Články z rubriky Čtenářský deník

Michel Houellebecq: Elementární částice

„Celé roky roky se na mě syn obracel a žádal mou lásku; byl jsem v depresi, nespokojený se životem, a odmítal jsem ho – dokud mi nebude líp. Tehdy jsem nevěděl, jak budou ty roky krátké. Od sedmi do dvanácti let je dítě nádherná bytost, hodná, rozumná a otevřená. Má všechno srovnané, žije radostně. Je plné lásky a samo se spokojuje s láskou, jakou mu kdo poskytne. Potom se všechno pokazí. Všechno se nenapravitelně zkazí.“ (157-158)

„Připomínáš mi sociology, podle kterých je kult mládí přechodná móda, co se objevila v padesátých letech, vrcholu dosáhla v osmdesátých atd. Ve skutečnosti člověka děsila smrt vždycky, nikdy nedokázal uvažovat o vlastním zmizení ani úpadku bez hrůzy. Ze všech pozemských statků je fyzické mládí evidentně nejcennější, a my dnes v jiné než pozemské statky nevěříme.“ (242)

Hans Küng: Na počátku všech věcí

„Úsilí pochopit vesmír je jednou z velmi mála věcí, která pozvedá lidský život trochu nad úroveň frašky a dává mu něco z krásy tragédie.“ (66)

Miles Davis, Quincy Troupe: Miles

„Učitelé byli fajn, ale jinak byl na černejch školách bordel, tekly tam záchody a tak podobně. Hrozně smrděly, jako ty odkrytý žumpy v Africe, kde žijou chudáci. Když jsem chodil na základní školu, tak jsem z toho smradu vždycky ztratil chuť k jídlu, bylo mi z toho blbě od žaludku. Kdykoli si na to dneska vzpomenu, znova se mi udělá zle. S náma černejma dětma zacházeli, jako kdybychom byli jenom stádo dobytka. Některý lidi, se kterými jsem chodil do školy, říkají, že to zas nebylo tak zlý, ale já si to tak pamatuju.“ (21)

„U Mintona to bylo asi tak, že jste si prostě vzali trubku s sebou a doufali, že vás Dizzy nebo Bird pozvou, abyste s nima zahráli. Když na to došlo, tak bylo líp, když jste to nezvorali. Já to zvládnul. … Když jsem s nima hrál poprvý a skončil jsem, usmáli se a od tý doby jsem byl uprostřed všeho, co se dělo na newyorský hudební scéně. Po tomhle jsem byl něco jako nadějná hvězda. Kdykoli jsem se mohl přidat k těm velkejm esům.“ (64)

„Proto všichni měli Birda rádi a ty jeho hovadiny snášeli. Byl to ten největší altsaxofonista, co kdy žil. Byl prostě takovej, skvělej a geniální muzikant, ale byl to taky jeden z nejhnusnějších a nejnenasytnějích kriplů, co kdy na týhle zemi žili, teda aspoň z těch, co jsem potkal. To teda fakt bylo něco.“ (69)

„Když jsem si začal píchat heroin, celá moje osobnost se změnila a z příjemnýho, tichýho, slušnýho a starostlivýho člověk se stal pravej opak. … Začal jsem si brát peníze od šlapek, abych měl na drogy. Začal jsem je pást, a dokonce mi ani nedocházelo, že to vlastně dělám. … Stal se ze mě jeden z nejlepších pasáků, protože jsem musel mít herák každej den, ať se dělo, co se dělo.“ (147)

„I když jsem přestal s heroinem, pořád jsem občas užíval kokain, protože jsem neměl pocit, že by vyvolával návyk. Mohl jsem si ho vzít, kdy jsem chtěl, a když jsem ho neměl, tak jsem netrpěl absťákem. Byl hlavně dobrej, když jsem něco tvořil a měl jsem být dlouho ve studiu. Takže na týhle frekvenci jsme měli trochu toho rozpuštěnýho koksu. Šlo to dobře a věřil jsem si den ode dne víc. Byl jsem ale zklamanej, že neuživím celou kapelu, protože z tý kapely, co byla ve studiu, by se dala udělat skvělá parta.“ (196)

„Když jsem byl narkoman, majitelé klubů se mnou jednali, jako bych byl prašivej, a to samý dělali i kritici. Ale teď, v roce 1954, když jsem si připadal silnější a taky jsem nebral žádnej heroin, jsem cítil, že už se jim na ty jejich hovadiny můžu krásně vysrat. … Když jsme někde měli hrát, tak jsem na ty pitomce naprosto prděl. Zaplať a já zahraju. Tady nešlo o to, že bych někomu líbal prdel nebo se pro někoho culil. Tou dobou jsem dokonce přestal i uvádět skladby, protože jsem měl pocit, že je důležitá muzika, kterou jsme hráli, a ne nějakej název skladby.“ (197)

„Musíte mít prostě styl, ať děláte, co chcete, psaní, muziku, malování, módu, box, prostě cokoliv. Některý styly jsou rafinovaný, plný představivosti a novátorský, a některý zase ne. Ve stylu Sugar Raye Robinsona bylo od každýho něco, a byl to ten nejpreciznější boxer, jakýho jsem kdy viděl. Bobby McQuillen mi vykládal, že Sugar Ray Robinson udělal během prvních dvou tří kol na svýho protivníka v každým kole tak čtyři nebo pět fint, jenom aby si ho oťuknul jak bude reagovat. Ray se do něj jen tak trefoval a udržoval si přitom odstup, takže si to mohl vyměřit, jak vás knokautovat, a vy jste vůbec neměli ani šajn o tom, co se vlastně děje, a pak najednou PRÁSK! -  a počítáte hvězdičky.“ (198-199)

„Takovýhle finty se nenaučíte normálním způsobem. To vás prostě někdo musí naučit, stejně jako když učíte někoho, jak hrát správně na hudební nástroj. Když už jste se na něj naučili správně hrát, můžete to obrátit a hrát si tak, jak chcete vy, jak to slyšíte a chcete hrát. Nejdřív se ale musíte naučit, jak zůstat v klidu, a nechat, ať se všechno, v muzice i v boxu, stane. V hudbě mě tohle naučili Bird s Dizzym, a taky Monk, Ahmad Jamal a Bud Powell.“ (199)

Rozhovor pro Playboy
„Marc Crawford, kterej už o mně psal do Ebony, mě představil Alexi Haleyovi, kterej chtěl to interview dělat. Nejdřív se mi do toho nechtělo. A Alex se zeptal: „Proč?“

„Je to časopis pro bílý. Běloši obvykle dávaj takový otázky, aby se člověku dostali do hlavy, aby viděli, co si vlastně myslíš. A pak ti ale nepřiznají, že sis myslel to, cos jim řekl, žes jim odpověděl na ty jejich otázky.“ Pak jsem mu ještě řekl, že další důvod je ten, že Playboy nikdy neuveřejnil fotky černých, hnědých nebo asijských žen. „Maj tam jenom bělošky s velkejma kozama a placatejma prdelkama, anebo taky nemaj prdel žádnou. Kdo by se teda na to nevysral, pořád se na to dívat? Černý kluci maj rádi pořádný zadky, rozumíš, a rádi se líbáme na ústa, a bělošky, ty ani žádnou pusu nemaj.“ (286-287)

„Mně se ale nelíbilo, co s tím rozhovorem udělal. Alex si některý věci vymyslel, i když se to dobře četlo. Když tam mluvil o tom, jak malýho barevnýho trumpeťáka, to jsem měl být já, při soutěži o nejlepšího trumpetistu v Illinois vždycky odstavil nějakej běloch. To bylo ještě v době, kdy jsem byl na střední škole a soutěžilo se o nejlepší hráče do kapely, z celýho státu. A Alex napsal, že jsem z toho byl pořád špatnej. To je blbost! Nebyla to pravda. Možná jsem tehdy prohrál, ale neměl jsem z toho blbý pocity, protože jsem věděl, že jsem dobrej, a to samý věděl i ten bílej kluk. Kde je dneska on?“ (287)

„Dostat se ze všech těch drog teda byla pořádná fuška, ale nakonec jsem to dokázal, protože když si něco vezmu do hlavy, tak mám hodně silnou vůli. … Já si totiž skutečně věřím a věřím tomu, že dokážu, aby se v muzice něco dělo. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych něco, a zvláště v muzice, nedokázal. Věděl jsem, že dokážu zase vzít trubku do ruky, kdykoli se mi zachce, protože trumpeta totiž ke mně patří stejně tak jako oči a ruce.“ (377)

„V tý době (1971) jsem vydělával asi půl milionu dolarů ročně, ale taky jsem hodně utrácel. Hodně peněz mě stál kokain. Po tý bouračce se všechno začalo kalit.“ (362)

„Teda, kromě obličeje jsem byl samá jizva. Tvář mám v dobrým stavu. Kouknu se do zrcadla a povídám si. Kouknu se do zrcadla a povídám si: „Milesi, ty jseš ale teda fešák!“ Ale vážně, v obličeji jsem na tom dobře a nemusel jsem si nikdy nechat dělat plastiku. Jinak jsem ale samá jizva a všichni mí známí, co mě znali nějakou dobu, tvrdí, že je rád ukazuju. … Takže vím, že můžu bejt na svý jizvy hrdej, protože na nich vidím, že jsem se nedal a žádnej z těch průserů mě nedostal, že když máte odvahu, vytrvalost a cit v tom setrvat, tak musíte vyhrát.“ (403)

William Saroyan: Místa, kde jsem trávil čas

„Pro člověka, který začíná cestovat, je slastí pobývat v hotelích velkých měst světa, a na to bych neměl zapomínat, neboť to patří k radostným momentům lidské zkušenosti. … Všecko je nové, všecko je jiné, všecko náležitě nachystané. Starý, ošuntělý hotel je pro vás nový, starý nábytek v pokoji se vám zdá nový, staří zaměstnanci hotelu jsou noví lidé, jsou jiní a úžasní.“ (163)

R. H. P. Mason: Dějiny Japonska

„Moře potemnělo
a hlasy kachen
jsou matně bílé“

„Umi kurete
Kamo no koe
Honoka ni široši“

(Bašó)

„Kéž by bylo ticho
hlas cikád proniká
až do nitra samotných kamenů.“

„Šizukesa ja
Iwa ni šimi-iru
Semi no koe“

(Bašó)

Luciano de Crescenzo: Příběhy řecké filozofie

„Boty!,“ vzdychá rytíř. „Dneska už nikdo neví, co tohle slovo znamená. Kdysi to ale bývala vizitka sociálního postavení! Když do otcovy dílny v ulici Alabardieri přišel zákazník, můj otec a Oscarino, první asistent, ho přijali, jako by byl savojský princ. Nabídli mu kávu a vybízeli ho k hovoru. Mezitím měla noha dost času na to, aby si odpočinula a získala původní velikost…“

„Když přišel zákazník poprvé, vždycky přinesl pár použitých bot, aby je tatínkovi ukázal.“

„Použité boty?

„Ano, aby ukázal, jak se opotřebovaly.“

„Ale proč se všechny boty neničí stejně?“

„Pro lásku boží, inženýre, nerouhejte se, každý z nás opotřebovává boty po svém. Děláte příliš dlouhé kroky? Rychleji zničíte zadní část podpatku. Máte příliš krátký krok? Po čase nebudete mít pod nohama podrážku, ale sépiovou kost. Máte prohnuté nohy, my tomu říkáme „jezdecké“? Dříve se zeslabí vnější okraje.

Když zákazník vyšel z dílny, tatínek ho sledoval až na konec ulice Alabardieri, a to jenom proto, aby si prostudoval jeho krok. Když už bylo propočítáno opotřebení bot, odevzdal pár zkušebních bot z kozinky nebo teletiny, které byl zákazník nucen nosit alespoň měsíc. A jenom když bylo všechno v pořádku, připravil závěrečnou verzi bot, tu definitivní. Ale věřte mi, když jste si vyšel na procházku v našich botách, tak to neprošlo bez povšimnutí. I lidé na protějším chodníku si toho všimli. Všichni říkali: Ty musejí být od Carotenuta!“ (84-86)

Horváth, G.: Trispras

O prvním máji v autorově romské osadě na Slovensku

„Gádžové chválili Rusy a Cikáni Jánošíka. Říkali: „To náš člověk, čorkař.“ Gádžové o tom vážně přemýšleli, něco pravdy na tom bylo. Ale když se o Jánošíka hlásili i potomci Maďarů, žijících v dědině a říkali: „Jánošík nem Slovákuš, on Moďár“, tak to už Slováci neunesli a začala mela.“ (15)

Kundera, M.: Nesmrtelnost

Když se ukáže, že Paul léta tajil žaludeční vředy

„I když byl Paul pravděpodobně nadprůměrně ješitný, přece, říkala si Agnes, jeho postoj odhaluje rozdíl mezi mužským a ženským údělem. Žena tráví mnohem víc času rozhovory o svých tělesných starostech; není jí dáno na své tělo bezstarostně zapomenout. Začne to šokem z prvního krvácení; tělo je náhle tu a ona proti němu stojí jako strojník, jemuž bylo nařízeno udržovat v chodu malou továrnu: vyměňovat každý měsíc tampony, polykat prášky, připínat podprsenku, připravovat výrobu. Agnes se dívala se závistí na staré muže; zdálo se jí, že stárnou jinak: tělo jejího otce se zvolna měnilo ve svůj stín, odhmotňovalo se, zůstalo na světě jen jako pouhá nedbale vtělená duše. Naproti tomu tělo ženy, čím víc se stává nepotřebnější, tím víc je tělem: těžkým a obtížným; podobá se staré manufaktuře určené k demolici, u které musí ženino já zůstat až do konce jako hlídač.“ (102)

O hloupé mánii smát se na fotkách

„Velcí malíři a sochaři od antiky k Raffaelovi a snad až k Ingresovi se vyhýbali tomu ztvárňovat smích, a dokonce i úsměv.“ (316)

„Jestliže proti duchu velkých malířů učinila naše doba smích privilegovaným výrazem lidské tváře, znamená to, že absence vůle a rozumu se stala ideálním stavem člověka. Dalo by se namítnout, že křeč, kterou nám ukazují fotografické portréty, je simulovaná, a tedy rozumová a volní: Kennedy, který se směje před objektivem, nereaguje na komickou situaci, ale velmi vědomě otvírá ústa a odhaluje zuby. To však jen dokazuje, že křeč smíchu (stav mimo rozum a mimo vůli) byla dnešními lidmi povýšena na ideální obraz, za kerým se rozhodli skrýt.

Rubens si říká: smích je nejdemokratičtější ze všech výrazů tváře: svými nepohnutými rysy se jeden od druhého odlišujeme, ale v křeči jsme všichni stejní.

Busta Julia Caesara, který se chechtá, je nemyslitelná. Ale američtí prezidenti odcházejí na věčnost skryti za demokratickou křečí smíchu.“ (316)

Ridley, M.: Červená královna

„Sex, genetické opravy a komplikované kontrolní mechanismy – to vše jsou nástroje bránící změnám. Ne člověk, ale latimérie je triumfem genetického řádu.“ (54)

„Podstatou sexu podle naší teorie je, psal Hamilton, že umožňuje skladovat geny, které jsou sice v současnosti nevýhodné, ale mohou se stá užitečnými v budoucnu. Geny jsou bez ustání testovány v nových kombinacích. Čeká se na chvíli, kdy se ohnisko nebezpečí přesune někam jinam. Neexistuje žádná ideální rezistence vůči chorobám, jen pohyblivé písky permanentně proměnlivé módy. (67)

„Sexualita je zde kvůli chorobám. Chrání nás před nebezpečím parazitů. Geny sexuální organismů mají před parazity náskok o jeden krůček. Takže muži nejsou zbyteční; ženy si jimi pojištují své děti proti chřipce a neštovicím. Žena obohacuje svá vajíčka o spermie. Kdyby to totiž nedělala, všechny její děti by byly shodně zranitelné a podlehly by prvnímu parazitovi, který by se naučil odemykat její genetický zámek. „ (74)

„Pokud jsou samci polygamní, může vám úspěšný syn zajistit mnohem víc vnoučat než úspěšná dcera. Neúspěšný syn bude mnohem horší než neúspěšná dcera, protože se nedostane k vůbec žádným partnerkám. … Proto se vyplatí mít syny, máte-li důvod se domnívat, že se jim bude dařit, a dcery, pokud se obáváte, že se jim dařit nebude – obojí ve srovnání se stejnými jedinci v populaci. (96)

„Lowová se domnívá, že ženy, jimž se na těchto místech (poprsí a boky) usadil tuk, mohly muže podvodně přesvědčit, že mají prsa přetékající mlékem a široké pánevní kosti. … Mužskou protizbraní se v evolučním smyslu stal požadavek na štíhlý pas coby důkaz, že žena nemá mnoho podkožního tuku. … Není divu, že poměru mezi obvody prsou, pasu a boků říkáme vitální statistika. (133)

„Součástí dědictví, které nám zůstalo po velkých primátech, je meziskupinové násilí.“ (166)

„Hluboko v mysli dnešního muže zůstává několik lovecko-sběračských zásad: snaž se získat moc a využij ji k okouzlení žen, které ti porodí dědice, snaž se získat bohatství a využij je ke svádění žen, které ti porodí levobočky. … Od ryb až po mercedesy kráčejí dějiny stále svou cestou. Bohatství a moc jsou prostředkem k získání žen, ženy jsou prostředkem ke genetické nesmrtelnosti.“ (199)

„Dvojí zvýšení hladiny testosteronu během individuálního vývoje má na mužský mozek dramatický vliv. První expozice způsobí, že se malí chlapci už od prvního dne, kdy spatří svět, duševně liší od děvčátek. Dívčí pohlaví se od nejútlejšího věku více zajímá o úsměvy a komunikaci s jinými lidmi, chlapce fascinují předměty. … Chlapcům dáváme traktory, děvčátkům panenky. Tím posilujeme, ale nevytváříme, jejich dávno existující záliby.“ (209)

„Samčí posedlost mládím je charakteristicky lidská vlastnost. Žádný z dosud studovaných živočišných druhů není mládím tak posedlý jako my. Pro šimpanzího samce je šimpanzice středního věku stejně atraktivní jako samice těsně po pubertě – stačí mu, že přijde do říje. Tato unikání lidská vlastnost zjevně souvisí s naším neméně unikátním manželstvím na celý život a dlouhou, vleklou péčí o potomstvo.“ (240)

„Ovšem nejcharakterističtějším znakem módy je přinejmenším v současné době její posedlost novinkami. Seznámili jsme se s Bellovým názorem na podstatu tohoto jevu, že společenské vrstvy, které určují módní trend, se snaží uniknout svým lidovém imitátorům. Lowová se domnívá, že posedlost novinkami je klíčem k záhadě ženské módy. „Každý nápadný signál, který dokazuje schopnost sledovat módní trendy“, údajně vypovídá o ženině postavení. Není sporu o tom, že módní novinky působí mezi ženami jako symboly společenského postavení jejich nositelek. Kdyby módní návrháři neočkovali své zákaznice neustálými komplexy nemodernosti, zdaleka by nebyli tak bohatí.“ (247)

„U monogamního živočicha, jakým je člověk, nemůže být krása běžně dostupná, musí vyčnívat z davu. Muži jsou vybíraví, protože se mohou oženit jen s jednou, vzácně se dvěma ženami. Proto se vždy snaží získat tu nejlepší, na kterou stačí. Průměr je nezajímá.“ (247)

„Podstatou módy je změna a zastarávání, pod nimi však nacházíme tyranskou konformitu. Móda vypovídá o našem postavení, leč módou posedlé pohlaví se s její pomocí snaží okouzlit to pohlaví, kterému na postavení jeho protějšků nezáleží.“ (248)

„Královna krásy si vezme fotbalového šampióna, školní šprt otylku s brýlemi, muž s nevalnými vyhlídkami ženu nevalné krásy. Tato situace je tak všudypřítomná, že každá výjimka přímo křičí. „Co na něm proboha může vidět,“ ptáme se, spatříme-li nevýrazného a neúspěšného manžela po boku modelky, jako by musel mít nějakou skvělou vlastnost, která nám zůstala utajena. … Každý z nás totiž instinktivně zná svou relativní hodnotu, kterou si je tak jist, jako lidé v době Jane Austenové znali své místo v třídně rozvrstvené společnosti.“ (249)

„Tanec, hudba, humor a sexuální předehra jsou unikátně lidskými rysy. .. Není sporu, že touha poslouchat rytmické tóny i touha smát se legračním věcem nám musí být vrozené. Miller upozorňuje, že obě tyto touhy provází posedlost vším novým či dokonalým a že se obě tyto touhy nejvíc projevují v mládí. Od Beatles až po Madonnu nás zaráží zjevná sexuální fascinace mladých lidí související s múzickou tvořivostí. Je lidskou univerzálií.“ (277)

Dawkins, R.: Slepý hodinář

„Každé buněčné jádro obsahuje informační databázi obsažnější než všech 30 dílů encyklopedie Britanniky dohromady. … Když jíte řízek, drtíte ekvivalent více než 100 miliard kopií encyklopedie Britanniky. (31)

„Počítačové modely ukázaly, že k evoluci, jež by vedla od primitivní vrstvičky světločivných buněk k dokonalému komorovému oku, stačí pouhých 400 000 generací, a to i přes vemi konzervativní výchozí předpoklady modelu.“ (94)

„Cikády dotáhly jepičí trend do naprostého extrému. Dospělci sice žijí několik týdnů, ale jejich juvenilní stádium (odborně se těmto larvám říká nymfy) trvá u některých druhů 13 a u jiných 17 let. Dospělci se začnou rojit v prakticky stejnou chvíli poté, co strávili 13 (nebo 17) let uvěznění v podzemí. Cikádí epidemie, které se v dané oblasti objevují přesně po 13 (či 17) letech, jsou monumentální událostí. … Ukázalo se, že není jen jeden třináctiletý a jeden sedmnáctiletý druh cikád. Existují celkem tři druhy a každý z nich má obě formy. K rozdělení na tyto dvě formy došlo přinejmenším třikrát a zdá se, že cikády dospívající v přechodných obdobích 14, 15 a 16 let byly také konvergentně odstraněny, opět alespoň třikrát. Proč? To nevíme. Jediné vysvětlení, s nímž vůbec někdo přišel, říká, že čísla 13 a 17 jsou prvočísla. Výhoda je v tom, že periodické epidemie nějakého druhu živočicha střídavě zaplavují a nechávají hladovět své nepřátele, ať už jde o predátory či parazity. A jsou-li tyto záplavy pečlivě naplánovány tak, že propukají po prvočíselných počtech let, je pro nepřátele takového tvora mnohem těžší synchronizovat svůj vlastní životní cyklus.“ (110)

„Stěhovaví mravenci, či spíše jejich kolonie brané jako celek, jako jakási amébovitá jednotka, jsou nemilosrdnými a strašnými predátory ve svých džunglích. Rozsekají na kousky každého živočicha, který jim padne do cesty, a tak si získali hrozivou pověst. Jakmile se obrovská mravenčí armáda přiblíží, vesničané si vždy seberou svých pět švestek, opustí své domovy a vrátí se, až mravenci odpochodují a zanechají jim vesnici vyčištěnou od všech švábů, pavouků a štírů. … Ačkoli je kolonie stěhovavých mravenců „zvířetem“ vážícím přs 20 kilogramů s více než 20 milióny úst a žihadel a zajisté zůstává nejstrašlivějším tvorem hmyzího světa, stejně se nevyrovná všem těm senzačním příběhům, které se o ní vyprávějí. Ostatně celý roj může každé tři minuty postoupit jen o metr. Jakákoli jen trochu schopná myš, nemluvě o člověku nebo o slonu, může udělat krok stranou a v pohodě přemítat o tom šíleném hemžení v trávě, o této věci ani tak ohrožující, jako spíše zvláštní a podivuhodné, o tomto vyvrcholení evolučního příběhu, který se od toho savčího liší tak, jak si to jen v tomto světě dokážeme představit. „(118)

„V Sobeckém genu jsem spekuloval o tom, že dnes možná stojíme na prahu vlády nového replikátoru. Replikátory DNA si pro sebe postavily „nástroje přežití“ – těla živých organismů, včetně našich. Do vybavení těchto těl patří i palubní počítače – mozky. Během evoluce získaly mozky schopnost navzájem komunikovat pomocí jazyka a kulturních tradic. Tím se v novém kulturním prostředí otevírají nové možnosti pro replikující se věci. Tyto nové replikátory nejsou z DNA ani z jílových krystalů. Tvoří je informace, které se daří jen v mozcích nebo v uměle vyrobených produktech mozků – knihách, počítačích atd. Abych tyto nové replikátory odlišil od genů, nazval jsem je memy. … Mutantní memy snad mohou získat i ten typ vlivu, jemuž zde říkám „moc“ replikátoru. Jak si vzpomínáte, „moc“ v našem pojetí znamená jakýkoli typ vlivu, jenž ovlivňuje pravděpodobnost šíření replikátoru. … Začíná-li tedy převzetí vlády novým replikátorem, je možné, že ten odstartuje takovou rychlostí, že nechá svého rodiče čili DNA (a také prarodiče, jímž jsou jíly, pokud se Cairns-Smith nemýlí) daleko za sebou. V takovém případě si můžeme být jisti, že počítače budou ve výhodě.“ (167)

„Třeba nálepka „bratr (či pro praktické účely spíše „ten, kdo se vedle mě vylíhl v hnízdě“). Jakýkoli gen pro altruistické chování k nositelům takového označení má slušnou statistickou šanci, že pomáhá svým vlastním kopiím, neboť bratři mají statisticky dobrou pravděpodobnost, že spolu sdílejí geny. … Nijak to neznamená, že geny „chtějí“ pomáhat svým kopiím. Jde jen o to, že gen, který má náhodou ten efekt, že pomáhá svým kopiím, bude chtě nechtě zvyšovat svou početnost v populaci.“

„Chceme-li předpokládat existenci božské síly, která je schopna vytvořit veškerou organizovanou složitost tohoto světa ať už v jediném okamžiku či řízenou evolucí, musela by být v první řadě neobyčejně složitá už ona božská síla. … Můžeme-li si dovolit ten luxus a budeme-li předpokládat organizovanou složitost, aniž bychom ji vysvětlili, můžeme rovnou předpokládat existenci samotného života, tak jak ho známe!“ (328)