Svatební cesta
„Kdyby nebylo těch pošetilých polibků,
nejezdili bychom na cesty svatební.
Kdyby však nebylo svatebních cest,
k čemu by potom byly Wagon lits?
Nádražních zvonků věčný strach,
ach Wagon lits, vagony svatební.
To štěstí manželské je jako křehké sklo,
medový měsíc se naklání.
Má drahá, vidíš v oknech hory Alp,
otevřme okno vůním dokořán,
hle, cukr sněženek, lilií vláčný sníh,
za Wagon lits je Wagon restaurant.
Ach, Wagons restaurants, vagony svatební,
být věčně jejich hostem a pak snít
nad křehkým příborem o štěstí v manželství!
Pozor sklo! Poor neklopit!
A ještě jeden den a ještě jednu noc,
dvě krásné noci a dva krásné dny.
Kde je můj jízdní řád, ta kniha básnická,
ó, jak jsou krásné moje vagony!
Ó Wagons restaurants a Wagons lits,
ó cesta svatební!“ (89)
Mezi řádky
„Milión sto tisíc milostných psaní
svobodných dívek a vdaných paní
– včera jsem napsal o půlnoci
miliónté stétisící první
a bylo mi jak po nemoci.
Na kávovou lžičku třikrát denně
lék užíval jsem umíněně,
láska však, zdá se,
je smrt v krásné masce.
Milión dvakrát sto tisíc básní,
to se lidé utěšují, když blázní,
napsal jsem dneska
milióntou dvakrát stotisící první
a není hezká.
Kdybych tě viděl nahou na dně vany
s koleny v těsném semknutí,
tvé tělo by se podobalo psaní
uprostřed s černou pečetí.
Milión třikrát sto tisíc telegramů,
celou noc plakal jsem na otomanu,
srdíčka zvonků na telegrafním drátu,
vlaštovky štěbetají do aparátu
a chystají se do Itálie.
Milióntý třikrát stotisící první telegram:
Usměj se na mě, umírám!“ (101)
