Gabriel García Márquez: Generál ve svém labyrintu

„Generál nevěnoval mistrné odpovědi (lékaře) pozornost, neboť jím otřáslo úchvatné zjištění, že ten bláznivý závod mezi nemocemi a sny spěl v tom okamžiku ke konečnému cíli. Dál už byla jen tma.

V tu chvíli si složil ruce na prsa, zaposlouchal se do zvučných hlasů otroků, zpívajícíh o šesté na cukrovaru Zdrávas, a oknem spatřil na nebi démant Venuše, jenž navždy mizel, věčný sníh, novou popínavou rostlinu, jejíž žluté zvonky už příští sobotu v domě ponořeném do smutku rozkvést neuvidí, a poslední záblesky života, který už se nikdy, na věky věků, nevrátí.“ (184)

Přidejte skřek