Dubaj

První máj jsme oslavili víkendovým skokem do Dubaje. Bylo to narychlo a moc jsme nefotili, takže sem ani nemám co dát. Ale něco málo zkusím.

Původně jsme chtěli jet do toho nevkusného hotelu Atlantis, který je na umělém ostrově Palma a který má u sebe děsně slavný akvapark. Ale samozřejmě jsme se tam nakonec neubytovali. Jednak je ten hotel strašný kýč a my přece máme vkus, jednak se to den předtím vyprodalo a už tam neměli volné pokoje. Tak jsme místo toho bydleli v hotelu Jumeira Beach. I ten má u sebe akvapark – Wild Wadi – takže děti byly v sedmém nebi.

Výhled z balkónu takhle navečer. Před námi machruje sedmihvězdičkový hotel Burj Al Arab.

Hotel Burj Al Arab

Znovu jsem si uvědomil, jak hrozně rád mám hotely. Co rád, já hotely miluju! A moje děti to mají po mně. Já jsem celej život takovej hotelovej typ. Jako student jsem čtyři léta po sobě dělal na recepci jednoho pražskýho hotýlku a byla to ta nejúžasnější práce, co jsem kdy měl. Za tím dřevěným pultem jsem se hodně dozvěděl o lidech – pražskou galerkou počínaje a opravdickejma německejma princeznama konče. Ještě teď v každém hotelu cítím, že jsem tak nějak od fochu, a nikdy nenadávám recepčním a vůbec nedělám vlny. Prostě si to užívám. Rád objevuju nový pokoje, nový výhledy, nový naděje. Spousta lidí, který jsem kdy obdivoval, dokonce v hotelu i umřela, což pokládám za velice frajerskou záležitost. Psycholog by mi určitě řek, že moje láska k hotelům je jen výraz snahy utíkat furt pryč a nikdy se neusadit a nikdy nemít tzv. domov – a měl by asi pravdu. Ale to já si nepřiznávám. Místo toho si oficiálně namlouvám, že pobyt v hotelích mě prostě dělá mladým.

Když už jsem zmínil ty německé princezny – to vám musím vyprávět. Když jsem tak sloužil v tom pražském hotelu, dorazili ke mně tři mladí Němci – dva kluci a jedna holka. Od pohledu studenti asi v mém věku. Starší kluk mi místo pasu podal svůj Personalausweis, jak už to Němci dělají. Mechanicky, jak jsem byl zvyklý, jsem začal zapisovat jeho nacionále, když tu najednou koukám, že se mi borec asi nevejde do kolonky – má totiž 4 pěkně dlouhá křestní jména a k tomu příjmení Prinz zu Hohenlohe-Bartenstein. „Vy jste opravdu princ, pane?“, ptám se frajera. „No jasně,“ odpovídá mi mladý Hohenlohe se smíchem a ukazuje na holku vedle. „V Německu už tituly neplatí, ale jména nám zůstala. A tohle je moje sestra, princezna něco a něco jinýho.“ Jsem okouzlen, ale přece stále na pochybách: „A proč chcete bydlet v našem levném hotýlku, proč nejdete aspoň támhle do Hiltonu?“ Na to se on směje: „Protože jsme studenti a rodiče nám dávají strašně malé kapesné. Nejsme na tom líp než kdokoli jiný na univerzitě.“ Tak jsem je ubytoval na dvou cimrách. K večeru šli oba chlapi ven do města a princezna mi tam zůstala sama. Asi v půl jedenáctý najednou zvoní telefon z jejího pokoje – je to sama princezna. Prosí, jestli bych nepřišel nahoru, že prý má nějaký problém. Řítím se nahoru, cítím životní šanci, už se vidím, jak prošustrovávám elegantní zámeček po předcích a dekadentně objíždím panství v tmavomodrém rollsu. Ale měla akorát zaseklé dveře od skříně a nemohla se do ní dostat, což jsem promptně spravil. Svou šanci jsem neproměnil a mezi německou aristokracii jsem nevstoupil, o rok později jsem dokonce potkal Beu a vzal si ji, což je nakonec ještě lepší, že. Ale když jsme pak asi po deseti letech jeli autem přes Německo a na dálnici A6 se zastavili na odpočívadle a pumpě s kouzelným názvem Hohenlohe, máchl jsem kolem sebe rukou, ukázal na pumpu i hrádek na nedalekém kopci a řekl jsem ženě – vidíš, tohle všechno mohlo být dneska moje, kdyby to tehdá s tou skříní dopadlo jinak. Princezna z Hohenlohe je takový náš rodinný Pišta Hufnágl.

No ale sorry za odskok, zpátky k Dubaji.

Náš hotel měl i docela hezkou pláž (tady ji po snídani okukuje Bea s dětmi), ale tu jsme s díky nechali turistům z Evropy. Přece jen jsme si zvykli na katarské divoké a panenské pláže a už nás nějak nelákal výhled na slunečníky a hašteření o ručník, který by nám okupoval někdo z Ruské federace. Byli jsme tam hlavně kvůli akvaparku, a ten se dětem opravdu líbil.

Burj Al Arab
¨

Zlatým hřebem bylo setkání s dávným kamarádem Pavlem Jirátem, který teď pracuje v Dubaji pro Etisalat. Dělali jsme spolu už kdysi v začátcích Oskara a připadá nám to, jako by to bylo před válkou. Ale byly to krásný časy – GPRSforum, Technoidi a tak dál. Teď má Pavel i krásnou a sympatickou manželku Marii.

Pavel Jirát Dubaj

Setkávání s Pavlem na Blízkém východě je taková naše rodinná tradice. Takhle to vypadalo v roce 2008, když ještě Pavel dělal v Kuvajtu a my tam za ním přijeli. Pavel se od tý doby vůbec nezměnil, ale Timi docela jo. A Mani, ten tehdy ještě vůbec nebyl na světě, takže ten se změnil hodně.

Pavel Jirát Tímea Jarošová Kuvajt

Protože jsme přijeli z Kataru, tak jsme Dubaj přece jen vnímali trošku jinak než ostatní turisti. Na sluníčko i vysoký baráky jsme zvyklí, takže jsme je ani moc nefotili. Všimli jsme si ale, že ženský tam choděj mnohem víc odhalený, z mého pohledu skoro až nahatý – Katar nám v tomhle hodně změnil optiku. Další rozdíl je v autech. V Dubaji jsou taky pěkné supersporty a všelijaké luxusní káry, to jo, ale celkově je tam mnohem víc městských aut a malých vozítek. Je to skoro jako Evropa, jen taková bohatší. To u nás v Doze většina aut vypadá, že ještě dneska ráno skákala v poušti a odpoledne pojede do dun zas. Samé pickupy, land cruisery a patroly. Doha je prostě vedle Dubaje pořád vesnice. Ale my ji tak máme rádi, nám to vyhovuje.

Dubai hrad z písku

Nejvíc se nám líbila večerní cesta vodním taxi přes Dubai Creek a návštěva indického textilního souqu. Omluvte neostrou fotku, byl jsem rozechvělý z toho, kolik toho Bea od těch Indů nakoupila.

Dubai Creek night

Celkově to bylo parádní. Řekli jsme si s rodinou, že do Dubaje musíme častěji, když je to tak blízko.

6 komentářů

  1. Jakub napsal:

    Zkusili jste v aquaparku tu obrovskou skluzavku s propadlem? :-)

    • admin napsal:

      Já myslím, že ne. Děti zkusily všechno až na tu největší – Sceiru. Tu si nechaly na příště. Nějak se jim to líbilo, takže příští měsíc bude asi recidiva… :-)

  2. lahvon napsal:

    „Ale byly to krásný časy – GPRSforum, Technoidi a tak dál.“ mě potěsilo. :-) Byly to krásný časy a je to už fakt doba … ale ono je to také skoro minulé století. :-)

  3. novyk napsal:

    Byly to opravdu krasne casy a clovek rad vzpomina na vse krasne…. Povedene workshopy atd…

  4. Pavel Jirat napsal:

    No, to teda byly casy. Aaaach jo. A to ze jsem se nezmenil, to je hezkej kompliment :) ale napodobne. Jen ty decka rostou jako z vody. Tak zase na videnou :)

  5. Amelie napsal:

    Nádherná místa a skvělé fotky. Děkuji za povídání. Tam se nikdy nepodívám, tak se kochám alespoň na vašich fotkách.

Přidejte skřek