Dietrich Schwantz: Vzdělanost jako živý dialog s minulostí

„Vše začalo tím, že Zeus z Tartaru vysvobodil Kyklópy, kteří vyzbrojili tři božské bratry: Zeus dostal blesk, Hádés přilbu neviditelných a Poseidón trojzubec. Potom Hádés chráněn přilbou neviditelnosti ukradl Kronovi jeho zbraně, a zatímco ho Poseidón držel v šachu trojzubcem, Zeus ho zabil bleskem. Poté začal boj s Titány. Avšak ještě než se pořádně rozhořel, vyděsil nervózní obry náhlý Panův výkřik, takže v divokém zmatku uprchli a světu dali pojem „panika“. (41)

„Athéňanům se podařilo něco, co zopakovali teprve v 18. a 19. století Angličané, totiž přechod od vlády aristokracie k demokracii, aniž by přitom byla aristokracie z politiky vyloučena.“ (55)

„Ve Španělsku se etablují Vízigóti a Alemani a dají název provincii Katalánsko (Got-Alanien). Jih Španělska se rozdělí bezzemkům (Landlose), z čehož vznikne arabským prostřednictvím Andalusie (al /l/andalus)“. (79)

„Kdo může propůjčovat léna, má vazaly, a kdo má vazaly, má jako první přístup k pozicím. Tento kruh však funguje i opačně, když totiž štěstěna vůdce opustí. Jestliže dělá příliš mnoho chyb, dostane-li mor, opustí-li ho štěstí, pak ho opustí i jeho družina. Právě proto se ve středověku tolik zdůrazňuje věrnost. … Později si feudalismus vytvoří svůj sociální typ s jeho vlastní kulturou rytíře. K tomu však dojde po další mutaci – když totiž rytíř na místo pána, jemuž slíbil vazalskou věrnost, umístí ženu.“ (82)

„Když na sebe Němci okolo roku 1800 pohlédli a zeptali se: Kdo vlastně jsme?, nalezli jenom jednu společnou věc: řeč, kulturu a básnictví. Řekli si tedy: jsme národ kultury či jsme národ básníků a myslitelů. Neprohlásili to proto, že by jich měli více než jiné národy, nýbrž proto, že nic jiného společného neměli. A řekli si: jsme národ, který mluví německy. To bylo osudové konstatování, neboť přivedlo později vůdce všech šílenců na myšlenku, že všichni, kdo mluví německy, musí zpátky do Říše (věc pro něj samozřejmá, protože byl Rakušan, ale mluvil špatnou němčinou), nebo Říše musí tam, kde se mluví německy, třeba do Prahy nebo do Tallinnu či do synagogy v Černovicích.“ (85)

Vývoj němčiny
„Jazykově se toto území od začátku středověku dělí v důsledku takzvaného druhého hláskového posunu na jižní a severní oblast. Hranice mezi oběma oblastmi probíhá od Düsseldorfu na jih a podle düsseldorfského předměstí se nazývá benrathská linie.

Jižně od benrathské linie se totiž náhle začaly hlásky měnit, zatímco na severu zůstávaly beze změny. Rozdíly jsou do dnešní doby patrné na rozdílu spisovné němčiny od angličtiny, holandštiny a dolnoněmčiny („Plattdeutsch“), což jsou všechno severoněmecké dialekty. Takže z t se v horní a spisovné němčině stane ss nebo z, tedy water se mění na Wasser, town na Zaun, token na Zeichen, two na zwei, toe na Zehen, cat na Katze, z p se stane f, tedy ape se mění na Affe, gape na gaffen, pound na Pfund, weapon na Waffe, leap na laufen, plum na Pflaume, a z d se stane t, tedy day se změní na Tag, drag na tragen, devil na Teufel, dead na Tod, deep na tief, daughter na Tochter atd. A ze starého th (které v angličtině zůstalo) se stane ve spisovné němčině t nebo d, tedy three se změní na drei, thou na du, thrash na dreschen, think na denken, thing na Ding, thanks na Danke a thick na dick atd.

Tím vznikly dva jazyky: spisovná němčina a severní němčina („niederdeutsch“). K ní patří jazyk označovaný jako „niedersächsisch“ (zvaný také „Plattdeutsch“) a „niederfränkisch“ čili „niederländisch“ aneb holandština. Ve středověku se v celé oblasti Hanzy, od Brugg přes Lübeck až ke Gdaňsku, Tartu a Gotlandu mluvilo severní němčinou.

V jižním Německu se ze staré němčiny vyvinula „Mittelhochdeutsch“, v níž byla psána milostná lyrika Walthera von der Vogelweide a Píseň o Nibelunzích a Perceval Wolframa von Eschenbach (okolo roku 1200).

Spisovná němčina, jíž se dnes hovoří, je mírná varianta jižní němčiny, která se však paradoxně nejprve díky Lutherově překladu bible prosadila na severu Německa. A proč právě zde? Protože se severní Německo stalo protestantské a četlo bibli. A jelikož se lidí museli kvůli tomu naučit prakticky nový jazyk (sami od sebe hovořili severní němčinou), byla spisovná němčina ovlivněna jejich dialekty méně než v jižním Německu. Severoněmecká výslovnost spisovné němčiny se proto stala vzorem pro celé Německo.“

Michelangelo
„Rozhodující zlom v Michelangelově kariéře byl dosti dramatický. Oháněl se zrovna jako učedník dlátem při vytesávání postavy fauna, když šel okolo Lorenzo Medicejský, který kriticky poznamenal, jak by mohl starý faun mít tak dokonalý chrup. Michelangelo jediným úderem kladiva vyrazil faunovi zub z horní čelisti. Nadšen touto kombinací temperamentu a obratnosti přijel Lorenzo Michelangela do svého domu. Jenže Michelangelo si tam v hádce nechal rozbít nos. Takže odešel do Padovy a do Říma, kde vytvořil svou mramorovou Pietu (Marie truchlí nad mrtvým Kristem, kterého drží na klíně), pak se vrátil do Florencie, kde se dva roky potýkal s mramorovým balvanem, aby z něj vysvobodil Davida (kopie stojí před palácem Vecchio, originál je v Akademii umění ve Florencii – nezbytně nutné zhlédnout!), a posléze byl pověřen papežem Juliem II, aby vymaloval Sixtinskou kapli. … V Sixtinské kapli je vymalováno zhruba padesát ženských a mužských aktů, avšak žádné krajiny a žádné rostliny. Vše vyjadřuje tělesnou sílu; Michelangelova atletická těla nejsou nadána smyslovostí, ale silou. Malíř postupoval jako sochař a sochař jako bodybuilder.“ (104)

„Když Galileo naznačil, že by Koperník mohl mít pravdu, poslal ho papež, aby si prohlédl sklepení s mučidly, načež Galilei ještě jednou přezkoumal své podklady a zjistil, že předtím cosi přehlédl a že ve skutečnosti se Země nepohybuje. Ale když se vzpamatoval ze šoku, zamumlal si „A přece se točí“, což ilustruje rodící se tvrdohlavost vědců. V roce 1616, v roce smrti Williama Shakespeara, jenž shledával ptolemaiovský obraz kosmu mnohem poetičtějším než kopernikánský, dal papež knihu o nebeských pohybech na Index librum prohibitorum, seznam zakázaných knih, z něhož byla vyškrtnuta teprve v roce 1757. Od té doby tvrdí Poláci, že Koperník byl Polák, a Němci, že byl Němec; předtím tomu bylo naopak.“ (131)

Petr Veliký
V Zaandamu, holandské loděnické Mekce, nějakou dobu bydlel Petr, převlečený za lodního tesaře, v domku dělníka Gerita Kista. Později byl na domek umístěn nápis: „Velkému muži není nic malé“ a Petrovi Velikému se dostalo i pomníku v Lortzingově opeře Car a tesař (Zar und Zimmerman). Deset měsíců pracoval přes den jako obyčejný nosič trámů na stavbě lodi, po nocích studoval příslušnou teorii. Poté navštěvoval učence a vědce v jejich dílnách, u Leeuvenhoeka se díval mikroskopem, v Boerhaavově anatomickém sále si prohlédl vnitřnosti mrtvoly, chodil na přednášky o inženýrských dovednostech a mechanice a jen tak mimochodem se naučil extrakci zubů, což trénoval na svém okolí.“ (152-153)

Karel XII. a Švédsko
Byl to boj geniálního vojevůdce švédského krále Karla XII. s ruskou zimou. Karel vyhrál každou bitvu, obsadil Dánsko, Polsko a porazil i Petra Velikého, jehož armáda ještě nedosáhla žádoucí úrovně. Sesadil Augusta Silného a z Polska vyrazil do ruských stepí. Stal se přitom Napoleonovým i Hitlerovým předchůdcem. Car Petr se neustále stahuje a při ústupu nechává spálit všechna města i zásoby. Vtahuje Karla stále hlouběji do nitra zničené země. Pak vypukne zima a je neobvykle krutá. Švédům umrzají ruce i nohy.

Nakonec se 11. května 1709 odehraje u Poltavy, jihozápadně od Charkova, Stalingrad 18. století. Když je po bitvě a Karel XII. je poražen, změní se svět. Rusko dorazí do Evropy: pohltí Balt a Ukrajinu, August Silný nastoupí opět z Petrovy milosti na polský trůn. Karel XII. sice uprchne do Turecka a ještě jednou Petra s pomocí tureckého vojska ohrozí, ale pak je sultánovi na obtíž, prchá cvalem čtrnáct dní z Istanbulu do Stralsundu, brání město proti obléhatelům, vrací se do Švédska, staví nové oddíly a ve věku třiceti šesti let padne při útoku na Norsko.

Karel XII. byl švédským Hannibalem. Byl geniální vojevůdce, skoro se mu podařilo obnovit vikingskou vládu nad Ruskem, a přesto dosáhl opaku toho, co chtěl. Pohřbil Švédsko jako velmoc a pomohl na svět Rusku.“ (153)

Fridrich Vilém I.
„Otec vlasti byl podobně brutální modernizátor jako Petr Veliký. Pojil se v něm nadučitel s kaprálem. Jeho věrným průvodcem byla hůl, jíž zbil každého, kdo se mu znelíbil. Hůl byla zároveň symbolem obou institucí, na nichž vybudoval velikost Pruska: školy a armády. V roce 1722 zavedlo Prusko (dříve než jakákoliv země) povinnou školní docházku – každá obec musela spravovat školu. O generaci později předstihlo Prusko všechny evropské země v úrovni všeobecného vzdělání. Avšak neumdlévající králova starost patřila budování armády, na niž padly dvě třetiny státního rozpočtu. … Mimoto měl král slabost pro dlouhány, které sbíral stejně jako Petr Veliký trpaslíky; zbytek jeho potřeb uspokojovaly drsné žerty v kuřáckém spolku, když např. připoutal filozofa na záda medvěda. Stručně řečeno, měl humor burana, ale zplodil naprosto odlišného syna.

Po dlouhém pustém čase potkáváme německého vládce, který se zapsal do kolektivní paměti civilizace. Na mysli máme Fridricha II., zvaného Veliký. Už to, že dokázal čelit vojáckým zvyklostem svého otce, je významné. Tatínkův ideál vládce v sobě sjednocoval ctnosti spořivého zásobovače se senzibilitou vojenské holínky.“ (157)

Romantismus
„Klíčové je nové prožívání času: technické změny vedou k tomu, že předměty každodenního života rychleji zastarávají. Vlastní dětství je proto „minulejší“, žije už jenom ve vzpomínkách; je tudíž objevena nostalgie, a ta je romantická. … Jelikož se všechno mění, rodí se „dějiny“. Do této doby existovaly jen různé příběhy, stories, které byly v principu opakovatelné a ilustrovaly stálost morálních zásad typu „pýcha předchází pád.“ Proto bylo možné se z dějin učit. Nyní vznikají kolektivní dějiny ve smyslu světových dějin, které kráčejí vpřed a v nichž se nic neopakuje, neboť vše podléhá stálé přeměně. To má dalekosáhlé důsledky: dějiny se stávají novou vůdčí představou; jsou-li chápány jako pokrok, pak se do nich projektují všechny naděje, které byly dosud spojovány s náboženstvím – mají cíl, jímž je vykoupení člověka v utopii.“ (160)

Umění
„A jen krátce před (francouzskou) revolucí začal být v 18. století obraz chápán jako jednotlivé dílo. V předcházejícím období byl částí dekorativní výzdoby prostoru a sloužil právě tomuto účelu. Byl něčím jako dnes tapeta. … „Vidíte,“ vysvětloval přednášející, „aby se obrazy vešly na volná místa. byly ořezávány a přistřihovány. Doby, v nichž byly vytvářeny tyto nádherné obrazy, měly jen nepatrný respekt před integritou a neporušitelností uměleckého díla.“ (311)

Cogito, ergo sum
„A Descartes pak vyřkl neslavnější větu celých dějin filozofie: „Je pense, donc je suis.“ Hovořil totiž francouzsky. Existuje však i berlínská verze této věty:

Ich sitze drin und esse Klops; Sedim, cpu si břuch.
uff enmal klopps. vtom na dveře buch buch buch.
Ich denke, staune, wundre mir, Zírám, dumám a jsem vedle,
uff enmal isse uff die Tür, dveře otevřou se hnedle.
ich jehe raus and kieke, Kdo tam stojí? Zajásám
und wer steht draussen? Hle, já sám!
Icke?“ (350)

Matematika
„Patří k nevysvětleným zázrakům světa, že se příroda vyjadřuje jazykem čisté matematiky. Zázrak je to proto, protože matematika má gramatiku, jež sama o sobě na reálný svět nebere žádný ohled a svá pravidla čerpá z logiky vnitřních vztahů (relací). Je tedy opakem přírody, to jest je to čistý duch. A přesto se příroda chová tak, jako by znala všechny zákony matematiky a podle nich se i řídila.“ (381)

O vědeckých textech
„Všechny texty jsou předurčeny k tomu, aby se staly materiálem poznámek pod čarou v dalších dílech. … Každý text vyrůstá na hromadách textů, z nichž se postupně tvoří kompost; každý nový text degraduje své předchůdce na skládku poznámek pod čarou, z nichž si vybírá, co se mu hodí. Mezi texty a poznámkami pod čarou dochází k ustavičné metamorfóze, moře textů obsahuje genový rezervoár, z něhož se nekonečnou kombinatorikou poznámek pod čarou tvoří stále nové texty.“ (383)

„Když se Thomas Kuhn zahloubal do tohoto problému, zjistil, že vědecký pokrok se uskutečňuje zcela jinak, než se dosud soudilo. Nespočívá v neustálém shromažďování stále většího počtu pravd, nýbrž jde o řadu legislativních období s divokými předvolebními boji a střídajícími se vládami.“ (384)

„Vědění, které patří ke vzdělanosti, spočívá ve znalostech, na které se nesmíme ptát.“ (422). Třeba jestli van Gogh hrál fotbal za Holandsko.

O Američanech
„Americký fotbal (válka, která se maskuje jako házená)…“ (478)

„Amerika je ve své podstatě demokratická země a snobství ve věci vzdělanosti je jí cizí. Nemusíme se tedy bát, že prozradíme nějaké mezery ve vzdělání. V tomto oboru jsou sami Američané až šíleně odvážní, proto toho průměrný Američan o Evropě tolik neví. Kraje kolem Rýna mu mohou být zcela neznámé a dost možná si myslí, že Rýn vtéká do Středozemního moře a že hlavní město Německa se jmenuje, soudě podle toho, co stojí na pivnicích, Hofbräuhaus. Ovšem i tato neznalost se dá vysvětlit americkým zakladatelským mýtem. Nový začátek rovněž znamenal, že bylo možné obrátit se zády k nekonečným komplikacím Evropy.“ (478)

„Nediv se, když Američan při jídle napřed steak rozřeže nožem a vidličkou, potom nůž odloží, vidličku vezme do pravé ruky a levou si pod stolem opře o koleno. Potřebuje ji, aby mohl držet kolt.“ (480)

O Angličanech
„Protože společenské postavení nezávisí tolik na penězích (i když i na nich záleží) jako spíše na řeči a na stylu vystupování, je v Anglii nesmírně důležitý výchovný systém: klasický vzestup vede přes nějakou ze známých Public Schools (Eton, Harrow, Rugby, Winchester, St. Paul’s, Charterhouse atd.) k univerzitě v Cambridgi či Oxfordu, takže britský vzdělávací systém často působí jako nějaké spiknutí.“ (481)

„V Anglii splynula šlechta s částmi měšťanstva, což vedlo ke vzniku tzv. kultury gentlemanů. Proto jsou standardy chování aristokratické a k aristokratickému chování patří absolutní sebeovládání. … Za zvláště nemístné se považují přehnané výlevy citů a jakékoli emocionální přeceňování stavu věcí. Jediná výjimka: ženy, umělci a homosexuálové mohou dávat pocity, pokud svou teatrální inscenací naznačují, že jsou buď nepravé, anebo že je mají ve své moci (příslušníci nižších tříd mohou ukazovat city i bez toho, avšak právě proto patří k nižší třídě; protože lady Diana na to nehleděla, stala se u nižších tříd velmi oblíbenou.)“ (481-482)

„Tato sebejistota je podepřena téměř nezlomnou národní identitou, jež je ve stejně jako ve Spojených státech výsledkem dlouhých dějin úspěchů. … K eposu o velikosti Velké Británie pak patří obě světové války (Velká Británie je jedinou evropskou zemí, která nikdy nebyla poražena, čímž se od všech ostatních liší, a proto si i války připomíná častěji než jiné země).“ (483)

„Nuda je naopak považována za lehčí formu kriminality. Smysl pro humor naopak naznačuje, že jsme již dosáhli nejnižší úrovně civilizace a můžeme být připuštění do klubu lidské společnosti.“ /484)

O Francouzích
„Ve srovnání s regionálně roztříštěným Německem je Francie zemí, v níž rozum nabyl formy centralismu. Chceme-li si o této proměně učinit nějaký obrázek, stačí, když se podíváme na zahrady ve Versailles nebo na bulváry, které se sbíhají u Vítězného oblouku v Paříži. Racionalita se tu projevuje jako vyzařování slunečních paprsků, tedy jako přehled o celku z jediného bodu a opačně jako svazek pohledů sbíhajících se v centru. A centrem Francie je Paříž. Město Paříž je hlavním městem země mnohem víc než jakékoli jiné hlavní město na světě. Je tím, co Němcům vždy chybělo: jevištěm národa, na němž na sebe země mohla pohlédnou v divadelní repríze a získat tak obraz sebe samé.“ (484)

„Rovněž je třeba si uvědomit, že Francouzi jsou jazykoví snobové. Pokládají francouzštinu za vrchol jazykové evoluce a jediný jazyk, v němž je možné myšlenky vyjadřovat současně jasným i elegantním způsobem, a vůči těm, kdo jen blekotají barbarskými dialekty, chovají pocity, jež jsou směsí soucitu a despektu. Němčina je pro ně ošklivě znějící venkovské nářečí hodící se k vyjádření mlhavých stavů mysli, různých forem šílenství a myšlenkových propastí, které jsou Francouzům chválabohu nedostupné.“ (485)

„Ve vztahu k Francouzům, s nimiž jsme nakonec uzavřeli politický sňatek, bychom si my Němci měli připomínat zrození naší kulturní identity: byla výsledkem emancipace vzhledem ke kulturní nadvládě Francie. Německo se ustavilo jako alternativní civilizační projekt: místo racionality mystika, místo rozumu cit a místo elegantních způsobů teatrální zdůrazňování ryzosti a autentičnosti.“ (487)

O Španělích a Italech
„Oběma těmto středomořským zemím jsou společné dvě podstatné věci: jsou to katolické země, v nichž neproběhla reformace, a v závodě modernizace dorazily k cíli relativně později, třebaže na začátku novověku vystartovaly jako první. Proto si zachovaly jisté tradiční rysy, patrnější ve Španělsku.“ (488)

„Srdcem Španělska je ale Kastilie, zem tvrzí a hradů (castillo). Právě tady začalo znovudobývání celé země z rukou muslimů. Zdejší kultura i řeč vtiskly Španělsku tvář, což platí ve velkém i malém: došlo k vyhnání židů, neboť tu nikdy nevzniklo silné měšťanstvo a kulturu chování výrazněji než jinde určovala šlechta, která dávala najevo nadřazenost svého životního stylu a zdůrazňovala svůj odstup od hospodářství, práce a každodenního plahočení za chlebem vezdejším. Prostřednictvím politiky si budovala svůj vlastní obraz, v němž převažovala demonstrativní zahálka, kultura slavností, družnost a milostná dobrodružství – doklady toho, že člověk je suverénní a svobodný a že jeho chování nemusí podléhat diktátu materiální zajišťování existence a každodenním starostem.“ (489)

„Tento postoj se pak odrazil i v pojetí cti. Čest je aristokraticky zabarvená kodifikace mužské znamenitosti, k níž patří bezstarostná suverenita, velkorysost, pohostinnost, smělost a mužnost.“ (489)

„Středozemní katolické země, jako je Španělsko a Itálie, se proto označují jako „společnosti studu“, na rozdíl od severoevropských protestantských zemí, které jsou „společnostmi viny“. Díky většímu lpění na tradičním rozdělení rolí mezi pohlavími je ve společnostech studu pojem cti stále velmi živý, protože čest je spojena s obrazem mužnosti. Starost o vlastní obraz pěstuje cit pro styl, což vysvětluje, proč nikdy nespatříme španělské či italské muže pobíhat v šortkách a sandálech nebo jiných podobných příšernostech, nýbrž je vždy vidíme v elegantních oblecích.“ (489)

„Chceme-li porozumět těmto dvěma katolickým zemím, musíme brát v potaz tuto aristokraticko-mužskou sebestylizaci. Vysvětluje rovněž velkorysost, zejména mužů, v zacházení s časem, pokud jde o schůzku nebo dokončení nějaké práce: demonstruje se tím, že se člověk nesmí nechat ve své svobodě omezovat prací či obchodem; nejsme přece otroky pracovního programu, nýbrž naopak: ustavičnou improvizací a přizpůsobováním programu novým okolnostem ukazujeme, že chceme zůstat pány nad svou prací. .. Proč by tu měla být budoucnost, kdyby se do ní nedalo odsunout věše, co nám brání prožívat přítomnost?“ (489)

„V Itálii je přijatelné buď důstojné chování, nebo emocionální teatrálnost, která se řídí například stylem italské opery. Ve Španělsku, jež je aristokratické, platí naproti tomu přísná měřítka dokonale zvládnuté grandezza, jejíž výrazem je například spoutaná síla flamenca anebo pohyby toreadora při býčím zápase.“ (490)

O Rakušanech
„Rakušané mají značný problém s identitou, který je stejně tak velký jako náš: jsou totiž prakticky Němci. … V roce 1918 sami usilovali o to státe se Němci, což se jim s pomocí jejich krajana Adolfa Hitlera skutečně v roce 1938 podařilo, a teprve roku 1945 přišli na to, že jsou Rakušané a s Němci mají sotva co společného.“ (491)

„Ze všech německých zemí se jedině v Rakousku vytvořila, díky císařskému dvoru a hlavnímu městu Vídni, tzv. „dobrá společnost“ s aristokraticky zabarvenými způsoby.“ (491)

„Výsledkem je to, že v Rakousku přetrvaly civilizované mravy: lidé tu jsou podstatně milejší než u nás, nadto zůstali ušetřeni určitých obsesí a neurotických fixací – za což platí přizpůsobováním historické paměti okamžitým potřebám. Stručně řečeno: Rakušané se řídili teorií svého velkého krajana Freuda a mocně vytěsňovali – a to nadmíru úspěšně.“ (492)

„Navzdory svému dialektu se jen velmi málo Rakušanů považuje za profesionální komiky, a pokud je někdo vidí v tomto světle, jedná se o hrubé podceńování.“ (492)

O Švýcarech
„Na rozdíl od Rakušanů shledávají Švýcaři ve svých dějinách dostatek důvodů pro to, aby byli hrdí na svůj zvláštní historický vývoj.“ (492)

„Na rozdíl od Rakouska s jeho aristokratickým pozadím je Švýcarsko měšťanská země.“ (493)

„Výsledkem (silné demokratické tradice) je paradox: na rozdíl od Německa neexistuje ve Švýcarsku žádná důkazní nouze ve věci demokracie: svou demokratickou korektnost už není třeba dokazovat, a tak v mnohém nejsou Švýcaři příliš demonstrativně demokratičtí: ochrana dat je mnohem menší, aktivity vlády jsou často neprůhledné, tím spíše, že spolkové rady (členové vlády) nikdo nezná, a tajné služby vskutku působí tajně. Odhlédneme-li však od neprůhlednosti vlády, není tomu jinak ani ve Velké Británii a Spojených státech – jedná se tedy o symptomy staré a sebejisté demokracie.“ (493)

„Pouze v jednom ohledu mají Švýcaři sklon k pocitům méněcennosti: věří, že my mluvíme lepší němčinou.“ (494)

„Vcelku vzato jsou tedy lepšími Němci, a proto se již za Němce neoznačují.“ (494)

Přidejte skřek