Ivan Diviš: Verše starého muže

Norilsk a Kolyma! Popel Židů.

„Systém Agolai, kde chcípe za ostnatymi dráty dvacet milionü. Tibet i Afghánistán.
A Osvětim a Bergen-Belsen, Treblinka.
To je jisté, a jisté je rovněž
že jak velbloud, který tři měsíce nepil,
ke konci se vláčí toto kanibalské století,
které začalo geniálními intuicemi Eisteina
a končí rozborcením veškerých tabu.
Adorno řekl: je konec, po Osvétimi nelze už psát žádnou poezii!
A měl pravdu. Přesto, že to řekl,
jsem ji psal dál, nic nevěda, a se mnou
ropotající žabinec tisíců mládenců a panen.
Dělají to z nepotlačitelného pudu,
anebo aby něco napravili, anebo aby jen vyvlékali si ze
střev mátlivý sen! Už aby byl konec a lidstvo
ve zbytkovém sebestudu
ze srázu se vrhlo do svého velesudu, ktery si samo sestrojilo. Žádného člověka!
Prokletí odvěká, už žádné bolesti
plynoucí ze strašlivé přirozenosti. Sbohem tedy, kalná voda
mumlá: žádná velká škoda
a snášejícím se soumrakem, pak tmou
zavrou se vlna za vlnou.

Není pohledu tísnivějšího nad pyšný trojstěžník,
jehož kapitán a posádka chce dobýt světa,
an stane v bezvětří, v naschválu živlů,
dokonale ochromen, a třeba na několik dní.
A zatrneš: není situace pyšného plavidla,
jeho výbavy a hromadné bezmoci
i situací mou? Nejen mne co celého člověka,
ale i mojí bytosti a bytnosti?
Zamrazí tě: začneš se modlit,
spíš než za tu loď, to za sebe.
Slituj se, Panebože,
sešli vánek a pak vítr dující.“

Paulo Coelho: Alchymista

„Mám-li být částí tvého Příběhu, jednoho dne se vrátíš.“ … „Jsem žena z pouště a pyšním se tím. Chci, aby můj muž také putoval svobodně jako vítr rozvívající duny. Chci také vidět svého muže v oblacích, ve zvířatech a ve vodě.“ (77-78)

Jaroslav Seifert: Ruce Venušiny

Svatební cesta

„Kdyby nebylo těch pošetilých polibků,
nejezdili bychom na cesty svatební.
Kdyby však nebylo svatebních cest,
k čemu by potom byly Wagon lits?

Nádražních zvonků věčný strach,
ach Wagon lits, vagony svatební.
To štěstí manželské je jako křehké sklo,
medový měsíc se naklání.

Má drahá, vidíš v oknech hory Alp,
otevřme okno vůním dokořán,
hle, cukr sněženek, lilií vláčný sníh,
za Wagon lits je Wagon restaurant.

Ach, Wagons restaurants, vagony svatební,
být věčně jejich hostem a pak snít
nad křehkým příborem o štěstí v manželství!
Pozor sklo! Poor neklopit!

A ještě jeden den a ještě jednu noc,
dvě krásné noci a dva krásné dny.
Kde je můj jízdní řád, ta kniha básnická,
ó, jak jsou krásné moje vagony!

Ó Wagons restaurants a Wagons lits,
ó cesta svatební!“ (89)

Mezi řádky

„Milión sto tisíc milostných psaní
svobodných dívek a vdaných paní
– včera jsem napsal o půlnoci
miliónté stétisící první
a bylo mi jak po nemoci.

Na kávovou lžičku třikrát denně
lék užíval jsem umíněně,
láska však, zdá se,
je smrt v krásné masce.

Milión dvakrát sto tisíc básní,
to se lidé utěšují, když blázní,
napsal jsem dneska
milióntou dvakrát stotisící první
a není hezká.

Kdybych tě viděl nahou na dně vany
s koleny v těsném semknutí,
tvé tělo by se podobalo psaní
uprostřed s černou pečetí.

Milión třikrát sto tisíc telegramů,
celou noc plakal jsem na otomanu,
srdíčka zvonků na telegrafním drátu,
vlaštovky štěbetají do aparátu
a chystají se do Itálie.

Milióntý třikrát stotisící první telegram:
Usměj se na mě, umírám!“ (101)

Kurt Tucholsky: Drei Minuten Gehör

Danach

„Denn jehn die beeden brav ins Bett.
Na ja… diss is ja auch janz nett.
A manchmal möcht man doch jern wissen:
Wat tun se, wenn se sich nich kissn?
Die könn ja doch nich imma penn…!
Na, und denn-?

Denn säuselt im Kamin der Wind.
Denn kricht det junge Paar n Kind.
Denn kocht sie Milch. Die Milch looft üba.
Denn macht er Krach. Denn weent sie drüba.
Denn wolln sich beede jänzlich trenn…
Na, und denn-?

Der olle Mann denkt so zurück:
wat hat er nu von seinen Jlück?
Die Ehe war zum jrößten Teile
vabrühte Milch un Langweile.“ (111)

Ivan Wernisch: Doupě latinářů

Stmívání v Uhrách

„Pomalu přestávám rozeznávat obrázky ve svém Baedekru. V Šeredi, nebo jak se to město jmenuje, se totiž stmívá. Teprve stmívá, ale z vykřičených čtvrtí se již ozývá podezřelé ticho. Potkávám zajímavé místní typy. Rázovitý Hucul žene před sebou mezka s dálnopisem na hřbetě. Ten dobrý muž nechce ani na okamžik ztratit spojení se svou burzou.

Přes opuštěné soudní náměstí se přižene jízdní četa nahých pitubských kopiníků (místo je dobře chráněno před útoky bojovných Karačajů). Ještě tu tiše skřípe řetízkový kolotoč. Zavěšeno na něm otáčí se zasmušilé poslední dítě.“ (81)

Németh László: Hrůza

„Smát jsem se musela, jak to s matkou vydumali. V chytračení prostých lidí jsem vždy nacházela něco dojemného. Jak se snaží urvat si ze světa kousek něčeho lepšího. Člověk se jim přímo poddá: tady mě máte, můžete mě rozsápat.“ (111)

Sergej Jesenin: Nebudu si lhát

Ó vlasti

„Ó vlasti, ten tvůj chlívek
s novotou zlatých střech,
buč v něm jak tele divé,
dokud máš na řev dech.

Toulám se po vsích modrých
v blažené podobě,
jsem zoufalý a bodrý,
jsem zkrátka po tobě. …

Miluji, co máš v rodě,
chlast, rvačky, lajdání
a ráno na východě
ztrácet se s hvězdami.

Chci tě vzít, jak jsi vratká,
zmáčknout a vládnout sám.
Za to, že jsi má matka,
tě hořce proklínám.“ (34)

Rus

„Přece tě miluji, má země nesmělá,
za co – to nevím a neuhod bych.
Ach jak je kratičká tvá radost veselá
s jarními písněmi na paloucích.“ (19)

Petöfi Sándor: Básně

Sedmihradsko

„Ó, vřelo ve mně, bolelo mne,
že jediný jen národ má dvě země
a je to právě národ maďarský! …

Kdybychom však se byli semkli,
svět by teď znal již naše jméno a nikdy
nebyli bychom vyhnáni z chrámu,
kde velkým národům se ke cti pálí kadidlo.“ (47)

Jsem Maďar

„Jsem Maďar. A má vlast je nejkrásnější
na světadílů velkém území.
Je sama malý svět. Co krás v ní těší,
to nikdo spočítati neumí.
Má hory, jejichž zrak, jejž zdálky vábí,
až k moři Kaspickému dohlédne,
a její rovina, jak hledala by
okraj světa, tak daleko se pne.

Jsem Maďar. Vážný od přirozenosti,
jako když naše housle hrají prim.
Občasný úsměv rty mé někdy hostí,
však zřídka kdy se šťasten veselím.
Když nejvíc radostí mi líce září,
v náladě rozmarné se rozeštkám;
a jsem-li smuten, vesele se tvářím,
protože o váš soucit nežebrám.

Jsem Maďar. Na oceán minulosti
zřím pyšně, vida trčet na vodě
skály, jež pnou se k nebi na výsosti –
tvé slavné činy, chrabrý národe!
Na prknech Evropy jsme také hráli,
a nikoliv snad roli nejmenší;
svět chvěl se, když jsme mečem zamávali,
jak hoch, jejž v noci blesky vystraší.

Jsem Maďar. Co je Maďar v tomto čase?
Bledý duch slávy, jež tlí v prokletí;
zjeviv se, rychle přikrčí se zase –
když bije hodiny – v svém doupěti.
Jsme zticha! K našim sousedům snad ani
nedojde šelest našich životů;
a bratry vlastními jsme oblékáni
v potupný šat, smutek a temnotu!

Jsem Maďar. A mé tváře hanbou hoří,
rdím se a stydím, že jsem Maďarem!
Tak daleko je u nás k ranní zoři,
zatímco jinde slunce září všem!
Za žádný skvost a slávu světa ale
nikdy neopustím svou rodnou zem;
tak zbožňuji, tak rád mám neskonale
svůj národ, i když trpí potupen!“ (62)

Píseň národa

„Vstaň, Maďare, vlast tě volá!
Teď či nikdy – dozrál čas!“ (118)

Lenkeiho setnina

„… jakpak se nermoutit,
maďarská naše vlast
nemůže v míru žít!

Zuby už brousí si
Slovák, Rumun a Sas
na naši bědnou vlast –
kéž vzal by všechny ďas!“ (147)

Jakub Deml: Zapomenuté světlo

„A jedno jediné vám řeknu: Kdyby se mně všechny ženy celého světa vysraly na hlavu, odpustím jim tuto neslušnost pro jedinou ženu, která mne milovala, a mne, díky Bohu, milovalo více žen, ale nejvíce ze všech Pavla Kytlicová.“ (13)

O Dantovi, „člověku eroticky perversním“
„Tento rys povahy Dantovy objevuje se teprve po 600 letech, kdežto o takové Boženě Němcové už hned po 60 letech, poněvadž Čechové jsou vědecky pokrokovější. Nejen my, nýbrž Slované vůbec, vždyť i o Dostojevském se píše, že měl rád přirození malých děvčátek, sic jinak prý by to byl ve svých románech nemohl tak pěkně popsat…“ (28)

Přítel Karel Veselý je mu nejmilejší,
„poněvadž miluje svou dceru Maryon, moji budoucí milenku, až budu v hrobě, neboť já věřím v život věčný a vím, že všechna stehna z hrobu povstanou a mezi nimi také dvě stehna, která jsem toužil líbati a Bůh mi je přiřkne, poněvadž je spravedlivý a moje věčná blaženost bude pozůstávati v tom, že se mně na věky dovolí líbati tato dvě stehna, docela nahoře, docela u kořenů, poněvadž jsem básník a katolický kněz a prokletý člověk.“ (60)

Örkény István: Minutkové grotesky

I nejsmělejší sny mužeme uskutečnit!

„… proč je zapřahujete do auta?“
„Protože řídím špatně.“
„To se můžete naučit.“
„Jakžtakž, Ilonko… Auto a člověk nejsou rovnocenní partneři.“
„Jen se rozhlédněte! Neuvidíte jediné auto tažené psy!“
„Velká škoda! Člověk bohužel nedokáže dostihnout techniku. Užívá jí sice, ale ve skutečnosti se jí děsí.“
„Já se aut nebojím.“
„Jenže tahle simca by za hodinu urazila i sto padesát kilometrů…“
„Netrapte mě, Feri… Zbožňuju rychlou jízdu!“
„Vy malá nenasyto! Před deseti dny jsme vyjeli z Pešti a hleďte, už jsme v Siófoku.“
„S dvanácti psy to ani není tak velký výkon.“
„Ovšemže ne. Jenže já jsem už v Pešti přitáhl ruční brzdu.“
„Nejste vy trochu moc opatrný?“
„Tohle je přesně to tempo, pro které jsme stvořeni.“
„Vidíte, kolik je tu lidí. A všichni hledí na nás.“
„Závidí nám.“
„Přímo vyvalují oči.“
„Protože vidí, že i nejkrásnější sny je možné uskutečnit.“ (31-33)