Luciano de Crescenzo: Příběhy řecké filozofie

„Boty!,“ vzdychá rytíř. „Dneska už nikdo neví, co tohle slovo znamená. Kdysi to ale bývala vizitka sociálního postavení! Když do otcovy dílny v ulici Alabardieri přišel zákazník, můj otec a Oscarino, první asistent, ho přijali, jako by byl savojský princ. Nabídli mu kávu a vybízeli ho k hovoru. Mezitím měla noha dost času na to, aby si odpočinula a získala původní velikost…“

„Když přišel zákazník poprvé, vždycky přinesl pár použitých bot, aby je tatínkovi ukázal.“

„Použité boty?

„Ano, aby ukázal, jak se opotřebovaly.“

„Ale proč se všechny boty neničí stejně?“

„Pro lásku boží, inženýre, nerouhejte se, každý z nás opotřebovává boty po svém. Děláte příliš dlouhé kroky? Rychleji zničíte zadní část podpatku. Máte příliš krátký krok? Po čase nebudete mít pod nohama podrážku, ale sépiovou kost. Máte prohnuté nohy, my tomu říkáme „jezdecké“? Dříve se zeslabí vnější okraje.

Když zákazník vyšel z dílny, tatínek ho sledoval až na konec ulice Alabardieri, a to jenom proto, aby si prostudoval jeho krok. Když už bylo propočítáno opotřebení bot, odevzdal pár zkušebních bot z kozinky nebo teletiny, které byl zákazník nucen nosit alespoň měsíc. A jenom když bylo všechno v pořádku, připravil závěrečnou verzi bot, tu definitivní. Ale věřte mi, když jste si vyšel na procházku v našich botách, tak to neprošlo bez povšimnutí. I lidé na protějším chodníku si toho všimli. Všichni říkali: Ty musejí být od Carotenuta!“ (84-86)

Přidejte skřek