Články označené štítkem Rusko

Jak jsem potkal Rusy – na svatbě

Lidi! Když tu dnes všichni píšou o těch Rusech, místy až Rusácích! Dovolte, abych vám vyprávěl malý příběh z naší svatby, který se jich taky dotýká.
Číst dál »

Impossible is nothing

Dneska jsem objevil fascinující web English Russia. Trochu si zalistujte, stojí to za to.

Abdulin Mansur: Krvavá cesta od Stalingradu

„Ivane, co jsou ty zvuky pod koly? Jako kdyby někdo uprostřed stepi rozházel dřevěné desky!“ Odpověděl mi: „To nejsou desky, Mansure, to jsou mrtvoly! Rozjezdila je auta, takže jsou placaté a vyschlé, a teď vydávají ty praskavé zvuky jako prkna!“ Úplně mne to sebralo a vykřikl jsem: „To není možné!“ Ivan zastavil a oba jsme seskočili z kabiny ven. „Tak se, Mansure, podívej sám!“ Vytáhl jsem z kapsy baterku a uviděl ta „prkna“ a „trámky“: ležel tam jeden náš voják v šedém plášti a jeden mrtvý Němec v zeleném. Když jsem udělal pár kroků, nohy mi na těch mrtvých tělech podkluzovaly. Ivan mezitím vysvětloval: „Kloužou, protože jsou mastné. Prodívej se na naše kola, vypadají jako pomazaná sádlem. A když píchneš kolo a chceš je vyměnit, musíš je napřed omýt benzinem. Tak už to vidíš? Jedeme dál!“ (83)

„Na konci této schůze jsem se jako první přihlásil a oznámil, že náš staršina, který byl na schůzi přítomen, si pro sebe nechal ukořistěné zlaté hodinky, které jsem dobrovolně odevzdal do Fondu obrany. Generál se rozzuřil a nařídil staršinovi, aby se hodinek okamžitě vzdal. Ten poslechl a předal je generálovi. V roce 1975 jsem našeho generála potkal v Poltavě na prvním poválečném setkání našeho pluku a uviděl tytéž hodinky na jeho ruce… “ (93)

„A tak naši velitelé ukázali osobním příkladem prostému vojsku, že touha přežít za každou cenu není jediná možná cesta. Pud sebezáchovy je samozřejmě velmi silný. Je přirozené, že chcete zůstat naživu. Ale pokud se z toho stane váš hlavní cíl, zůstanete navždy ležet v zákopu!“ (122)

Osip Mandelštam: Verše

„Jak pomalí jsou koně v kroku
a lucerny jak bez ohně!
Ti cizí lidé po mém boku
snad vědí, kam si vezou mě.

Jsem ukolébán jejich silou.
A zima je mi, spát se chce.
V zatáččce mě to vyhodilo
až někam vzhůru k jitřence.

Hořící hlava v motanici
a cizí ruky něžný led
a obrysy jedlových špicí,
na něž jsem dosud nedohléd.“
(str. 50)

Daniil Charms: Dobytku smíchu netřeba

Truhla

„Člověk s tenkým krkem vlezl do truhly, zaklapl víko a začal se dusit. „Tak,“ povídá si ten člověk s tenkým krkem, zatímco se dusil, „dusím se v truhle, protože mám tenký krk. Víko truhly je zavřené a nepustí ke mně vzduch. Budu se dusit, ale víko stejně neotevřu. Budu pomalu umírat. Spatřím boj mezi životem a smrtí. Při stejných šancích proběhne neobyčejný zápas, nebot přirozeně bude vítězit smrt a život, odsouzený k smrti, se bude jen marně rvát s nepřítelem, do poslední minuty však neztratí marnou naději. V bitvě, která se ted strhne, má život jedinou šanci, jak zvítězit: musí donutit mé ruce, aby otevřely víko truhly. Uvidíme, kdo z koho. Strašně to tu páchne naftalínem. Pokud zvítězí život, posypu věci v truhle machorkou… A už to začalo nemohu dýchat. Je to jasné, je po mně! Už pro mě není cesty zpět! Ale v hlavě? – Nic vznešeného! Dusím se!
Ach! Co to má znamenat? Ted se něco stalo, ale co vlastně? Nedokážu to pochopit. Cosi jsem zahlédl nebo jsem něco zaslechl?
Ach! Už zase! Můj bože! Nemohu se nadechnout. Zdá se, že umírám…
A co má znamenat zase tohle? Proč zpívám? Nebolí mě krk?… A kde je truhla? Proč vidím vše, co je v mém pokoji? A dokonce ležím na podlaze? Kde je truhla?
Člověk s tenkým krkem se zdvihl z podlahy a rozhlédl se kolem. Po truhle ani vidu. Na židlích a na posteli ležely věci vyndané z truhly, ale truhla nikde. Člověk s tenkým krkem povídá:
„To tedy znamená, že život zvítězil nad smrtí mně neznámým způsobem.“ (30. ledna 1937)

Co se dnes prodává v obchodech

Koratygin přišel za Tikakijevem, ale nezastihl ho doma.
Tikakijev byl zrovna v obchodě a kupoval tam cukr, maso a okurky. Koratygin postál před Tikakijevovými dveřmi a už se chystal napsat vzkaz, když tu vidí, že se Tikakijev vrací a nese kabelu.
Koratygin vykřikl:
„Už tu na vás čekám celou věčnost!“
„To není možné,“ povídá Tikakijev, „vždyf jsem z domu sotva dvacet minut.“
„No, o tom nic nevím,“ řekl Koratygin, „ale já už tu čekám celou hodinu.“ „Nelžete!“ řekl Tikakijev. „Že se nestydíte!“
„Vašnosto,“ povídá Koratygin, „dávejte si pozor na jazyk!“ „Myslím si…“ začal Tikakijev, ale Koratygin mu skočil do řeči:
„Jestli si myslíte…“ řekl, ale v tom mu do řeči skočil Tikakijev a povídá: „Ty jsi mi pěkný ptáček!“
To Koratygina tak rozběsnilo, že si prstem stiskl jednu nosní dírku a druhou se na Tikakijeva vysmrkal.
V tu ránu Tikakijev vytrhl z kabely tu největší okurku a udeřil s ní Koratygina do hlavy.
Koratygin se chytil za hlavu, svalil se a umřel.
Vida, jaké chlapácké okurky se dnes prodávají v obchodech!“ (19. srpna 1936)

Sergej Jesenin: Nebudu si lhát

Ó vlasti

„Ó vlasti, ten tvůj chlívek
s novotou zlatých střech,
buč v něm jak tele divé,
dokud máš na řev dech.

Toulám se po vsích modrých
v blažené podobě,
jsem zoufalý a bodrý,
jsem zkrátka po tobě. …

Miluji, co máš v rodě,
chlast, rvačky, lajdání
a ráno na východě
ztrácet se s hvězdami.

Chci tě vzít, jak jsi vratká,
zmáčknout a vládnout sám.
Za to, že jsi má matka,
tě hořce proklínám.“ (34)

Rus

„Přece tě miluji, má země nesmělá,
za co – to nevím a neuhod bych.
Ach jak je kratičká tvá radost veselá
s jarními písněmi na paloucích.“ (19)