Ivan Diviš: Verše starého muže

Norilsk a Kolyma! Popel Židů.

„Systém Agolai, kde chcípe za ostnatymi dráty dvacet milionü. Tibet i Afghánistán.
A Osvětim a Bergen-Belsen, Treblinka.
To je jisté, a jisté je rovněž
že jak velbloud, který tři měsíce nepil,
ke konci se vláčí toto kanibalské století,
které začalo geniálními intuicemi Eisteina
a končí rozborcením veškerých tabu.
Adorno řekl: je konec, po Osvétimi nelze už psát žádnou poezii!
A měl pravdu. Přesto, že to řekl,
jsem ji psal dál, nic nevěda, a se mnou
ropotající žabinec tisíců mládenců a panen.
Dělají to z nepotlačitelného pudu,
anebo aby něco napravili, anebo aby jen vyvlékali si ze
střev mátlivý sen! Už aby byl konec a lidstvo
ve zbytkovém sebestudu
ze srázu se vrhlo do svého velesudu, ktery si samo sestrojilo. Žádného člověka!
Prokletí odvěká, už žádné bolesti
plynoucí ze strašlivé přirozenosti. Sbohem tedy, kalná voda
mumlá: žádná velká škoda
a snášejícím se soumrakem, pak tmou
zavrou se vlna za vlnou.

Není pohledu tísnivějšího nad pyšný trojstěžník,
jehož kapitán a posádka chce dobýt světa,
an stane v bezvětří, v naschválu živlů,
dokonale ochromen, a třeba na několik dní.
A zatrneš: není situace pyšného plavidla,
jeho výbavy a hromadné bezmoci
i situací mou? Nejen mne co celého člověka,
ale i mojí bytosti a bytnosti?
Zamrazí tě: začneš se modlit,
spíš než za tu loď, to za sebe.
Slituj se, Panebože,
sešli vánek a pak vítr dující.“

Přidejte skřek