Németh László: Hrůza

„Smát jsem se musela, jak to s matkou vydumali. V chytračení prostých lidí jsem vždy nacházela něco dojemného. Jak se snaží urvat si ze světa kousek něčeho lepšího. Člověk se jim přímo poddá: tady mě máte, můžete mě rozsápat.“ (111)

Sergej Jesenin: Nebudu si lhát

Ó vlasti

„Ó vlasti, ten tvůj chlívek
s novotou zlatých střech,
buč v něm jak tele divé,
dokud máš na řev dech.

Toulám se po vsích modrých
v blažené podobě,
jsem zoufalý a bodrý,
jsem zkrátka po tobě. …

Miluji, co máš v rodě,
chlast, rvačky, lajdání
a ráno na východě
ztrácet se s hvězdami.

Chci tě vzít, jak jsi vratká,
zmáčknout a vládnout sám.
Za to, že jsi má matka,
tě hořce proklínám.“ (34)

Rus

„Přece tě miluji, má země nesmělá,
za co – to nevím a neuhod bych.
Ach jak je kratičká tvá radost veselá
s jarními písněmi na paloucích.“ (19)

Petöfi Sándor: Básně

Sedmihradsko

„Ó, vřelo ve mně, bolelo mne,
že jediný jen národ má dvě země
a je to právě národ maďarský! …

Kdybychom však se byli semkli,
svět by teď znal již naše jméno a nikdy
nebyli bychom vyhnáni z chrámu,
kde velkým národům se ke cti pálí kadidlo.“ (47)

Jsem Maďar

„Jsem Maďar. A má vlast je nejkrásnější
na světadílů velkém území.
Je sama malý svět. Co krás v ní těší,
to nikdo spočítati neumí.
Má hory, jejichž zrak, jejž zdálky vábí,
až k moři Kaspickému dohlédne,
a její rovina, jak hledala by
okraj světa, tak daleko se pne.

Jsem Maďar. Vážný od přirozenosti,
jako když naše housle hrají prim.
Občasný úsměv rty mé někdy hostí,
však zřídka kdy se šťasten veselím.
Když nejvíc radostí mi líce září,
v náladě rozmarné se rozeštkám;
a jsem-li smuten, vesele se tvářím,
protože o váš soucit nežebrám.

Jsem Maďar. Na oceán minulosti
zřím pyšně, vida trčet na vodě
skály, jež pnou se k nebi na výsosti –
tvé slavné činy, chrabrý národe!
Na prknech Evropy jsme také hráli,
a nikoliv snad roli nejmenší;
svět chvěl se, když jsme mečem zamávali,
jak hoch, jejž v noci blesky vystraší.

Jsem Maďar. Co je Maďar v tomto čase?
Bledý duch slávy, jež tlí v prokletí;
zjeviv se, rychle přikrčí se zase –
když bije hodiny – v svém doupěti.
Jsme zticha! K našim sousedům snad ani
nedojde šelest našich životů;
a bratry vlastními jsme oblékáni
v potupný šat, smutek a temnotu!

Jsem Maďar. A mé tváře hanbou hoří,
rdím se a stydím, že jsem Maďarem!
Tak daleko je u nás k ranní zoři,
zatímco jinde slunce září všem!
Za žádný skvost a slávu světa ale
nikdy neopustím svou rodnou zem;
tak zbožňuji, tak rád mám neskonale
svůj národ, i když trpí potupen!“ (62)

Píseň národa

„Vstaň, Maďare, vlast tě volá!
Teď či nikdy – dozrál čas!“ (118)

Lenkeiho setnina

„… jakpak se nermoutit,
maďarská naše vlast
nemůže v míru žít!

Zuby už brousí si
Slovák, Rumun a Sas
na naši bědnou vlast –
kéž vzal by všechny ďas!“ (147)

Jakub Deml: Zapomenuté světlo

„A jedno jediné vám řeknu: Kdyby se mně všechny ženy celého světa vysraly na hlavu, odpustím jim tuto neslušnost pro jedinou ženu, která mne milovala, a mne, díky Bohu, milovalo více žen, ale nejvíce ze všech Pavla Kytlicová.“ (13)

O Dantovi, „člověku eroticky perversním“
„Tento rys povahy Dantovy objevuje se teprve po 600 letech, kdežto o takové Boženě Němcové už hned po 60 letech, poněvadž Čechové jsou vědecky pokrokovější. Nejen my, nýbrž Slované vůbec, vždyť i o Dostojevském se píše, že měl rád přirození malých děvčátek, sic jinak prý by to byl ve svých románech nemohl tak pěkně popsat…“ (28)

Přítel Karel Veselý je mu nejmilejší,
„poněvadž miluje svou dceru Maryon, moji budoucí milenku, až budu v hrobě, neboť já věřím v život věčný a vím, že všechna stehna z hrobu povstanou a mezi nimi také dvě stehna, která jsem toužil líbati a Bůh mi je přiřkne, poněvadž je spravedlivý a moje věčná blaženost bude pozůstávati v tom, že se mně na věky dovolí líbati tato dvě stehna, docela nahoře, docela u kořenů, poněvadž jsem básník a katolický kněz a prokletý člověk.“ (60)

Örkény István: Minutkové grotesky

I nejsmělejší sny mužeme uskutečnit!

„… proč je zapřahujete do auta?“
„Protože řídím špatně.“
„To se můžete naučit.“
„Jakžtakž, Ilonko… Auto a člověk nejsou rovnocenní partneři.“
„Jen se rozhlédněte! Neuvidíte jediné auto tažené psy!“
„Velká škoda! Člověk bohužel nedokáže dostihnout techniku. Užívá jí sice, ale ve skutečnosti se jí děsí.“
„Já se aut nebojím.“
„Jenže tahle simca by za hodinu urazila i sto padesát kilometrů…“
„Netrapte mě, Feri… Zbožňuju rychlou jízdu!“
„Vy malá nenasyto! Před deseti dny jsme vyjeli z Pešti a hleďte, už jsme v Siófoku.“
„S dvanácti psy to ani není tak velký výkon.“
„Ovšemže ne. Jenže já jsem už v Pešti přitáhl ruční brzdu.“
„Nejste vy trochu moc opatrný?“
„Tohle je přesně to tempo, pro které jsme stvořeni.“
„Vidíte, kolik je tu lidí. A všichni hledí na nás.“
„Závidí nám.“
„Přímo vyvalují oči.“
„Protože vidí, že i nejkrásnější sny je možné uskutečnit.“ (31-33)

László Szigeti: Kličky na kapesníku

(Interview s Bohumilem Hrabalem)

„Milovat národ? Můj národ podle mě má všechny nectnosti a zrovna tak má i svoje ctnosti, a to je tvořivost, tvořivé schopnosti, vymyslet anekdoty, vymyslet argoty, vymyslet nové syntaxe, porušovat jazyk, porušovat konvence, to všechno je v těch lidech.“ (91)

„Ale Ibsena nechme na pokoji, já mluvím právě o tom tajemství slz, které je u Rusů, u Slovanů, a já jsem také Slovan… kdykoliv zavadím o story, tak ucítím, že tajemství slz je specificky slovanskou záležitostí.“ (77-78)

„Vypadám jako bych byl tatarského, avarského nebo maďarského původu, vždycky se jako rodina poznáváme dle širokých lícních kostí…“ (51)

„Maďaři, zrovna jako my, mají kolem sebe bordel, ne jako Němci byť i z NDR…“ (51)

Hans Arp: Na jedné noze

Ze svých dlouhých dlouhých šedivých cest

„Ze svých dlouhých dlouhých šedivých cest
vrací se zpátky vždy šedivější.
Po celý život
pobíhal tímto nevýslovně šedivým údolím
sem a tam a hledal nějaký východ.
Po celý život
přemýšlel o tom
proč je zajatcem tohoto nevýslovně sinalého údolí.
Nyní je stár
ale pozvolna pozvolna začíná cítit
že východ z tohoto šedivého údolí
musí hledat v sobě.“

Ó běda náš dobrý kašpar je mrtev

„ó běda náš dobrý kašpar je mrtev.
kdo teď ukryje hořící prapor v oblačném copu a vyvede denně černý kousek.
kdo teď bude pohánět kávový mlýnek v prasudu.
kdo teď bude lákat idylické srní ze zkamenělého kornoutu.
kdo bude smrkat lodi paraplata větrná semena včelí otce ozónová vřetena a kdo bude pyramidy zbavovat kůstek
běda běda běda náš dobrý kašpar je mrtev. svatý bimbam kašpar je mrtev.
žraloci srdcervoucně cvakají žalem ve znovových stodolách když někdo vysloví jeho křestní jméno. proto dále vzdychám jeho příjmení kašpar kašpar kašpar.
proč jsi nás opustil. do jaké podoby se teď přestěhovala tvá veliká krásná duše. stal ses hvězdou nebo řetězem z vody u horké smršti anebo vemenem z černého světla nebo průsvitnou cihlou u sténajícího bubnu skalnaté bytosti.
naše kštice teď usychají a podešve a napůl zuhelnatělé víly leží na hranici.
za sluncem teď hřmí černá kuželna a nikdo už nenatahuje kompasy a kolečka trakařů
kdo nyní obědvá s fosforeskující krysou u osamělého bosého stolu.
kdo nyní vymítá širkokodaleko ďábla chce-li svádět koně.
kdo nám vysvětlí nyní monogramy hvězd.
jeho bysta bude zdobit krby všech vskutku šlechetných bytostí ale to není žádná útěcha ani šňupací tabák pro umrlčí lebku.“ (54)

Ochočené vejce

„Bič z ohně práská. Živočišné míče skáčou po shrabaných hermelínových lukách. Na nejvyšší příčce vzduchu sedí vejce, jež propuká v nekončící „“vivat““. Většina starých krotitelů vajec popírá, že by vzduch byl žebřík. Podle jejich mínění mohou vajíčka sedět ve vzduchu stejně pohodlně jako my na židli.“ (122)

František Gellner: Teplo zhaslého plamene

To je teď celá moudrost moje

„To je teď celá moudrost moje:
milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mi zobák narost,
vínem si plaši z čela starost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.“ (26)

Jarní noc působí sic blahodárně…

„Jarní noc působí sic blahodárně,
těžko však radovat se o vodě.
Má garderoba visí v zastavárně,
jako já visím v každé hospodě.

Je v světě velmi málo dobrých lidí
a ještě méně je tu kreditu;
za svoji zbytečnost v mé kapse stydí
se domovní klíč a klíč od bytu.“ (29)

Všichni mi lhali

„Žurnály, básníci, učenci lhali
po léta za nos mě vodíce,
muži mi lhali, a ženy mi lhaly.
Ženy, ty lhaly mi nejvíce.“ (43)

Jaroslav Seifert: Nejkrásnější bývá šílená

Počitadlo

„Tvůj prs
je jako jablko z Austrálie
Tvé prsy
jsou jako dvě jablka z Austrálie
Jak mám rád toto počitadlo lásky!“ (20)

Píseň o malých dívkách

„Co je krásnějšího na zemi
než malé dívky.
Už když se narodí, voní jak jablko
polité medem a mlékem.

A to jsou maličké, tak do tří let,
pak jejich pokožka zezlátne
a neznatelný stín
počíná kreslit jejich nevinnost.

Usmívají se, dosud bezelstně;
a vlna, která prolne tělem,
zastaví se pak na svých vrcholcích
a už se nepohne.

Od té chvíle se již červenají,
ale při dětských hrách
panenky jejich si ještě hrají s nimi
a nutí je přivírat oči.

To už však jejich pleť
počíná vonět jako rozdrcený list
sladkého javoru. A když se ohlédnou,
rozbuší se jim srdce.“ (74)

Svatební píseň

„Kytice, závoj a slzy,
i štěstí rozplakává,
jak je to hezké,
když se někdo vdává.

Noc plná vášní
až do kuropění,
jak je to hezké,
když se někdo žení.

Kytice zvadla
a opadává,
jak je to smutné,
když se někdo vdává.

Vějíř se zavřel,
hořkne políbení,
jak je to smutné,
když se někdo žení.“ (110)

Toužil jsem po cizích městech

„Toužil jsem po cizích městech
v neznámých barevných krajích
i na pokraji pouště.
Už se mi rychle vzdalují
jako hvězdy ve starých tmách.
V katedrálách je zima
a úsměv žen
už je mi vzácný, cizí, daleký
jako květy pralesa.

Jen touha zůstala, abych nebyl tak sám,
a zvědavost.
Obě pak denně se mě vyptávají.
Naštěstí ženy u nás nenosí
závoj až po kotníky.
Však neodbytný čas už dotírá
a násilím vede mě jinam.

Sbohem. V životě jsem nic nezradil.
Tím jsem si jist
a můžete mi věřit.
Však nejkrásnější ze všech bohů
je Láska.“ (133)

Arany János: Zvon v pustě

Království kněze Jana

„Hrdý, smělý, nespoutaný
národ Maďarů byl –
dvojsečný meč, který tasen
vpravo vlevo hubil;
a tak vpravo, vlevo, všude,
kde se ujal díla,
pustinou se stala země,
v šíř i v dál tam vlčí smečka
skučela a vyla.

Venku Němec, nejčastěji
ranou postižený,
postrašil se a kul pikle,
všecek zachmuřený;
nestačím-li na lva, soudil,
stačí v zemi díra,
načež jámu vykopal mu,
již – co jinou podlost – zakrýt
Kristova má víra.

„Vy kobylky asiatské,
kočovní pohani,
ať Bůh vaše duše zmaří
v pekelném plameni!“

Čtvrté přikázání: splyňte
ochotně s jinými,
sláb je Maďar, nesrůstá-li
s národy cizími!
Cizince zvi nejrůznější,
vsaď si do kožichu,
a když z vlastní chalupy tě
budou vyhánět, pak snes to
trpěliv a v tichu!“ (30)