Články označené štítkem Budapešť

Krzysztof Varga: Guláš z turula

„Z dětství v Maďarsku jsem si ze všeho nejvíc oblíbil vůni, která se linula z bytů kolem jedné hodiny odpoledne, kdy se prostíralo na stůl. Nasládlé aroma zeleniny dušené na sádle, leča, plněných paprik a zapékaných brambor. Levných, sytých jídel o jednom chodu, po nichž už člověk nemusel celý den nic jíst.“ (7)
Číst dál »

Bleší trh

Dneska jsem na slavném bleším trhu Novák (nedaleko nádraží Keleti) koupil dvě bankovky z let 1945 a 1946. To v Maďarsku zrovna zuřila hyperinflace jako kráva. Byla to úplně nejrychlejší inflace v historii, a kdyby ji vloni zvlášť chlapáckým výkonem nepřekonalo Zimbabwe, tak držej Maďaři světový rekord dodnes. Tehdejší měna – pengő – byla úplně v hajzlíčku, což je pěkně vidět i na mých bankovkách. Ta první z 16. listopadu 1945 (všimněte si, že záleželo na přesném datu vytištění) má ještě rozumnou hodnotu 10 000 000 (deset miliónů) pengő.

Ale o pár měsíců později (24. května 1946) už měna byla miliónkrát slabší, načež centrální banka vymyslela šikovný trik. Aby nemusela moc měnit design bankovek ani škrtat nuly, tak prostě vytvořila nové slovo milpengő, což byl milión starých pengő. Takže druhá bankovka už představuje deset miliónů miliónů starých pengő.

No a v červenci 1946 už borci na ulicích zametali ty moje bankovky jako odpad (fotka z Wikipedie). Takové to byly doby.

Jo a ty blešáky v Pešti jsou úžasný – tak krásný kousek Balkánu aby člověk pohledal. Úplně nejlepší blešák je tzv. Ecseri, v ulici Nagykőrösi 146 – to je nezapomenutelný zážitek. Tam se dá po kouskách koupit celá rakousko-uherská monarchie, o což se taky postupně snažím.

Před námi potopa

Tak doposaď jsme chodili na procházku k Dunaji, zejtra asi přijde pro změnu Dunaj k nám. Bydlíme 30 metrů od řeky, dělí nás jen trávník a asi 1,5 metru výškového rozdílu. Zatím říkaj, že to má stoupnout jen o metřík, metr dvacet. Tak těm hochům maďarskejm držím palce, aby jim ta předpověď vyšla. Jestli tady zejtra místo tohodle počítače bude nějaké naplavené větvoví z Gabčíkova-Nagymarose, tak budu hodně zklamanej.

aktualizace
V noci z neděli na pondělí Dunaj vyvrcholil, ale my jsme v pohodě – zůstali jsme na suchu. Chybělo tak 60 cm, abychom čistě plavali. Tady je Timi na obhlídce škod. Do našeho areálu se moc vody nedostalo:

Zato v kavárně U Topolu přímo před naším domem je to horší. Chvilku tam asi nepůjdeme.

Bitva s Turkem

O víkendech je teď bez výjimky hic jak blázen a my projíždíme Maďarsko křížem krážem. Včera jsme se cestou z vinařské oblasti Villány (dole kousek od chorvatských hranic, asi nejjiskrnější červené ve střední Evropě) zastavili u slavného Moháče. Jo jo, tam, kde byla ta velká bitva s Turkem.

Žijou tam dvě národnostní menšiny, což Maďaři okázale respektují cedulemi v němčině a chorvatštině. (I když jinak se zrovna probíhající volební kampaň nese čistě v duchu „Maďarsko Maďarům“. Ale o nacionalismu až někdy příště.)

Timince jsme se museli vysvětlit, že tady kdysi dávno maďarský a český král Lajos II. bojoval proti Turkům. A že umřel támhle v tom zatrachtilém potoku Csele. Překvapilo ji to, protože my jako rodina máme přece Turecko rádi a ona dodnes vzpomíná na to, jak si v Istanbulu hrávala s dcerami domovníka Hasana. Takže nakonec položila věnec i za Turky. No není to pěkné gesto od takové česko-maďarské holčičky? Na Timi je vidět, že se ta naše Evropa za těch skoro 500 let přece jen trošku zcivilizovala.

Jo a mimochodem – potok Csele je zatrachtilý nejen kvůli Ladislavovi Ludvíkovi II. Jagellonskému, ale taky kvůli tomu, že dodnes terorizuje okolí nekřesťanskými hordami komárů. Když jsem se před lety flákal v dunajské letě, tak jsem myslel, že tam je komárů docela dost. Ale moháčské bažiny hrajou ještě úplně jinou ligu, což je dodnes vidět na celé naší rodině.

Jo a ještě jedno mimochodem. U nás doma, páč bydlíme u Dunaje, je momentálně taky překomárováno. Sousedi nám říkali, že už si stěžovali na samosprávě čtvrti Óbuda (Stará Buda). Že prej je polovina května a považte, ještě neletěl vrtulník! Koukal jsem na to jak blázen – co s tím má co dělat vrtulník? Ale teď už to vím – město platí každý rok vrtulník, který přelétává nad Dunajem a kropí komáry nějakým svinstvem. No a tento rok bylo potřeba zahájit protikomáří kampaň již počátkem května, ale samospráva se dobře o týden opozdila. Zločinci! Takže nyní i Bea sedí doma a čeká, kdy se na obzoru objeví přátelské vrtulníky.

Hekk hekk hekk

Jaro v Maďarsku je super. Přece jen je tu o kus tepleji a hlavně slunečněji než v Čechách, no a teď v dubnu už je to docela znát. O víkendu se celá Budapešť nahrne na naše nábřeží – bydlíme krok od Dunaje v nejzelenější části města – a všichni se tu začnou rekreovat o sto šest. Všechny bývalé csónakházy (domy, v nichž bývaly na zimu uloženy čluny) jsou zrekonstruované na hospůdky, které teď slavnostně otevřely. Každá má ohromnou terasu vybíhající až do vody a v každé jsou mraky Ištvánů a Ildikó, které se cpou pečenými hejky (hekk) a jinou čerstvou rybinou. Voní mi to prakticky až k počítači. Ještě víc oceňuju, že obyvatelstvo je natolik pokročilé, že ty ryby často zapíjí českým pivem – hlavně Plzní nebo Budvarem. Ale i Kozel se točí v jednom podniku cca 50 metrů od nás. To už je vážně parádní kombinace. I ten Dunaj se úplně změnil. Jezdí tu teď jiné, větší lodě – výletní parníky z Rakouska, ale i těžké kusy s ukrajinskými nebo moldavskými nápisy. To se mi líbí, je to skoro jako vloni na Bosporu.

My víkendy prožíráme ve fantastických cukrárnách (máme teď nového favorita, ale o tom příště) nebo jezdíme nahoru do Szentendre, což je něco jako maďarský Český Krumlov. Tady je zrovna Timi v takové venkovské idylce. Další fotky jsou zase na SmugMugu.

Timi v Szentendre

Parlament

I Fanánek Hagen kdysi zpíval, že budapešťský parlament je celkem slušnej barák. A měl pravdu, jako vždycky.
Budapest Parliament

Nové fotky


V náhlém záchvat pracovitosti jsem do našeho alba na Picase přidal nové fotky. Je tam nějaký nový Martínek, pár fotek Timinky a taky mí milí kolegové z Turecka. Ještě dneska je vidět, jak se s námi Bospor při té rozlučkové party houpal.

Život v Budapešti jinak probíhá parádně. Nějak si tu začínám zvykat. Práce je fajn a s lidma jsme se už fest sčuchnul. Za necelé dva měsíce mám za sebou šest vinných degustací, přičemž tu poslední jsme s týmem skončili v 6.30 ráno. Profesní život je tu holt intenzivní. I to jídlo je skvělý – v tom Maďarsko vede nad Tureckem na celý čáře. Pálivá paprička, nepřekonatelné salámy, sýry, které opravdu mají nějakou chuť (to zrovna v ‚Bulu nebylo), sušenky od Győri Keksz, ostré túry po vyhlášených budapešťských cukrárnách (Gerbeaud znají všichni, ale počkejte, až tu zrecenzuju Daubnera) – no, dá se to. S dětmi je to navíc dvakrát veselejší.

Timi začala ve středu chodit do školky – poprvé v životě. Báli jsme se, jaké to bude, ale ještě ani nebekla. Zapadla mezi maďarský dorost naprosto suverénně. Je ve skupině Jegesmedve (Lední medvídci), kde jsou skoro samí předškoláci, tedy děti o dva roky starší než ona. Ale aspoň se obouchá. Paní učitelka – Gabi néni, teta Gabi – je moc hodná. Včera u nás byl Mikuláš – zrovna když jsem jako na potvoru odešel do garáže – a Timi se to moc líbilo. Nejdřív se ho tedy bála a utekla před ním do svého pokojíčku, ale čokoláda prostrčená mezi dveřmi ji přiměla vyjít ven. Bylo to super.

Martínek je zlatej, alespoň tedy přes den. Timinka na něm může nechat oči; pořád ho chce přebalovat. Už teď je vidět, že každý mrňous úplně jinou náturu. Timi byla raubíř, Martínek je klidnější a vyrovnanější. Timi v životě neměla dudlík v puse, Martínek je dudlíkovej od prvního dne. Uvidíme, jak se to vyvine. Mně by nevadilo, kdyby se takhle šikovně doplňovali. Aspoň se mi nebudou hádat na oslavě šedesátin, třeba.

Zítra jedu bohužel pracovně do Dublinu. Jsem nerad 4 dny od rodiny, ale co nadělám.

Mezi Huny

Odpusťte dlouhou pauzu! Co jsem přišel do Maďarska, dostanu se na blog jednou za uherák. Moc práce, moc stěhování, moc uheráku.

Ale vážně. Už se mezi Huny rozkoukávám a pocity mám zatím smíšené. V práci je to super, kolegové jsou fajn a člověk se hnedle cítí jako doma. Čechy tu mají dost rádi – už kvůli plzničce, Hrabalovi, Praze a taky kvůli tomu, že nejsme Slováci (sorry, ale to Maďaři, ne já!). Ale v privátním životě tak nadšenej nejsem. Budapešť mi přijde trošku obyčejná. Teda pěkná, živá, ale přece jen málo exotická. Skoro jako bych zůstal doma, akorát ten Dunaj je krapet širší než benešovský Smradlák. Zlatej Istanbul, kde byl aspoň takovej chaos, že se člověk cítil jako ve světě!

Někdy lituju, že jsem nevzal ten Katar, kde sice taky chcíp pes, ale aspoň tam chcíp úplně jinej pes než středoevropskej voříšek. No ale znalci vědí, že to nebylo tak úplně moje rozhodnutí – hodní hoši přece respektují firemní zájmy. Doufám teda, že za dva roky mě pošlou někam do rovníkové Afriky – vezmu to hned, protože já jsem pro každou špatnost.

No ale ono se to rozchodí. Ve středu jsme si konečně našli ideální byt – opravdu příjemné místo asi 15 metrů od Dunaje. Je to v uzavřeném areálu, který má i vlastní přístav a loďky (a samozřejmě bazény a hřiště a takové ty blbosti), takže pro rodinu je to paráda. V létě nás to počítám vytopí jako myši. Ale zábava musí bejt. V Istanbulu jsme založili takovou nábřežní tradici a budeme se jí držet co nejdýl.Dělám si plány, že bych jezdil fotit na pustu. Ono tam teda není vůbec nic k vidění, ale zrovna to bych chtěl vyfotit. Ten pocit. Však uvidíme!

Zatím teda salám Pick alejkum.

Víkend v Budapešti

Podnikli jsme spanilou jízdu do Budapešti, abychom doplnili zásoby kaštanového pyré a dalších pochutin, bez kterých se naše hunsko-česká domácnosti již neobejde. Cesta skončila totálním úspěchem. Počasí v Pešti bylo jako vždycky super, bydlení dobře zvolené, cikánská kapela v restauraci Kárpátia báječná a zákusky v cukrárně Gerbeaud delikatesní. I Timi se ve své druhé domovině chovala skvěle a koketovala se všemi Ištvány a Lajoši, co jsme jen potkali. Cestou zpátky jsme v Auchanu koupili i to gesztenye püre, kterému jsem mezitím zcela propadl.

Tímea strašně miluje auta a řízení. Zde na dálnici M1 před Budapeští. Až na to olizování nápisu „airbag“ na volantu je to příkladná řidička.

Timi za volantem

Timi a Bea v atriu naší ubytovny

V hotelu

Obdivujeme Maďarsko