Vloni na jaře jsme se rozhodli jet do Argentiny.

Měli jsme na to jen pár dní – Bea dostala ve škole týden volna na Velikonoce. Ale přece nebudeme sedět doma a koukat z okna, jak se tam přesýpá písek! Strašně už nás to hnalo do Jižní Ameriky, kde jsme ještě nikdy nebyli. Takže Argentino, drž se!

Cestu jsme začali v Buenos Aires, Dobrém povětří. Vždycky jsem věřil, že město s tak pěkným názvem musí být krásné. A taky že jo! Nevím jak vy, ale my děláme první známkování nového města už cestou z letiště – a Baires si už v taxíku vysloužilo jedničku s hvězdičkou.

Celé město vypadá, jako kdyby tu někdo zkusil postavit elegantní kopii Paříže, ale po 3 barácích mu došlo, že je na to moc velký chaotik, takže zbytek dojel v lehce bordelózním stylu Neapole. Což je strašně sexy kombinace. A sexy jsou i lidi, co po té kombinaci chodí. Všichni chlapi vypadají charismaticky jako Che Guevara (který ostatně byl taky Argentinec), všechny ženské mají famózní postavu, olivovou pleť, úžasné vlasy a ty nejkratší minisukně na světě. Je vidět, že to míchání genů od Španělů, Italů, Němců a domorodých obyvatel tělu prospívá. Teda ty minisukně asi nejsou genetického původu, ale taky pomáhají, chápete. I díky nim jsou Argentinci celkově taková bestofka – výběr největších hitů lidstva.

Tahle zeď je Buenos Aires. Barevná a divoká. Už podle té dámy vlevo dole je vidět, že nejsme v Kataru – a to je taková úleva! Katar je možná designový a luxusní a čistý, ale taky strašně upjatý a ve výsledku nikdy není cool. Ale v Buenos Aires je cool každá cihla, plakát i jezdkyně na skútru.

Buenos Aires graffiti

Čtvrť La Boca je místní Bronx, nebezpečné místo, kde vám každý milerád pomůže s odnosem kabelky nebo peněženky. Přesto sem turisti proudí jako diví, protože tu jsou skvěle barevné domy a má to úžasnou atmosféru. Na obrázku ulice Caminito.

Buenos Aires La Boca

Z balkónu na nás kouká argentinská svatá trojice: Diego Maradona, Evita Perón a Carlos Gardel, což je legendární zpěvák tanga, něco jako náš Carlos Gott.

Buenos Aires La Boca

Mimochodem, tangu – argentinskému národnímu tanci – se básnicky říká „vertikální vyjádření horizontální touhy“. Čímž se myslí, že v něm jde o sex. A to je velká pravda, protože tango vzniklo v bordelech a v docích na jihu Buenos Aires v polovině 19. století. V té době bylo v Argentině kvůli imigraci mnohem víc mužů než žen. Akutní nedostatek krásného pohlaví vedl k tomu, že když se muž chtěl dostat blíže k ženě (slovem blíže myslím tak 5 milimetrů), musel jít buď do bordelu, nebo na taneční zábavu a tam se předvést jako opravdu dobrý tanečník. Ideálním nástrojem se stalo právě tango, které jaksi spojuje taneční zábavu i bordel v jednom. Kolem roku 1912 se pak tango dostalo do Paříže a zbytek už je historie.

Jinak bary a kluby v Baires vždycky znamenaly hodně. Věděli jste třeba, že i dnešní papež František byl v mládí vyhazovačem v jednom baru v Buenos Aires? No fakt. Nepřijde mi teda, že by měl na tu práci postavu, ale asi už tehdy borcům říkal „Odstup, satane“ a stačilo to.

Kromě tance a papežů ovšem Argentina exportuje i fantastické fotbalisty. Diego je pořád nejvíc, ten má kolem sebe úplný kult, ale i Messi docela jde. V jeho rodném městě Rosáriu dokonce oficiálně zakázali pojmenovávat děti Messi, aby se to nepletlo ve školách. To je Argentina, přátelé.

Ale zpátky k turistice. Holky před Congresem, tedy místním parlamentem. Politika v Argentině je jedna velká komedie, která místy plynule přechází do hororu. Představte si, že v roce 2001 měla země během 10 dnů 5 různých prezidentů. Státní bankroty zvládají tak tři do týdne. Země je zvyklá na takový politický chaos, že vedle toho vypadají i ty naše babišárny skoro jako pohodička.

Congreso Nacional Argentina

Jen na ukázku, abyste viděli, co taky argentinští politici vymysleli. Jednou třeba přivezli těhotnou ženu – byla to jistá Silvia Morello de Palma – do Antarktidy, čistě s tím účelem, aby tam porodila miminko. Podle jejich logiky tím měla daná část Antarktidy připadnout Argentině. Malý Emilio Palma se opravdu stal prvním občanem oficiálně narozeným v Antarktidě, ale že by kvůli tomu ostatní státy uznaly územní nároky Buenos Aires, to nehrozí.

Na přechodech mě zaujaly tyto ikonky. Znamená to, že vpravo mají přecházet babičky v šátcích? Dvě penzistky na obrázku jdou raději rovnou mimo zebru.

zebra Buenos Aires

Aktualizace: Šátek na přechodu mi vysvětlil laskavý čtenář Pavel Kalian. Je to bohužel upomínka na protestní pochody matek, jejichž děti „zmizely“ během diktatury v letech 1976-1983. Zoufalé matky nosily na hlavě bílé šátky jako symbolické plínky svých ztracených dětí. Zakladatelka protestního hnutí matek byla v roce 1977 sama unesena a umučena. Ach jo. Kde ta země mohla být, kdyby jí půlku času nevládli zločinci?

Na domech visely poněkud znervózňující plakáty s osvětou proti viru zika a horečce dengue. Tenhle plakát říká „Bez vajíčka není komára“ a vysvětluje obyvatelstvu, jak bídné komáry likvidovat. Hlavní je vyhnout se stojaté vodě – např. ji pravidelně vyměňovat ve vázách na květiny.

Zika plakát

Bee jsem tyhle plakáty radši neukazoval, ať nemá zbytečně strach. Ale my už stejně další dítě mít nebudeme. Domácí senior management mi nechce žádnou novou Emőke nebo Ildikó povolit, takže ani nehrozí, že by se nám po zika viru narodilo mimino se zmenšenou hlavičkou. Hm :-(.

Čekáme na usazení v jedné z mnoha steakových restaurací. Co se jídla týče, je Argentina ráj.

Restaurace Buenos Aires

K argentinským steakům se nebudu ani vyjadřovat. Každý ví, že jsou nejlepší. Stačí, když vám řeknu, že náš malý Mani si dal steak 7x po sobě a nikdy se mu to nepřejedlo. K tomu červené víno Malbec a už z Argentiny nebudete chtít odjet. Nejvíc mi chutnal speciální horský Malbec z vysokých poloh, prý až 1500 metrů nad mořem. Jak psali v jedné restauraci, tenhle argentinský vynález dostal ve vinných žebříčcích Robert Parker a Wine Spectator až 95 bodů. Čemuž teda vůbec nerozumím, ale zní to jako dost!

Tradiční hotelová fotka. V Baires jsme bydleli v hotelu Alvear Palace. Parádní ukázka klasické argentinské elegance, která šilhá po tom nejlepším z Paříže. Hotely už léta rezervujeme přes Booking.com. Vedle toho ještě preventivně čteme hodnocení na TripAdvisor.com, kde se dozvíte i takové detaily, na které v hotelových propagačních materiálech zapomněli. Třeba že vedle hotelu zrovna otevřeli válcovnu plechů nebo tak. Alvear byl ovšem parádní volba a příště bychom do něj šli zas.

Alvear Palace hotel, Buenos Aires

Nedaleko hotelu je úžasný hřbitov Recoleta, což je jedna z hlavních atrakcí Buenos Aires. Mě hřbitovy zas tolik neberou, asi se o ně začnu zajímat až později, ale Bea je na krchovy vysazená už dlouho. Když jsem za ní v roce 1997 přijel do Kluže na úplně první rande, předala mi strojopisný program na příští den (!), kde prvním bodem bylo „10:00 Návštěva hřbitova Cluj-Napoca“ (!!!) Takový je Bea člověk. Bylo proto naprosto jasné, že Cementerio de la Recoleta musíme navštívit.

Náhrobky v Recoletě jsou jak jinde domky. Je tu krásně vidět latinská grandezza a kultura rodinné cti. Když jsou peníze – a ty u argentinských statkářů a patricijů byly – tak se vrhnou na krásná mramorová díla pro zesnulé.

Recoleta hřbitov Buenos Aires

Apropos, peníze. Jedna z mála věcí, která nás v Argentině štvala! Po všech těch bankrotech je tam bankovní systém furt jednou nohou v hrobě. Z bankomatu jsme mohli s naší českou či katarskou kartou vybrat maximálně 2400 pesos (1420 Kč), a to maximálně dvakrát denně. Což nás přivádělo do docela svízelných situací. Prakticky si koupíte suvenýr, dáte si na ulici sendvič choripán a když se vám pak chce na veřejný záchod, zjistíte, že vám došla hotovost a bankomat vám další peníze nedá. Pekelná věc. Pak holt musíte jít do banky, kde se jim na to rovnou vyčůráte.

Ale takové ztřeštěnosti jsou v Argentině normální. Co chcete od země, která si užila tolik hyperinflace, že od roku 1970 umazala ze své měny už 13 nul. V takové zemi musíte být rádi, že z toho bankomatu nevylézají jen kreslené vtipy.

Ale zpátky na hřbitov. Pár fotek, abyste viděli, že má fakt atmosféru a že umělecky to Argentinci zvládají. I moderní budky (jinak to říct nemůžu) jsou zajímavě zakomponované mezi ty klasické.

La Recoleta Buenos Aires hřbitov

La Recoleta hřbitov Buenos Aires

La Recoleta hřbitov Buenos Aires

Buenos Aires La Recoleta hřbitov

Jo a tohle je hrob Evy Perón – ano, té Evity, o které Andrew Lloyd Webber napsal muzikál a kterou hrála Madonna. Lidi jí i dnes pořád nosí květiny na hrob.

Evita Perón hrob Argentina Buenos Aires La Recoleta

Mimochodem, Evita. Když v roce 1952 zemřela, na její pohřeb přišly dva milióny truchlících Argentinců. Osm lidí bylo tehdy ušlapáno a 2000 zraněno. Musí být hrozné jít si na něčí pohřeb pobrečet a zjistit, že se z toho stává i váš pohřeb. Pučisti se pokusili její nabalzamované tělo schovat. Nejdřív bylo v centrále odborů, pak v dodávce zaparkované na ulici, pak za plátnem jednoho kina, pak ji vzali do Itálie a pohřbili v Miláně, pak konečně junta dovolila, aby tělo bylo exhumováno a převezeno do Madridu, do obýváku sesazeného manžela Juana Peróna. V roce 1974 se tělo konečně mohlo vrátit do Argentiny, o dva roky později pak bylo přesunuto na hřbitov Recoleta. Většina lidí se za celý život tak nenarajzuje jako Eva Perón po smrti.

Torre Monumental, dříve Anglická věž (než se Argentina poprala s Anglií kvůli Falklandským ostrovům).

Buenos Aires Torre Monumental

A teď zase jinam. Jeden den jsme skočili na trajekt a udělali si krátký výlet do blízké Uruguaye. Aby bylo jasno, podívejte se na tuto mapku, nápadně připomínající anatomické obrázky z učebnice biologie. Argentina je vlevo. Stačí přejet širokou deltu Río de la Plata, která vzniká soutokem řek Paraná a Uruguay, a jste naproti v Uruguayi.

Mapa Río de la Plata

Uruguay je něco jako Švýcarsko Jižní Ameriky. Malá země, která se spravuje jednodušeji a lépe než obrovská Argentina. Řekli nám, že nemá cenu jezdit až do hlavního města Montevidea – mnohem hezčí je navštívit městečko Colonia del Sacramento, které je taky blíž k Buenos Aires. Dobrá rada.

Tento trajekt společnosti Buquebus nás vezl do Colonie. Člověk docela uvěří, že 20 největších lodí vypouští víc emisí než všechna auta světa.

Buquebus trajekt Argentina Uruguay

Přístav v Colonii. Všimněte si hnědé vody. To proto, že Río de la Plata není moře – je to pořád spíš řeka, která unáší obrovské množství hlíny.

Colonia del Sacramento Uruguay

Colonia je příjemné staré městečko. Právem je to památka UNESCO.

Colonia del Sacramento

I auta jsou tam tak stará, že by je nevzali asi ani do Áček.

Colonia del Sacramento

Pak jsme se vrátili do Buenos Aires a konečně začala akce, kvůli které jsme vlastně do Argentiny jeli – cesta na jih, do Patagonie!

Letěli jsme do El Caláfate, což je podle mě ideální brána do Patagonie. Z Baires je to tři hodiny vnitrostátním letem. Už od pohledu je jasné, že kraj není přelidněný.

Patagonie z letadla

Jsme před letištěm v El Caláfate. Je tu podstatně větší kosa než v Baires. Půjčujeme si od tohoto dobrého muže vozidlo – Toyotu Hilux.

El Calafate Toyota Hilux Dubrovnik

Do téhle části Argentiny se přistěhovalo hodně Chorvatů a v El Caláfate žije dodnes početná chorvatská komunita. Třeba půjčovna aut, která nám svěřila svůj Hilux, se jmenovala Dubrovnik. Servis byl bezchybný. Chlapík, který nám auto předával, zjevně neměl španělštinu jako rodný jazyk. Zeptal jsem se ho, odkud je. Řekl, že z Itálie. Zeptal jsem se ho, jak se dostane Ital na studený konec světa v Argentině. Řekl, že přijel za holkou a už zůstal. Chápu.

Mysleli jsme, že El Calafáte bude nevzhledné ztracené hnízdo. Velký omyl. Je to velmi pěkné městečko postavené s argentinským vkusem. Špindle, uč se! Město rychle bohatne a stává se střediskem zimních sportů a outdoorových výprav. Kdybych měl rád zimu, což nemám, a kdybych si chtěl na stáří postavit penziónek, udělal bych to v Caláfate. Jinak tady jsme před rodinným hotýlkem Los Ponchos. Opět dobrá práce Boooking.com!

El Calafate Los Ponchos Apart Boutique

V Los Ponchos si můžete pronajmout takovéhle dřevěné půldomky. Pravá polovina téhle chajdy je naše.

Los Ponchos Apart Boutique

Uvnitř je to jednoduché a funkční. Kuchyňka.

Los Ponchos El Calafate

Obývák.

Los Ponchos El Calafate

Jedna z ložnic. Ta druhá byla tak malinká, že se mi do ní nevešel foťák. Ale stačila.

Los Ponchos El Calafate

Východ slunce nad jezerem, které je kousek od hotelu. Vydáváme se na první cestičku do okolí.

El Calafate sunrise

Typická silnice v okolí El Caláfate. Už tady je vidět zvláštní kouzlo tohoto bohem zapomenutého kraje.

El Calafate

Mimochodem, už kvůli silnicím jako ta výše byla Toyota Hilux dobrá volba. To auto je nezmar. Navíc kdo kdy viděl Beu balit kufry, tak uzná, že ta žena byla zrozena pro náklaďáky od 1 tuny výš. Auto bylo velmi spolehlivé a nikde nás nenechalo. Jízdní vlastnosti nejsou tak dobré jako u Raptora. Zadek je lehký a snadno ustřeluje. Když jsem do zatáček najížděl tak, jak jsem zvyklý z domova, tak jsme se hrnuli ven dveřmi napřed jako na nějaké rallye. Velmi osvěžující, zejména díky křičícím lidem uvnitř! Časem jsem se uklidnil a dostal to do ruky. Rozhodně do Patagonie radím čtyřkolku.

Bližší pohled na farmu, kterou jste viděli už na předchozí fotce. V 19. století vláda Patagonii rozparcelovala a začala prodávat obří farmy, a to zájemcům v Londýně, Paříži a Madridu. Farmy měly běžně až 40 000 hektarů.

Estancia Anita El Calafate

Farma – neboli estancia – Anita. Majitelé takových farem, tzv. estancieros, vytvořili argentinskou venkovskou šlechtu. A dělali tu strašnou politiku v Buenos Aires, kterou je země proslulá.

Estancia Anita El Calafate

Podzim. Tady v Patagonii už byl znát mnohem víc než v Buenos Aires. Bylo zvláštní přijet z březnového Kataru do téhle podzimní melancholie. Ale hezké.

Podzim v Patagonii

Šokovalo nás obrovské množství dravých ptáků a vůbec zvěře. Jak fotka ukazuje, nějakého toho dravce vidíte sedět pomalu na každém sloupu. Bylo to fascinující. Vůbec jsem nečekal, že to tak bude – nadával jsem pak sám sobě, že jsem nevzal svůj dlouhý teleobjektiv jako vloni v Africe.

Draví ptáci Patagonie

Nicméně i s kratším sklem jsem se dostával neskutečně blízko akci. Celá Patagonie byla jako průjezd zoologickou zahradou.

Dravý pták s kořistí Patagonie

Druhý den jsme jeli na největší atrakci poblíž El Caláfate – ledovec Perito Moreno. Silnice, kopce, barva vody – všechno je tu jaksi mimozemské.

Patagonia road lake

Statečný Hilux.

Toyota Hilux Patagonia

Sledujte ty barvy.

Hory Patagonie podzim

Celé je to takové zasmušilé, ale magicky. Nedivím se, že se do téhle země hodně lidí zamilovalo.

Jezero Patagonie

Když jsme u toho, ty nedozírné pustiny Patagonie dnes skupuje hrstka superbohatých lidí. Vláda v Buenos Aires hanebně podvedla domorodé Indiány, Mapuče neboli Araukánce, kterým tahle půda logicky patří. Prezident Carlos Menem zprivatizoval skoro celou Patagonii – a protože argentinská měna často drasticky oslabovala, chytří miliardáři z ciziny koupili nesmírně velké pozemky za hubičku. Luciano Benetton koupil 900 000 hektarů – území větší než celý Jihomoravský kraj. Douglas Tompkins, zakladatel značky outdoorového oblečení North Face, si pořídil 800 000 hektarů. Obří pozemky nakoupil i Ted Turner ze CNN či rodina Swarowských. Patagonie má zvláštní krásu, která – jak se říká – dokáže pohnout i dospělého muže k slzám. A spousta těch dospělých mužů pak přijede se svými právníky a kus té krásy si koupí. Průšvih je, že tito miliardáři nyní kontrolují přístup k nejlepší patagonské vodě a řekám a začínají dělat problémy i při výstavbě infrastruktury.

A už jsme tu. Ledovec Perito Moreno, jeden z divů světa. Ledovec, který se neustále plazí nad Lago Argentino, Argentinské jezero. Obvykle se tyčí do výšky 74 metrů nad hladinou a dole hrabe 170 metrů pod hladinu.

Perito Moreno

Přicházíme blíž. Je to krása, ale nebezpečná. Odpoledne se zhruba každou půlhodinu urve kus a roztříští se dole o hladinu. Od roku 1968 už odrážející se kusy ledu zabily 32 lidí.

Ledovec Perito Moreno El Calafate Patagonia Argentina

U agentur v Caláfate se dá objednat i procházka po ledovci. Samozřejmě jsme to chtěli zkusit, ale řekli nám ne kvůli Martínkovi. Z důvodu pojištění pouštějí na led jen dětí starší 10 let – a Manimu bylo 9 a půl. Neva.

Barva ledu je úžasná. Podívejte na sklovité útvary dole ve vodě.

Ledovec Perito Moreno

Odlamující se kusy.

Ledovec Perito Moreno Argentina

Počasí v Patagonii se mění každou půlhodinu. Když jsme k ledovci přijeli, ošklivě pršelo. Trpělivě jsme počkali a nakonec vyšlo slunce a udělala se krásná duha.

Duha ledovec Perito Moreno

Tady býval ledový most, který se zřítil někdy v roce 2016. Myslím, že u toho pádu byste být nechtěli.

Ledovec Perito Moreno

Mani si užívá ledový dech té modré věci za sebou – jako člověk, který většinu života strávil v Kataru, strašně miluje zimu.

Martin Jaroš Perito Moreno

Naše krásná slečna Timi.

Tímea Jarošová ledovec Perito Moreno

Já zimu rád nemám, ale pro tu krásu jsem to snesl.

Martin Jaroš ledovec Perito Moreno

Chodníčky pro turisty jsou velmi pěkně udělané. Turisti posedávají a předstírají únavu.

Ledovec Perito Moreno Argentina

Zastávka na cestě zpět. Děti se vrhají do moře místní podivné trávy.

Ledovec Perito Moreno Patagonie

Zatímco piknikujeme, přichází k nám tento pták. Později zjišťuji, že jeho vědecké jméno je karančo jižní a že je to druhý největší dravec z čeledi sokolovitých. Naše děti mu ale říkají Saláme, protože pojídá kousky výborného salámu dovezeného z Baires, které mu házím. Salám měl podobnou chuť jako naše Vysočina. Teď myslím tu uzeninu, ne stejnojmenného ptáka.

Karančo jižní Southern crested caracara

Salám tu není sám. Všude jsou taky lamy.

Lama Patagonie

Mraky lam. Těchto velbloudovitých zvířat je tu tolik, že je už ani nefotíte.

Lamy Patagonie

A jsou tu taky nanduové, slepice jihu.

Nanduové Patagonie

A co mě překvapilo, též plameňáci. Jestli je nevidíte, tak je to vina toho blbce, co si nevzal na cestu dlouhé sklo. Ale oceňte aspoň tu hezkou krajinu.

Plameňáci Patagonie

Děti šplhají na kopec během dalšího pikniku.

Patagonia

Výpadovka na Chile. Ano, když už jsme byli tak blízko, tak jsme chtěli přejet i hranici do Chile.

Cesta Argentina Chile Patagonie

Chilani dělají haury – místo argentinské šotoliny si just položili asfalt.

Chile hranice

Pravý gaučo, který okolo nás provedl stádo krav. Frajerské kožené nohavice, král stepi.

Gaucho Patagonia

Stoupáme. Tenhle strom vypadá jako socha větru. Který tu opravdu fučí furt.

Strom Patagonie

Konečně se nám otevře výhled na park Torres del Paine. Pod námi leží řeka Serrano. Je to krásný, jsme až dojatí. Proti Kataru nacházíme 5 drobných rozdílů: zeleň, řeka, hory, mraky a voňavý vzduch.

Serrano Torres del Paine

A v tomhle úžasném kraji, přímo nad lákavým močálem, leží náš další hotel.

Pampa Lodge, Torres del Paine

Kdo tam bude dřív?

Hotel Pampa Lodge Torres del Paine

Je to jednoduchý dřevěný hotel, spíš taková koňská farma. Jmenuje se Pampa Lodge. Ale ten výhled, ten je k nezaplacení.

Pampa Lodge Torres del Paine

Okno místo televize. Pěkné, jak by řekly děti, ale Simpsonovy tam nedávaj!

Pampa Lodge Torres del Paine

Čekáme na skromný pokrm – steak, steak, steak a steak.

Pampa Lodge Torres del Paine

A opět táhneme dál.

Toyota Hilux Torres del Paine

Krajina v Torres del Paine je tak pěkná, že se občas kouknu i do zpětného zrcátka.

Torres del Paine

Ptáci jsou s námi furt. Tady nějaké vnouče od Thorondora.

Dravý pták Torres del Paine

Krajinou se skoro nedá projet – člověk musí neustále zastavovat a fotit.

Torres del Paine

Jezero s mrakem. Celá Patagonie vypadá, jako kdyby ji namaloval nějaký malíř, který se teď prodává za hrozné peníze.

Jezero Torres del Paine

Východy a západy slunce jsou snové.

Jezero Torres del Paine

Jsme zpátky v Argentině. Všude podél cest jsou tyhle zvláštní pomníčky skryté za kameny.

Gauchito Gil

Je to památka na Gauchito Gila, mladého kovboje narozeného v roce 1840, který proslul jako místní Robin Hood a neoficiální svatý. Těch pomníčků jsou stovky a jsou pořád udržované, s čerstvými svíčkami. Jak dlouhou paměť mají lidi v kraji, kde se toho tolik neděje!

Gauchito GIl Argentina

A už jsme zase v El Caláfate na místním letišti a musíme domů. Smutná věc – Argentina nás chytla. Do málokteré země se nám chce znovu, ale do Argentiny musíme. Moc dobře víme, že na tuhle zemi bychom potřebovali celé měsíce. Třeba až budeme staří, tak sem zase přijedeme a sníme jim všechny steaky a vytáhneme poslední dvě stovky z bankomatu. Těším se na to.

El Calafate letiště

9 komentářů

  1. Díky za krásné fotky, připomnělo to mou cestu po podobné trase, která však trvala 3 měsíce.. My jsme se posouvali opačně z Chile do Argentiny a pak zase zpět. Cesta lodí z Puerto Mont do Punta Arenas byla nezapomenutelná. Do dneška usínám mystickým pohledem na Fitz Roy. Ještě jednou – díky, jsou krásné.

    • Aha, děkuju, tak konečně mi to někdo rozluštil! Do textu jsem to doplnil s vaším jménem… Ti zmizelí lidé během diktatur, to je hrůza. Argentina je vůbec země, která má obrovský potenciál, ale neuvěřitelně jím mrhá kvůli své bizarní politice…

  2. Ahoj Martine, díky za barvitý článek, úplně na mne dýchla nostalgie (byli jsme v Patagonii s Petrem před deseti lety 😍). A rozhodne se plánujeme vrátit i s dětmi. Vzpominame na kombinaci spaní v přírodě, nadherne trekky a pak útulne hosterie a obzerstvi po návratu do městeček – steaky&Malbec!

  3. Konečně vidím , kam měl v plánu nás většinu přesídlit pan Tomáš Baťa.Asi to mělo myšlenku …děkuji za krásné fotografie i komentář .

  4. Diky za skvely clanek, Martine! Ty fotografie jdou prekrasne! Ja se nejdrive zamilovala do jednoho Argentince, pak i do Argentiny :) S tim vybornym genofondem Argentincu mate pravdu, lepsi geneticky material jsem si pro sve potomky vybrat nemohla :D jsou to po vsech strankach uzasni jedinci a vubec to nerikam zaujate jako milujici matka :D

Přidat komentář

Váš komentář
Jméno