Instinkt: Pohádka o Kataru

Instinkt Katar

Napsal jsem pro časopis Instinkt takovou větší reportáž o Kataru. Vy pravidelní čtenáři už leccos z toho budete znát, ale stejně jsem se snažil i něco přidat.

Hotový časopis vyšel v lednu, ale ještě jsem ho v ruce nedržel. Mám jen (skoro) finální obtahy stránek, kde ještě nejsou hotové popisky k fotkám a tak. Pod obrázky najdete samozřejmě i plný text, jako vždycky.

Instinkt 9. ledna 2014, str. 22-23

Instinkt Katar

Instinkt 9. ledna 2014, str. 24-25

Instinkt Katar

Instinkt 9. ledna 2014, str. 26-27

Instinkt Katar

Pohádka o Kataru

Dostihoví velbloudí řízení roboty, z hlíny uplácané tržiště s podzemním parkovištěm, služebnictvo v každé domácnosti, osmkrát levnější benzín. I tak vypadá život v miniaturním pouštím emirátu, kde dlouhodobě pobývá také několik desítek Čechů. Jedním z nich je autor této reportáže.

„Na, napij se,“ říká můj šéf a podává mi misku se zpěněným bílým nápojem. Arabskému hostiteli samozřejmě nemůžu odmítnout, zvlášť když je to můj nadřízený. Zavírám oči a přikládám misku k ústům. Už vůně je tak hrozná, že bych nejradši utekl do pouště. Ale samotné napití je ještě horší. Chutná to jako actimel, kdyby vám do něj někdo načůral a celé to ohřál na šedesát stupňů. „Dobré je to,“ lžu statečně po prvním loku a vracím misku hostiteli. „Tak vidíš. Musíš to ale vypít do dna,“ děsí mě. A teprve teď objasňuje, co vlastně piju: „Čerstvé velbloudí mléko je moc dobré na potenci. Kdo ho nevypije, není chlap.“

Nacházím se ve velkém beduínském stanu uprostřed pouště na území Kataru, což je malá ropná monarchie, ve které už nějaký ten pátek pracuji. Má dva milióny obyvatel, ale z toho jen patnáct procent tvoří katarští občané. Všichni ostatní jsou náplavy stejně jako já. Můj šéf je rodilý Katařan a až na zmíněnou záležitost s velbloudím mlékem je to zlatý člověk. Asi čtyřicet kilometrů od hlavního města Dohy má svou kasbu, čili farmu, kde relaxuje o víkendech. Jeho zaměstnanci, osmahlí chlapi vesměs z Egypta a Súdánu, se mu tady starají o ovce, kozy a především o stádo velbloudů.

Na svou velbloudí stáj je šéf obzvlášť hrdý, tahle zvířata jsou pro něj vším. Míval jich prý až dvě stě, ale nedávno ty slabší kusy prodal a nechal si jen sedmdesát nejlepších běžců a plemeníků. Když to někdo umí, dá se na velbloudech pěkně vydělat. Zrovna tenhle týden šéf vyhrál dostih v Abu Dhabi a šampiona ihned prodal – za 1,5 miliónu riálů. Vynásobte si to pěti a půl, dělá to nějakých 8 miliónů korun. Malé velbloudě přitom kupuje za 20 – 30 tisíc riálů. „Člověk na to musí mít oči, aby viděl, jak silné bude mít dospělý velbloud nohy a jak mocné srdce. Někdy to vyjde, někdy ne,“ vysvětluje šéf.

Vyvonění roboti
O pár dní později jsem na velbloudím závodišti Šahaníja, kde se zrovna běží největší dostih sezóny. Velbloudí závod je zážitkem pro všechny smysly. Naneštěstí, neboť svůj díl dostane i čich: velbloudi totiž příšerně smrdí. A v Šahaníji je znát, že se tady zpotily už celé generace dromedárů.

Když sleduju velbloudy připravené ke startu, něco mi na nich nesedí. Nebo vlastně sedí, ale divně. „Co to mají na hřbetě?“ ptám se zkušenějších. „Robota. Všechny velbloudy přece řídí robot,“ odpovídá chlapík vedle mě. Kroutím hlavou, ale je to tak. V minulosti velbloudy při závodech vedli žokejové, stejně jako to známe z koňských dostihů v Evropě. Majitelům se to ale nelíbilo: jezdci byli příliš těžcí a kazili zvířatům časy. Někoho napadlo posadit na velbloudy malé děti. Ty ale dost padaly, což se zase nelíbilo jejich matkám. Až tolik, že užívání dětských žokejů bylo v roce 2005 v Kataru úplně zakázáno.

Od té doby jsou v sedlech velbloudů při závodech roboti. Přesněji malé krabičky, které dokážou ovládat otěže a řídit celé zvíře. Majitel velblouda jede podél trati ve svém teréňáku, na dálku tahá za páčky a hlavně křičí. Jeho hlas je dálkově přenášen do robota, takže běžící velbloud slyší z reproduktoru na svém hřbetě hlas svého pána a nedovolí si polevit. Roboti jsou skvělí žokeji, ale jednu chybu přece jen mají: mladí velbloudi se pod nimi plaší a nemůžou si na ně zvyknout. Aby jim to chovatelé usnadnili, stříkají na kovové roboty stejný parfém, jaký používají oni sami. Zní to jako hloupost, ale na velbloudy to zabírá.

Jestli jsem ten den viděl něco typicky katarského, tak to byly ceny pro vítěze. Účastníci čtyř až pěti dostihů, které se ten den běžely, si rozdělili více než stovku luxusních aut, které věnovali štědří sponzoři. To je možné jen v zemi, kde peníze doslova samy tryskají ze země. A Katar přesně takovou zemí je.

Libové nákupy
Katar je už několik let po sobě nejbohatším státem světa. Má třeba dvakrát větší HDP na hlavu než nedaleká Dubaj, kde taky nepanuje zrovna bída. Každá sedmá domácnost má úspory větší než milión dolarů a podle toho si taky Katařané žijí.

Nejoblíbenějším národním sportem je nakupování. Dámy si nechávají šít róby v Dubaji a odpoledne létají na zkoušky – let trvá jen pětačtyřicet minut. Muži se předhánějí, kdo bude mít jakou elektronickou hračku jako první. Když jdou na trh nové iPhony, první kusy se draží. A spousta Katařanů neváhá zaplatit třeba sedm tisíc dolarů jen proto, aby nový telefon měli o den dřív než jejich známí. Také v nákupu nemovitostí jsou Katařané mistry světa, mít letní sídlo ve Francii a k němu byt v Londýně patří k místnímu bontónu. Katarským vlastníkům ostatně patří i londýnský obchodní dům Harrods, nejvyšší londýnský mrakodrap Shard i nejluxusnější francouzský hotel Le Royal Monceau v Paříži. Letos na jaře si katarský emír udělal radost i výhodným nákupem šesti řeckých ostrovů – v podstatě získal sakumprásk celé souostroví Echinades v Jónském moři.

Katarská vláda umí svoje bohatství přenést i na své obyvatelstvo. Silnice jsou jako z hedvábí, infrastruktura příkladná, hlavní město Doha roste před očima. Není tu žádná daň z příjmu, takže hrubá výplata je zároveň i čistá. Neplatíte DPH ani clo, takže většina zboží je o kus levnější než v Evropě. O benzínu ani mluvit nemusím, ten stojí asi 4,50 Kč za litr. Vláda už se kompletně zdigitalizovala. Všichni máme v telefonech aplikaci Metrash, kterou vyvinulo ministerstvo vnitra. Když chcete třeba prodloužit řidičák nebo převést auto na jiného majitele, stačí párkrát kliknout a je vyřízeno. Pokud nemáte chytrý telefon, můžete to samé vyřídit v automatech, které stojí v nákupních centrech hned vedle bankomatů. Přístroj oskenuje vaši sítnici a pak už můžete úřadovat, jak vás napadne.

Češi a služky
Je středa večer a my sedíme v kavárně na tržišti Souq Waqif. Hliněné krámky a úžasnou nabídkou koření, zlata a perel vypadají jako z pohádek tisíce a jedné noci. Mezi stánky se procházejí bohaté katarské dámy, somálští sluhové za nimi na vozících tahají nákupy – beduínské koberce, látky na černé závoje nebo třeba klece s živými papoušky. Středověk à la Katar: tržnice byla pečlivě uplácána z hlíny teprve před sedmi lety, stíněné uličky jsou udržovány v klinické čistotě armádou servismanů, zmrzlina v rukou beduína nese značku Häagen Dazs a pod celým trhem je parkoviště pro dva tisíce aut.

Stejně jako každý týden, i dnes se na súku koná pravidelný dýchánek katarských Čechů a Slováků. V zemi nás žije zhruba stovka. Někteří se přicházejí představit, protože právě dostali práci u Qatar Airways a jsou zde teprve druhý týden, jiní tu žijí třeba už osmnáct let a mluví tak katarskou arabštinou, že byste je podle přízvuku nepoznali od místních. Jsou tu doktoři, zaměstnanci mobilních operátorů, stavbyvedoucí, kondiční trenéři pracující pro místní armádu i špičkové fyzioterapeutky ve službách Katařana, který si otevřel česko-katarské fyzioterapeutické centrum. Katařané mají kvůli svému sedavému životnímu stylu a klimatizaci chronické problémy se zády, přičemž šikovnost lidí z českých lázní je tu vyhlášená.

„Žiju tu šest let a jsem pevně rozhodnutý zůstat až do důchodu,“ říká Lukáš, ošlehaný čtyřicátník z Ostravy, který tady staví obrovský komplex petrolejářské firmy. V zemi posedlé novými a novými mrakodrapy a stadióny má dobrý stavař práce nadosmrti. Lukášovi se líbí, jaký je v Kataru pohoda a klid. „První rok jsem ještě měl přítelkyni v Česku. Denně jsem jí volal přes Skype a ona si pořád jen stěžovala. Že je doma blbá nálada, že lidi nemají peníze, tohle a támhleto, pořád něco. Ale přestěhovat se sem, to nechtěla,“ vypráví Filip a dodává: „Časem mě to přestalo bavit. Co jsem jí měl říkat? Že tady se lidi chovají slušně, a že jsem tu spokojený?“ Nakonec se Lukáš oženil se slečnou z Filipín. Na svátky létá za tchánem kousek pod Manilu, dovolené tráví v ománských horách, o víkendech plachtí v Kataru na moři nebo kempuje v poušti.

Po chvíli se řeč stočí na domácí služky, začínají prý teď být hůř k sehnání. Personál pro vedení domácnosti je zde samozřejmostí a i spousta Evropanů tomu pokušení časem podlehne. Nejde přitom o nějaké paní na úklid: tady si najímáte takzvanou live-in maid, tedy služebnou, která s vámi žije čtyřiadvacet hodin denně. I ten nejobyčejnější dům, který se tu pronajímá, má ke svým třem až pěti ložnicím i kamrlík pro služebnou, lepší nemovitosti mají ještě domek pro řidiče a prostor pro kuchaře. Služebné platíte měsíčně v přepočtu asi osm tisíc korun – vzhledem k tomu, že nájem domu vyjde na 60-80 tisíc korun, není personál nijak drahý. Zaměstnancům ovšem hradíte i jídlo, lékařskou péči a jednou za rok jim musíte zaplatit letenku do domovské země.

Nejoblíbenější jsou – pro svoji pečlivost a mírnost – služebné z jihovýchodní Asie. U některých zemí se ale v poslední době zadrhlo udělování víz, proto je jich na trhu nedostatek. Katarská vláda to momentálně řeší tím, že uzavřela smlouvy s dalšími pěti zeměmi, mimo jiné se dvěma evropskými: s Bosnou a Makedonií. Zájem o personál z těchto zemí je ovšem mizivý. Proč? Východoevropané zaprvé nejsou dost usměvaví a ochotní. Druhý důvod je pikantnější: katarské ženy se nechávají na sociálních sítích slyšet, že tyto Evropanky bývají až příliš fyzicky atraktivní, což by mohlo ohrožovat domácí kulturu a morálku.

Ženy a islám
Katar je tradiční muslimská společnost, ale oproti Saúdské Arábii, která je odsud jen sedmdesát kilometrů po dálnici, jsou zvyky ve zdejší metropoli Doha o hodně umírněnější. Ženy samozřejmě chodí zahaleny v černém hábitu, kterému se říká abája. Tvář si ale většinou nezakrývají – to dělají jen ty nejkonzervativnější. Třeba mé kolegyně v práci jsou všechny dost svobodomyslné a šátek přes tvář nenosí žádná. Možná vás to překvapí, ale tenhle způsob oblékání ženám vůbec nevadí. Naopak, kolegyně mi říkají, že se v abájách cítí dobře, že jim dávají anonymitu a sebevědomí. Navíc prý abája leccos skryje – nemusíte třeba řešit nedostatky postavy, což je pro ženy značná úleva. Ne že bych se koukal, ale nemohl jsem si nevšimnout, že pod abájami mívají kolegyně úplně obyčejné džíny a obvykle velmi pěkné lodičky.

Katarské ženy mohou řídit automobily i chodit do práce, a taky to velmi často dělají. Dá se s nimi úplně normálně mluvit i žertovat a celkově jsou to skvělé kolegyně. Moje paní a další cizinky můžou chodit oblékané normálně po evropsku, i když by měly mít zakrytá alespoň kolena a lokte. Na plážích nejsou povolené bikiny, dámské plavky musí být jednodílné (nikoliv nahoře bez!), muži musí mít koupací šortky. Hodně nás tady ovlivňuje svatý měsíc ramadán. Muslimští kolegové nesmějí od východu do západu slunce jíst ani pít, což je zvlášť v létě adrenalinový zážitek. Na veřejnosti musíme ramadán dodržovat i my cizinci: nemůžeme před kolegy pít a dělat jim chutě jídlem, u sebe doma už se ovšem můžeme ládovat bez zábran.

Potěšilo mě, když jsme při toulkách na jihu města objevili křesťanský kostel. Nemá sice zvony ani venkovní kříže, to už by byla příliš velká propagace cizího náboženství. Ale mše se v něm slouží několikrát denně v pěti jazycích a mají tady stále plno, chodí sem spousta Filipínců i pěkná řádka Evropanů. A je docela příznačné, že pozemek i peníze na stavbu kostela věnoval samotný katarský emír. Přijde mi to jako úžasné gesto. A když tak pozoruju, jak spolu různé kultury v Kataru vycházejí, můžu si jen přát, aby to tak bylo všude na světě. Malý pouštní emirát by v lecčems mohl jít světu příkladem a i my Češi bychom si odtud mohli vzít pár inspirací. Jen to velbloudí mléko bych k nám netahal.

Tags from the story
,
Written By
More from admin

Jak se bydlí v Kataru

Nedávno se mi poštěstilo něco výjimečného: dostal jsem se do opravdového katarského...
Read More

13 komentářů

  • Osvícený absolutismu je fajn věc a kde se to povedlo, tam to fungovalo. Průšvih obvykle nastane, když starý absolutista skončí a nenajde se dostatečně silný a osvícený nový absolutista (je více zájemců, nebo na to následník nemá „buňky“ či dostatek osvícení). Našli v Kataru lék na tento problém?

  • Velmi hezký a zajímavý článek o Kataru.Děkuji ti,že píšeš tento blog je pro mne velmi inspiratiní a motivující.

  • Skvělý web i články, gratuluju. Zdravím tímto celou českou bandu v QTelu, značnou část z nich jsem poznal před mnoha lety ještě v Eurotelu.

  • Muze mi prosim autor clanku, nejak srozumitelne vysvetlit kde se to bohatstvi „bere“ ? Treba i v pripade jeho zamestnavatele tedy mobilniho operatora, to tech „par“ zakazniku staci ?

  • Bohatství se bere samozřejmě z těžby zemního plynu, ovšem nejsou to hlupáci, aby spoléhali na tento jediný zdroj a dobře se připravují na budoucnost. Zaměřují se hlavně na bankovnictví, obchodní turistiku, vědu a výzkum. Zkupují firmy po celém světě. V rámci potravinové soběstačnosti podporuje Katar vznik místních farem a zpracovatelských podniků a zároveň nakupují zemědělskou půdu v zahraničí.

  • No jasny, mam nerostny bohatstvi a kus investuju, ale opravdu by me zajimalo treba ten pripad mobilniho operatora. OK je jednicka v Kataru, kolik tak muze mit zakazniku ? 2 mil ? vcetne ruznech data sim. Kolik je prumerna utrata na sim ? Kolik stoji pan Jaros (odhaduju cca milion) ? kolik je tam lidi jako on plus top top management a „mravenci“ ? Proste, jestli to ma nejakej realnej ekonomickej zaklad …

    • Dobrý den, bylo by to dlouhé vysvětlování. Ale třeba k naší firmě. Podnik je opravdu úspěšný. Použiju teď výhradně veřejné a ověřitelné údaje: naše katarská pobočka měla vloni tržby 6.6 mld QAR, což je 35.6 mld korun, to při počtu cca 2.9 mln zákazníků (http://thepeninsulaqatar.com/business/qatar-business/274832/ooredoo-group-posts-qr33-9bn-revenue-in-2013). Pro srovnání – český T-Mobile měl vloni tržby 23.8 mld při počtu 5.83 mln mobilních zákazníků (http://ekonomika.idnes.cz/vysledky-t-mobile-za-rok-2013-d0w-/ekoakcie.aspx?c=A140306_111809_ekoakcie_neh). Efektivita je tu vysoká. Lidé kupují hodně služeb, rádi si připlatí například i za pěkná čísla a tak. Připomínám např., že v Kataru se rekordní mobilní číslo vydražilo za 10 mln QAR, což je 54 mln korun. To by v ČR bylo pokládáno za velký luxus. Platy jsou tu myslím odpovídající, i když si zároveń nedělejte žádné iluze. Je to prostě normální poctivý byznys. Je to stejné, jako kdybychom se divili, jak to přijde, že ve Švýcarsku očekávají studenti nástupní plat 140k CZK. Navíc je tu velmi velké platové rozpětí, větší než v tom Švýcarsku, což věci dále komplikuje. Snad jsem to aspoň trochu osvětlil.

      • Dekuji za vysvetleni, prekvapil me pocet aktivnich SIM, to vychazi 2 ks na „obyvatele“ takze by vsichni meli telefon a tablet a vezmu li v uvahu roli Vodafone + jeste jeno zarizeni se SIMkou (ano nepocitam tam GPSky v autech, SIMky v ruznych automatech a pod). To mi dava prumernou mesicni utratu na SIM cca 1000 kc. Jako mobilniho fandu by me zajimalo jake doplnkove sluzby v kataru frci.

  • Tak tady dělá firma na sebe a né na stát, jak je tomu v ČR. A na jednoho „miliónového jaroše“ maká x mravenců z Nepálu a Filipín za minimum.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.