„A k čemu je vůbec planeta zvaná Země dobrá, když na ní nevlastníte žádné pozemky?“ (69)

Jak psát
„Najděte si téma, na kterém vám záleží a o němž jste přesvědčeni, že by mělo zajímat i ostatní. Právě tento nefalšovaný zájem – a ne vaše hry s jazykem – bude nejpádnějším a nejpřitažlivějším prvkem vašeho stylu.“ (70)

„A co se týče vašeho jazyka: pamatujte, že dva velmistři naší řeči, William Shakespeare a James Joyce, vyjadřovali ty nejhlubší myšlenky větami téměř dětskými. „Být či nebýt,“ ptá se Shakespearův Hamlet. Celá ta věta má všehovšudy deset písmen. … Prostota jazyka není jen uznávaná, ale snad také posvátná. Bible začíná větou, kterou by dokázal napsat i trochu bystřejší čtrnáctiletý výrostek: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ (71)

„Jediné, co máte dovoleno, je psát, co se stalo. Jestli v sobě najdete tu drzost a budete si myslet, že mi můžete vyprávět, proč se to stalo, tak vás odsud prostě vyrazím. Vždyť to nevíte, a ani to vědět nemůžete.“ (156)

O Williamu F. Buckleym, vtipném psavci, hudebníku, pilotu a lyžařovi
„Tohle je vítěz životního desetiboje.“ (102)

Při představování Josého Donosa z Chile:
„Musí být hezké pocházet z tak dlouhé a úzké země.“ (109)

„Včera jsem zaslechl v knihkupectví na Madison Avenue nějakého Francouze, jak anglicky říká, že za posledních zhruba čtyřicet let v Americe nikdo nenapsal pořádnou knihu. … Žádná kniha napsaná v této zemi za dobu mého života (1922-?) nedosahuje kvalit Odyssey, Hledání ztraceného času, Plechového bubínku, Sto roků samoty nebo Jednoho dne Ivana Děnisoviče. Přesto když si teď prohlížím všechny americké spisovatele ze seznamu svých přátel, přál bych si, aby tu ten Francouz byl a já mu mohl chladným hlasem říct: „Máte docela pravdu, mesjé, žádnou pořádnou knihu jsme nenapsali. My ubozí Američané se zmůžeme tak leda na literaturu.“ (110)

„… Film je šíleně drahým způsobem, jak komukoli něco sdělit. A to mám na mysli i televizi a tak. A co víc: zdraví lidé vystavovaní nadměrným dávkám herců a kulis se mohou jednoho rána probudit se zcela odumřelou představivostí.“ (138)

„Řeknu vám, jak vydělat peníze: usilovně pracujte. A řeknu vám, jak si získat lásku: pěkně se oblékejte a pořád se smějte. A naučte se slova všech písniček, co právě letí.“ (145)

„Jak vtipy fungují? Začátek každého dobrého vtipu vás nutí přemýšlet. Jsme tak vážní tvorové! Proč jde kuře přes ulici? Proč nosí požárníci červené šle? Proč pochovali George Washingtona ve stráni? Druhá část vtipu ohlašuje, že po vás nikdo nechce, abyste přemýšleli, že nikdo netouží po vaší nádherné odpovědi. Tolik se vám ulevilo, že jste se konečně setkali s někým, kdo od vás nevyžaduje, abyste byli inteligentní. Smějete se radostí.“ (146)

„Manželství se hroutí, protože žijeme v tak malých rodinách. Muž nemůže být ženě celou společností a žena nemůže být celou společností muži. Snažíme se, ale je stěží překvapením, že se z toho mnozí z ná sesypou.“ (149)

„Kdysi jsme bažili po majetku, protože jsme si mysleli, že nějak zmírní nebo odstraní naši osamělost. Tento experiment proběhl na nejbohatším národě v dějinách lidstva. Majetek trochu pomáhá, ale mnohem méně, než nám v reklamách tvrdili.“ (171)

Ve své diplomce dělal Vonnegut vizuální grafy příběhů na milimetrový papír.
- Typické je třeba údolíčko – příběh o člověku, který vede snesitelný život, pak na něj dopadne rána osudu, on ji překoná a je pak štastnější, protože se mu podařilo ukázat důvtip a sílu.
- Mýtus amerických indiánů o stvoření jsou schody, které vedou lineárně vzhůru – Bůh dává lidem postupně Slunce, Měsíc, luk, šípy, kukuřici…
- Starý zákon má také takové schody, které ukončí náhlý sraz – vyhnání z ráje
- Ale příběh nejnadšeněji přijímaný západní civilizací, Popelka, má tytéž schody, pak náhlý sráz (půlnoc, útek a návrat do hadrů) a pak rychlý vzestup k finálnímu štěstí. Vonnegut objevil, že přesně tento model sleduje i křesťanství – schody a sráz jsou Starý zákon, očekávání spásy je finální štěstí. (248-250)

Když Jidáš jednou Ježíšovi vyčítá, že si nechá nohy natírat olejem, když se dal vzít, prodat a peníze mohly být rozdány chudým. Ježíš na to: „Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, mne však stále nemáte.“
A Vonnegut na to:
„Pasáž totiž končí dvěma poměrně skličujícími důsledky: že i Ježíš má v sobě kapku sebelítosti a že ani jeho už ke konci pozemské poutě nebavilo pořád poslouchat řeči o chudácích.“ (258)