Už jsme tady v Kataru zavření tak dlouho, že se začínáme cítit jako píseční červi. Popíšu vám trošku, jak tady válčíme.

Nejdřív škola. Zaplaťpámbu, od září chodí děti zase do opravdové školy. Aspoň tedy obden. Žáci jsou totiž rozděleni na skupiny A a B a chodí do školy na šichty. Kdo nemá to štěstí (a opravdu je to štěstí) být ve třídě, tak výuku sleduje doma přes počítač. A toho už mají obě děti plné zuby. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou uvidím duševně zdravé děti TOUŽIT po školní docházce – ale bác, je to tady!

Timi a Mani kráčejí do školy, říjen 2020.

Všimněte si, že fotografie je udělaná z odstupu a ze zákrytu u auta, v osvědčeném stylu Stasi a MI6. To hlavně kvůli Timi – kdyby někdo viděl, že s nimi jdu a dokonce si je fotím, tak by to bylo táák trapný! Proto je nemožné se na fotícího otce třeba i jen podívat.

Mimochodem – kolik sekuriťáků je na té fotce vidět! Nejsou to učitelé, jsou to čistě pracovníci ochranky, všichni z Afriky. A to přitom ani nekoukáme na hlavní vchod – ten je na jiné straně školy a předpokládám, že je obsazený bezpečáky jako Maginotova linie před útokem Němců. Kvůli covidu jsou otevřeny průlezy na všech stranách areálu a každá třída má určenou svou bránu. Od brány pak děti navigují do tříd bariéry z plastových pásů – jako někde na letišti. Holt Katar – posedlí bezpečností jako vždy!

Timi už bude brzy 16 roků, už je to vlastně mladá žena. A Manimu je 12, je to najednou velký kluk. Já tomu nějak nemůžu uvěřit – nemůžu pochopit, jak to, že se oba tak rychle mění. Pamatuju si, že ještě včera šli do školy takhle:

Timi a Mani před školou v roce 2013.

Zvlášť Timi je na svůj dospělácký status velmi háklivá. Jakékoli projevy dětinskosti z mé strany jsou tvrdě odsuzovány a potlačovány. Tuhle jsem se u večeře omylem zeptal “Jak ses napapala, Timi?” a dostal jsem asi desetiminutové kázání na téma nevhodných sloves a celkově infantilního jazyka. Ze stejných důvodů si musím dávat pozor na slova jako “sluníčko” a podobně. Říkám dětem, že taková je holt čeština, že my Češi používáme hodně zdrobnělin, ale odpovědí je mi jen posupné odfrkávání. Takže venku svítí zásadně jen velké, dospělácké slunce.

Děti tedy chodí do školy rády, ale po návratu z instituce si samozřejmě na všechno stěžují, stejně jako všichni žáci na celém světě. Uniformy jsou špatné – nepadnoucí střih, blbé materiály, nikdo ze třídy je nemá rád, táto! Holky jsou protivné (říká Mani), kluci jsou pitomí (říká Timi). No, znáte to.

Učení jim zaplaťpámbu jde a berou ho dost vážně. Zvlášť Timi je až neuvěřitelně zodpovědná – učila se celé léto a i teď dělá “revisions”, tedy opakování, třeba celý víkendový den. Koukám na to jak blázen, já jsem v jejím věku školu určitě takhle neprožíval. Ale ona je prostě hrozně soutěživá a poctivá, vždycky taková byla. A taky jí v tomhle ročníku jde o hodně – letos skládá zkoušky IGCSE (International General Certificate of Secondary Education), což je něco jako malá anglická maturita pro 16leté. V prosinci dělají IGCSE zkoušky nanečisto a učitelé jim řekli, že kdyby i na jaře byly nějaké trable s covidem, tak z těchto známek “nanečisto” se klidně stanou známky finální. Takže do toho Timi jde jak do války.

Mimochodem, plán je takový, že po této malé maturitě IGCSE bude mít Timi ještě dva roky učení a pak přijde velká maturita – IB, International Baccalaureate. To Timince bude něco přes 18 a půjde na univerzitu. No a v té chvíli (červen 2023) by asi bylo nejlepší, abychom se i my pohnuli z Kataru… Uvidíme, jestli to tak klapne, zkusím to tím směrem řídit. Myslím, že i pro mě už to bude ten pravý čas, protože bude po fotbale (prosinec 2022), což je pro mě velký milník, psychologicky i pracovně.

Z předmětů si Timi vybrala biologii, dějepis, zeměpis a psychologii (matematika a angličtina jsou myslím povinné). Biologie je pro Timi hlavní, jednou chce být vědkyní, baví ji genetika. Tu psychologii jsem na střední škole nečekal (za nás to nebylo), ale nakonec mi to přijde skvělé. Říkají si tam docela moderní poznatky. Třeba když chci u večeře zamachrovat a vytáhnu pár postřehů z knížky Dana Arielyho Predictably Irrational nebo podobné populárně vědecké literatury, tak většinou utřu. Timi už to všechno zná a ví, říkali si to v psychologii. A často jsou to věci, které jsem já pro sebe objevil až v dospělosti díky četbě. Docela to na mě dělá dojem – ta škola, kterou jsem vždycky pokládal za až moc “rozlítanou” a moderní, je fakt něco učí!

Mani je o malinko větší flink. Občas si v deset hodin večer vzpomene, že měl ještě něco udělat do školy, a Bea je pak naštvaná. Ale i on nakonec prospívá dobře. Nejvíc miluje zeměpis a dějepis a zase – při našich večerních debatách mě šokuje svými detailními znalostmi zemí, politické situace i příčin, proč se něco děje. Spoustu věcí zná líp než já… Když se ho ptám, odkud to má, tak dost často řekne, že z videí na YouTube… Divné, ale je to tak. A pro tátu je to vlastně ten nejlepší možný pocit, když vám 12letý syn nebo 16letá dcera vysvětlí nebo upřesní něco, co jste fakt nevěděli… Ty děti na mě normálně dělají dojem a ty jejich divné zdroje znalostí – YouTube! – taky začínám vidět jinak, pozitivněji než dřív… Doba se prostě změnila a nová generace nabírá informace jinak a není to vůbec horší než za nás.

Naši lumpíci – nad dortem pro maminku.

Zmínil jsem tu naše večerní debaty. To je jedna z věcí, které nám přinesl covid. Na jaře, když jsme byli fakt úplně zavření a skoro nikam se nedalo chodit a ani škola nefungovala, tak jsem se snažil děti nějak vytáhnout z jejich pokojů a pryč od telefonů a počítačů. Začali jsme tradici diskusí při večeři, které se obvykle protáhnou i dlouho po ní. O politice ve světě, o Trumpovi, o středoevropské historii, o vesmíru, o zvířatech, o všem možném.

Skoro každý den si pak navíc pouštíme i dokument a sedíme u něj celá rodina. Dokumenty bereme z Netflixu a z YouTube. Takhle jsme zhlédli řady jako 72 nejnebezpečnějších zvířat v Asii (u nás v Kataru nic!), 72 nejnebezpečnějších zvířat v Jižní Americe, pouliční jídlo po celém světě, nejnebezpečnější cesty do školy, nejnebezpečnější silnice světa, skvělou řadu Studená válka, Naši planetu, Modrou planetu, všechny další druhy planet… desítky a desítky dokumentů. Mohl bych už napsat disertaci o lenochodu tříprstém, o singapurském jídle putu piring, o řízení náklaďáku v Demokratické republice Kongo a o Brežněvovi. Ale nejde ani tak o to, že jsme se z těch dokumentů něco naučili. Hlavní je ten čas, co trávíme jako rodina dohromady. V tomhle nám covid paradoxně pomohl. A zároveň je to jedna z nejlepších zbraní, co máme proti úplnému covidovému zblbnutí. Na tenhle rok dokumentů a debat nikdy nezapomenu…

Z procházky na nábřeží Corniche.

Ta pitomá epidemie samozřejmě s Katarem furt cvičí, ostatně jako s celým světem. Počty nakažených už nejsou tak velké – každý den máme nějakých 200 případů – a počet smrtí je od začátku extrémně nízký, za celou dobu epidemie jen 234 zesnulých, což je dobře. (Počet obyvatel je tu asi 3,5krát nižší než v ČR.) Zdravotnictví je tu zaplaťpámbu robustní. Ale ekonomicky je to pro spoustu lidí neštěstí.

Spousta služeb se zastavila, restaurace, holičství a další provozovny měly spuštěné rolety celé měsíce, řidiči a taxikáři byli skoro bez příjmu. Teď se to sice pomalu rozbíhá, ale třeba do restaurací se nedá vejít jen tak z ulice, musíme se předem rezervovat. A když tam přijdeme, tak v místě, které bývalo v sobotu v poledne plné, sedíme jen my a jedna další rodina. Z toho je mi jasné, že firmám i lidem je úzko.

Spoustě zaměstnanců firmy snížily plat o 30 procent nebo škrtly přídavky na bydlení a školu. Když nechceš podepsat novou sníženou smlouvu, fajn, na shledanou a jeď si domů. Ale domů se nikomu nechce, protože tam je ekonomika a společnost kvůli covidu obvykle ještě rozbitější. Teď prostě není ten správný čas na hledání nové práce a restart života. A tak lidi snížené smlouvy podepisují. A pak se houfně stěhují do levnějších obytných areálů a jejich děti přestupují na levnější školy. I profese, které vždycky měly peníze (třeba piloti) najednou žijí v nejistotě. Beina škola takhle přišla o celou třídu žáků. Několik známých z nejvíc postižených skupin nás požádalo o půjčku nebo pomoc, aby měli jak zaplatit nájem. Máme s Beou oba kliku, že náš příjem je stabilní, takže lidem pomáháme, co se dá.

Velká rána pro nás je, že se nedá cestovat. Teda abych byl přesnější – odjet z Kataru není problém. Ale vrátit se, to je úplně jiné kafe. Katar se úporně snaží ubránit před příchodem druhé vlny z Evropy. A snaží se o to už od léta, kdy některé evropské vlády (nechci jmenovat) ještě bezstarostně slavily. Jako turista nemáte šanci se do země dostat. Vpouštějí jen občany s katarským pasem a pak nás rezidenty, kteří tu máme trvalý pobyt. A i my musíme žádat o speciální povolení a po příjezdu trávit dlouhou dobu v karanténě v hotelu, takže je to věc na dlouhé lokte.

Zrovna včera mi Bea vyprávěla o své bývalé kolegyni, která v poslední době učila na sesterské škole v Al Khoru na severu země. V srpnu ji s manželem napadlo, že si přece jen zajedou na týden domů do Evropy. Znáte to, takové ty radosti Evropy – kouknout se do zeleně, napít se na zahrádce vychlazeného piva, dát si vepřové koleno… naprosto hovězí nápad. Oba měli problémy získat povolení k návratu a oba museli po příjezdu do karantény, takže z týdne byl měsíc. Oba přišli o práci, protože firmy tu jasně řekly, že když vytuhnete v zahraničí nebo v karanténě vinou dovolenkového cestování, bere se to jako absence a může vás to stát místo. A přesně to se jim stalo… Vysoká cena za týdenní dovolenou z nedočkavosti.

Nám je to s rodinou jasné a smířili jsme se s tím, že letos se žádné cesty nekonají. Samozřejmě už nám to docela leze na mozek, protože Katar je přece jen malý a není se v něm kam hnout. Jeli bychom na prodloužený víkend i do pekla, kdyby ho otevřeli… A taky nám samozřejmě chybí babička a známé tváře z domova. Musíme ale zatnout zuby a vydržet. Dětem vždycky říkám, že příští léto už bude normální.

Vedle cestování trpí taky sociální život, zvlášť u dětí. Některé své kamarády už neviděly celé měsíce. Mani měl třeba dobrého kamaráda z indické rodiny, která bydlí u nás v areálu. Dřív si spolu hráli skoro každý den. Ale teď má ten kamarád už celé měsíce zakázáno opouštět dům… a návštěvy samozřejmě taky přijímat nemůže. Rodiče ho nepouštějí ani do školy… Až teď budou muset, protože vláda, která to dlouho tolerovala, přece jen tlačí na obnovení normální docházky. Celkově bych řekl, že rodiny z jihovýchodní a východní Asie se covidu bojí mnohem víc než my Evropané. Spousta z nich nakupuje potraviny jen přes internet a přivezený nákup nechávají tři dny odestát a dezinfikují ho, než se ho dotknou… To my normálně chodíme do Carrefouru a na jídlo se vrháme hned… Neříkám, že naše rodina bere covid na lehkou váhu, to ne, ale rozhodně to neprožíváme tolik jako východní Asiaté. Celkem chápu, že v jejich zemích je epidemie víc pod kontrolou než v Evropě.

Bea jakožto paní učitelka byla už dvakrát na covidovém testu. V září a říjnu se dvakrát stalo, že nějaké dítě v její třídě mělo covid – a pak musela na testování celá třída včetně učitelky. Ale vždycky to dopadlo dobře, Bee zůstal na telefonu zelený kód.

Co dál? Oba jsme teď s Beou oslavili narozeniny. Já čtyřicáté čtvrté, Bea – to vám říkat nebudu, stejně byste to neuhodli. :-)

Budete se smát, ale tohle je můj dort. Nějak už v poslední době nejím sladké, tak jsem si prostě udělal ovesnou kaši (tu miluju) a do ní naházel pár borůvek. Nejlepší narozeninový dort, co si dokážu představit!

Na té ovesné delikatese asi poznáte, že se můj život dost změnil. Je to tak. Dost teď sportuju, pětkrát týdně trénuju na kole, skoro každý týden závodím. Zvlášť ty závody zbožňuju, vždycky jsem byl strašně soutěživý, to mám po dceři. Dokonce i nějakou medaili jsem z toho vyšmudlal – včera jsme s parťákem vyhráli týmovou časovku, před týdnem jsem získal celkově třetí místo v seriálu časovek v kategorii Masters. Teda aby bylo jasno, Masters je takové elegantní slovo pro prastaré muže nad 40 let, nehledejte za tím žádné mistry…

Mám z těch závodů radost jako dítě. A myslím, že mi tahle životní změna pomáhá. Fyzicky jsem se dal dost do kupy, taky stresu cítím míň, dokonce bych řekl, že i v práci se mi daří líp… A rodinu tím neomezuju, protože na kolo vstávám brzy, klidně ve 3-4 ráno, a když se ostatní nejmenovaní členové domácnosti o víkendu vybatolí ze svých komnat, tak já už bývám zpátky… Samozřejmě můžete říct, že je směšné, když se starý prďola snaží šlapat na kole v upnutém oblečku… Ale víte, já jsem rád. Nikdy jsem nebyl sportovec a nikomu asi nikdy nepřišlo, že bych jím vůbec mohl být. A já jsem šťastný, že jsem ještě dokázal tyhle nové dveře otevřít… Člověk by se měl furt zlepšovat a učit.

Když už jsme u těch delikates… Naše děti už tak dlouho neviděly babičku a tak strašně jim chybí ta nejlepší jídla, která samozřejmě vaří jen ona, že i moje Maďarka Bea zkusila udělat ryze české knedlíky… A udělala je podle mě moc dobře, i když ona sama samozřejmě říkala, že to není ono…

Bramborový knedlík… český ráj! Mimochodem, když knedlík popíšete a posléze i ukážete cizincům, tak oni často řeknou “oh, bread – jasně, chleba k masu”… Setkal jsem se s tím už víckrát a pokaždé mě to úplně urazilo. Ono to možná z jejich pohledu není daleko od pravdy, ale pro nás je tahle myšlenka svatokrádež… Knedlík přece není chleba! Ale ve světě mají chleby tolik tvarů a často fakt vypadají jako placičky, takže se na ty lidi nemůžete zlobit…

Mimochodem, další jídlo, po kterém se děti můžou utlouct, jsou španělské ptáčky. Celkově jsou naše děti přesvědčené, že nejlepší jídlo na světě je české, k tomu pár maďarských specialit od nagymamy ze Szatmáru, no a na takové to denní žvýkání jsou italské těstoviny nebo pizza. Takže to mají srovnané docela dobře. :-) Arabské jídlo jsme si kupodivu ani po těch letech nějak neoblíbili, ale nikomu to neříkejte :-). Nechceme se dotknout jinak hodných hostitelů. Akorát já docela můžu shish taouk, kuřecí špízy, a Bea si často dá sama od sebe hummus. Teda abych nekecal, ještě mi chutnají některé jejich dezerty, třeba egyptský Umm Ali nebo palestinská kunáfa (kanafeh), ta je taky skvělá, ale jako sportovec už k tomu nemůžu ani čuchat.

Co bych ještě dodal… Takový dotyk domova. Bea si k narozeninám přála obyčejné, klasické hodinky. Digitální vylomeniny typu Apple Watch ji nějak neoslovily. Chtěla, aby tam byla napsaná všechna čísla (ne nějaký prudký minimalistický design, ze kterého se nedá přečíst čas), chtěla prostě něco praktického pro učitelku. Tak jsem trošku pátral a nakonec jsem objevil tyhle hodinky české značky Prim, navržené Beatou Rajskou. Nadchlo mě, že mají Beatu přímo na ciferníku – a navíc splňují i ty čísílkové požadavky, což dneska vůbec není samozřejmost. Tak jsem tyto hodinky objednal z jednoho brněnského hodinářství, kde je měli skladem.

A primky došly asi za 2 týdny a opravdu jsou krásné. A klasické, musí se natahovat. Bea je nadšená.

Já sám nejsem vůbec hodinkový snob, nikdy jsem si nepřál žádný švýcarský klenot, který stojí jako auto. Nosím obyčejné sportovní hodinky Garmin, protože dělají přesně to, co potřebuju. Ale v případě Bey jsem za tuto klasiku rád. Hodinky nemají žádnou astronomickou cenu, ale dělají svou práci, hezky vypadají a ještě je s námi spojuje ten český příběh. A navíc když můžu, tak objednávám věci z českých obchodů, abych je taky nějak podpořil.

Na korunce je český granát, shodou okolností Bein oblíbený kámen.
A vzadu je sklíčko, aby se dal pozorovat strojek. Beiny kolegyně hodinky taky obdivují – furt se ptají, jak jsem to udělal, že je Beata i na ciferníku. :-) Návrhářku Rajskou samozřejmě neznají. Takže tento nákup z České republiky nám vyšel. Značka to dělá poctivě a můžu ji jen doporučit.
A tady Mani slaví dvanáctiny. Bea si zahrává s ohněm, uprostřed šťastný oslavenec, vlevo velká sestra a v pozadí proteinový oves.

Brzy zkusím napsat víc, čekají mi nějaké fotky na vyvolání. Teď se ale musím vrhnout na dokumentaci závodů – už tu dlužím články o třech mocných a spanilých jízdách!

6 komentářů

  1. Zdá se mi to, nebo se Timi začínají nezdravě kulatit záda? Ne že bych chtěla rejpat, ale sama s tím mám zkušenosti, nos věčně zabořenej v knihách, naah, já přece mám rovný záda, přestaňte do mě šťouchat, a o 9 let starší než ona mám záda jako stará babka.

    • Dík, nenápadně to nadnesu manželce, vím, že v tomhle období děti hodně rostou a že jsem sám tuhle větu vždycky slýchal – nehrb se, stůj rovně… možná je čas ji taky začít říkat. :-)

  2. Nejdřív jsem si říkal, kde dělají soudruzi z Kataru chybu, když hodinky s automatickým nátahem potřebují natahovat ručně a pak mi to došlo. Pan domácí je z marketingu, takže určitě použil ilustrační foto hodinek…

    • Ta fotka není ilustrační, udělal jsem si ji sám… možná proto, že jsem z marketingu, tak si rád věci fotím… :-) Ale v hodinkách se nevyznám vůbec. Vím jen to, že když hodinky přišly, tak stály. Asi jak strávily 2 týdny na cestě a byly dlouho nečinné. Vytáhl jsem tedy korunku a ručně je natáhl, což mi přišlo jako roztomilý retro. Už jsem to nezažil léta… A fakt se rozešly. A konzultoval jsem to teď i s uživatelkou :-) a ta je taky občas natahuje ručně. O prázdninách je třeba nenosila, zapomněla na ně a taky se po 2-3 dnech zastavily. Takže z našeho laického pohledu se občas natahovat musí… Pro vás to tak asi není, ale víte, to je pro mě takový slovíčkaření…

      • Už tomu rozumím. Automaty se natahovat nemusí, pokud se nosí. Ano, pokud se nenosí, tak jim časem šťáva dojde a je potřeba ruční nátah. Mimochodem, docela úlet jsou stojánky na automatické hodinky, které s nimi točí, aby byly stále dobité: https://www.youtube.com/watch?v=5OICJ_z_Jvs

        Takže aby se člověk vyhnul každodennímu dobíjení chytrých hodinek, pořídí poctivé mechanické automaty a nakonec se večernímu rituálu ukládání hodinek na stojánek stejně nevyhne (a nebo natahuje)…

Přidat komentář

Váš komentář
Jméno