Články označené štítkem smrt

Michel Houellebecq: Elementární částice

„Celé roky roky se na mě syn obracel a žádal mou lásku; byl jsem v depresi, nespokojený se životem, a odmítal jsem ho – dokud mi nebude líp. Tehdy jsem nevěděl, jak budou ty roky krátké. Od sedmi do dvanácti let je dítě nádherná bytost, hodná, rozumná a otevřená. Má všechno srovnané, žije radostně. Je plné lásky a samo se spokojuje s láskou, jakou mu kdo poskytne. Potom se všechno pokazí. Všechno se nenapravitelně zkazí.“ (157-158)

„Když se vrátil do kuchyně, uvědomil si, že víra ve svobodnou a rozumnou určenost lidského jednání, která je přirozeným základem demokracie, přesněji řečeno ve svobodnou a rozumnou určenost jejich individuálních politických rozhodnutí, je pravděpodobně výsledkem záměny svobody a nepředvídatelnosti. Turbulence vodního toku v blízkosti mostního pilíře jsou strukturálně nepředvídatelné, kvůli tomu by však nikoho nenapadlo označit je za svobodné.“ (212-213)

„Připomínáš mi sociology, podle kterých je kult mládí přechodná móda, co se objevila v padesátých letech, vrcholu dosáhla v osmdesátých atd. Ve skutečnosti člověka děsila smrt vždycky, nikdy nedokázal uvažovat o vlastním zmizení ani úpadku bez hrůzy. Ze všech pozemských statků je fyzické mládí evidentně nejcennější, a my dnes v jiné než pozemské statky nevěříme.“ (242)

Michael Shashar: Hovory o Bohu a světě s Ješajahu Leibowitzem

Tanach vs. Homér
„Z hlediska literární hodnoty stojí Homérova díl možná výš než spisy Tanachu. Také díla Sofoklova, některých anglických spisovatelů, Goetha a Puškina jsou zřejmě literárně hodnotnější než Tanach.“ (88)
Číst dál »

Chalíl Džibrán: Prorok

O manželství
„Buďte spolu, dokud bílé perutě smrti nerozpráší vaše dny.
Buďte spolu i v mlčenlivé paměti boží.
Ale ať jsou ve vaší pospolitosti prostory
a nebeské vánky tančí mezi vámi.

Plňte si vzájemně své číše, ale nepijte z jediné číše.
Dávejte si vzájemně ze svého chleba, ale nejezte vždy jen z téhož krajíce.
Zpívejte, tančete a radujte se spolu, ale dopřejte jeden druhému, aby byl sám,
právě tak, jak jsou samy struny loutny, i když se všechny zachvívají stejnou melodií.“ (18)

„A stůjte při sobě, ale ne příliš blízko sebe:
neboť pilíře chrámu stojí odděleně
a dub neroste ve stínu cypřiše, ani cypřiš ve stínu dubu.“ (19)

O dětech
„Vaše děti nejsou vašimi dětmi.
Jsou syny a dcerami Života, toužícího po sobě samém.
Přicházejí skrze vás, ale ne od vás.
A třebaže jsou s vámi, přece vám nepatří.

Můžete jim dát svou lásku, ne však své myšlenky,
neboť ony mají své vlastní myšlenky.
Můžete dát domov jejich tělům, ne však jejich duším,
neboť jejich duše přebývají v domově zítřka, který vy nemůžete navštívit dokonce ani ve svých snech.
Můžete se snažit být jako ony, nepokoušejte se však učinit je podobné sobě.
Neboť život nekráčí zpět a nezastavuje se u včerejška.
Jste luky, z nichž jsou vaše děti vystřelovány jako živé šípy.
Lučištník vidí na stezce nekonečna terč a napíná vás svou silou, aby jeho šípy letěly rychle a daleko.
Ať napínání rukou Lučištníka je pro vás radostí.
Neboť jak miluje šíp, který letí, tak miluje také luk, který je pevný.“ (20)

O dávání
„A je něco, co byste mohli odepřít?
Vše, co máte, bude jednoho dne rozdáno.
Proto dávejte nyní, aby doba dávání byla vaše, ne vašich dědiců.

Často říkáte: „Dal bych rád, ale jen těm, kdo si to zaslouží.“
Stromy ve vašem sadu to neříkají, ani stáda na vašich pastvinách.
Dávají, aby mohly žít, neboť nedat znamená zahynout.“ (22)

O jídle a pití
„Když zabíjíte zvíře, řekněte mu v duchu:
„Tatáž moc, která zabíjí tebe, zabíjí i mne; i já budu stráven.
Neboť zákon, který tě vydal do mých rukou, vydá i mne do rukou mocnějšího.
Tvá krev a má krev je táž míza, která živí strom nebes.“ (24)

O svobodě
„Protože svobodni můžete být jen tehdy, když se vám i sama touha po hledání svobody stane jhem, a když přestanete mluvit o svobodě jako o cíli a naplnění.

Budete svobodni, ne až vaše dny budou bez starostí a vaše noci bez touhy a zármutku,
ale až starosti, touhy a zármutek opásají váš život a vy se nad ně povznesete nazí a nespoutaní.“ (43)

Abdulin Mansur: Krvavá cesta od Stalingradu

„Ivane, co jsou ty zvuky pod koly? Jako kdyby někdo uprostřed stepi rozházel dřevěné desky!“ Odpověděl mi: „To nejsou desky, Mansure, to jsou mrtvoly! Rozjezdila je auta, takže jsou placaté a vyschlé, a teď vydávají ty praskavé zvuky jako prkna!“ Úplně mne to sebralo a vykřikl jsem: „To není možné!“ Ivan zastavil a oba jsme seskočili z kabiny ven. „Tak se, Mansure, podívej sám!“ Vytáhl jsem z kapsy baterku a uviděl ta „prkna“ a „trámky“: ležel tam jeden náš voják v šedém plášti a jeden mrtvý Němec v zeleném. Když jsem udělal pár kroků, nohy mi na těch mrtvých tělech podkluzovaly. Ivan mezitím vysvětloval: „Kloužou, protože jsou mastné. Prodívej se na naše kola, vypadají jako pomazaná sádlem. A když píchneš kolo a chceš je vyměnit, musíš je napřed omýt benzinem. Tak už to vidíš? Jedeme dál!“ (83)

„Na konci této schůze jsem se jako první přihlásil a oznámil, že náš staršina, který byl na schůzi přítomen, si pro sebe nechal ukořistěné zlaté hodinky, které jsem dobrovolně odevzdal do Fondu obrany. Generál se rozzuřil a nařídil staršinovi, aby se hodinek okamžitě vzdal. Ten poslechl a předal je generálovi. V roce 1975 jsem našeho generála potkal v Poltavě na prvním poválečném setkání našeho pluku a uviděl tytéž hodinky na jeho ruce… “ (93)

„A tak naši velitelé ukázali osobním příkladem prostému vojsku, že touha přežít za každou cenu není jediná možná cesta. Pud sebezáchovy je samozřejmě velmi silný. Je přirozené, že chcete zůstat naživu. Ale pokud se z toho stane váš hlavní cíl, zůstanete navždy ležet v zákopu!“ (122)

Carl Zimmer: Vládce parazit

„Podle jednoho odhadu převyšují paraziti volně žijící druhy v poměru 4:1. Studium života je tedy z valné části parazitologie.“ (17)
Číst dál »

Václav Kahuda: Houština

„Dvakrát týdně spouštím mlýn na kosti. Když přivezou nám urny a je zapotřebí připravit popel k rozptylům. … Otřásá se podlaha, když melu nebožtíky. Za pár minut je z té hrubé drti lehounky prášek. Moučka, co ji dech rozfouká. Taky mám ty umrlce všude kolem. Ve vlasech, v šatech, nos zalepený popelem. Plivu sladké, pěnivé sliny. Ani si už nemeju ruce. Potažený kostní moučkou svačím svoje rohlíky a bezmyšlenkovitě zírám na protější stěnu. Jako můj mistr. Jako všichni.“ (343-344)

„Mužščíny a mužatky vřeštěli na horské dráze. Spolu s tím se ozýval cukrovou vatou zdušený pláč jejich malých jedinců, kterým se říká – ratolest.“ (393)

Lynn Margulisová: Symbiotická planeta

O nezaslouženě špatné pověsti mikrobů
„Každý z nás je masivní kolonií mikroorganismů.“ (72)
Číst dál »

Robert Pollack: Chybějící okamžik

„Bylo mi pětapadesát, což je věk, který nese jistou podobu s jižní rovnoběžkou. Na rovnoběžkách v blízkosti 50 stupňů jižní zeměpisné šířky nestojí větrům, které víří kolem planety, v cestě žádné pevniny. … S překvapivou zuřivostí narážejí do lodí. … Když překračujeme padesátku, bijí do nás silné vichry nejrůznějšího druhu. Na teplé straně, přicházející od rovníku dětství, měříme svou rovnoběžku časem, který jsme na zemi prožili. Po překročení této rovnoběžky se musíme vypořádat s mrazivou otázkou – kolik času jsme promarnili?“ (19)
Číst dál »

Gabriel García Márquez: Generál ve svém labyrintu

„Generál nevěnoval mistrné odpovědi (lékaře) pozornost, neboť jím otřáslo úchvatné zjištění, že ten bláznivý závod mezi nemocemi a sny spěl v tom okamžiku ke konečnému cíli. Dál už byla jen tma.

V tu chvíli si složil ruce na prsa, zaposlouchal se do zvučných hlasů otroků, zpívajícíh o šesté na cukrovaru Zdrávas, a oknem spatřil na nebi démant Venuše, jenž navždy mizel, věčný sníh, novou popínavou rostlinu, jejíž žluté zvonky už příští sobotu v domě ponořeném do smutku rozkvést neuvidí, a poslední záblesky života, který už se nikdy, na věky věků, nevrátí.“ (184)