Články označené štítkem poezie

R. H. P. Mason: Dějiny Japonska

„Moře potemnělo
a hlasy kachen
jsou matně bílé“

„Umi kurete
Kamo no koe
Honoka ni široši“

(Bašó)

„Kéž by bylo ticho
hlas cikád proniká
až do nitra samotných kamenů.“

„Šizukesa ja
Iwa ni šimi-iru
Semi no koe“

(Bašó)

Osip Mandelštam: Verše

„Jak pomalí jsou koně v kroku
a lucerny jak bez ohně!
Ti cizí lidé po mém boku
snad vědí, kam si vezou mě.

Jsem ukolébán jejich silou.
A zima je mi, spát se chce.
V zatáččce mě to vyhodilo
až někam vzhůru k jitřence.

Hořící hlava v motanici
a cizí ruky něžný led
a obrysy jedlových špicí,
na něž jsem dosud nedohléd.“
(str. 50)

Ivan Diviš: Verše starého muže

Norilsk a Kolyma! Popel Židů.

„Systém Agolai, kde chcípe za ostnatymi dráty dvacet milionü. Tibet i Afghánistán.
A Osvětim a Bergen-Belsen, Treblinka.
To je jisté, a jisté je rovněž
že jak velbloud, který tři měsíce nepil,
ke konci se vláčí toto kanibalské století,
které začalo geniálními intuicemi Eisteina
a končí rozborcením veškerých tabu.
Adorno řekl: je konec, po Osvétimi nelze už psát žádnou poezii!
A měl pravdu. Přesto, že to řekl,
jsem ji psal dál, nic nevěda, a se mnou
ropotající žabinec tisíců mládenců a panen.
Dělají to z nepotlačitelného pudu,
anebo aby něco napravili, anebo aby jen vyvlékali si ze
střev mátlivý sen! Už aby byl konec a lidstvo
ve zbytkovém sebestudu
ze srázu se vrhlo do svého velesudu, ktery si samo sestrojilo. Žádného člověka!
Prokletí odvěká, už žádné bolesti
plynoucí ze strašlivé přirozenosti. Sbohem tedy, kalná voda
mumlá: žádná velká škoda
a snášejícím se soumrakem, pak tmou
zavrou se vlna za vlnou.

Není pohledu tísnivějšího nad pyšný trojstěžník,
jehož kapitán a posádka chce dobýt světa,
an stane v bezvětří, v naschválu živlů,
dokonale ochromen, a třeba na několik dní.
A zatrneš: není situace pyšného plavidla,
jeho výbavy a hromadné bezmoci
i situací mou? Nejen mne co celého člověka,
ale i mojí bytosti a bytnosti?
Zamrazí tě: začneš se modlit,
spíš než za tu loď, to za sebe.
Slituj se, Panebože,
sešli vánek a pak vítr dující.“

Jaroslav Seifert: Ruce Venušiny

Svatební cesta

„Kdyby nebylo těch pošetilých polibků,
nejezdili bychom na cesty svatební.
Kdyby však nebylo svatebních cest,
k čemu by potom byly Wagon lits?

Nádražních zvonků věčný strach,
ach Wagon lits, vagony svatební.
To štěstí manželské je jako křehké sklo,
medový měsíc se naklání.

Má drahá, vidíš v oknech hory Alp,
otevřme okno vůním dokořán,
hle, cukr sněženek, lilií vláčný sníh,
za Wagon lits je Wagon restaurant.

Ach, Wagons restaurants, vagony svatební,
být věčně jejich hostem a pak snít
nad křehkým příborem o štěstí v manželství!
Pozor sklo! Poor neklopit!

A ještě jeden den a ještě jednu noc,
dvě krásné noci a dva krásné dny.
Kde je můj jízdní řád, ta kniha básnická,
ó, jak jsou krásné moje vagony!

Ó Wagons restaurants a Wagons lits,
ó cesta svatební!“ (89)

Mezi řádky

„Milión sto tisíc milostných psaní
svobodných dívek a vdaných paní
– včera jsem napsal o půlnoci
miliónté stétisící první
a bylo mi jak po nemoci.

Na kávovou lžičku třikrát denně
lék užíval jsem umíněně,
láska však, zdá se,
je smrt v krásné masce.

Milión dvakrát sto tisíc básní,
to se lidé utěšují, když blázní,
napsal jsem dneska
milióntou dvakrát stotisící první
a není hezká.

Kdybych tě viděl nahou na dně vany
s koleny v těsném semknutí,
tvé tělo by se podobalo psaní
uprostřed s černou pečetí.

Milión třikrát sto tisíc telegramů,
celou noc plakal jsem na otomanu,
srdíčka zvonků na telegrafním drátu,
vlaštovky štěbetají do aparátu
a chystají se do Itálie.

Milióntý třikrát stotisící první telegram:
Usměj se na mě, umírám!“ (101)

Kurt Tucholsky: Drei Minuten Gehör

Danach

„Denn jehn die beeden brav ins Bett.
Na ja… diss is ja auch janz nett.
A manchmal möcht man doch jern wissen:
Wat tun se, wenn se sich nich kissn?
Die könn ja doch nich imma penn…!
Na, und denn-?

Denn säuselt im Kamin der Wind.
Denn kricht det junge Paar n Kind.
Denn kocht sie Milch. Die Milch looft üba.
Denn macht er Krach. Denn weent sie drüba.
Denn wolln sich beede jänzlich trenn…
Na, und denn-?

Der olle Mann denkt so zurück:
wat hat er nu von seinen Jlück?
Die Ehe war zum jrößten Teile
vabrühte Milch un Langweile.“ (111)

Sergej Jesenin: Nebudu si lhát

Ó vlasti

„Ó vlasti, ten tvůj chlívek
s novotou zlatých střech,
buč v něm jak tele divé,
dokud máš na řev dech.

Toulám se po vsích modrých
v blažené podobě,
jsem zoufalý a bodrý,
jsem zkrátka po tobě. …

Miluji, co máš v rodě,
chlast, rvačky, lajdání
a ráno na východě
ztrácet se s hvězdami.

Chci tě vzít, jak jsi vratká,
zmáčknout a vládnout sám.
Za to, že jsi má matka,
tě hořce proklínám.“ (34)

Rus

„Přece tě miluji, má země nesmělá,
za co – to nevím a neuhod bych.
Ach jak je kratičká tvá radost veselá
s jarními písněmi na paloucích.“ (19)

Petöfi Sándor: Básně

Sedmihradsko

„Ó, vřelo ve mně, bolelo mne,
že jediný jen národ má dvě země
a je to právě národ maďarský! …

Kdybychom však se byli semkli,
svět by teď znal již naše jméno a nikdy
nebyli bychom vyhnáni z chrámu,
kde velkým národům se ke cti pálí kadidlo.“ (47)

Jsem Maďar

„Jsem Maďar. A má vlast je nejkrásnější
na světadílů velkém území.
Je sama malý svět. Co krás v ní těší,
to nikdo spočítati neumí.
Má hory, jejichž zrak, jejž zdálky vábí,
až k moři Kaspickému dohlédne,
a její rovina, jak hledala by
okraj světa, tak daleko se pne.

Jsem Maďar. Vážný od přirozenosti,
jako když naše housle hrají prim.
Občasný úsměv rty mé někdy hostí,
však zřídka kdy se šťasten veselím.
Když nejvíc radostí mi líce září,
v náladě rozmarné se rozeštkám;
a jsem-li smuten, vesele se tvářím,
protože o váš soucit nežebrám.

Jsem Maďar. Na oceán minulosti
zřím pyšně, vida trčet na vodě
skály, jež pnou se k nebi na výsosti –
tvé slavné činy, chrabrý národe!
Na prknech Evropy jsme také hráli,
a nikoliv snad roli nejmenší;
svět chvěl se, když jsme mečem zamávali,
jak hoch, jejž v noci blesky vystraší.

Jsem Maďar. Co je Maďar v tomto čase?
Bledý duch slávy, jež tlí v prokletí;
zjeviv se, rychle přikrčí se zase –
když bije hodiny – v svém doupěti.
Jsme zticha! K našim sousedům snad ani
nedojde šelest našich životů;
a bratry vlastními jsme oblékáni
v potupný šat, smutek a temnotu!

Jsem Maďar. A mé tváře hanbou hoří,
rdím se a stydím, že jsem Maďarem!
Tak daleko je u nás k ranní zoři,
zatímco jinde slunce září všem!
Za žádný skvost a slávu světa ale
nikdy neopustím svou rodnou zem;
tak zbožňuji, tak rád mám neskonale
svůj národ, i když trpí potupen!“ (62)

Píseň národa

„Vstaň, Maďare, vlast tě volá!
Teď či nikdy – dozrál čas!“ (118)

Lenkeiho setnina

„… jakpak se nermoutit,
maďarská naše vlast
nemůže v míru žít!

Zuby už brousí si
Slovák, Rumun a Sas
na naši bědnou vlast –
kéž vzal by všechny ďas!“ (147)

Hans Arp: Na jedné noze

Ze svých dlouhých dlouhých šedivých cest

„Ze svých dlouhých dlouhých šedivých cest
vrací se zpátky vždy šedivější.
Po celý život
pobíhal tímto nevýslovně šedivým údolím
sem a tam a hledal nějaký východ.
Po celý život
přemýšlel o tom
proč je zajatcem tohoto nevýslovně sinalého údolí.
Nyní je stár
ale pozvolna pozvolna začíná cítit
že východ z tohoto šedivého údolí
musí hledat v sobě.“

Ó běda náš dobrý kašpar je mrtev

„ó běda náš dobrý kašpar je mrtev.
kdo teď ukryje hořící prapor v oblačném copu a vyvede denně černý kousek.
kdo teď bude pohánět kávový mlýnek v prasudu.
kdo teď bude lákat idylické srní ze zkamenělého kornoutu.
kdo bude smrkat lodi paraplata větrná semena včelí otce ozónová vřetena a kdo bude pyramidy zbavovat kůstek
běda běda běda náš dobrý kašpar je mrtev. svatý bimbam kašpar je mrtev.
žraloci srdcervoucně cvakají žalem ve znovových stodolách když někdo vysloví jeho křestní jméno. proto dále vzdychám jeho příjmení kašpar kašpar kašpar.
proč jsi nás opustil. do jaké podoby se teď přestěhovala tvá veliká krásná duše. stal ses hvězdou nebo řetězem z vody u horké smršti anebo vemenem z černého světla nebo průsvitnou cihlou u sténajícího bubnu skalnaté bytosti.
naše kštice teď usychají a podešve a napůl zuhelnatělé víly leží na hranici.
za sluncem teď hřmí černá kuželna a nikdo už nenatahuje kompasy a kolečka trakařů
kdo nyní obědvá s fosforeskující krysou u osamělého bosého stolu.
kdo nyní vymítá širkokodaleko ďábla chce-li svádět koně.
kdo nám vysvětlí nyní monogramy hvězd.
jeho bysta bude zdobit krby všech vskutku šlechetných bytostí ale to není žádná útěcha ani šňupací tabák pro umrlčí lebku.“ (54)

Ochočené vejce

„Bič z ohně práská. Živočišné míče skáčou po shrabaných hermelínových lukách. Na nejvyšší příčce vzduchu sedí vejce, jež propuká v nekončící „“vivat““. Většina starých krotitelů vajec popírá, že by vzduch byl žebřík. Podle jejich mínění mohou vajíčka sedět ve vzduchu stejně pohodlně jako my na židli.“ (122)

František Gellner: Teplo zhaslého plamene

To je teď celá moudrost moje

„To je teď celá moudrost moje:
milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mi zobák narost,
vínem si plaši z čela starost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.“ (26)

Jarní noc působí sic blahodárně…

„Jarní noc působí sic blahodárně,
těžko však radovat se o vodě.
Má garderoba visí v zastavárně,
jako já visím v každé hospodě.

Je v světě velmi málo dobrých lidí
a ještě méně je tu kreditu;
za svoji zbytečnost v mé kapse stydí
se domovní klíč a klíč od bytu.“ (29)

Všichni mi lhali

„Žurnály, básníci, učenci lhali
po léta za nos mě vodíce,
muži mi lhali, a ženy mi lhaly.
Ženy, ty lhaly mi nejvíce.“ (43)

Jaroslav Seifert: Nejkrásnější bývá šílená

Počitadlo

„Tvůj prs
je jako jablko z Austrálie
Tvé prsy
jsou jako dvě jablka z Austrálie
Jak mám rád toto počitadlo lásky!“ (20)

Píseň o malých dívkách

„Co je krásnějšího na zemi
než malé dívky.
Už když se narodí, voní jak jablko
polité medem a mlékem.

A to jsou maličké, tak do tří let,
pak jejich pokožka zezlátne
a neznatelný stín
počíná kreslit jejich nevinnost.

Usmívají se, dosud bezelstně;
a vlna, která prolne tělem,
zastaví se pak na svých vrcholcích
a už se nepohne.

Od té chvíle se již červenají,
ale při dětských hrách
panenky jejich si ještě hrají s nimi
a nutí je přivírat oči.

To už však jejich pleť
počíná vonět jako rozdrcený list
sladkého javoru. A když se ohlédnou,
rozbuší se jim srdce.“ (74)

Svatební píseň

„Kytice, závoj a slzy,
i štěstí rozplakává,
jak je to hezké,
když se někdo vdává.

Noc plná vášní
až do kuropění,
jak je to hezké,
když se někdo žení.

Kytice zvadla
a opadává,
jak je to smutné,
když se někdo vdává.

Vějíř se zavřel,
hořkne políbení,
jak je to smutné,
když se někdo žení.“ (110)

Toužil jsem po cizích městech

„Toužil jsem po cizích městech
v neznámých barevných krajích
i na pokraji pouště.
Už se mi rychle vzdalují
jako hvězdy ve starých tmách.
V katedrálách je zima
a úsměv žen
už je mi vzácný, cizí, daleký
jako květy pralesa.

Jen touha zůstala, abych nebyl tak sám,
a zvědavost.
Obě pak denně se mě vyptávají.
Naštěstí ženy u nás nenosí
závoj až po kotníky.
Však neodbytný čas už dotírá
a násilím vede mě jinam.

Sbohem. V životě jsem nic nezradil.
Tím jsem si jist
a můžete mi věřit.
Však nejkrásnější ze všech bohů
je Láska.“ (133)