Články označené štítkem Turecko

Pane Brückner, já nechci k Turkovi

Jestli my ty Turky neporazíme, tak jsem tady mrtvej muž. A jestli je porazíme, tak taky. Teď babo raď. Když vidím, jak se celé město třese a taxíky skáčou 30 čísel do vzduchu pokaždé, když Turecko dá gól, tak si nedovedu představit, jak to tady bude vypadat v neděli. Naštěstí to ani neuvidím, protože zrovna v sobotu jedeme vychytrale na skok domů. Ale bejt tady a mávnout tady českou vlajkou nebo i jen pípnout radostí, když Čech něco chytí, tak by mě čekala jen rychlá, ale dost bolestivá smrt. Takoví jsou tu lidi.

Flákačka u moře


Koncem května jsme podnikli malý výlet po egejském pobřeží Turecka. A nebylo to špatný! Maj to tam klucí turecký docela pěkný – památky jako Brno, počasí ještě o dost lepší než v Istanbulu, pěkný moře, utěšená krajina jako v Toskánsku, pěkný široký silnice s hlučným, ale jinak dost kvalitním povrchem. Fotky najdete už tradičně na Pbase i na Picasawebu.

Co jsme viděli a co doporučujeme: Číst dál »

Lewis


V sobotu jsem měl velký den – setkal jsem s Lewisem Hamiltonem. Měli jsme na Velké ceně Turecka akci – vylosovali jsme jednoho našeho zákazníka, Lewis mu osobně zavolal, pozval ho na dráhu a před celým davem s ním objel dvě kola v safety caru. Jak jsem tomu zákazníkovi záviděl! Ale byl to super chlapík, akce klapla dobře. Lewis byl ohromně sympatický. Působil skromně, na nic si nehrál, a i ten jeho úsměv vypadal opravdově – ne jako úsměv č. 17 pro sponzory. Ke konci jsem už byl tak oprsklý, že jsem si od něj nechal podepsat loňskou mclarenskou bundu. Teď s ní nesmím do deště ani do čistírny. Ale stálo to za to.

I v neděli jsme byli na závodech, samozřejmě s celou rodinou. Timi se držela, má formule už dlouho ráda a strašně ji potěšily dva malé modýlky, které jsme jí koupili. Ale řev motorů pro ni byla těžká zkouška. Měli jsme bohužel až příliš dobrá místa a při startu už to nebyl hluk – vzduch kolem nás se prostě úplně rozbil. Měli jsme sice špunty do uší, ale i tak to byla síla.

Při setkání s Lewisem jsem nesměl fotit a jako dobrý blbec jsem skutečně svůj foťák odevzdal. Ostatní ale nebyli tak naivní a když přišla chvíle Ch, vytáhli mobily s foťáčkama a cvakali ostošest. Jen já jsem tam stál jak hovado a žmoulal v ruce to zpropadený Blackberry, které fotit neumí. No nic, tak to chodí.

Trošku jsem pak fotil aspoň při závodě. Něco vyšlo, ale budu se muset ještě hodně učit, aby toho bylo víc. Ti lidi s těma autama totiž jezděj hrozně rychle a zvlášť při průjezdu startovní rovinkou nikdo z nich nemyslí na to, že by trošku zpomalil a udělal se na fotkách ostřejší. Takoví voni nejsou. Ale něco přece vyšlo, koukněte se sem.

Sile

Objevili jsme Şile – super plácek kousek od Istanbulu, kde se dají báječně trávit víkendy. Dá se tu jíst s nepřekonatelným výhledem, blbnout na pláži a vůbec tak nějak žít. Jsou tu skvělé písečné i oblázkové pláže, které jsou zatím naštěstí docela prázdné. V červnu už tu prý bude hlava na hlavě. Tak uvidíme. Turci říkají, že koupání je lepší ve Středozemním moři, protože je teplejší, ale jídlo je zase lepší u Černého, protože jsou v něm chutnější ryby. Mně je to putna, protože stejně jím kuře.

Na cestě do Şile je super, že se tam jede přes polskou vesnici Polonezköy. Tam už 150 let přežívá polská komunita, což poznáte podle domů, podle jídel v restauracích i podle jmen na hřbitově. Zvlášť ten hřbitov mě fascinuje. Každý má na náhrobku vytesaný hotový příběh. Třeba tenhle pán bojoval v Krymskiej wojně, tenhle zase v roce 1848 válčil za wolność v Krakově a když to nevyšlo, vstoupil do tureckého vojska, aby nakonec skončil v téhle polské vesnici v Anatolii. Já tady vlastně taky žoldačím pro Osmany, když se to tak vezme. Akorát místo té volnosti se dneska bojuje hlavně za splacení hypotéky.

Zelené peníze

V pátek jsem byl v naší agentuře Grey a dostal jsem k pití místní variantu Coca-Coly, které se říká Cola Turka. Je to skvělá kopie, chuťově rozhodně lepší než Pepsi. Ručím vám za to, že lehkou Colu Turku od lehké Coca Coly nepoznáte. A můžu to říct docela zodpovědně, protože po 15 letech těžké závislosti na lehké kole o její chuti něco vím. Číst dál »

Modern WC

Minulý týden jsme byli v Praktikeru, což je něco jako OBI nebo Baumax. Všechno zboží bylo stejné jako u nás, jen v sanitární keramice byl jeden regál navíc – desítky a desítky fungl nových tureckých záchodů v různých cool designech. Hranaté, kulaté, pro tradicionalisty i pro turecké frikulíny, kteří si potrpí na minimalismus. Koho by napadlo, že si ještě někdo může koupit novou díru do země s dvěma šlapkama okolo! Ale odbyt asi je, jinak by v Praktikeru tenhle artikl nevedli. Když jsme u těch tureckých záchodů, kromě Praktikeru jsme je tu zatím viděli jen dvakrát – na pumpě Shell a na jednom parníku. A když už neuvidíme žádné, tak nám to scházet nebude. Normálně moc globalizaci nemusíme, ale zrovna v oblasti hajzlíků je to asi dobrá věc. Dokonce se na ni dají lákat i turisti, jak dokládá tahle fotka ze Sultanahmetu:

Ale abych řek pravdu, tenhle obrázek není vůči Turecku moc fér. Ve skutečnosti je to tady o hodně modernější, než jsme čekali. A třeba služby (od elektrikářů přes autobusy až po obsluhu v restauracích) tady šlapou tak dobře, že bychom se my borci z Benešova mohli od Turků učit.

Zemětřesení

Ve středu v 8.53 večer bylo v Istanbulu zemětřesení. Mělo sílu 4,8 stupně a epicentrum asi 200 km od města (což při rozměrech Istanbulu znamená skoro ve městě). Druhý den se mě všichni v práci ptali, jestli jsme ho cítili. Číst dál »

První výlet po Bosporu

V sobotu jsme poprvé vyrazili parníkem po Bosporu. Bylo to parádní, co vám budu povídat. I Timince se to líbilo. Chtěli jsme otestovat starý istanbulský mýtus pro turisty, že na parníku stačí vyhodit do vzduchu kousek preclíku a znenadání se odněkud vynoří racek a chytí ho v letu. Myslel jsem, že by to mohla být skvělá fotka. Naházeli jsme do vzduchu celý preclík – místní už se na nás dívali jako na blázny – a nakonec byl jeden kousek opravdu lapen ještě za letu. Fotku jsem ovšem nestih. Tak jsem aspoň fotil domy kolem Bosporu.


Typický bosporský palác neboli yali. Tyhle yali si stavěli pašové – vysocí sultánovi ministři, kteří často pocházeli z chudých poměrů a jen svými schopnostmi se u dvora vyšvihli. Jakmile si dost nahrabali, běželi si postavit u Bosporu takovou dřevěnou chajdu. Teď v těchto domech přežívají miliardáři. Mimochodem minulý týden psali, že v počtu miliardářů je Turecko třetí v Evropě, hned za Ruskem a Německem a ještě před Británií. Je tu opravdu plno lidí, kteří jsou po čertech bohatí. Takovou koncentraci jako v Bebeku jsem nikdy v Praze neviděl. Když ujdete sto metrů od našeho domu, garantuju vám, že potkáte nejméně tři ferrari, jedno maserati a s trochou štěstí i něco exotičtějšího – pěkného amerického veterána a tak. Je na to hezký pohled, ale dost nám ty motory hlučej pod oknama. Číst dál »

Timi: třetí narozeniny


*Timi a tankery*

V poslední únorový den byly Timince tři roky. Je to zlatá holčička a v Istanbulu je hrozně statečná. Všechno se jí líbí, na změnu si vůbec nestěžuje a naopak se rychle přizpůsobuje. Třeba pana domovníka (kterému říká *Hassan báči*) už suverénně zdraví tureckým *Günaydin* – dobrý den. Číst dál »

Shipspotting


V poslední době jsem úplně propadl shipspottingu. A nejen já, ale i Timi, která na téhle fotce sleduje (ještě velmi vzdálený) tanker Minerva Zenia. Číst dál »