Články označené štítkem Márai

Sándor Márai: Judita

„Znala jsem bezpočet hrabat a knížat, žádný z nich nebyl pyšný. Spíš byli nejistí, tak trochu provinilí, jako každý pravý šlechtic…“ (89)

„A boháčem musí být člověk bez výčitek svědomí, jinak se mu to všechno zhroutí… Nepravý boháč, který při pořádání bifteku a popíjení šampaňského pokrytecky vzpomíná na chudé, dopadne špatně, protože není upřímný, není boháčem z přesvědčení, ale jen zbaběle svatouškovsky, potměšile…“ (292)

Sándor Márai: Země, země…!

O ruské armádě
„Rusové byli vždycky dobří vojáci, zvláště v obranné válce. … Není pravda, že bojovali „fanaticky“; bojovali opatrně, šetřili se, a když byli zraněni, obraceli se o pomoc ke komukoli; ale v boji – viděl jsem to mnohokrát z bezprostřední blízkosti – stáli na svých místech zachmuření, odvážní, mužní.“ (44)

„(Všechno to) mne stejně jako všechny laiky přesvědčilo o tom, že Rudá armáda představuje mimořádně velkou sílu. … Německá armáda reprezentovala sílu organizační a technickou; tato východní armáda působila spíše tak, jako by nějaká biologická síla – lidská varianta mravenců nebo termitů – nabyla podoby vojenského útvaru. Jako by válčili termiti, nevypočitatelně, s tajemnými schopnostmi organické látky.“ (57)

„Nyní, když vzpomínám, mohu jako vojenský laik říci pouze to, že jejich pěchota byla skvělá. … Vojenští odborníci, s nimiž jsem tehdy mluvil, říkali, že stejně skvělé bylo i ruské dělostřelectvo, a i ten, kdo nebyl vojenským odborníkem, postřehl, že jejich vyšší velení, jejich strategie, jsou velice vynalézavé a cílevědomé. Jinak ovšem v těch dobách byla jejich technická připravenost průměrná, ano, spíš mizerná.“ (58)

O měšťanech
„Měšťanská třída je v mých očích tím nejlepším lidským fenoménem, jejž moderní západní civilizace stvořila, protože tuto moderní západní civilizaci vytvořil měšťan.“ (100)

O příslušníkovi staré maďarské aristokracie, který s komunisty nesmlouval
„… četl totiž Chateaubrianda a naučil se, že „moc, která degraduje samu sebe a začne se svými nepřáteli smlouvat, nakonec nikdy nedostane od nepřítele milost.“ Ti lepší příslušníci historické třídy se snažili zaniknout hezky – aspoň nešli s kloboukem v ruce prosit o zbytek nějaké nicotnosti ty, kdo je připravili o všechno.“ (134)

„S komunisty nelze spolupracovat, protože nejsou mezi nimi džentlmeni.“ (197)

O Edvardu Benešovi
„Opět zvítězila maloměšťácká, nacionalistická, šovinistická propaganda – maskovaná jako demokracie – Beneše a jeho skupiny. Mé rodiště, půvabné a ušlechtilé Košice, se zase dostaly do českých rukou; ryze maďarské obyvatelstvo Horní země bylo vystaveno českému a slovenskému mini-imperialismu, aniž se je někdo na něco zeptal, proti jeho vůli.“ (223)

O Maďarech
„Národ, který zabloudil do blízkosti Evropy, po tisíc let hledal někoho, koho by mohl s důvěrou oslovit. A nikdy ho nenalezl. (Vyskytly se sympatie: s Maďary sympatizovali Italové a Poláci, ale tento dobrý úmysl nikdy nezvroucněl.)“ (256)

Sándor Márai: Zpověď

O měšťanech na Západě
„Začali jsme tušit – a byl to jen odkudsi ze vzduchu zachycený dojem tam, na německo-belgické hranici! – že být měšťanem v západním pojetí toho slova je něco jiného než být jím tam doma; není to jen otázka čtyř pokojů a ústředního topení, služebnictva, Goethových sebraných spisů v knihovně a vybrané konverzace, znalosti Ovidiových a Tacitových děl… my, tam daleko, v našich „ohromně urbánních“ hornozemských městech, jsme byli měšťany jakýmsi strojeným a svědomitým způsobem, byli jsme v tom snaživí jako premianti ve škole, dělali jsme z měšťanství úlohy z pilnosti a neúnavně jsme se civilizovali. V Nantes si lidé pravděpodobně jen tak žili své životy…“ (199-200)

O Němcích a svobodě
„Ale snobství, komplexy méněcennosti, osvětářská přemoudřelost a nábožná úcta před Duchem, jež v každém Němci doutnají stejně jako vášeň pro „dril“, sebekázeň, „disciplínu“ – až mnohem později, mezi Angličany, jsem se naučil, že dobrovolně přijatá kázeň znamená jistou relativní svobodu!“ (226)

O xenofobních Francouzích
„Tato zášť neměla žádné opodstatnění. V oněch letech nosili cizinci do Francie zlato po pytlích, každou sezónu tam utráceli miliardy a nechtěli za to nic jiného než slunit se ve středomořském azuru, jenž se klene nad tou zemí od Vogéz po Provence… Francouzi nenáviděli cizince, když přijížděli s lodním nákladem, a nenáviděli je, když pak jezdit přestali.“ (336)

O přejezdu z Francie do Anglie
„Ještě byly na dohled přepychové pobřežní restaurace, kde do sebe břichatí Normanďané lili chutné humrové polévky a skvělé červené víno! – pasažéři na lodi už žvýkali nezaměnitelné, nepoživatelné chody, polévali si mražené skopové mátovou omáčkou, restauraci prostoupil puch skopového loje, chléb byl tvrdý a bez chuti, víno drahé a zpančované; tady už začínala Anglie. Cestující se dívali jinak, hovořili tišeji, číšník jinak obsluhoval – rezervovaněji než jeho francouzský kolega, a přesto tak nějak sebevědoměji!“ (364)

O britské civilizaci
„S každou volnou librou uháněli hned v první volné chvíli zpátky na kontinent nebo ven do světa, protože život doma nesnášeli. Nesnášeli jej, protože doma se nudili. … (hnali se na Riviéru), protože oni byli tím nejsvobodnějším národem na světě a svou svobodu už tisíc let pěkně jednu po druhé a za hotové kupovali… v průběhu staletí skoupilo City za hotové všechny billy a chartery, Angličané si koupili občanské svobody a z této pozice pak vytvořili model civilizované společnosti: jen se zkrátka v této modelové, patentované anglické občanské civilizaci necítili trvale a bezvýhradně nejlíp…“ (366)

„Angličané ukázněně a s účastí ignorují úzkosti a bolestné pocity méněcennosti – Londýn je vpravdě ideálním sanatoriem pro léčbu středoevropského Minderwertigkeits-komplexu… Navštěvoval jsem Londýn, jako by to byl nějaký vyšší ročník, respektive nějaký speciální seminář toho nejvyššího ročníku ve škole zvané Evropa.“ (371)

O noblesním otci a zdvořilosti
„Děkuju ti, že jsi ještě naposledy přišel,“ řekl mi tak mírně a tak noblesně, že mi vhrkly slzy do očí. Otec znal to velké tajemství, tajemství zdvořilosti. Občas si myslím, že je to nejvíc, co může člověk člověku předat.“ (404)

O úpadku buržoazie
„Společenská třída, do které jsem se narodil, pomalu splývá s třídami, jež jsou právě na vzestupu; úroveň její kultury za posledních dvacet let strašlivě upadla, náročnost civilizovaného člověka je na ústupu. … Z celé duše opovrhuji průměrným vkusem, zábavami i nároky mnohohlavých zástupů svých současníků; jejich morálka mě naplňuje nedůvěrou… Duchovní člověk je osamělý solitér přinucený uchylovat se do katakomb, tak jako středověcí mniši se svým tajemstvím písma před dobyvačnými vandaly. … V této době musím žít a pracovat, jak je to bude možné. … A já chci do poslední chvíle, dokud ještě udržím pero v ruce, svědčit o tom, že byla doba a bylo několik generací, jež hlásaly triumf rozumu nad pudy a věřily v odbojnou sílu ducha, který dokáže zbrzdit sebevražednou touhu stáda. Jako životní program to asi není mnoho, já však nemohu jinak.“ (407)

Sándor Márai: Svíce dohořívají

O stáří
„Člověk stárne pomalu: nejdřív zestárne jeho chuť do života a zájem o lidi, víš, zvolna je všechno velice skutečné, poznáš smysl všeho, všechno se strašlivě a nudně opakuje. I to je stáří. Když už víš, že sklenice není nic jiného než sklenice. A chudák člověk není nic jiného než člověk a smrtelník, ať dělá, co dělá. … Jednoho dne se probudíš a mneš si oči: už ani nevíš, proč ses probudil. Přesně znáš to, co ukazuje den: jaro nebo zimu, kulisy života, počasí, denní řád života. Už nic překvapivého se nemůže přihodit: už tě nepřekvapí ani nečekané, neobvyklé, strašlivé, protože všechny možnosti znáš, se vším jsi počítal a nic už neočekáváš, ani špatného, ani dobrého. A toto je stáří. … Člověk pomalu svět pochopí a potom umře.“ (152-153)

O smyslu života
„Co jsme získali tou svou veškerou chytrostí, pýchou a nadřazeností? … Nebylo pravým obsahem našeho života to, že nás tak trapně přitahovala žena, která umřela? .. Také si myslíš, že smyslem života není nic jiného než vášeň, která nám jednoho dne prostoupí srdce, duši a tělo a potom hoří navěky, až do smrti? Ať už se mezitím děje cokoli? To je vášeň tak hluboká, tak zlá, tak skvělá a tak nelidská?… A snad ani není určena osobě, jenom touze?“ (165-166)