Na vlastní nohy

Když jsem před lety dostal práci v Kataru, dlouho jsem se nemohl rozhodnout, jestli sem mám opravdu jít. V mém tehdejším zaměstnání se mi líbilo a já jsem o tu denní radost nechtěl přijít. A navíc bylo samozřejmě pohodlné zůstat ve známém prostředí a v rutině, kterou jsem měl zažitou.

Ke stěhování do Dohy mě nakonec přiměly dvě věci – názor mojí ženy, která jako vždy viděla dopředu lépe než já, a pak jedna konkrétní písnička. Ano, nekecám, můj život zásadně ovlivnila jedna píseň, kterou jsem v té době rád poslouchal. Když jste na vážkách a máte před sebou velkou křižovatku, tak někdy rozhodne emoce, symbolické znamení, pocit, který se ve vás rozhostí v klíčovém okamžiku.

Tou písní bylo One Day (Reckoning Song) od izraelského zpěváka Asafa Avidana. Ano, do Kataru mě poslal Izraelec; takhle přesně to v životě chodí.

Refrén té písně říká

One day baby, we’ll be old
Oh baby, we’ll be old
And think of all the stories that we could have told
One day baby, we’ll be old
Oh baby, we’ll be old
And think of all the stories that we could have told

Což je česky

Jednoho dne zestárneme, zlato,
budeme staří, zlato,
Pomysli na všechny ty příběhy, které jsme mohli vyprávět…

A to bylo ono, to mě zasáhlo. Chtěl jsem ty příběhy, chtěl jsem mít ve stáří co vyprávět. Přátelům, dětem, sobě. Připomněl jsem si, že jsem přece vždycky chtěl v životě dobrodružství, žít v horkých zemích, pobývat v přístavech, do nichž se vozí čaj a káva… A tak jsem šel do Kataru a po prvním těžkém měsíci už jsem nikdy nelitoval.

Po 11 letech mi práce skončila a já jsem přemýšlel, co dál. Už jste tu četli, že jsem vůbec neměl chuť nastoupit znovu do podobného zaměstnání. Ale chuť je jedna věc a životní realita je věc jiná. Co když budu muset? Jak budu živit rodinu? Co mám vlastně dělat?

A stejně jako předtím, i tentokrát mi cestu ukázala píseň.

Tentokrát to byl The Logical Song od kapely Supertramp. Je to starý track z roku 1984 a podle mě jedna z nejvíce nedoceněných písní století. Ta slova… je v nich celý oblouk života. A mimochodem odrážejí skutečný příběh zpěváka, kterého v dětství rodiče poslali do internátní školy, kde byl nešťastný.

Tady je český převod části textu:

Když jsem byl dítě, život se zdál tak báječný.
Zázračný, překrásný, kouzelný,
A ptáci ve větvích zpívali tak šťastně,
Radostně a hravě, a dívali se na mě.
Ale pak mě poslali pryč, abych se naučil být rozumný.
Logický, zodpovědný, praktický.
Ukázali mi svět, kde jsem mohl být spolehlivý,
Klinický, intelektuální, cynický.
…
Oh, nechceš nám to tu podepsat? Rádi bychom věděli, že jsi přijatelný.
Slušný, reprezentativní… zeleninový.
…
Ale v noci, když celý svět spí.
Přepadají mě otázky příliš hluboké
Na tak prostého člověka
Povězte mi, prosím (nepovíte?)
Povězte mi, prosím, co jsme se naučili?
Slyšíte? Vím, že to zní absurdně.
Nepovíte? Prosím, řekněte mi, kdo jsem.
Kdo vlastně jsem, kdo jsem, kdo jsem…

Tahle píseň nahlas řekla, co už jsem stejně cítil: že jsem dlouho byl praktický, rozumný, klinický a cynický. Byl jsem spolehlivý jako stroj, dělal jsem vše, co se čekalo; ukažte mi cíl a já ho sestřelím. Postavit z větviček hnízdo pro rodinu, srovnat všechno do komínků, sám sebe srovnat do komínků, být normální, prezentovatelný, brokolicový…

Ale ta doba přešla a je na čase se zase vrátit ke snům. Rozhodovat se spontánně, udělat něco pro radost, od srdce, z hluboké vnitřní potřeby.

Proto jsem se rozhodl vykašlat se na vážná a důležitě znějící zaměstnání v oboru, který jsem léta dělal. Ve svém věku už chci jen dávat lidem radost – dětem, dospělým, všem – a chci se do toho vrhnout plným srdcem, plným tělem, vším.

Nejdřív ze všeho otevřeme s Beou bistro a cukrárnu, která se bude jmenovat Generál radosti. A já v ní budu v krásné zlatobílé uniformě (kterou mi šije jedna úžasná slečna z Plzně) a s obrovskou vařečkou čekat na hosty a mým jediným posláním bude udělat každému návštěvníkovi radost něčím navíc, co nečekal. A když bude nálada a když pustí krásnou písničku, tak klidně mezi stoly předvedu krátkou taneční rutinu (na tanec chodím k jedné Turkyni). Nevadí mi vypadat bláznivě, nevadí mi být směšný – chci jen, aby si lidé užívali každou minutu, co jsou u nás. Vážný a povrchně důležitý jsem byl dlouhá léta, jsem tím nasycen, přejeden přímo. Chci být za šaška, chci být malé pozitivní plus v životě mnoha lidí.

Máme samozřejmě pro naši cukrárnu spoustu nápadů a chystáme hodně zvláštností (většinu z nich necháváme vyrábět doma v ČR). A dáme si záležet, abychom měli i nejlepší jídlo v našem koutě pouště (šéfkuchař bude taky z Česka a jídlo bude nenápadně čerpat z toho nejlepšího ze staré monarchie, od Vídně přes Budapešť a Prahu až po severní Itálii), ale detaily konceptu tu teď neřeším. Na to bude čas. Hlavní je si neustále uvědomovat, proč to děláme – dělat lidem radost, zlepšovat tenhle svět skrz pečení a vaření. Chceme nabídnout famózní zákaznický zážitek a trochu legrace, aby každý odcházel spokojený a rozjařený. Tyhle dobré pocity jsou v posledku ještě důležitější než jídlo. Náš byznys není protočit za měsíc tolik a tolik kilo kakaa – náš artikl je dobrá nálada.

Je pravda, že hodně lidí mi nevěří. Ale jsou to skoro bez výjimky lidi, kteří mě neznají. Obvykle se zeptají – ale tys ještě nikdy v gastru nedělal, ne? – a když potvrdím, že ne, tak se jen poškrábou za uchem a řeknou, že 80 procent gastropodniků v Kataru zkrachuje do půl roku. Jiní mi hned začnou vypočítávat deset důvodů, proč to nepůjde.

Já říkám, iidi, díky za názor. Já těch deset důvodů znám taky, dokonce i pár tuctů navíc, a za svých bezesných nocí si ten seznam taky projíždím. Ale stejně do toho jdu – musím. Někdy prostě něco tak chcete, že vás žádné řeči nemůžou zastavit. Bea mě zná a podporuje. Ví, že na škole jsem čtyři roky brigádničil v jednom malém hotýlku v Praze a že je to dodnes práce, na kterou vzpomínám nejvíc ze všech. Od té doby mám sen mít jednou hotýlek na krásném místě. A dělat lidem snídaně. Hotelové snídaně jsou podle mě jedna ze tří nejlepších věcí v životě (neptejte se mě, které jsou ty další dvě, zapomněl jsem), a já jsem je ve svém hotýlku chtěl dělat tak dobré, že by lidi slzeli nadšením. Ten hotel mi hned tak nevyjde, určitě ne v téhle zemi, ale ty snídaně, ty zkusím už teď!

Rozjíždět cukrárnu vůbec není lehké – všem kancelářským krysám rovnou vzkazuju, nepodceňujte práci, kterou dělají drobní podnikatelé v terénu! Chce to minimálně stejně fištrónu a manažerských dovedností jako život v korporaci, vlastně spíš víc. To máte oběhat úřady (půlku lejster mám jen v arabštině), najít místo, vyhandrkovat si nájem, připojit se na utility (třeba jen Qatar Cool coby dodavatel studené vody (!) chce 50 000 riálů jako zálohu), sehnat milión razítek a povolení, vytvořit koncept a design, najít architekta, postavit interiér, definovat menu, zařídit kuchyň, poskládat tým, najít dodavatele, koupit vybavení a nechat vyrobit obaly, zaběhnout si provoz, sladit se, připravit kampaň, udělat haló při rozjezdu, nepadnout na držku, když zpočátku bude prázdno… je toho hodně, a to ještě o polovině věcí nevím. Ale strašně mě to baví, užívám si každého dne, večer se vyloženě těším, až budu ráno zase vymýšlet a připravovat věci do cukrárny. Protože pracuju na vlastním a cítím v tom nějaký smysl. Už léta jsem se na práci tak netěšil jako teď.

Otvírat bychom měli v listopadu, i když můj realistický odhad je prosinec. O moc víc to zpozdit nemůžu, už by tam naskakovaly pokuty od majitele. Jsme na umělém ostrově Perla a oni nechtějí mít žádná okna moc dlouho zabedněná. Zpozdíš se se startem o den a už platíš procenta z nájmu jako pokutu.

Celkový pohled na cukrárnu a bistro. Zatím tu máme jen samolepky, které oznamují národu, že brány otevřeme ve čtvrtém kvartále.

Naše provozovna má 247 metrů čtverečních plus nějakých 50 míst k sezení venku, což je dobré na zimu. Pro středně velkou cukrárnu s bistrem by to mělo stačit. Kuchyň máme dvoupatrovou – nahoře bude šikovný sklad, můj lis na tvaroh a další mašiny.

Moje jediná obava je právě z lokace. Start a provoz nějak zvládnu, na to už si věřím. Dělám na tom s profíky a dávám do toho všechno. Místo je krásné, jsme v maríně přímo u moře, ale provoz je tam přece jen slabší, zvlášť v létě. Vím to sám, ale holt to musíme přemoct dobrou prací a taky skvělým marketingem. Když si to zasloužíme, tak se snad časem slovo roznese a za půl roku rok si začneme budovat věrnou klientelu. Jsou v Kataru lepší místa, s větším provozem? Ano, pár jich je. Ale upřímně vám povím, tahle místa se s námi zatím ani nebaví. Nejsme pro ně zajímaví. Na ty nejprestižnější adresy pouští jen mezinárodní řetězce nebo značky, které už nějakou tu pobočku v Kataru mají a jsou prověřené. Majitelé těch nejlepších lokací nemají důvod nasazovat tam začátečníky, kteří něco zvořou a za půl roku budou zase odcházet. Z tohoto pohledu je pro nás naše první pobočka na Perle taky klíč, který snad jednou otevře dveře k dalšímu růstu.

A když to nevyjde? Žádný konec světa to nebude. Přijdeme o nějaké peníze, ale ne zas tak o moc. Prostě se sbalíme a začneme něco jiného někde jinde. Ale už teď cítím, že to bude velká škola. Miluju tenhle rok – každý měsíc, každý týden se teď učím tolik nových věcí, že si připadám zase mladý a probuzený. Už kvůli tomu to bude užitečný příběh.

Ale čert vem, co bude za rok. Zatím se soustředím na skvělý start naší první cukrárny. Můj recept je jednoduchý – fanatická oddanost věci, hravost, upřímnost. Je pro mě potěšením vás obsloužit, a i když si dáte jen kafíčko, přinesu vám čtvereček skvělé buchty jen tak, na účet podniku. Pekl jsem ji sám dnes ráno, je ještě teplá a bude vám chutnat, uvidíte. Je to recept mojí mámy, který jsem tu ještě vylepšil o laban. Dejte si a nežinýrujte se, od toho tu jsme!

Jestli budete mít někdy cestu do Kataru, stavte se. Perla, Porto Arabia, věž číslo 1. Dobře se to pamatuje. S trochou štěstí se tam potkáme a když řeknete, že jste Češi, tak vás něčím překvapím! Můžete taky začít sledovat náš instagram. Stačí kliknout na tohle logo. Teď náš účet bude ještě nějakou dobu pochrupovat, ale v pravý čas se to rozjede.

No a držte nám palce! Svět je kouzelný, jak se zpívá v té písničce. Ale člověk pro to taky musí něco udělat.