Samozřejmě jsem byl zvědavej, jestli se mi dobrý dojem z Jordánska potvrdí i po 17 letech. Člověk za tu dobu samozřejmě fyzicky sejde, nevidí ani zdaleka tak ostře jako tehdá a celkově je mnohem blbější, ale zase si může půjčit pěkné auto a celkově dělat při průjezdu krajinou haura, což mu umožňuje poznat Jordánsko zase trošku jinak.

Lidi z Gulf Air byli hrozně fajn a trvali na tom, že Timi a Mani musí odřídit celou cestu do Ammánu. Timi se to líbilo. Mimochodem, tahle naše holčička ve svých 8 letech navštívila už 32 zemí. Někdy si dělám výčitky, jestli ji netahám po světě až moc, ale když ona to má fakt ráda. Říkám si, co z ní asi vyroste. Ten hlad po cestování a ty sny o exotických zemích, které jsme měli my v pubertě, ty ona mít nebude. Možná bude snít o obyčejném domku se zahrádkou, ze kterého se nikdy nehne. Ale možná ne. Těším se na výsledek tohodle experimentu zvaného výchova světem.

Po přistání jsme hned zamířili k Mrtvému moři, které je jen asi 40 minut od Ammánu. Ammán je totiž sice čistý, ale takový nemastný neslaný. Mrtvé moře je naopak velmi mastné slané, takže nás logicky lákalo víc. Na jordánské straně je pár super hotelů; nejlepší hodnocení na TripAdvisoru má Marriott Jordan Valley, kam jsme taky jeli. To je on. Spousta bazénů v kaskádách nad mořem a celkově velmi přijatelné prostředí – stejné jako v Marriott resortech v Americe.

A tohle už je Mrtvé moře. Šílený barvy, šílená chuť, šílený všechno. Ale zase velkej zážitek. Člověk úplně cejtí, jak z něj ta sůl vypaluje všechno špatný. Dokonce jsme si i namazali tím černým bahnem, ale z důvodů zachování integrity internetu sem nemůžeme dát fotky.

Jestli tipujete, že to bílý je povlak soli a to červený je železo, máte pravdu. Dohromady to dává i docela silnej minerální smrad.

Ten trik s ležením na vodě opravdu funguje. Aspoň něco v tomhle světě je podle průvodců.

Timi u Mrtvého moře. Asi se jí zrovna nelíbí, že ji fotím.

Mani v solném nálevu. Kluk se aspoň dovede zasmát.

Děti se všude staraj hlavně o bazény. A dobře dělaj.

Šťastnej rošťák. Mimochodem, Mani vytrvale říkal, že jsme v Hordánsku, popřípadě v Horkánsku, dokud jsme jeho drobný omyl neopravili.

Západ Slunce nad hroudou soli. Děti sedí 391 m pod hladinou moře.

Břeh Mrtvého moře – sůl je i vidět.

V Jordánsku jsme se samozřejmě museli vypravit do skalního města Petry. Tady projíždíme tříkilometrovou soutěskou Sík. Kůň strašně smrděl, což velice kritizovaly i děti. Timi zaplaťpámbu nepatří k dívkám, které by v 15 letech žadonily o vlastní kobylu, a po téhle zkušenosti už vůbec ne. Už kvůli tomu se to Jordánsko vyplatilo.

Hlavní skalní chrám Chazne – Pokladnice. Šíleně přeplněný lidmi. Doma mám 17 let starou fotku kde jsem v tomto prostoru úplně sám, jen s jedním velbloudem! Skoro mám chuť začít si stěžovat, jak turisti a Jordánci s tím svým krámkařením Petru za ta léta zkazili. Ale neudělám to, protože nechci bejt starej zapškloun. I když je to pravda.

Dál od Chazne už je to lepší, protože tam už turisti z autobusů nedojdou. Děti u amfiteátru.

Tady už byl klid.

Děti si zalezly, to ony milujou.

Typická jordánská krajina. Holé skály a dole něco úrodnějších údolí.

V Jordánsku je ještě plno beduínů na plný úvazek. Vypadá to romanticky, ale nevím nevím, jak si tam dobíjejí iPady.

Ovce přes cestu nás zdržely několikrát, párkrát i kozy a vembloudi.

A po výletě zase koupání.

Dole u Mrtvého moře bylo teplo skoro jako v Kataru, jen se člověk víc potil. Na koupání tedy ideální. Ale v Ammánu a v Petře bylo docela frišno, jen něco přes 20 stupňů. To už jsme dlouho nezažili, takový čerstvý vzduch.

Timi

Třetí den jsme začali být nervózní, že jsme už třetí den v jedné zemi – to není zrovna náš styl. A tak jsme se vypravili na malou tajnou výpravu do sousední země, kterou bych tu asi neměl jmenovat, ale která začíná na I. Nedaleko od Mrtvého moře je totiž hraniční přechod Allenbyho most (Most krále Husajna), který můžete krásně přeskotačit a ani jedna strana vám přitom nedá razítko do pasu. To je důležité, protože razítka z Izraele nejsou jinak v regionu moc populární. To slovo přeskotačit není úplně přesné – zdolání těch 2 kilometrů trvá asi 2 hodiny.

V praxi to vypadalo asi takhle. Přijeli jsme ke King Hussein Bridge na jordánské straně. Auto z půjčovny jsme nechali za jedním domkem, což nám poradil přímo jeden celník. Celkem snadno jsme vyřídili formality na jordánské straně – platí se nějaká taxa, snad 10 JD na osobu, ale nedělají s tím problémy. Pak nasednete do autobusu, který vás převeze po mostě k izraelské celnici. Tento úsek nás stál asi 16,5 JD – za čtyři osoby a jedno zavazadlo. Na izraelské straně si trošku postojíte ve frontě, 137krát vám zkontrolují pas a hurá – stojíte v Izraeli. Přímo od hranic si můžete vzít taxík nebo autobud do Jeruzaléma. Řidiči jsou Arabové, ale není to problém, jednotná cena za taxi je 100 USD.

My jsme přijeli k Damašské bráně a hned vlezli do Starého města. Zde slavná Via Dolorosa, předobraz křížových cest.

Kotel neboli Západní zeď neboli Zeď nářků. Mám tohle místo a město celý život strašně rád.

Timi už je velká, líbilo se jí tam a velmi dobře chápala situaci.

Židovská čtvrť je samozřejmě nejkrásnější, nejčistší a má nejlepší atmosféru v celém Starém městě. Jedli jsme a nakupovali výhradně tam. Koupil jsem pár skvělých knih a taky nějaká ta trička, která z taktických důvodů budu nosit jen v létě v ČR.

Mani v Chrámu božího hrobu

Strop v Chrámu božího hrobu

Chrám božího hrobu

Tento dobrý muž v civilu nemá jen dva samopaly, jak to vypadá na obrázku, ale čtyři – dva má ještě ležérně pohozené vepředu. Konečně někdo, o kom se opravdu dá říct, že je „vždy připraven“.

Opět Via Dolorosa. Vzal jsem Maniho na ramena, protože už nemohl. Ale děti byly zlaté, ani si nepostěžovaly. Zvládají tyhle věci fakt dobře.

Hrob panny Marie

Getsemanská zahrada. Celebrita mezi zahradami, už skoro 2000 let.

Timi vychází z Chrámu všech národů u Getsemanské zahrady. Na postavení chrámu přispěla před skoro 100 lety spousta zemí, jak už název naznačuje. Hodně dalo i Maďarsko, Česko však ne. Taková naše klasika.

Židovský hřbitov cestou na Olivetskou horu

Chrám narození páně v Betlémě. Vzali jsme si arabský taxík a dojeli na palestinské území do Betléma. Stejné taxi nás potom vzalo i zpátky na most. Za tu dlouhou cestu jsme probrali spoustu věcí a byl to dobrý rozhovor. Shodli jsme se s řidičem, že nejlepší bude mír mezi oběma národy.

Bea a děti v Chrámu narození Páně. Díky místnímu průvodci jsme šli jinou dírou a předběhli asi dvouhodinovou frontu, za což se nyní světu omlouvám. Je to ale ten důvod, proč si lidi toho průvodce platej.

A opět šťastně doma a u bazénu

Poslední den zase koupání a odjezd na letiště královny Alie. Jo, Jordánsko i okolí se nám sakra líbilo. Ta země je opravdu přátelská a už teď je jasný, že tu nejsme naposledy.

Kdybyste se chtěli podívat na trošku úplnější galerii, tak tady.

Příspěvek Jordánsko a okolí pochází z jarošovi.cz

Manimu jsou teprve čtyři, ale paní učitelka Lindy už po něm chce, aby psal. Frajer to bere stoicky, nic neříká a krouží písmenka.

Nejradši trénuje na malých žlutých post-it papírcích.

I když jsou mu teprve čtyři, dostává normálně domácí úkoly a pracuje jako mourovatej. Tady chudáček drápal béčka – b jako box. S Beou ho úplně litujeme a místy nám to přijde až dojemné, kolik takovému mrněti nakládají. Ale Mani si nestěžuje. On si ostatně nikdy nestěžuje, v tom se zásadně liší od své sestry i od svého otce, kterému je jinak fyzicky mimořádně podobný.

Jak to tady vůbec je se školami? Není to žádná legrace; najít školu je možná největší problém, kterému cizinci v Kataru čelí. Škol je tu sice fůra – arabské, indické, filipínské, britské, americké i kanadské – ale dobrých je jen pár. A poptávka po nich obrovská. Což ty školy dobře vědí, takže pořád zvyšují ceny a stejně mají narváno. Není výjimkou, že u nejlepších škol se čeká na místo i 2 roky. Což je dost blbé.

V našem případě jsme měli štěstí s Timinkou, která dostala příslib místa v Compassu. Compass má patřit k nejlepším školám ve městě – snad! Mně by se ještě trochu víc líbila ASD, American School of Doha, protože má luxusnější prostředí a děti se tam učí s iPady. Ale právě proto je tam fronta ještě mnohem delší. No a ten náš Compass má prý zase individuálnější péči a přátelštější atmosféru, zatímco ASD je taková tvrdší fabrika.

Ovšem ani Timi ještě nemá místo v Compassu jisté – nejdřív musí absolvovat přijímací zkoušky, které budou tuhle středu. Jestli to zvládne, tak stoupnou šance i pro Maniho, protože sourozenec na škole pomáhá. Tak prosím držte palce.

V Compassu mají děti nastoupit až v září. Takže zatím docházejí do malé školičky jménem Stepping Stones, která je spřízněná s Compassem a funguje jako přípravka. Zatím je tam posíláme na tři hodiny denně, od 9.30 do 12.30, přičemž v tom mají nejenom angličtinu, ale i matematiku a další předměty. Po návratu ze Stepping Stones ještě Bea dělá s Timi českou školu, protože v červnu bude muset Timi absolvovat zkoušky v Benešově a normálně uzavřít druhý ročník. Ale Timi má školu ráda, učení si sama přidává a pořád maniakálně čte, takže na této frontě myslím nebude mít v životě potíže.

Děti odcházejí ze školičky u Miss Lindy.

Školička je asi 20-30 minut cesty od nás. Bea tam vozí děti taxíkem – má od limuzínové firmy přiděleny 2-3 řidiče a některý z nich je pořád k dispozici. Tak to tady dělá spousta žen. Řidiči jsou Indové, takže Bea rychle získala encyklopedické znalosti o jihoindickém státě Kérala, jeho klimatu, zemědělských podmínkách a celkovém životním stylu. Cesty prý probíhají tak, že Timi nepřetržitě po dobu 20 minut něco přednáší – nejčastěji něco o anakondách, protože holka nyní prožívá hadí období – a Mani bez jediného slova kouká z okna. Až těsně před koncem cesty Mani řekne něco jako „Ale Timi, už dost, už mluvíš MOC!“ A Timi opravdu asi na 10 sekund zmlkne. Bea zatím řidiči říká, že se do té Kéraly opravdu musíme už brzy podívat, když je to tam takové.

Takhle to teď moji mrňouskové mají. Obdivuju je a jsem jim vděčný, že celé to katarské dobrodružství berou tak statečně.

Děti přes svou budoucí školou – Compass International v Gharaffě. Od sedmé třídy se přestupuje do druhého kampusu, který už vypadá o hodně luxusněji. Uvidíme, jestli to tu zažijem – Timi teď půjde teprv do třetí.

Mani musel taky absolvovat malé přijímačky do Compassu. Měl to ale jednoduché – musel si jen hrát v dětském kolektivu a plnit základní pokyny paní učitelky. Naštěstí to zvládnul bez breku i bez naštvání. Uvidíme, kdy mu nabídnou místo. Jsme ale klidní – v mezičase může krásně chodit k Miss Lindy.

Timi už má místo v Compassu jisté. A ve škole se jí hrozně líbí – ptala se, jestli už se nemůže jít učit zítra. Těší se na matematiku, na sopky a vůbec na všechno, co budou brát. V tom Compassu mají ke všemu takový ten hravý přístup, co je dneska ve světě tak v módě. Bea je z toho nadšená, prý je to didakticky správně. Já jsem spíš opatrný a věřím na starý dobrý encyklopedický přístup. Ale vím, že Timi se svými knihami zvládne sama – no a já jí rád pomůžu s českou historií a jazykem.

Příspěvek Martínek a písmenka pochází z jarošovi.cz

Nic moc tedy. Přál jsem nějaké super vítězství Kooperativě, která podle mě dělá nejlepší venkovní reklamu v zemi. Ale houby. To je holt problém těch porot, u nichž je dorozumívacím jazykem svahilština.

Ale za ten tucet Louskáčků jsem rád a Ohníčku si taky vážím. Dávám ho teď dětem na hraní místo sirek.

Zlatý ohníček značky Zippo

Příspěvek Louskáček 2013: 3 ks pochází z jarošovi.cz

Ke své velké radosti musím říct, že se tu dětem i Bee líbí. Bál jsem se; nemuselo to tak dopadnout, každej člověk je jinej. Ale Mani už teď říká, že se mu v Kataru „líbí nekonečno“.

Koupat se chodíme každý den – ve všední dny do bazénu, o víkendech k moři. Tuhle fotku jsem pořídil telefonem hned druhý den po jejich příjezdu. Je to veřejná pláž Katara, asi 5 minut autem od našeho domova.

Zajeli jsme se podívat i na místo, kterému se tady říká Sealine. Duny tu jdou až k moři a lidi tu rádi táboří pod širým nebem. Timi hrozně bavilo šplhat na duny a zase sbíhat dolů.

Děti jsou šťastné, že zase vidí slunce. V Čechách za celou zimu viděly jen asi tři fotony, jak jsem slyšel. Já jsem zase rád, že jsem je sem dostal už v březnu, kdy je ještě relativně chladno. Teploty jsou teď kolem třicítky, maximálně bylo zatím 36. Děti si tak můžou den po dni zvykat na léto, kdy tu bude podstatně víc. Tady si sluníčka užívá Timi.

I Mani je s rozměry pískoviště spokojen.

Mani a Bea.

Takhle se řádí na dunách. Musím říct, že bych si sem tu čtyřkolku taky pořídil.

Zajeli jsme se podívat na umělý ostrov Perla, jestli by se nám tu líbilo. Pronajímají se tu byty i domy, i když dům na Perle bychom si samozřejmě lajsnout nemohli. Je to tu krásné a marína je určitě nejlepší, jakou jsme kdy viděli. Ale přece jen si myslíme, že za náš West Bay to nevyměníme. Perla je až moc snobská a dospělácká. Tady zrovna zbídačení rezidenti vyjíždějí z budovy garáží vpravo.

A tohle už je z včerejška. Timi leze po skalách u opuštěných plážiček poblíž Fuwairit Beach na severu Kataru. I tady se nám strašně líbilo.

Ještě bonusový obrázek z Katary. Artista a arabští kluci.

Čerstvá aktualizace z dnešního rána – přivážejí nám věci! Tahle krabička prý váží čtyři metráky. Firma nám hradí buď námořní kontejner o délce 20 stop, nebo leteckou dopravu do 240 kg na osobu. Rozhodli jsme se, že při stěhování do Kataru půjdeme raději do letecké dopravy, protože sem nepřesouváme tolik věcí (i v ČR musí zůstat vybavená domácnost) a chceme je tu mít rychle. Zpátky do ČR to jednou pošleme kontejnerem. Stěhovací služba se vzorně postarala o veškeré balení i o celní formality a k naší věži přijeli na minutu přesně.

Příspěvek Rodina v Kataru pochází z jarošovi.cz

Chvilku jsme jeli po malé asfaltce souběžně s dálnicí na Dukhan. U téhle roztomilé cedule – podchod pro velbloudy číslo 4 – se kolega Tareq náhle zastavil a prohlásil, že tady to někde bude.

Vzápětí sjel z cesty a vydal se prostě napříč přes tvrdou poušť, jako kdyby se nechumelilo.

A trefil to. Za chvíli jsme přijeli k farmě, kterou tvořilo pár nízkých budov, skupinka stanů a několik ohrad se závodními velbloudy. O zvířata se tu šéfovi starají Súdánci, protože ti jsou prý na velbloudy nejlepší. Ostatně i šéfův nejoblíbenější velbloud, který je nápadně vysoký a skoro bílý, se jmenuje Al-Súdání. Tady nám náš šéf ukazuje svoje zvířata. Je to prý skvělá investice, ale kvůli penězům on to nedělá. Maličká velblouďata kupuje za 20-30 000 QAR (násobte si pěti), přičemž podle délky nohou se už dopředu odhaduje, jak bude velbloud jednou běhat. Skvělého běžce, který vyhrál nějaký ten závod, potom snadno prodáte za 500 000, ale i několik miliónů QAR. Šéf prý dřív míval velbloudů hodně, ale pak všechny ty levné prodal a nechal si jen 70 nejlepších.

Samozřejmě mi taky přistavili nějaké to zdrchanější zvíře a já jsem si na něm zarajtoval. Bylo to náhodou docela prima.

A pak už přišla relaxace ve stanu. Normálně jsme si sedli do klasického arabského pouštního stanu, sloužící přinesli mísy s ovocem a kecalo se a dělaly se fóry. Na televizi v rohu nám šéf přehrával záznamy dostihů, kde vyhrál jeho vembloud. I když to jistě viděl posté, strašně to znovu prožíval. Asi se jim ten sport fakt líbí. Velbloudi mají při závodech na zádech roboty, kteří nahradili dříve používané žokeje (moc těžcí) a děti (taky těžké, navíc padavé). Jak mi šéf vysvělil, robot má kromě dálkového ovládání na sobě reproduktor. Ctěný pan majitel jede ve svém landcruiseru podél dráhy a stále do reproduktoru řve, čímž dromedára ponouká k hvězdným výkonům. Co jsem mohl posoudit, běží takový velbloud opravdu děsně rychle.

Když se velbloudům zrovna nedařilo, stačilo se dívat před sebe na nekonečnou prázdnotu a v ní zaparkovaná naše auta. Zpočátku mi to přišlo úplně dada, ale časem jsem uznal, že to opravdu docela uklidňuje a hlavně člověk přijde na úplně jiné myšlenky. Jen jsem si říkal, kdo z nás asi přijel tou nízkou panamerou. Cesta byla místy dost drsná i pro landcruiser. Ale co, moje nápravy to nejsou.

A tak se povídalo až do noci, kdy obsluha ještě víc zavřela stan a rozdělala oheň. O čem se v takovém stanu mluví? O všem možném. Šejch Saúd třeba povídal, jaký je rozdíl mezi Evropou a Asií. Jeho maminka prý byla těžce nemocná a on ji vzal na léčení do Singapuru. Tam nejmodernější přístroje, zástupy sester a dokonalá obsluha – ale opravdové chytré doktory tam prý nemají, takže maminku nevyléčili. A pak vzal Saúd maminku do Německa – tam prošedivělý profesor, dvacet let staré přístroje, které vůbec nebudily šejchovu důvěru – ale tumáš čerte kropáč, mamince tam pomohli. A takhle je to prý v Evropě se vším. Muzeální hardware, starý software, ale vzájemně je to dobře sladěné a šlape to. Musel jsem souhlasit.

Napil jsem se i čerstvého velbloudího mlíka.

Pak přinesli tradiční beduínské jídlo – celá pečená jehňata. Ti dva chlapi vpravo jsou moji dva blízcí kolegové Tareq a Osama. Protože jsou oba Egypťani, jsou oba v civilu. To jen místní Katařani jsou stále v bezchybných bílých thóbách.

Tak to bylo agrární okénko. Byl to náhodou super den. Ale od tý doby už přijela i moje rodina a je to ještě lepší. Brzy jsem přidám pár dalších fotek.

Příspěvek Na farmě pochází z jarošovi.cz

Jestli tomu nerozumíte, tak si z toho nic nedělejte, hned klesnu na přízemnější úroveň, jak se to v těchto internetových časech sluší.

U příležitosti rodinného setkání jsem si uvědomil, že bych se měl přestěhovat, což vám tu teď v krátkosti popíšu. Někoho může zajímat, jak to bydlení tady v Kataru vypadá z pohledu nováčka.

Na začátku mi firma zajistila bydlení v rezidenci Somerset Apartments v mrakodrapové čtvrti West Bay. Vlastně se mi tam docela líbilo, ale měl jsem tam jen 3+1 a pro děti bych přece jen potřeboval alespoň o pokoj víc. Takže jsem jednou pátek ráno hodil věci do auta a vyrazil o dům dál. A to doslova.

Po dvou měsících opouštím Somerset. Mých pět švestek se krásně vešlo do jednoho auta – tak se pozná chlapská domácnost. Moje drahá žena by na totéž potřebovala tanker třídy Suezmax. Ano, mezi těmito dvěma živočišnými druhy jsou pořád určité rozdíly.

Většina Evropanů v Kataru bydlí v tzv. compoundech, obytných komplexech, kde je pár domků, nějaký ten společný bazén a hlavně vysoká zeď a brána se zubícím se vrátným. Asi tak taky skončím, ale zatím jsem pro samou práci vůbec neměl čas takové trvalé bydlení hledat. Řekl jsem si, že to lépe zvládnem společně s Beou. No a taky se mi vlastně docela zalíbilo bydlení ve West Bay – přece jen je to čtvrť přímo u moře a je tu všechno na dosah ruky. Drtivá většina compoundů je od moře dost daleko v západních čtvrtích, kam jsem zatím neměl moc důvodů jezdit.

A tak jsem si řekl, že se zatím přesunu do vedlejší věže, kde jsou taky servisované apartmány, ale novější a s lepším výhledem. Moje nová věž se jmenuje Governor Suites & Residences a patří nějakému šejkovi, který je taky stylově podepsaný na nájemní smlouvě. Věž byla dokončena teprve vloni, takže je to funglovka.

Příjezd do Governoru. Na nic jsem zaplaťpámbu nemusel sáhnout, všechno vyřídili tito hodní chlapci, jejichž nehynoucí vděčnost jsem si koupil za sto rijálů.

Toto bohužel není můj obývák, ale vstup do baráku a recepce. Typický arabský styl, který mi náhodou velice konvenuje.

Vycházím z výtahu v našem 16. patře. Furt to vypadá docela dobře a materiály jsou zřetelně lepší než obvykle doma – dobrý kámen a tak. Ale kvalita provedení je samozřejmě indicko-pákistánská, takže sem tam se nějaká mramorová dlaždice může viklat a v nedbale izolovaných oknech hučí meluzína. To ale každý cestovatel ví, že na jih (a možná skoro každým směrem) od ČR jsou baráky stavěné fórověji.

Hlavní ložnice. Teď už tu takový pořádek není.

Výhled z toho okna, co je na předchozím obrázku. Ty baráky dole jsou ambasády arabských zemí (však se ulice taky jmenuje Diplomatic Street), nic jiného se už u moře stavět nesmí.

Tohle bude Timinčin pokoj. Samozřejmě se to brzo pořádně zaneřádí, zabarví a zabydlí.

A nejmenší ložnice bude Martínkova.

Obývák. Jediné, co jsem v něm udělal, bylo vypnutí klimatizace. Kdybych chtěl, aby mi byla zima, tak jsem mohl zůstat v Čechách.

A pro zajímavost kuchyně. Na desce je veškeré moje jídlo, které mi muselo vydržet na týden, než přijede Bea. Voda je tam jen na efekt, protože ji bohužel nepiju. Ale rodině by se mohla hodit.

Určitě vás bude zajímat, kolik to koštuje. Nemám žádný problém to prozradit, vždycky jsem vsázel na maximální otevřenost. Navíc se ty relace dají snadno dohledat na expatských fórech. Takže – byt má podle tvrzení Governoru 180 m2 (což beru trošku s rezervou, ale OK, zhruba to asi sedí), tři ložnice, tři koupelny, kompletní servis a úklid dvakrát týdně. Měsíčně to stojí 17 500 QAR, což je podle aktuálního kurzu 94 500 korun. Je to taková střední třída. Baráky v takových těch klasických compoundech se pohybují kolem 16-18 tisíc QAR, ale vilka u moře ve West Bay Lagoon stojí v pohodě 35-40k QAR, což už je hodně. Zase na druhou stranu někteří borci jezdí do městeček kolem Dohy, třeba do takové Wakry, kde jsou nájmy v jednotkách tisíců. No a pracovníci z jihovýchodní Asie kolikrát přespávají v regulérních táborech, kde platí třeba stovku měsíčně. Každý si vybere. Nám Evropanům firmy obvykle platí příspěvek na bydlení a je na vás, jestli z něj něco ušetříte, nebo ho naopak celý rozfofrujete a ještě si připlatíte za lepší bydlení.

I po několika dnech jsem s bydlením v Governoru spokojený. Akorát okna by potřebovala umýt, ale to samozřejmě zvládnout nemůžu, na to čas od času jezdí borci na lanech. Ale jinak jsem s lokalitou spokojený a doufám, že se tu bude líbit i Bee a dětem.

Příspěvek Bydlení v Kataru pochází z jarošovi.cz

Pro ty, co se snad budou divit – klidně bych takové reklamy točil taky. Já mám rád střídání stylů a v zahraničí si můžu vážnějších věcí užít víc než doma. Ale i doma jsem dělal podobné věci, třeba fotbalové.

Qtel – sponzoring k Arabským sportovním hrám 2011

Příspěvek Qtel – reklama pochází z jarošovi.cz

V klubu se zrovna chystal závod malých lodiček třídy Optimist, na kterých jezdí děti do 15 let. Příjemně mě překvapilo, že hned šest závodníků byly české děti.

Viz to CZE. Nebyli to ale místní usedlíci, ale členové klubu z Hradce Králové a snad Děčína. Dobří borci.

Mark a já. Ukázalo se, že na takové lodi se normálně musí i pracovat! Tu přední plachtu, tzv. jib, jsem normálně sám připevnil, vytáhl nahoru a v průběhu plavby jsem ji na povel „ready – about!“ normálně překlápěl! To bych do sebe fakt neřek. Přece jen jsem zvyklej spíš na motorový věci. Ale bylo to pěkný.

Tvrdá práce při zprovozňování lodě. Byla to kocábka od výrobce Colgate – ne, neměla tvar tuby – o délce 26 stop.

Jel s námi ještě Viliam – bývalý kolega z českého Vodafonu. Ten v Qtelu nastoupil před dvěma týdny. Je to super, jak je ten svět malý.

Fotím si vzdálenou čtvrť West Bay, kde bydlím.

Takhle to pak vypadá.

Kontrasty v maríně. Vlevo moderní jachtička, vpravo klasická arabská bárka dhow.

Dřevěná krasavice cestou zpět. Musím říct, že to plachtění je příjemná věc a že si u toho člověk odpočine.

Příspěvek Na vodě pochází z jarošovi.cz

A taky proto, že v Libanonu není nic zakázaný a že si tam Arabové jezděj zapařit a sundat na chvilku svoje černý abáje a bílý thóby, čehož jsem byl sám svědkem, a přísahám, že to bylo jak někde ve Francii, ale víc o tom ani muk.

Bejrút je překvapivě sexy město – ne nadarmo se mu říkalo Paříž Východu. Docela elegantně leží nad mořem na velmi pěkně vyvedených skalách. Hned u srázu jsou mraky kaváren, v nichž se dá obdivně vzdychat nad výhledem.

Třeba nad takovým výhledem. Tohle jsou tzv. Holubí skály, přímo uprostřed města, jen asi 300 metrů od našeho hotelu. Přírodu mají v Libanonu celkově dost slušnou.

Bydlel jsem v Mövenpicku, protože se vždycky snažím držet u vody. Tohle je výhled z mýho balkónu. U nás panuje taková nezřetelná představa, že Bejrút je nějak permanentně rozbombardovaný. Můžu všechny uklidnit – díry po bombách se zjevně podařilo nápaditě zaplnit bazény a marínami.

Ale zase abych to neshazoval. V městě jsou pořád tu a tam na fasádách vidět stopy po zásazích, ostatně poslední bombardování ze strany Izraele (který mám jinak velmi rád) proběhlo v roce 2006. Libanonci maj holt pech. Ještě v 60. letech byl Bejrút mondénní letovisko pro celej svět, hollywoodská smetánka tam parkovala jachty, když ji omrzelo Monako, a všechno to vypadalo dost fajn. Libanonci sami jsou mírumilovní a myslej víc na kšeft než na nějaký ideologie. Maj ale smůlu na opravdu zásadový sousedy, kteří naopak ideologie řešej velmi, a taky na pár nervózních organizací, který si tam udělaly pohodlný sídlo. No a čas od času holt někdo ze sousedů skočí na slovíčko, aby tam nějaký tý organizaci něco vysvětlil, a přitom samozřejmě nechtěně rozmydlí Libanoncům nějaký to město na kaši. Jinak je tam ale nádherně. Libanonci to všechno berou dost rezignovaně, poctivě přijímaj uprchlíky ze všech stran, ať už ze Sýrie nebo z Iráku nebo z jihu, i když to pro jejich ekonomiku je docela záhul. Ropu holt nemají a v duchu svých tradic se snažej vyvážet chytrost. Což jim docela jde – excelují především v disciplíně dojení bohatých bratranců ze Zálivu. Čehož důkazem bylo i naše natáčení.

Ale zanechme už politickejch řečí. Asi 40 km od Bejrútu je město Byblos, který jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. Jo, je to ten Byblos se Sidonem a Týrem, úplně nejstarší trvale obydlený město na světě. 8 000 let a pořád je to štramácká obec. Ostatně Sidon a Týros taky pořád existují, akorát se jim dnes říká Saída a Sur. Řekové věřili, že Byblos založil otec Dia Kronos, a to nebyl žádnej cucák. Byblos je tak starej, že když Egypťani stavěli pyramidy, muselo to lidem v Byblu připadat jako nějakej trapnej neojehlanismus. V Byblu je nad sebou osm vrstev měst. Tady se opírám o sloupy z římský vrstvy, která zdaleka není nejstarší, ale je nejlepší na opírání. Vlevo za mnou je křižácký hrad z 12. století, v místních měřítkách prakticky novostavba.

Tady pohled na staré hradby. Ty už opravdu něco pamatují…

… konkrétně jsou z období 2700 let př. n. l. Sám teď stavím domek, takže takovou solidnost dokážu ocenit. Dneska už takový fachmany a materiály neseženete.

V Byblu také Féničané vymysleli abecedu, kterou se od nich naučili Řekové a od nich zase my tu naši. Ostatně i slovo biblia – kniha je samozřejmě právě z Byblu. Je to opravdu posvátný místo pro nás copywritery.

Zde můj katarský kolega Hassan přemítá v maličkém římském divadélku. Hassan je velmi laskavý a důvěřivý člověk – na letišti v Bejrútu omylem zaplatil 35 dolarů jen za třísekundové zvednutí tašky do kufru auta, čímž se vracíme k dojení Zálivu Libanonci.

Kostel maronitských katolíků v Byblu. Křesťani mají v Byblu pohodovou 70% většinu, což vede k úžasným scénám. Na ulici zcela běžně vidíte vánoční billboardy (byl únor) se stromečkem a svíčičkami, ale psané v arabštině. Ostatně v Bejrútu jsme viděli i billboard s megaportrétem papeže Benedikta. To neuvidíte ani v Polsku. Hassan byl kostely nadšený. Na oplátku mě vzal do mešity, kde nás velmi milý imám fotil – když jste s těmi správnými lidmi a chováte se slušně, nic není problém. Mám to rád.

Funkční klášter v Byblu. Hassan jak byl v ráži, tak se chtěl podívat i do kláštera. Nějaká dívka (?) u vchodu nám ale velmi slušně arabsky vysvětlila, že klášter není veřejně přístupný a že uvnitř není nic k vidění, jen privátní příbytky mnichů. OK. Ale na mě to příjemně dýchlo domovem.

Typický Libanon – nástěnka křesťanského kostela v arabštině. Hassan mi povídal, že pro Libanonce je velmi důležité dát hned vědět, k jaké komunitě kdo patří. Většina křesťanů nosí velmi viditelně kříž, víra se běžně objevuje i v konverzaci, a to nejpozději do pěti minut. Hassan říkal, že mladí lidé třeba z agentur se klidně představují stylem „Ahoj, já jsem Sami, a mimochodem jsem křesťan.“ Podle vzhledu se to totiž nepozná. V Libanonu se Katařani paradoxně cítí bezpečněji mezi křesťany než mezi muslimskými šíity – nic holt není černobílé.

Jsem zvyklý na ledacos, ale tohle jsem opravdu nečekal. Cestou z Byblu zpátky do Bejrútu řidič odbočil doleva a asi za 20 minut jsme najednou byli v horském letovisku Faraya. Všude plno sněhu. Přitom dole u moře bylo cca 22 stupňů. Pěkný kontrast.

Ukazuju Hassanovi, jak my Středoevropani lyžujeme. Hassan viděl sníh poprvé v životě. Ale Libanonci se tam normálně proháněli na snowboardech, jako by se nechumelilo.

Vlajka jako důkaz – opravdu jsme v Libanonu. Jinak přesně takhle si Arabové představují horskou turistiku – samozřejmě v autech. Musím říct, že mi jejich myšlení dost vyhovuje.

A teď už něco k natáčení. Takhle vypadá náš hlavní herec – Saleh. Je to něco mezi katarským Vojtou Kotkem a Lukášem Pavláskem. Vždy všecko pokazí a nic mu nevyjde, ale je to sympaťák. Já jsem ho nevymyslel, Qtel s ním točí vtipné příběhy už nějakou dobu.

Všichni čtyři herci z našeho spotu. Měli se jako ztratit v poušti. Poušť jsme trošku švindlovali na pláži pod Bejrútem. Tohle byl ale noční spot, takže to bylo jedno.

Produkce a natáčení vypadá a probíhá úplně stejně jako u nás. Všechno je minimálně stejně profesionální, lidí k obsluze je ještě víc. Stejně jako doma, i tady pro klienta stavějí stan nebo přívěs, akorát catering tady nosí libanonský, což je dobrá kuchyně. Jako bonus jsme měli v poušti plynová kamínka, na kterých nám v noci pekli maso, kaštany, sladké brambory a sýr halloumi. Z toho jsem jed hlavně ten sýr a chutnal mi.

Přehrabuju se v kaštanech u štábního přívěsu. Až na ty kaštany je vše jako třeba na Mácháči.

Naši borci při západu slunce.

Borci ztraceni v poušti. A samozřejmě Nissan Patrol, spolu s Land Cruiserem nejoblíbenější oř moderního Katařana. Mimochodem, ty reklamy jsou docela OK, lidem se líbí mnohem víc než to, co tu dělá Vodafone. Ale zatím to není něco, co bych tu vystavoval, a možná ani nikdy nebudu. Děláme tady věci pro katarský vkus, ne pro český, stejně jako jim nemá cenu pouštět to naše.

Po pěti dnech letím zpátky. V katarské poušti pozoruju tyhle divné útvary. Fakt nevím, co to je. Že by ropná či plynová pole? Jednou se to snad dozvím.

Příspěvek Natáčení v Libanonu pochází z jarošovi.cz

Takhle nějak to tam vypadalo. Lukáš, Veronika, Jakub – jako za starejch dob na natáčení.

Nejúžasnější byli samozřejmě kolegové. Udělali mi super web, sepsali dokonalou knihu, nazpívali parádní písničku…

(tuhle písničku)

a natočili ještě jedno bonusové video s Veronikou, které sem nemůžu dát, ale můžu prozradit, že je to růžová verze reklamy, kterou jsem kdysi udělal v červené s Andreou Kereszstesovou. Myslím tuhle.

Což je pro mě dojemný, protože se mi tak hezky sešly obě moje nejhezčí životní kapitoly.

Nevím, jestli to tu dokážu vysvětlit, ale ten večer byl pro mě svým způsobem až příliš krásnej. Jak kdysi řekl jistý Fëanor, každý má v životě nějaké dílo, které už nikdy nepřekoná, a nějaké lidi, nad které už nikdy nebude. A já tak nějak cítím, že tohle byli ti moji nepřekonatelní lidé – magická parta a takovej ten souzvuk, kterej si užíváte a zároveň vás mrazí, protože víte, že na tohle jsou v životě přísný kvóty a že je to nejspíš vrchol kopce. Je to krásný a je to smutný, až tak, že ani nemá cenu o tom psát, protože byste se tomu smáli.

Jo a kolegové taky dali na D1 tenhle billboard. Skoro si říkám, že ho od teďka budu používat místo životopisu. Nic lepšího bych stejně do kupy nedal.

Já vám taky děkuju, kolegové a všichni, kdo jste s námi točili a dělali věci. Kvůli takovým lidem stojí za to žít.

Příspěvek Díky pochází z jarošovi.cz