposud jsem myslel, že největší úder moderní architektuře zasadily zbohatlické domy v Negreşti Oaş, ale v Huedinu je taková palácová čtvrť, až člověku puká srdce. Však se podívejte sami, jak takový lepší rodinný domek vypadá:

A ještě milý detail ze střechy - že neuhodnete, jakým autem zámecký pán jezdí?

Bea mi říkala, že tyhle paláce si staví přičinlivý klan Gáborovců, který se živí klempířinou. Gáborovci prý moc dobře vědí, že jejich baráky vypadají uhozeně - sami se jim prý taky smějou. Stavějí je ale takhle z reklamních důvodů - ty kilometry střech mají šokovat a ukázat jejich zdatnost v klempířině. No a vychází jim to - za takovým barákem se otočí každý.

Na Velikonoce jsme samozřejmě zajeli do Rumunska za Beinými rodiči. Bylo to super jako vždycky. V neděli jsem zase dostal svůj typický hovězí nápad, a sice že se zajedeme podívat na Ukrajinu, což je od tchána jen asi 20 km. Byl to velký zážitek hlavně pro chudáka auto, které s námi doskákalo po neskutečných ukrajinských komunikacích až do Beregova. Ukrajinský venkov působil samozřejmě trošku chudě, ale zase krajina byla pěkná, o to nic. Koupil jsem si tam velmi výhodně místní pivo, Lvivskoje, protože vždycky rád zkouším lokální produkty. Bohužel jsem se přehmát a omylem jsem vzal nealko variantu. Večer - už zpátky v Rumunsku - jsem ho tedy ucucával velmi melancholicky. Když Čech jako já sedí v Rumunsku, konverzuje s bandou Maďarů a popíjí k tomu ukrajinské pivo bez alkoholu, je to jeden z těch životních momentů, kdy se člověk maně ptá po smyslu toho všeho. Ale dobrý.