Robert Musil: Muž bez vlastností

„Lidstvo vyrábí bible i pušky, tuberkulózu i tuberkulín. Je demokratické s králi a šlechtou; staví kostely a proti kostelům zase univerzity; dělá z klášterů kasárna, ale kasárnám zase přiděluje polní kněze. Poskytuje samozřejmě také pobudům gumové hadice naplněné olovem, aby jimi mohli rozmlátit tělo svého bližního, a uchystá potom pro osamělé a ztýrané tělo prachové peřiny, z nichž jedna v této chvíli zahalovala Ulricha, jako by byla naplněna samou úctou a ohleduplností.“ (27)

O Walterovi, Ulrichově příteli, který měl zdánlivě dost talentu na všechno, ale nakonec nic nedokázal.
„… bylo by možné právě tak dobře tvrdit, že byl po celý život jen mnohostranným diletantem, a nejpodivuhodnější na tom bylo právě to, že se vždycky našli i odborníci v hudbě, malířství nebo literatuře, kteří pronášeli o Waltrově budoucnosti nadšené úsudky. … Obklopovalo ho podle všeho něco, co znamená víc než určitý výkon. Snad to bylo zvláštní nadání platit za velký talent. … A Walter měl i to nadání, aby to prohlédl. … A zatímco trpěl a bojoval za mravnost svého duševního počínání, jak se sluší na génia, a dával všechno v sázku pro své nadání, které nestačilo na velké činy, zavedl ho osud potichu pěkně dokola zse nazpět k ničemu.“ (48)

„… když už tu nebylo nic, co by bylo nutno překonávat, stalo se, co nikdo neočekával, díla, která tak dlouho slibovala velikost jeho smýšlení, se nedostavila.“ (49)

O měštce Diotimě a penězích:
„Náleželo samozřejmě k přesvědčení jejích kruhů necenit příliš vysoko „obchodníky“, ale jako všichni lidé občanského smýšlení obdivovala se bohatství v takové hloubce srdce, kam už přesvědčení nedosáhne… Ermelinda Tuzziová nebyla od té doby, co její manžel udělal takovou kariéru, styku se slávou a bohatstvím nikterak nezvyklá; ale sláva vydobytá duševními výkony se kupodivu ryhcle rozplývá, jakmile se člověk s jejími nositeli stýká, a feudální bohatství má buď podobu pošetilých dluhů mladých attaché, nebo je připoutáno k tradičnímu životnímu stylu, aniž kdy nabude překypující hojnosti volně nakupených hromad peněz a vyvolá mrazení z oslnivě rozsypaného zlata, s nímž velké banky nebo světové průmyslové podniky provádějí své obchody.“ (89)

„Jenže život nepostaví nic, nač předtím nevyláme kameny jinde.“ (94)

Portrét Ulricha
„S duševní pohyblivostí, která má prostě velmi rozmanitou vlohu k hypotézám, pojí se u něho ještě určitá útočnost. Je to mužská hlava. Není citlivý pro jiné lidi a zřídka se do nich vmýšlel, leda aby je poznával pro své účely. Nemá ve vážnosti práva, když si neváží toho, kdo je má, a to se děje zřídka. Neboť časem se u něho vyvinula určitá ochota k negaci, jakási ohebná dialektika citu, která jej snando svádí k tomu, aby v něčem, co se všeobecně pokládá za dobré, objevil nějakou škodlivost, a naopak aby obhajoval něco zakázaného a aby odmítal povinnosti s nevolí, která vzniká z vůle vytvářet si povinnosti vlastní.“ (139)

„Vždyť se dalo říci, že on sám by se byl chtěl stát jakýmsi knížetem a pánem ducha: Kdo by se jím ovšem nechtěl stát?! Vždyť je to přirozené, že duch všemu dominuje a všechno ovládá. … Ale když tu stojí duch samotný, jako holé sbustantivum, jako nahé strašidlo, kterému bychom rádi půjčili prostěradlo, – co potom? Můžeme číst básníky, studovat filozofy, kupovat obrazy a po nocích diskutovat: je to však duch, čeho při tom nabudeme? Dejme tomu, že ho nabudeme: ale máme jej pak? Tento duch je tak pevně spjat s náhodnou podobou svého projevu! Projde člověkem, který by ho rád přijal, a zanechá za sebou jen trochu rozruchu. Co si počneme se vším tím duchem? Produkuje se stále znovu na spoustách papíru, kamene, plátna v rozměrem přímo astornomických, je právě tak bez ustání za obrovské spotřeby nervové energie přijímán a konzumován: Ale co se s ním stane potom? Vymaní se z pozemského zákona o zachování? Prachová zrníčka, která do nás napadají a pozvolna se usadí, nejsou v žádném poměru k vynaložené energii.“ (140)

O odkládání spisů v rakouské byrokracii
„Bylo by však naprosto nesprávné dělat si legraci z této úřední zvyklosti, neboť mimo úřady se odkládá ještě mnohem víc. Jak je svrchovaně bezvýznamné, že se v trůnních přísahách králů stále ještě vyskytuje slib, že budou válečně potírat Turky a pohany, uvážíme-li, že v dějinách lidstva nebyla ještě nikdy žádná věta docela přeškrtnuta nebo dopsána až do samého konce, z čehož občas vzniká chaotické tempo pokroku, jež se k nerozpoznání podobá okřídlenému volu. Přitom se v úřadech ztratí alespoň něco, ale ve světě se neztratí nic.“ (207)

O palácích kolem Vídně
„Pokud šlo o šlechtu, byly to vcelku zbytky velkého životního stylu bez tekoucí vody, a v domech a konferenčních síních občanských boháčů se tento styl opakoval jako vylepšená, vkusnější, ale bledší kopie. Panská kasta zůstává vždycky poněkud barbarská: struska a škvára, které v postupujícím doutnání času neshořely, zůstaly v šlechtických zámcích na tom místě, kde bývaly, těsně vedle okázalého schodiště jsi šlápl na podlahu z měkkého dřeva a hnusný nový nábytek stál klidně mezi nádhernými starými kusy.Třída zbohatlíků naopak, zamilovaná do impozantních a velkých okamžiků svých předchůdců, měla ve svém výběru bezděčně vytříbenější a zjemňující vkus. Jestliže byl nějaký zámek v občanském majetku, projevilo se to nejen tím, že byl vybaven moderním pohodlím, podobně jako zděděný křišťálový lustr, jímž protáhneme elektrické dráty, nýbrž i v zařízení byly méně krásné věci vyřazeny a cenné k nim sběratelsky přikoupeny… Při návštěvách na venkově byli společně zváni ke stolu a Ulrich si povšiml, že am nezřídka viděl jíst ovoce neloupané přímo z ruky nebo podobné věci, kdežto v domech bohatých občanů se vždycky přísně zachovával ceremoniel vidličky a nože; totéž bylo možno pozorovat i při rozhovorech, jež byly dokonale vybrané výhradně jen v občanských rodinách, kdežto v šlechtických kruzích převažoval známý nenucený způsob řeči připomínající kočí.“ (254)

O módě a mozku
„A kdyby byl Arnheim mohl pohlédnout o několik let dopředu, viděl by už, že tisíc devět set dvacet let křesťanské morálky, milióny mrtvých strašlivé války a německý les poezie, jenž šuměl nad ženským studem, nezmohly, aby jen o o hodinu oddálily den, kdy se začaly krátit ženské sukně a vlasy a evropská děvčata se z tisíciletých zákazů vyloupla na chvíli nahá jako banány. … Jak velké a pravděpodobně marné úsilí by si bylo vyžádalo přivodit podobné převraty životních poměrů prostřednictvím filozofů, malířů a básníků místo cestou přes krejčí, módní události a níhody; neboť na tom lze změřit, jaká tvůrčí síla připadá povrchu ve srovnání s neplodnou umírněností mozku.“ (370)

O penězích a bohatých
„Arnheim například často přemýšlel o tom, že ho přece každý technický nebo obchodní vedoucí oddělení jeho podniku co do speciálních vědomostí značně převyšuje, a musel se pokaždé ujistit, že, díváme-li se z dostatečně vysokého hlediska, jeví se myšlenky, vědění, věrnost, nadání, rozhled a podobně jako vlastnosti, jež lze koupit, protože je jich na tucty, kdežto schopnost jich používat předpokládá vlastnosti, které mají jenom ti nemnozí, kteří se právě už narodili a vyrostli na výsluní. Jiná, nemenší obtíž pro bohaté lidi je, že všichni od nich chtějí peníze. … Boháči pak také s oblibou při každé příležitosti ujišťují, že peníze nic nemění na ceně člověka; chtějí tím říci, že by i bez peněz měli právě takovou cenu jako teď, a jsou vždycky dotčeni, když jim druhý správně nerozumí. Bohužel se jim to právě ve styku s duchaplnými lidmi stává nezřídka. Takoví lidé kupodivu často peníze nemají, nýbraž mají jen plány a nadání a necítí se tím ve své ceně nikterak umenšeni, a nic jim nepřipadá samozřejmější než poprosit bohatého přítele, kterému na penězích nezáleží, aby je ze svého přebytku k nějakému dobrému účelu podpořil. Nechápou, že boháč by je rád podpořil svými myšlenkami, svým uměním a svým osobním kouzlem. Kromě toho je takto uveden do rozporu s přirozeností peněz, neboť ta touží po množení právě tak, jako zvířecí přirozenost směřuje k plemenění.“ (331)

O svobodě a omezení
„Dnes skoro všeobecně vymizel smysl pro hluboké mravní tajemství osobnosti. Toto tajemství záleží v tom, že si člověk nesmí všechno dovolit. Doba, v níž je všechno dovoleno, přinesla ještě pokaždé všem, kdo v ní žili, neštěstí. Kázeň, zdrženlivost, rytířskost, hudba, mravnost, báseň, forma, zákaz, všechno to má jedině ten hlubší účel, aby propůjčilo životu ohraničenou a určitou podobu. Neexistuje bezmezné štěstí. Neexistuje velké štěstí bez velkých zákazů. Ani v obchodě se člověk nemůže hnát za každou výhodou, jinak nedosáhne ničeho. Omezení je tajemství osobnosti, tajemství síly, štěstí, víry a úkolu uhájit se jako nepatrný človíček ve vesmíru. … Ale velké duše mají potřebu legitimity. V povznesených chvílích člověk tuší správnou přísnost všehomíra. … Homér byl prostý, Kristus byl prostý. Velcí duchové se vždy vracejí k prostým zásadám, dokonce je nutno mít odvahu abychom tak řekli k prostým morálním truismům, a proto není koneckonců pro nikoho tak nesnadné jednat proti tradici jako pro skutečně svobodné duše.“ (455)

Vrah Moosbrugger uvažuje
„Všude cvičí vojáci, všude se procházejí kurvy, všude stojí tesaři na krovech. V hospodách ve Stuttgartu teče pivo z týchž zakřivených žlutých kohoutků jako v Bělehradě. … Všude štěnice buď jsou, nebo nejsou. … Vždycky a všude je to stejné; lidem nic nenapadne.“ (480)

Arnheimův proslov o šlechtě
„Je možné, ano dokonce pravděpodobné, že šlechta vždycky neznamenala to, čemu dnes říkáme ušlechtilé smýšlení. Aby sehnala dohromady ty spousty zemí, na nichž později vybudovala svou vznešenost, nebyla asi o nic méně vypočítavá a snaživá, než je dnes obchodník; je dokonce možné, že se obchodníkův obchod provozuje poctivěji. Ale v půdě je síla, rozumíš, myslím tím v polní hroudě, v lovu, ve válce, ve víře v nebe a v selství, jedním slovem v tělesném životě těchto lidí, kteří víc než hlavou hýbali rukama a nohama, v blízkosti přírody byla ta síla, která je nakonec vyzvedla k důstojnosti, vznešenosti a odporu ke každé sprostotě.“ (491)

Přidejte skřek