Zdeněk Mančal s technikem vysílají z provizorního studia Českého rozhlasu (Archiv ČRo)

Je sechs hodin
V sobotu 5. května vynechal Zdeněk Mančal povinnou německou časomíru a místo ní pobavil národ památnými slovy „Je sechs hodin“. Dál už pokračoval ve vysílání jen v češtině, což byla jasná provokace a hrubé porušení rozkazu německého ředitele ČRo Thürnera. Jak píše Milan Krejčiřík na serveru Totalita.cz,

Lidé si to vyložili jako signál, že „už to prasklo“ a začali spontánně strhávat německé nápisy a vyvěšovat československé vlajky. Tak vypuklo zcela neplánovaně pražské květnové povstání.

Ministr dopravy protektorátní vlády Jindřich Kamenický vzápětí nařídil všem nádražním a poštovním úřadům, aby odstranily všechny německé nápisy. Úředníci se pustili přímo horečně do pracovního úsilí. Chodci, kteří přihlíželi těmto „změnám“, se horlivě zapojili. Strhané nápisy se válely po ulicích. Průvodčí tramvají začali odmítat německé peníze. Před devátou hodinou kdosi na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice zapálil hromadu německých knih. V deset hodin zavlála na stožáru budovy rozhlasu vlajka Československé republiky.

Stejně to zaznamenal i Český rozhlas

Přes veškeré nebezpečí začíná povstání v rozhlase spontánně, a jak je v Čechách zvykem, s vtipem. Hlasatel Zdeněk Mančal ráno vítá posluchače vtipně slovy: „Je právě sechs hodin.“ A pak už hlasatelé Mančal, Kozák a Malík vysílají jen česká hlášení a hudbu, potom následuje záplava telefonátů plných gratulací. Nacistický intendant rozhlasu Thürmer protestuje, a když nepochodí ani u českého inspektora vysílání Kukrála, žádá o vojenskou posilu.

Jednotky SS dorážejí do rozhlasu kolem 11.45. Perličkou je, že se dlouho nemohou zorientovat – zaměstnanci rozhlasu totiž během rána odstranili veškerou navigaci po budově. Bez ní je velmi obtížné najít samotné vysílací studio.

V té době z povstaleckého velitelství v Bartolomějské ulici vyráží přes Václavské náměstí autokar se 16 policisty. Ve 12:10 zastavují policisté před rozhlasem na Schwerinově (Vinohradské) třídě a hrnou se dovnitř. Venku stojí pouze dvoučlenná hlídka esesáků. Nikdo z policistů netuší, že v budově je už 90 vojáků Waffen SS vyzbrojených granáty, samopaly, kulomety a pancéřovými pěstmi. (zdroj)

Zajímavé je, že čeští policisté se na případné osvobození rozhlasu připravovali už od dubna. Velitel revíru v Jindřišské ulici praporčík Hladík sestavil údernou četu z nejlepších boxerů, kapitán Palička zas sestavil četu z policistů, kteří měli zkušenost s bojem v budovách. Tito policisté docházeli do budovy ČRo několik týdnů pod záminkou přípravy pořadu Pozor na kapesní zloděje, aby si obhlídli terén. Vedoucí technik ukázal policistům takzvaná „cukrová místa“, která nesmí být za žádnou cenu poškozena, aby rozhlas zůstal funkční.

Při bojích o budovu rozhlasu padlo 89 jeho pracovníků, českých policistů a dalších povstalců. Němci se nakonec dostali i ke Zdeňku Mančalovi:

Německé vedení rozhlasu se ale posléze zorientovalo a nakázalo Mančalovi hlášení v němčině, jinak že ho dá zastřelit. Mančal odpověděl: „Nepřestanu hlásit česky, protože teď by to bylo přilévání oleje do ohně!“ (zdroj)

Ve 12:33 se z přijímačů v celé zemi ozývá: „Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu!“ Z budovy duní výbuchy granátů a výstřely ručních zbraní.

Foto: archiv ČRo

Poslechněte si autentický záznam žádosti o pomoc Českému rozhlasu. Zdeněk Mančal takto volal ve 12:37.

» Žádost o pomoc Českému rozhlasu (MP3, 108 kB)

Do bitvy o rozhlas se pak zapojily tisíce bojovníků na obou stranách a nejtěžší technika. V 17.40 nízko nad Vinohradskou třídou prolétl Messerschmitt Me 262 a shodil na budovu půltunovou bombu, která pronikla až do haly. Bomba zabila řadu obránců a zničila vysílací zařízení ve studiu. Už v 19 hodin se však rozhlasákům podařilo zprovoznit provizorní studio přímo pod stožáry strašnického vysílače. Ze Strašnic pak vysílá opět Zdeněk Mančal.

Po několika dnech bojů Němci konečně kapitulují.

„Zdeněk Mančal se stal jeho legendou. Komunistům to hodně vadilo, protože měli připravený svůj scénář osvobození Prahy. Iniciátoři povstání jim plán zhatili a oni se nedostali do čela pražského povstání. Zdeňkovi Mančalovi se za to po válce pomstili. Málokdo dnes už ví, jaký osud ho potkal za komunistického režimu. (zdroj)“

My Mančalovi to samozřejmě víme. Hned 31. března 1948 byl Zdeněk Mančal pro „negativní postoj k demokratickému řízení“ z rozhlasu propuštěn. Krátce poté ho komunisté uvěznili. Tuhle vzpomínku jsem našel na serveru Ukrajinci.cz – vypráví tu skaut a politický vězeň František Zahrádka:

V Praze už tehdy bylo vyhlášeno povstání. Vyhlašoval ho Zdeněk Mančal, se kterým jsem se pak sešel na Pankráci v roce 1949. Dostal patnáct let, protože chtěl znovu vyhlásit povstání, kterému měl podobně jako v roce 1945 velet generál Karel Kutlvašr.“ (zdroj)

Zdeněk Mančal nakonec strávil sedm let v uranových dolech v Jáchymově, kde přišel o zdraví. Po návratu samozřejmě mohl pracovat jen v nejtěžších manuálních profesích. Zemřel v roce 1975. Slabou útěchou mu mohlo být, že už v roce 1968 publikovalo Svobodné slovo článek Umlčený hlas Zdeňka Mančala.

Zdeněk Mančal – chlap, který dělal svou práci. Nikdy nezapomeneme.

Zdeněk Mančal je jedním z lidí v našem rodokmenu, na kterém zrovna teď pracuju. Rád bych jej publikoval tady na webu už za pár dní. Jde to ovšem pomalu, protože v něm mám už přes 500 jmen. Paradoxní je, že zatímco moji předkové vyhlašovali povstání proti Němcům, Beini dědečkové ve stejné době seděli v ruských lágrech jako váleční zajatci. Jako Maďaři samozřejmě bojovali na špatné straně. Mám i jejich dopisy přímo z lágru – a je to stejně strhující čtení jako příběh Zdeňka Mančala. Tak se těšte.

Pán prstenů – remake od Timi Jarošové

Nejvíc mě dojímá to hrdé „Autor“ na konci

Zaplaťpámbu, že její první literární láska ve škole je zrovna Pán a ne nějaký ten dnešní odpad! A musím říct, že ty její příběhy se čtou docela dobře. Jsou to krváky, jsou akční a hodně hutné – žádné popisy krajiny ani jiná vata. Začínám si dělat naděje, že z Timi bude jednou copywriterka!

Kaplička už na pozemku byla, ale elektrická skříňka nebyla osazená. Počátkem dubna jsem tedy na PRE podal žádost o tzv. přidělení příkonu (12 500 Kč), oni ji za 2 týdny schválili a dali mi kontakt na elektrikáře z PRE Měření. Ten přijel, udělal obhlídku a týden nato nainstaloval tyto pěkné voděodolné zásuvky na dobu stavby. Vůbec jsem u toho nemusel být, pan elektrikář dokonce nepotřeboval ani klíče, protože si sám vlezl na pozemek ze štaflí. Kéž by takhle hladce šlo všechno!

Celá bitva trvala asi měsíc a půl.

Nejdřív (už 9. a 11. 3.) jsme získali souhlasy sousedů. Naštěstí máme jen dva, a milé. Obě sousední rodiny nám jednoduše podepsaly náčrt situace a bylo to. Za vstřícnost jsme jim dali nějaké to dobré víno. Třetím sousedem byla městská část Klánovice jakožto majitel přilehlé komunikace. Jejich kladné stanovisko jsme získali 13. března. Pak už jsme mohli vyrazit na příslušný úřad v Praze 9 – Újezd nad Lesy. Tam jsme si vyžádali vyjádření odboru životního prostředí a dopravního odboru (připojení pozemku k veřejné komunikaci). Zároveň s tím náš stavitel pan Fojtík sehnal vyjádření pražských hasičů (kvůli tomu se musely dělat drobné úpravy projektu). Souběžně s tím jsme zažádali o vlastní stavební povolení, tedy přesněji jen územní souhlas, protože domek má méně než 150 m2 zastavěné plochy.

Všechno bylo hotové 11. dubna, o pár dní později pan Fojtík stavební povolení vyzvedl. Takže nakonec docela rychlý a bezproblémový průběh – jen ta příprava holt musí být dobrá a člověk se u ní nalítá.

Asi největší potíž teď bude v tom, na každé nákladní auto budeme potřebovat předem schválenou výjimku. V Klánovicích jsou totiž auta nad 6 tun tabu. Pro každý jednotlivý náklaďák s cihlami nebo třeba okny budeme tedy muset podat žádost a kopii velkého techničáku. Schvalování trvá až 30 dní a úřad stanoví i přesnou příjezdovou a odjezdovou trasu, kterou auto smí do naší ulice vjet. Hm! Je to ovšem daň za to, že chceme bydlet v klidné čtvrti, takže to vlastně chápeme a schvalujeme.

I ty potřebuješ speciální výjimku na vjezd do Klánovic!

Tohle je první spot ze série. Možná to nebude až taková hitovka jako tablety, ale přijde mi to jako příjemná kampaň. Tak ať se líbí.

T-Mobile: Srážka s prasetem

A pár fotek z natáčení,,,

Lukáš Pavlásek na legendárním praseti – skútru ČZ 175. Chlapi motorkáři mi řekli, že na téhle motorce je všechno špatně – jízdní vlastnosti torpédoborce, brzdy, co nebrzdí, ale zvedají zadek, nádrž vpředu, co při nárazu hned blafne… Prostě motorka samá chyba, ale stejně k pomilování. Tak jsme ji vzali.

Vojta na luxusním zakázkovém café raceru. Holt frajer.

Café racer v plné kráse. Nedocení to každý, ale věřte mi – je to ušlechtilý stroj.

Celá kavalkáda

Zastávku jsme trošku zrekonstruovali. Název nebyl můj nápad, přísahám!

Lukáš se přátelí s orgánem

Nevinný pohled

Miluju světla, odrazné desky a vůbec všechny propriety kolem natáčení

Štábní stan v lese

Dalibor Janda dře na praseti

Celá banda – turistické foto

Timi pomáhá s cedulí Pozor kuny

Tentokrát nebyl na focení čas, ale blejsknul jsem si aspoň dva články z místních Arab Times, které mě pobavily. Je to taková skličující sociální sonda do hlubin ropné monarchie. V prvním článku si bývalý ministr stěžuje, že kuvajtští státní zaměstnanci mají tu drzost stávkovat za zlepšení svých podmínek. Ty přitom nejsou nijak drastické – průměrná pracovní doba zaměstnaného Kuvajťana obnáší 11 minut denně a minimální plat ve státní sféře je 1300 dinárů (cca 86 500 Kč čistého). Zde musím s panem Al-Baghlim souhlasit. V druhém článku se řeší sardonická penzijní reforma, kterou země připravuje – ženy by šly do důchodu až po 15 letech, muži až po 20 letech práce! Kruté, co? Představt si, že nastoupíte do práce a trávíte tam v průměru 11 minut denně. Než se trošku zajedete a zjistíte, kde je kopírka, tak jste v penzi. Jen to prosím neříkejte Bohoušovi Sobotků, aby se toho nechyt. Kuvajt má přece jen trošku jiné podmínky.

Trpící státní zaměstnanci

Drastická penzijní reforma

Dohromady  mám už pěknou sbírku 9 ořechomatů:

• 2007: stříbro a bronz za čivavu, Klient roku
• 2008: bronz za ovečky
• 2009: byl jsem v cizině
• 2010: byl jsem v cizině
• 2011: dvě stříbra a dva bronzy za Chucka
• 2012: zlato za Bolka

Díky borcům ze Saatchi! A samozřejmě našemu Karlovi, Zdeničce a Denise. Vám poděkování a lásku vám.

Jak nám to tedy vyšlo? Překvapivě spíš slušně, i když jsme se o to nijak nesnažili. Ona ta trojskla a masivní materiály holt dělají své. Roční spotřebu energie nám spočetli na 62 kWh/m2, což je solidní béčko. Pasivní domy podle tohoto zdroje mají mít do 15 kWh/m2, nízkoenergetické do 50, energeticky úsporné do 70, no a průměr českých novostaveb teď dělá 115 kWh/m2. Takže snad na tom nejsme ani tak zle. Abychom se dostali pod tu padesátku, potřebovali bychom prý nějaký vlastní zdroj energie, tedy třeba solární panely či tepelné čerpadlo, na což my tedy jako kašlem.

Náš energetický štítek v celé své béčkové kráse.

Udělal jsem tedy ve Sketchupu finální model, který tu tímto P. T. čtenářstvu oficiálně prezentuji.

Tento pohled se naskytne komárům útočícím z jihu, ze zahrady

Ten smrk tam stojí přesně takhle. Je nejvyšší z 21 stromů na pozemku.

Za žádnou cenu ho nenecháme během stavby zničit

Celková podlahová plocha domu je 229 m2, obestavěný prostor je 1123 m3.

Pohledy z lidské výšky a z větší dálky – takhle to vypadá asi nejlíp

Ptačí perspektiva – dobře je vidět 2% spád střechy

No a pro úplnost i perspektiva mravenčí

Tady je půdorys 1. nadzemního podlaží. Rozložení nábytku i barev je samozřejmě čistě náhodné.

A to samé ve výkresu

2. nadzemní podlaží

2. NP ve výkresu

Je nám jasné, že návrh má i nadále spoustu chyb – ale to je život, dokonalý dům prostě není. Nebo aspoň ne takhle daleko od Malibu. Museli jsme už ale udělat tlustou čáru a projekt uzavřít. Drobnosti samozřejmě budeme ladit i během stavby – o tom ale zas až příště.

Související odkazy
Google Sketchup zdarma
1NP ve Sketchupu (12,4 MB)
2NP ve Sketchupu (14,9 MB)
Celý dům ve Sketchupu (15,0 MB).
Jak vznikal projekt
Můj dům, má loď

První číslo, které jsme slyšeli, bylo nějakých 7 500 000 s daní. Což je samo o sobě hezké číslo, ale podle nás zbytečně vysoké.

Druhým pokusem – po nějakých slevách a další práci nad rozpočtem – jsme se dostali na 6 874 038 s daní.

Je to málo nebo moc? Jak se to vezme. Dům má 1123 m3 obestavěného prostoru, takže cena vychází na 6 121 Kč za kubík (včetně DPH). To se myslím ve stavebních kruzích pokládá za férovou nabídku. Zvlášť když tam přece jen dáváme spíše slušnější materiály – dřevěné podlahy, dřevohliníková okna s trojskly, terasy z tropických dřev atd. atd. Takže z tohoto hlediska si nestěžujeme. Je to samozřejmě pořád o kousek víc než těch 6,5, co jsme plánovali. Ale tak je to asi u stavby vždycky. Počítáme zároveň s tím, že nad každým rozpočtem je potřeba mít rezervu.

Hrubá stavba v tom rozpočtu vyšla na 2 683 073 Kč. V praxi to uděláme asi tak, že na klíč postavíme hrubou stavbu a dál se uvidí. Jestli budeme spokojeni a přijde nám to finančně OK, pojedeme dál s generálním dodavatelem. Jestli budeme mít pocit, že bychom dodělávky po hrubé stavbě zvládli levněji, lépe a radostněji, tak zkusíme dodavatele nějak sami koordinovat.