Vloni bylo Timi osmnáct, končila střední školu a bylo potřeba poohlédnout se po nějakém ústavu, který by ji od nás laskavě převzal a pekelil se s ní dalších pár let.

Rovnou vám řeknu, že dostat se na dobrou univerzitu v USA či v Británii je větší kovbojka, než jsme čekali. Za prvé je to hodně práce. Dělat SAT testy, psát eseje, vyplňovat přihlášky, hlídat si termíny – ono se to nezdá, ale student, který zároveň prožívá svůj maturitní rok, toho má plné kecky. A za druhé musíte být fakt docela dobří (nebo mít kliku), aby vás nějaká slušná univerzita vzala.

Proč? Protože na školách je najednou mnohem větší tlačenice než dřív. Na americké a britské univerzity se chce dostat víc domácích, ale také milióny lidí z bohatnoucí Číny a Indie. Jeden příklad za všechny: Boston University byla vždycky solidní škola, ale zase ne nějaká mega výběrová instituce. Slušný průměr někde kolem čtyřicátého, padesátého místa mezi americkými univerzitami (podle žebříčku US News). Ještě v roce 2012 přijímala 46 % uchazečů. Ale předloni to bylo už jen 14 procent a vloni 10.7 %. A není to tím, že by se BU nějak zázračně zlepšila a akademicky vyskočila mezi elitu. Je to čistě proto, že se hlásí mnohem víc lidí. Školy, které dřív byly normální, jsou dnes výběrové. Školy, které dřív byly výběrové, jsou dnes spíš jackpot v loterii.

A to navíc počítejte s tím, že jako cizinci máte ještě asi dvakrát nižší pravděpodobnost přijetí než místní lidi. Takže jsme v situaci, že škola jako BU, která není ani v Top 40 v USA, bere cca 5 cizinců ze sta. A to v té stovce jsou taky samí ambiciózní lidé, dobří studenti a premianti svých škol.

Takže čekejte, že budete mít velkou konkurenci a že mnohokrát uslyšíte ne. Je potřeba nebrat si to osobně a nenechat se tím zastrašit!

Já vím, že to vypadá jako fotka salátu, a ona to je fotka salátu, ale je to zároveň i fotka Timinky. Den před nástupem na novou školu. Nakonec je to UCLA – University of California Los Angeles. Kampus přímo sousedí s Beverly Hills a vypadá nádherně, ale LA je pořád velké a divoké město. V Timinčině tváři je očekávání, ale taky trošku nervy a strach. Bude to dobré? Stála ta dřina za to?

Příprava

Timi zahájila studium na UCLA v září 2023. První reálné kroky jsme začali dělat asi rok a půl před nástupem, tedy na začátku roku 2022. A to bylo docela pozdě. Někteří moji kolegové už 3 roky dopředu najímali konzultanty, kteří s dětmi ladili mimoškolní aktivity (aby to vypadalo dobře v životopise), psali eseje, učili je na testy a vyplňovali přihlášky. Nekecám, tohle se běžně děje. Je to velký byznys a vedou v tom firmy jako Crimson Education nebo PrepScholar. Za intenzivní roční přípravu dáte 12-15 tisíc dolarů, což vypadá jako hodně peněz. Ale když to vztáhnete k nákladům na samotnou univerzitu, tak to až tak hrozné není. No a pro mnohé rodiny v Číně či Indii je úspěch v téhle věci vším – doslova rozhodne o vašem životě.

My jsme k tomu, viděno zpětně, zaujali přístup spíš lážo-plážo-turistický. Dopadlo to nakonec dobře, ale dopustili jsme se pár chyb a v něčem jsme možná mohli být důslednější. Vypíšu vám tu naše zkušenosti, aby se z nich další dobrodruzi mohli poučit.

Výběr studijního oboru

Tak tohla byla od začátku asi jediná věc, ve které jsme měli jasno. Teda Timi měla. Odmala chtěla studovat biologii – tu lidskou. Chce se stát vědkyní a vyvíjet léky na všechny ty příští covidy a mory, co nás ještě čekají. Kde se to v holce vzalo, to ví jen pámbu. Já ani Bea nejsme typy lidí, co si doma v ledničce schovávají zkumavky s ebolou a po večerech na ni hledají lék. Ale někdo moudrý kdysi napsal, že skoro každé dítě zažije jeden inspirující okamžik, kdy se před ním najednou otevřou dveře do budoucnosti. No a Timi evidentně měla na těch svých dveřích napsáno biomedicína.

Obor jako takový jsem Timi schvaloval. Ono kdybych ho neschvaloval, tak by to stejně bylo jedno. Timi není úplně povaha, co mění plány jen proto, že starý muž něco chrochtá. Ale já mám vážně pocit, že biomedicína má budoucnost. Zdraví a mládí jsou ty nejcennější statky a lidstvo je ochotné do nich vrážet horentní sumy. I když jste miliardář, nakonec byste dali všechno, abyste získali víc času na tomto světě. Takže myslím, že kšefty Timi mít bude. A taky myslím, že tuhle branži nesežere ani umělá inteligence.

Na anglických školách se ten obor jmenoval většinou biomedical sciences, kdežto v Americe to měla každá škola jinak. Např. na UCLA se Timi hlásila na major (hlavní zaměření) Molecular, Cell, and Developmental Biology (molekulární, buněčná a vývojová biologie).

Výběr země pro studium

Dopředu jsme věděli akorát to, že v Česku to nebude. Nic proti domovu. Osobně nejsem vůbec snob na diplomy. Každému hrdě říkám, že své vzdělání jsem kompletně pořídil v Městské knihovně Benešov a stálo mě 60 Kč na ročních poplatcích a 120 korun na pokutách za pozdní vrácení knih. A nikdy jsem se necítil méněcenný proti borcům s nóbl diplomy. Nakonec v životě stejně rozhodne to, jaký opravdu jste, a ne to, jakým papírem máváte. Pěkný diplom vám možná na začátku pomůže otevřít některé dveře, ale udržet se uvnitř, na to už musíte něco předvést.

ALE! Dcera chodí celý život do anglické školy, anglosaský svět je pro ni „doma“. Je pro ni přirozené pokračovat v té samé kultuře. No a navíc se jí angličtina stala první řečí. Přijímačky v češtině by podle mě ani neudělala, protože odborné výrazy zná jen anglicky.

Hodně lidí nám navrhovalo školy v Nizozemí. Vůbec jsem to nečekal, ale snad polovina Timinčiných spolužáků z katarské školy se hlásila do Holandska. A to dokonce i někteří Britové. Všichni říkali – dobré školy, velká nabídka předmětů v angličtině, přátelská země, nižší náklady na studium, no a je to EU. Fakt jsem až koukal, jak moc je EU pro celý svět atraktivní. Každá EU země tu má vysokou prestiž – myslím, že to lidi v Česku ani pořádně nedoceňují. Dost lidí odsud se třeba chtělo hlásit na medicínu do Rumunska, do Polska, do Česka. Ale nejvíc do toho Holandska. Myslím, že to je dobrý tip i pro české rodiče. Určitě stojí za to vyzkoušet právě to Nizozemí nebo třeba Dánsko, Švédsko a Německo. Pro vaše dítě to bude neocenitelná zkušenost a v rámci EU jsou ty náklady snesitelné.

Timi ale řekla ne – chtěla do země, kde se primárně mluví anglicky.

Jako první na ráně byla Británie. Jasný favorit pro Timi i pro Beu. Země jim přišla sympatická, navíc Timinčina střední škola jede podle britského systému, takže směrování na ostrovy bylo tak nějak automatické. Bee se líbilo i to, že Británie je blízko. Jako správná matka si vždycky myslela, že když se Timince třeba zasekne tuba od zubní pasty nebo nastane jiný zásadní problém, tak tam ona skočí a dceru zachrání. A takové skoky se lépe dělají do Londýna. Mani jako poradní hlas byl taky pro Anglii, ale jak ho znám, tak to říkal proto, že si chtěl bokem zajít na zápas Arsenalu.

Británie měla výhodu i v tom, že bakalář tam trvá jen 3 roky, zatímco v USA čtyři. Britové čekají, že k nim přijdou už hotovější lidi, kteří vědí přesně, co chtějí studovat. Od začátku se jede ostrá specializace a za tři roky je vymalováno. To v USA je první rok takový všeobecnější; spousta lidí si teprve vybírá, co bude studovat.

No a taky školné je v Británii nižší. My Češi už teď kvůli brexitu musíme platit plné školné pro cizince, ale i tak je to většinou méně než v USA. Navíc se to násobí jen těmi 3 roky.

Jako další výhodu pro Británii Timi uvedla to, že tam může legálně pít alkohol už od 18 let, zatímco v Americe až od 21. To jsem musel uznat, že je pro takovou studentku biomedicíny velký faktor, jestli ne přímo rozhodující.

Doma tedy všeobecné nadšení pro Británii. Jen já jsem to trošku krotil. Říkal jsem rodině, že ta země je úplně z formy, že má ekonomické trable, prožívá nejistotu po brexitu, je v depresi. Spousta věcí tam nefunguje, zdravotnictví je přetížené, na železnici nebo na letištích furt nějaká stávka, nepohodlný život. Byl jsem ale připravený respektovat Timinčino přání.

Amerika měla v rodině jednoho fandu, a to mě. Nebudu lhát, celý život jsem amerikanofil. Mám tu zemi prostě rád, i když v poslední době taky trojčí. Ale já v Ameriku věřím. Inovace, akceschopnost a dynamika – dokud stojí Amerika, tak stojí i Západ. Tak to beru já. A taky tohle: kolem roku 2008 měly Amerika a EU přibližně stejné celkové HDP (protože EU má mnohem víc obyvatel). Uplynulo 15 let a americké HDP je asi o třetinu větší než to evropské. To vám o agilitě těchto dvou bloků řekne všechno. Proto jsem si v duchu přál, aby Timi a Mani naskočili spíš na americký vlak.

Pro moje děti byla ale Amerika zemí lidí, kteří v přestávkách mezi požíráním hamburgerů a utlačováním menšin střílí z rotačního kulometu po veverkách, a tím debaty končily.

Velmi potichu jsem zkusil zalobbovat i pro Kanadu. A to proto, že je to vysněná destinace mých arabských, indických a pákistánských kolegů. Ti všichni mají perfektně zjištěno, jaké jsou imigrační podmínky v té které zemi. No a Kanada je pro ně ráj, protože Kanada bere. Když tam vystudujete, je celkem snadné tam zůstat, získat trvalý pobyt a časem i občanství. No a o tom tady sní každý. A já bych to svým dětem taky doporučil. Být kanadský občan je myslím do budoucna dobrá strategie (zvlášť když pořád máte české občanství v záloze). Je to země příjemná, blahobytná, má energii Ameriky, ale zároveň i určitou laskavost Evropy, bude jí přibývat obyvatelstvo, ekonomika se bude zvětšovat, dokonce i změna klimatu jim může (relativně) prospět. Říkal jsem Timi, že v Kanadě jsou skvělé školy (McGill, University of Toronto) a že je to jako Amerika mínus to střílení z kulometů. Nepomohlo to. Timi na mě koukala, jako kdybych ji posílal někam do Murmansku, aby dojížděla do školy přes zátoku ledoborcem. Kanada je pro ni zatím moc velký zapadákov. Zatím. Třeba to přehodnotí, až bude po bakaláři pokračovat v dalším studiu.

Výběr univerzit

Timi si z informací na internetu sestavila vlastní seznam škol, kam chtěla podat přihlášku. Měla tahle kritéria

  • Škola se silným bio výzkumem. OK.
  • Velká škola. Aby tam bylo hodně studentů (aspoň 20 000), hodně aktivit a celkově živo. Srovnejte to s takovým Caltechem, kde na bakaláři studuje 900 lidí. Sice jsou všichni chytří jako opice, ale logicky to musí mít mnohem komornější atmosféru.
  • Velké město. Na tomhle Timi trvala s nápadnou zarputilostí. Až jsem se tomu divil. Co je špatného na bramborových polích hned za tělocvičnou? Ale holt mládí to vidí jinak. Timi touží po vzruchu velkoměsta. Čím větší megalopole, tím lepší. Tohle vyřadilo ze seznamu například Cornell a mnoho dalších „venkovských“ škol.

Abych Timi pomohl s rozhodováním, udělali jsme v roce 2022 malé turné po vybraných školách v Anglii a v USA. Většina škol má nějaké dny otevřených dveří nebo exkurze, které se dají objednat online.

Tuhle fotku udělala Timi – jídelna koleje Keble v Oxfordu. Mně se to líbí – vypadá to jako z Harryho Pottera. Timi to spíš odrazovalo – vypadá to prý moc jako z Harryho Pottera.

Zrovna z Oxfordu se Timi vrátila zklamaná. Od začátku se tam prý ani ona, ani Bea necítily dobře (já jsem na anglické cestě nebyl). Timi říkala, že jí celá škola moc připomíná muzeum, že lidi tam byli nafrnění („všechny holky vypadaly stejně, nepatřila bych mezi ně“) a že ve skutečnosti tam prý výuka biomedicíny ani není nejlepší v Anglii. Jen mají to slavné jméno.

Školou Timinčina srdce se stala Imperial College London (ICL). Univerzita zaměřená výhradně na přírodní vědy (nemají žádné humanitní obory, které Timi nesnáší), plná super chytrých lidí a cizinců (mezi nimi by se holka cítila nejlíp), prý s moderním stylem výuky, krásnou polohou ve čtvrti Knightsbridge a celkově sympatickým projevem. Druhým favoritem byla University College London neboli UCL.

Byl jsem z toho jelen, protože se přiznám, že před dvěma roky jsem ani nevěděl, že nějaká ICL nebo UCL existuje. Jako buran z Česka jsem znal Oxford a Cambridge a za těmito značkami bych šel světa kraj. Timi ale řekla, že na Oxford se ani hlásit nebude, že je to ztráta času. I kdyby se náhodou na Oxford dostala (což je extrémně nepravděpodobné), tak raději půjde na Imperial. OK, respektoval jsem to. Soukromě si myslím, že dceru v rozhodování ovlivňovalo i to, že Londýn je prostě Londýn, kdežto Oxford je v Timinčiných očích něco jako polosamota v divočině, ale budiž.

V Americe jsme navštívili New York, Boston, Providenci, San Francisco a Los Angeles, kde jsme viděli spoustu škol. Mně se ta cesta hrozně líbila a hodně mi to dalo. Víc o tom píšu v tomhle článku.

V Americe jsem viděl ohromnou profesionalitu v prezentaci škol. Bylo znát, že školy tam mají o hodně víc peněz než v Anglii a lépe zvládají marketing. A to i školy státní. A taky se mi líbil jejich kampusový život. Americké školy jsou dobré v budování komunity. Když narukujete na US univerzitu, stáváte se na celý život členem kmene. Máte dokonce většinou i vlastní zvířecí totem (např. Medvědi v LA, Huskyové ve Washingtonu, Orli na Boston College…) Celkově mi to přišlo lepší než městské školy v Londýně. Když chodíte na ICL nebo UCL, tak se metrem přemisťujete mezi baráky rozházenými po Londýně, ale nemáte pocit, že jste tak úplně ve škole. To v Americe většinou žijete na kampusu a škola vás obklopuje od rána do večera.

Po cestě do Ameriky byla nálada mezi ženami v rodině pořád taková, že Británie má prioritu a Amerika je spíš do počtu. Kanada a Nizozemí byly zamítnuty bez milosti. Ale abyste mohli definitivně vybrat seznam škol, na které se budete hlásit, musíte taky zvážit své studijní výsledky a šance. O tom bude příští kapitolka.

Podmínky pro přijetí

V Česku jsme zvyklí, že přijímací řízení na VŠ je sice tvrdé, ale celkem transparentní a fér. Naběhnete na školu, uděláte zkoušky, a když se podle bodů umístíte v první desítce či stovce (správné číslo doplňte), tak vás přijmou.

V anglosaském světě to tak nefunguje. Školy tu mají plnou pusu řečí o tom, jak komplexní je jejich přijímací proces, jak holisticky se dívají na studentovu osobnost a kdesi cosi. Já jsem k tomu trochu skeptický, a to z důvodů, které popíšu níže. Podle mě je to jeden velký bordel a do značné míry loterie, rodinné dědictví a další faktory, o kterých ani nechcete vědět.

Velká Británie

Začnu UK, protože tam je to zdánlivě logičtější a jasnější.

V Británii se v jednom roce můžete hlásit maximálně na 5 škol. Přihláška pro všechny školy je jednotná a odehrává se v online systému zvaném UCAS. To je rozumné, protože nemusíte všechno vyplňovat pětkrát. Taky to znamená, že školy vědí, na jaké jiné školy se hlásíte a jestli jste tam byli přijati nebo ne. A taky to umožňuje takovou šikovnou věc – když se nedostanete na žádnou ze svých pěti škol, tak je tam služba zvaná Extra, díky níž si můžete najít místo na libovolné další škole, kde je ještě volno a kde jsou ochotni vás vzít. Je to tedy jakýsi clearingový systém pro místa na univerzitách. Celkově bych řekl, že UCAS je dobrá věc a další země by si z ní měly vzít příklad. Mluvím o tobě, Česko.

Panuje též všeobecně přesvědčení, že výběrové řízení v UK je racionálnější a klade větší důraz na vaše akademické výsledky. Ne na srdceryvné příběhy o tom, jak jste vyrůstali v betonové trubce na kraji Bronxu a jak jste celé dětství pomáhali babičkám přes cestu, jako je tomu v Americe. V Británii rozhoduje nejvíc tohle:

  • Váš průměr ze střední (4 roky)
  • Výsledky z maturity (IB v případě systému International Baccalaureate)
  • Dobře napsaný motivační text (personal statement) v přihlášce UCAS
  • U cizích studentů je potřeba anglický test TOEFL nebo IELTS nebo něco podobného – musela ho absolvovat i Timi

Když dostanete z britské školy dopis, že vás berou, skoro vždycky se jedná o tzv. podmíněnou nabídku. Abych to vysvětlil, musím vám dát nějaká čísla.

Naše Timi studovala na škole, kde se nabízí tzv. mezinárodní maturita IB – International Baccalaureate. Na IB už před lety trvala Bea a zpětně musím říct, že to bylo velmi moudré. IB je uznávaná všude po světě a podle našich zkušeností opravdu pomáhá v Anglii i v Americe. I některé školy v ČR mají maturitu IB – například PBIS, ISP, Parklane, Open Gate nebo PORG. Je to náročný systém, ale žák se v něm hodně naučí a obvykle za to ještě dostane kredity, které mu uznají na univerzitě v prvním ročníku. Timi takhle dostala na UCLA k dobru 30 kreditů, což by pomalu stačilo na skok do druháku.

V maturitě IB můžete dostat maximálně 45 bodů (6 předmětů po nejvýše 7 bodech, plus další max. 3 body za esej). Dostat plný počet je extrémní výkon – prý toho každý rok dosáhne jen pár set z miliónů dětí, které IB dělají. Vzpomínám si, že jednou měla 45 bodů nějaká česká dívka z gymnázia PORG – hned s ní udělali rozhovor na DVTV. Průměrné IB skóre celosvětově je 30 bodů.

Fór je v tom, že výsledky IB dostanete až v srpnu, tedy dávno potom, co už jsou místa na univerzitách přidělená. Podle čeho se tedy školy rozhodují? Jednoduše. Vaše střední škola nahlásí tzv. predicted score, tedy předpokládané skóre – jejich odhad výsledku, ke kterému směřujete. Pro zajímavost, Timi měla predicted score 44. Říkal jsem jí žertem – v čem ztrácíš ten jeden bod, to bys přece mohla vytáhnout, ne? A ona říkala, že ve španělštině a že to těžko spraví – že by se musela tak rok intenzivně učit, ale že to vzhledem k jejímu oboru nemá prioritu. S tím jsem souhlasil. Už jsem tu naznačoval, že Timi kupodivu nemá ráda humanitní předměty a jazyky.

No a teď to funguje takhle. Rozešlete svou UCAS přihlášku včetně předpovězeného skóre na vybraných 5 škol. Školy vám postupně odpovídají. Buď napíšou rovnou, že vás odmítají. Nebo vám dají tzv. podmíněnou nabídku. Nebo vás rovnou nepodmíněně vezmou, ale to je velmi vzácné.

Většina studentů dostane podmíněnou nabídku. Tzn. například „líbíte se nám, vezmeme vás, ale musíte v IB reálně dosáhnout aspoň 38 bodů, přičemž ze tří hlavních předmětů (higher level) musíte mít skóre nejméně 7-7-6. Když těchto čísel nedosáhnete, nabídka se ruší.“

Například Timinčin vysněný Imperial požadoval pro její obor 38 bodů. King’s College v Londýně chtěla 35 bodů. Jsou ale i školy, kterým stačí 30 nebo 28 bodů nebo i méně.

Spojené státy

Tak tady je to úplně jiné kafe. Každá z více než 2000 univerzit má vlastní přístup, vlastní filozofii a řekl bych i vlastní triky. Základní principy jsou ale následující:

  • Průměrné známky ze střední jsou velmi důležité
  • IB i zde velice pomáhá, protože IB předměty jsou vnímány jako vydatnější a můžou váš průměr zvýšit nad 100 %. Proto můžete mít GPA průměr třeba 4.1, i když nejlepší známka z předmětu je v Americe 4.0. Nad teoretické maximum vás vytáhne právě to IB. To byl přesně případ Timi. Osobně si myslím, že právě tohle nám nejvíc pomohlo.
  • SAT testy. Zaškrtávací testy, které absolvují milióny lidí po celém světě. Maximální skóre je 1600 (800 z angličtiny/verbálních dovedností a 800 z matematiky/logiky). Průměrné SAT skóre je 1028. Např. studenti přijatí na Princeton mívají mezi 1470 a 1560. MIT (podle mě nejlepší škola na světě) má typické rozpětí 1520-1570. Už zmiňovaná Boston University má 1370-1480. Ale třeba Arizona State University chce 1120, od zahraničních studentů pak 1180. A jde to i mnohem níž.
  • ALE! Je potřeba vědět, že od SAT testů se celkově ustupuje. Čím dál víc škol je tzv. test-optional, tedy že je na vás, jestli své výsledky předložíte nebo ne. Vyhodnotí vás na základě jiných kritérií. Školy v systému University of California (UCLA, Berkeley) jsou pak dokonce test-blind, tzn. k výsledkům SAT vůbec nepřihlíží.
  • Životní příběh, motivace, esej. Toto je šedá zóna a zahraniční studenti se toho právem obávají. Americkým školám ve skutečnosti až tolik nezáleží na tom, jestli jste jedničkáři nebo ne. Skóre z testů jim slouží jen jako úvodní filtr, jestli se mají vaší přihláškou vůbec zabývat. Tamní univerzity si sestavují campus jako jakési ideální město, kombinující lidi různých dovedností, barev a typů. Když máte přesvědčivý příběh („Ve 13 letech jsem založila neziskovku v Etiopii“), tak vás vezmou, i když nemáte nejlepší známky. Klíčové je nějak zaujmout, něčím vyčnívat. Nebýt jen typický všední jedničkář.
  • Sport. Ano, americké školy berou skvělé sportovce velmi ochotně, protože výsledky jejich týmů jsou pro ně mimořádně důležité a je to pro ně dobrý marketing. Toto byla a je cesta pro mnoho českých studentů. Nemusím říkat, že Timi tohle úplně nenáviděla, protože sama nesportuje a tento přístup urážel její představu o důležitosti akademického světa.
  • Rodinná historie. Rasa.

Poslední zmiňovaný bod je velké svinstvo, které nadělalo už mnoho zlé krve. Některé velmi prestižní školy (typicky Harvard) berou mizivé procento uchazečů – a z toho mizivého procenta tvoří velkou část borci, jejichž rodiče a prarodiče už na Harvardu studovali. Jsou to tzv. legacy students, dědiční studenti. V praxi tento systém udržuje u moci staré dobré patricijské rodiny ze severovýchodu USA. Samozřejmě k této staré gardě vezmou každý rok ještě pár mimoňů zvenčí, aby se neřeklo a aby to nevypadalo úplně blbě, ale dávkují si je po kapkách. Pro nás problém.

Rasa je pak kapitola sama pro sebe. Jistě jste slyšeli o tzv. afirmativní akci, která má pomáhat příslušníkům znevýhodněných menšin. Osobně tento přístup odmítám, protože myslím, že neférovost se nedá napravit další neférovostí. Jak k tomu např. moje dcera nebo syn přijdou, aby byli trestáni za to, že jsou bílí? Sami nikomu nic špatného neudělali. Na afirmativní akci doplácejí nejvíc Asiaté, protože jejich akademické výsledky jsou skvělé, ale kvótami jsou uměle sráženi dolů. Oči mi otevřel tento článek o tom, jak asijští Američané žalují Harvard za diskriminaci.

Z Harvardu totiž unikly interní dokumenty, které osvětlily, jak reálně fungoval jejich přijímací proces. Představte si, že jste člověk, který dosáhl určitého (vysokého) skóre X. Pokud jste asijský Američan, tak s tímto skóre máte 25% šanci na přijetí. Pokud jste bílý, tak s tím samým skóre máte šanci 35 %. Pokud jste Hispánec, vaše šance je 75 %, no a jako černoch máte pravděpodobnost 95 %. To je podle mě naprosto brutální diskriminace a jsem velmi rád, že Nejvyšší soud právě vloni afirmativní akci ve vyšším vzdělávání omezil. Mimochodem se to stalo právě následkem žalob na Harvard a Univerzitu Severní Karolíny.

Je nám jasné, že podobný systém jako Harvard používala většina škol, ale na Harvardu byly tyto čachry dotaženy k dokonalosti. Kvůli tomu a ještě kvůli několika dalším – řekněme politickým – důvodům nám byl v rodině Harvard vždy nesympatický a vždy jsme věděli, že ani nebudeme ztrácet čas tím, že by se tam Timi hlásila. Vývoj v nejposlednější době (obvinění z antisemitismu atd.) nás proto vůbec nepřekvapuje.

Přihlášky

S těmito znalostmi jsme tedy mohli přikročit k vytvoření seznamu škol, na které se Timi bude hlásit. Dopředu říkám, že tady jsme to trošku zblbli!

Jak jsem říkal, Timi měla predikované IB skóre 44 ze 45 možných. V jazykovém testu (TOEFL) měla 120 bodů ze 120 možných. Její studijní průměr byl perfektní. V psaní jejího personal statementu (osobní eseje) pro UCAS jí pomáhaly učitelky, které v tom mají praxi. Já jsem ho nečetl, ale učitelky říkaly, že to byl skvělý text. Vysvětloval její zapálení pro obor, což je prý ten nejlepší obsah. Učitelky byly toho mínění, že v Británii se Timi dostane, kam jen bude chtít. Toto všechno vzbudilo v naší rodině pocit, že Anglie je brnkačka. O Ameriku se pak ani nemusíme starat. To byl velký omyl a málem jsme na to doplatili.

Nakonec tedy Timi zvolila takto. Hlásila se na 11 škol, z toho 5 v UK a 6 v Americe.

Jak vidíte, byla to většinou pěkná jména. Z první dvacítky světových škol (podle žebříčku US News Global Universities Ranking) útočila Timi na osm. Na druhou stranu na spoustu výborných škol se nehlásila – připadalo nám to jako zbytečná námaha, když je Amerika stejně passé.

Normálně se doporučuje rozdělit si přihlášky takto:

  • 20 % dát na těžko dosažitelné školy snů (takové, které s vašimi čísly nejspíš nezískáte – reach schools)
  • 50 % na cílové, získatelné školy, jejichž podmínky zhruba odpovídají vašim možnostem (target schools)
  • 30 % dát na bezpečné volby, kde by vás měli určitě vzít (likely schools).

V Británii jsme pokládali ICL, UCL a Edinburgh za cílové, realisticky získatelné školy. King’s College a Manchester měla Timi jako pojistku. V Americe byly MIT, Berkeley a Columbia reach schools – velmi ambiciózní. Washington, UCLA a UC San Diego jsme vnímali jako získatelné target schools. Pojistky jsme v USA nedávali žádné – brali jsme to tak, že to není potřeba.

Přihlášky Timi odeslala v listopadu a prosinci 2022, poslední (na Columbii) posílala na Silvestra.

Výsledky

První škola (King’s) odpověděla 9. února, všechny ostatní školy napsaly v březnu, jen poslední UCL poslala výsledky v dubnu.

Emocionálně to byla docela horská dráha. Super bylo, že hned první dopis od King’s zněl ANO. Od té chvíle jsme měli jistotu, že alespoň jednu školu máme a že Timi nebude příští rok na křižovatkách mýt lidem čelní skla.

Pak poslala své ANO i University of Washington. To bylo taky hezké, protože tím jsme měli velmi solidní školu v Americe. V Seattlu je sice deštivo, ale jinak je to čisté a spořádané a velmi bohaté město a škola je prý na státní poměry neuvěřitelně dobrá.

Pak ovšem přišly špatné zprávy. Imperial, Timinčina vysněná škola, odpověděla NE. A rázem jsme byli vyléčeni z představy, že Anglii máme v kapse. A co horšího, NE přišlo i od druhé vysněné školy z Londýna, UCL.

Timi byla v slzách, to si dovedete představit. Plán Británie tím padnul. Na ty další britské školy se Timi tolik nechtělo. Sám jsem Británie vůbec neželel; bylo mi to strašně líto jen kvůli Timince. Je to vždycky bolest, když se vašemu dítěti zhroutí sen. Ale absolutně nic jsem jí nevyčítal. Byl jsem si naprosto jistý, že udělala všechno správně a ze všech svých sil. Čísla rozhodně na úspěch měla. Třeba se jim ten personal statement zas tolik nelíbil – nikdy nevíte a nikdy se to nedozvíte. Já jsem ho ani zpětně nechtěl číst a „kontrolovat“ – věřil jsem Timi. Vím, že píše skvěle. A i její učitelky ho moc chválily. Ale poučení je jasné – nikdy nespoléhejte na čísla a teoretické předpoklady ani na řeči expertů. Člověk nikdy neví. A cizinec kór ne.

K mé velké radosti pak pozitivně odpověděla University of California Los Angeles a ten samý den i UC San Diego. Tady jsou celkové výsledky. Z 11 škol dostala Timi 5 kladných odpovědí. V Berkeley ji dali na waiting list – tj. seznam náhradníků. Což je hezký úspěch; znamená to, že se dostala do druhé kohorty uchazečů. Ale obvykle z toho nic nebývá a nebylo ani v našem případě.

Řekl jsem Timi – buď hrdá. Buď šťastná. Kašli na ty školy, kde tě nechtějí. Je to jejich chyba – připravují se o výbornou studentku, která by pro ně byla jen a jen přínosem. Měj ráda ty školy, které tě chtějí. Podívej se na ně novýma očima a važ si jich. Protože je to vždycky úžasná věc, když ti někdo dá důvěru. Takových institucí (a lidí) se musíš držet celý život. K čemu je ti škola snů, která si tě neváží? To pro mě není žádná škola snů.

Z těch pěti milých škol byla pro celou rodinu vítězem UCLA – University of California Los Angeles. Řekl jsem Timi – buď vděčná, že máš šanci jít na UCLA. Abych ti řekl pravdu, já jsem ten anglický Imperial vlastně vůbec neznal. Mimo Británii o něm skoro nikdo neví. Ale trička s nápisem UCLA vidím celý život. UCLA je instituce. V Americe je neuvěřitelně respektovaná. Dlouho se konzistentně zlepšovala a teď je to naprostá vzdělávací velmoc. I vědecky je to bomba. 27 učitelů nebo absolventů na UCLA má Nobelovku. Od roku 2018 UCLA každý rok vyhrála titul nejlepší státní školy v USA. Co se sportu týče, tak taková zajímavost: UCLA měla zlatého olympijského medailistu na každé olympiádě od roku 1932. Škola má nádherný campus prakticky přímo v Hollywoodu, mezi Beverly Hills a Bel Air. Celý svět chce studovat na UCLA. Žádná škola na světě nedostává (a neodmítá) tolik přihlášek jako UCLA. Opravdu žádná univerzita na světě není tak populární. Vloni dostali 145 tisíc přihlášek, z toho 133 tisíc dostalo rovnou ne. Četl jsem recenze od studentů – UCLA dostala od všech pět hvězdiček. Lidi jsou tam šťastní. Je tam dobrá atmosféra, pozitivní nálada. Kalifornské slunce, nejlepší školní jídlo v celých USA (to píšou všichni) – bude se ti tam líbit.

A u toho zůstalo. Jeli jsme do Prahy, na americké ambasádě Timi dostala studentské vízum F-1 a byli jsme připraveni ji odstěhovat do Los Angeles.

Stěhování na školu

Školní rok začínal na konci září, ale už asi 2 týdny předtím musela Timi absolvovat orientační kurz. Jel jsem tam na ty dva týdny s ní, abych jí pomohl se přestěhovat. Na posledních pár dnů přijela i Bea s Manim – nemohli se uvolnit na delší dobu. Abych řekl pravdu, Timi nás tam nepotřebovala. Ty dvě hodiny stěhování na kolej by v pohodě zvládla i sama a možná by byla i radši :-). Ale tu cestu jsme potřebovali my rodiče – abychom ještě jednou obhlídli prostředí a abychom se uklidnili. A to se nám přesně podařilo.

Jedna věc je samozřejmě na UCLA pekelná – je to daleko. Z Kataru máme přímý let, ale ten trvá 16 hodin. Je to skoro 14 tisíc kilometrů.

Časový rozdíl proti Doze 11 hodin. O moc dál od rodiny už to holka fakt natáhnout nemohla.

Ve 4 zavazadlech jsme já a Timi vezli 95 kilo věcí. To zas není tak hrozné – na naši rodinu.

Musím ale přiznat, že Bea a Mani pak přivezli ještě další podobnou dávku materiálu. Některé nejmenované maminky v naší rodině totiž vychází z filozofie, že v místech jako Kalifornie není možné koupit věci běžné spotřeby – vše se musí přivézt s sebou. Je to jasné – jak by se v díře jako Los Angeles mohl sehnat třeba takový polštář?

Vítejte ve Spojených státech. Symbolický moment.

Pronajali jsme si přes AirBnB byt cca 400 metrů od brány univerzity, abychom měli strategickou základnu. Zůstal jsem v něm ale sám. Timi už od druhého dne chtěla bydlet na koleji.

To je výhled z balkónu do dvora. Myslel jsem, že voda už bude na rozdíl od Kataru pekelně studená a že tam v září nedokážu vlézt. Ale nakonec jsem plaval každý den.
Před naším domem, ulice vedoucí ke škole.

Řeknu vám, je to tam krásné. Samá kavárna a restaurace. V okruhu 100 metrů 3 supermarkety – velký Target, bio-organicko-hipsterský Trader Joe’s a můj oblíbený Ralph’s. Bylo mi jasné, že na podvýživu tady holka nezemře. A to ani nemluvím o 9 různých restauracích přímo na campusu. Ve skutečnosti Timi nemusí ze školního areálu ani vylézt. A i v okolí campusu všude čisto a pořádek. Cítili jsme se tu velmi bezpečně. V téhle části města si to přece jen hlídají.

Tady objíždím areál univerzity. Jsem na rohu campusu. Jak říkám, oblast je esteticky velmi dobře zvládnutá.

Přímo přede mnou vidíte modrou vlaječku UCLA. Vlevo je čtvrť Bel Air, kde bydlí hollywoodské hvězdy, vpravo jsou Beverly Hills, kde bydlí Andrea Zuckermanová a čeká na mě. No, Andrea vlastně v BH nebydlela, jen tam dojížděla do školy.

Školní rok ještě ani nezačal a už všude po campusu visí plakáty upozorňující na klíčové zápasy podzimu.

To jsou ty priority, říkám Timi. Ne nějaká bižule nebo chemie, ale hlavně porazit ty syčáky z Colorada a Arizona State! :-) Timi jen prskala. Ale ve skutečnosti si pak na jeden fotbal taky zašla. Člověka to prostě strhne. Univerzita si ale stěžuje, že na zápasy chodí v průměru jen 36 000 lidí – stadión je totiž moc daleko od campusu. No, na Spartičku nám chodí polovina, a to jsme divácky v nejlepším období naší historie.

Timi na schodišti uprostřed areálu školy. Je šťastná, kinklá nohama, už se tu rozkoukává a věří si.

Z profesionálního zájmu jsem koukal, jak škola na plakátech komunikuje. A je to pěkné. Mají to velmi konzistentní, čisté a po americku pozitivní. Třeba tady to jednoduché poselství: číslo 1. Jste jedničky. Nebo další typický nápis – Go, Bruins! Do toho, Medvědi! To je snad nejčastěji opakovaná věta v celém životě univerzity. Nesmějte se tomu, ono to působí. Amerika vždy inspiruje, jásá, zvedá náladu, fandí, vždycky věří v pozitivní zítřek. Tohle myšlení je jeden z důvodů, proč jsem chtěl děti za oceán dostat.

Když už jsme na tom schodišti. Tady je Timi z druhé strany. Všimněte si za ní robotického poslíčka vezoucího jídlo.
Plakát říká: „Tady doručují roboti…“
Ještě jeden pohled na Janssovy schody. Tady je hezky vidět centrální osa kampusu.

Vidíte ústřední zelené náměstí. Okolo něho je pak dohromady 163 budov, které tvoří areál školy. Celkově je to obdélník s obvodem 6 km – vím to, protože jsem kolem plotu každý večer běhal. Vzadu na konci cesty za Timi vidíte sportoviště a na kopci úplně vzadu nahoře pak baráky kolejí – tam studenti bydlí. Timi si samozřejmě stěžuje, že je to nahoru hrozný krpál.

Typická architektura starších budov UCLA. Budova vlevo je tzv. Royce Hall, což je školní divadlo a hudební sál.
Knihovna. Timi tam ráda chodí studovat.
Kerckhoff Hall. Sem studenti chodí do kavárny a do všelijakých klubů. Když se kouknete na tu zeleň před budovou, tak jsme si s Timi řekli, že ta pouštní estetika jižní Kalifornie je vlastně celkem podobná Kataru. I když LA je samozřejmě o kus studenější a zelenější než Doha.
Dodd Hall. Zde sídlí oddělení filozofie a historie umění.
A zde modernější část campusu. Fakulta strojírenství a užité vědy.
Na samém vjezdu do campusu je pak tahle velká UCLA nemocnice. Jak hrdě píšou: „Nejlepší v Kalifornii a v Los Angeles“. A „Na národní desce cti nejlepších nemocnic 34 let v řadě“. Takže na nedostatek lékařské péče tam Timi asi taky nezahyne.

Mimochodem, Timi má zdravotní pojištění, kterému se říká UC SHIP a které mají povinně všichni studenti. Můžete se z něj tedy vyvázat, pokud doložíte, že máte nějaké jiné, vlastní. Ale my jsme raději zůstali u UC SHIPu, protože je to prý velmi dobré pojištění. Pro zajímavost, stojí 2958 dolarů ročně. Vypadá to jako hodně, ale vlastně to není tak hrozné. V ČR je minimální zdravotní pojištění u VZP 2552 Kč měsíčně, což je 1318 USD ročně. Takže můžete říct, že české pojištění, které je vnímáno jako „zadarmo“, stojí asi 44 procent toho amerického, které je u vnímáno jako „šíleně drahé“. Zajímavá perspektiva, co?

Ještě pár fotek ze školy, jestli dovolíte. V areálu je ohromný obchod s UCLA suvenýry. Se značkou UCLA mají úplně všechno, na co si vzpomenete. My jsme si koupili tuhle sadu triček UCLA Táta, UCLA Máma a UCLA Bratr, což Timi samozřejmě pokládala za největší trapárnu. Ovšem sama má krásné UCLA oblečení, akorát mnohem decentnější než my.

Na naši obranu musím říct, že zejména asijské rodiny v těchto tričkách chodily po campusu běžně a potkali jsme dokonce i čínskou Hujerovic rodinu, kde měla starší paní tričko UCLA Babička.

Tahle věc je tak typicky americká, že vám ji musím ukázat. Uprostřed školy je i krásně upravený Dvůr dárců. Sem univerzita vypisuje jména štědrých sponzorů. Jako prvního tu vidíte Davida Geffena. To je hollywoodský magnát, který se Stevenem Spielbergem založil DreamWorks SKG (určitě znáte jejich logo z mnoha filmů).

Práce se sponzory je samozřejmě v Americe příkladná. I my občas dostaneme email, abychom přispěli na nebohé studenty biomedicíny. Bea už jim taky něco poslala. Ale na vytlačení pana Geffena z první plakety to asi nebylo – teda doufám.

Ještě k těm sponzorům. Dětskou část nemocnice sponzoruje výrobce hraček Mattel, takže ústav se jmenuje UCLA Mattel Dětská nemocnice. To mi přijde dobré. A celá nemocnice nese jméno Ronalda Reagana – s tím souhlasím naprosto!

Když jsme u těch peněz, UCLA má roční rozpočet 10.896 miliard dolarů (2022, zdroj). Tj. asi 252.3 miliardy korun. Přitom se stará o 47 519 studentů (bakalářských i postgraduálních). Pro srovnání, Univerzita Karlova hospodařila v témže roce s 13.7 miliardami korun (zdroj), přičemž měla trošku víc studujících – 51 727. UCLA má tedy na jednoho studenta přesně 20x více peněz než Univerzita Karlova. Při tomto pohledu je div, že UK vůbec funguje tak dobře, jak funguje.

Zde již stoupáme do onoho kopce, který vede k ubytovnám studentů. Zaujal mě náklaďáček vlevo – UCLA Catering, tedy UCLA Jídelní služby. Škola má fakt všechno vlastní.

Mimochodem, jídlo je velká chlouba UCLA. V areálu campusu je celkem 9 restaurací či jídelen a studenti můžou jíst v kterékoli z nich, jak je napadne. Někde se servíruje asijská kuchyně, jinde italská, jinde zase burgery. Studenti na univerzitních serverech napříč Amerikou se shodují, že UCLA má nejlepší jídlo ze všech vysokých škol v USA. Kvalita je úplně stejná jako v dobré restauraci. Timi má asi 3-4 místa, která miluje (tady je nejlepší pizza, tady zase nejlepší donuty) a 1-2 místa, která ráda nemá. Její meal plan, tedy předplacené jídlo, zahrnuje 19 jídel týdně. To je největší meal plan, který se dal koupit. 19 jídel týdně znamená, že do ideálních 21 (7 x 3) dvě jídla chybí. Je to tak prý proto, že zejména o víkendu studenti nějaká jídla vynechávají, protože si udělají výlet mimo campus nebo tak. Takže Timi si dvakrát týdně něco koupí extra.

Tady bydlí vyšší ročníky. Mají to hezké. Vpravo za těmi stromy je krásný výhled na atletický stadión.
A to už je Timinčina kolej. Bydlí na šestém patře.
I bratr přijel pomoci se stěhováním. Ptali jsme se Maniho, jestli opravdu chce na otočku do LA. Je to nepříjemná cesta a člověk se z toho dlouho sbírá. Ale on povídá: „Je to přece moje sestra.“ A to se mi líbilo. Ale měl kvůli tomu časovému posunu dost. Provokativně si vzal tričko svého oblíbeného basketbalové klubu Phoenix Suns.

Bydlení bych řekl je ta nejhorší věc na celé UCLA. V prvním ročníku vás dají na troják, tj. spíte na pokoji se dvěma dalšími studenty a společně taky sdílíte koupelnu a záchod. Timi nebyla na takový nedostatek soukromí zvyklá a dost jsem se bál, jak to vezme. A taky se z toho zrodil největší (nebo dosud jediný) problém, co Timi na škole prožívá. Nemá se ráda s jednou spolubydlící. Je to prý otravná holka, která chodí hodně pařit, pak si nařizuje budíka na pátou ráno, aby se učila, ale neprobudí ji to – probudí to jen Timi. Timi si na ni dokonce šla stěžovat a žádala vyměnu, ale já jsem jí řekl, ať radši brzdí a nedělá vlny. Obě její spolubydlící jsou rodilé Američanky, ta nepříjemná je dokonce přímo z LA asi 30 minut od areálu univerzity, takže často odjíždí domů, za což je Timi ráda. Když se Timi šla podívat na burzu výměn pokojů (protože takové neshody mají na leckteré cimře), tak zjistila, že většina těch dalších případů je ještě mnohem nepříjemnější a že by si výměnou nepomohla. Příští rok to už ale bude lepší – to už bude na dvojáku a sestěhují se spolu s jednou dobrou kamarádku, kterou si mezitím našla. Obě už to mají zadané do systému.

Bydlení na koleji je tedy překvapivě skromné. Zvlášť ve srovnání s tím, jak všechno ostatní na škole vypadá velkoryse a hezky. Na druhou stranu je velká výhoda, že UCLA garantuje, že každý dostane místo na kolejích po celé 4 roky. To dělá málokterá škola. Napříklady ty londýnské školy garantovaly jen první rok. Pak už jste odkázáni sami na sebe – a hledat si bydlení na komerčním trhu v Londýně není laciný špás. Většinou to studenti řeší tak, že se jich celá skupina sestěhuje k sobě do jednoho bytu, z čehož pak vznikají sitcomy jako Přátelé.

Na jednu stranu je mi Timi s tím bydlením líto, na druhou stranu si říkám, že dcera tuhle tvrdou zkušenost taky potřebuje. Musí si zvyknout, že život není pořád jako v bavlnce. A jsem rád, že škola takhle přistupuje ke každému stejně, ať jste student z ciziny nebo dítě nějakých bambilionářů z Beverly Hills. První rok je bydlení na kolejích přímo povinné, od dalšího roku se pak studenti můžou stěhovat do bytů kolem školy.

A ještě jednu věc byste mohli vidět. Asi jste slyšeli o fenoménu tzv. řeckých bratrstev (a sesterstev) na amerických univerzitách. To jsou takové ty kluby s názvy jako Kappa Delta, které možná znáte z filmů. Více méně se jedná o takové chlastací bandy, jak jsem vyrozuměl od Timi. Tyto kluby mají pronajaté domy hned za zdí areálu – tedy ne přímo ve škole, ale doslova přes ulici od ní. A to už je ve čtvrti Beverly Hills. Toto je dům Kappa Delta.
A toto je klubový dům Gamma Fí Beta. Též v Beverly Hills. Bídou asi tyto organizace netrpí.

Nikdy jsem fenomén těchto řeckopísmenných klubů nepochopil a nechápu ho vlastně ani dnes. Timi se o to zajímala, protože jí samozřejmě taky přesvědčovali ke vstupu. Ale zaujala k tomu krajně negativní postoj. Jsou to prý především party kluby pro děti z amerických vyšších vrstev – Timi říká, že už zdálky pozná holku, která je „sorority material“, tedy typická členka takového sesterstva. Právě ta její neoblíbená spolubydlící do jednoho takového sesterstva patří. Ty fotky výše jsem pořídil, když jsem okolo těch klubů běhal, což jsem dělal každé odpoledne. A z jednoho toho dívčího klubu se celou dobu neslo opakované unisono skandování, ba přímo zvířecí řvaní – už když jsem to slyšel, tak jsem cítil, že to by pro Timi nebylo. Holt každý je jiný.

Když jsem tu zmínil ty Beverly Hills. Hodně jsem je za těch pár dní proběhal. Je to tam samý prudký kopeček – ne náhodou se to jmenuje Hills.

Ale proč to tady píšu. Hodně jsem při běhání v BH přemýšlel, proč je ta čtvrť tak hezká. Domy tam ani nejsou nijak obrovské, nebo rozhodně ne na americké poměry. Ani pozemky nebývají zrovna rozlehlé. Rozestupy mezi domy jsou často minimální, což se často kritizuje u našich satelitů. Ale tady to vůbec není problém. Celá čtvrť vypadá tisíckrát líp než naše nejhezčí středočeské satelity. Klíč je v úpravě venkovních a společných prostor, která je fakt nádherná. Domy obvykle nemají žádný plot, nebo maximálně jen zelený lem. Ale mívají krásné předzahrádky a všude bohatou a perfektně upravenou zeleň. To vytváří široký a příjemný společný prostor pro každého, kdo se pohybuje po ulici.

Ještě jeden typický BH dům. Tenhle je trošku větší, ale ani to není žádný palác – to kolem Prahy nejdete spoustu větších monster. Rozdíl je opět v tom, že dům je otevřený vnějšímu světu. Není kolem něj žádný dvoumetrový betonový plot. A to dělá hodně.

A ještě jedno pozorování – před domy v Beverly Hills stojí překvapivě normální auta. Ano, párkrát uvidíte klasické Porsche ze 70. či 80. let. Ale jinak je to samá Kia, Honda, Toyota, Tesla nebo maximálně BMW 5. Přitom ty domy jsou opravdu drahé a jejich obyvatelé mají peníze. Ale už nemají tu potřebu se předvádět. Líbilo se mi to.

Jak se Timi na škole cítí

Timi je zatím na škole moc spokojená. Cítím, že to myslí upřímně. Na Vánoce přijela domů a byla nadšená. Vím, že se jí Mani ptal, jestli tedy může Ameriku k životu doporučit, a ona řekla, že rozhodně ano. LA jí svou atmosférou vyhovuje.

Timi se taky vrátila hodně jiná. Už je z ní mladá žena. A mluví úplně americky. Ještě víc, než předtím. Říkala, že ji lidé pokládají za běžnou, rodilou Američanku. Zní jim dobře. Za to jsem rád. Jediná nesnáz je ta spolubydlící na koleji. Ale to pro Timi není zas až taková hrůza – má jinak široký okruh kamarádů a kamarádek a taky je hodně soustředěná na samotné studium.

Škola zabírá překvapivě hodně času. Sice má v prváku jen asi 4 předměty, ale mají moc domácích úkolů a všelijakého psaní. Časově je to tedy dost vyčerpávající. Rozhodně to není tak, že by ve všední dny člověk jezdil na kole do Santa Moniky na pláž. Ale Timi je ambiciózní a bere to statečně. Pořád se taky hlásí na všelijaké stáže a možnosti výzkumu – i když ví, že v prváku je ještě moc brzo a ještě nemá šanci být vybraná. Ale chce ukázat zájem. Až přijde o rok či dva později, profesor si ji už bude pamatovat. Líbí se mi její přístup.

Říkal jsem Timi, ať si užívá života a svobody v USA, ať má na ty roky v Kalifornii krásné vzpomínky. Jen ať se snaží mít skvělý studijní průměr, to ať bere jakou svou práci, jako svůj úkol. Dobrý průměr jí otevře dveře ke kvalitnímu postgraduálnímu studiu (což bude jako vědkyně potřebovat) a vůbec všude. Timi to chápe a plní to.

Tuhle mi Bea říkala, že Timi prý projevila zájem o zahraniční studium. Skoro jsem až vyprskl. Jak zahraniční, říkám. Je to česko-maďarská holka, která vyrostla v Kataru a z něj šla studovat do Kalifornie. To není dost zahraniční? O čem teď uvažuje, o Marsu?

Ale ne, řekla mi Bea. Škola jim prý nabídla možnost strávit v létě dva měsíce na jazykovém kurzu na Ósacké univerzitě v Japonsku. Timi by to moc chtěla. Ósaka je její oblíbené město. Je fakt, že tam vloni jela, když se vydala jako 18letá na svou první samostatnou velkou cestu. Japonsko měla vždycky ráda a léta se už doma učí jazyk. Její sen je v Japonsku pár let žít a pracovat v nějaké laboratoři. Začít jazykovým kurzem je asi chytré. A navíc by jí za ten kurz v Ósace normálně započetli kredity na UCLA, čímž by splnila jazykovou povinnost. Radši to prý udělá přes japonštinu než přes španělštinu. OK, držím palce, ať jí ten kurz přiklepnou.

Říkal jsem si, že když jí ten kurz dají, tak udělá hezkou cestu kolem světa. Po Novém roce letěla z Dohy do LA – samozřejmě na západ. Když pojede v létě z LA rovnou do Tokia (opět na západ) a z Tokia pak nám domů do Dohy (na západ), tak obletí svět s pouhými dvěma mezipřistáními. Nikdo nám nemůže vyčítat, že by holka v mládí nevytáhla paty z okresu!

Timi taky v polovině roku změnila své hlavní zaměření (major). A to na Mikrobiologii, imunologii a buněčnou genetiku. Zní mi to skoro stejně jako její původní major, ale rozdíly tam prý jsou. Ten nový je víc vědecký, kdežto v tom původní majoru se většina studentů chtěla stát doktory. S novým majorem se snad Timi snáz dostane na vědecké stáže – vlastně jsou tam přímo povinné. Takže se nakonec prokázalo, jak je dobré, že americké školy jsou takové pružné. Že v prvním roce se teprve rozkoukáváte a můžete změnit své zaměření podle toho, co vám opravdu sedne. Jako minor (vedlejší zaměření) si Timi chce vzít bioinformatiku, tj. kombinaci s počítači. To pokládám za velmi chytré z hlediska budoucí zaměstnatelnosti. Holka má rozum!

Jako rodič taky musím říct, že se mi od začátku líbí, jak s námi UCLA komunikuje. Cítíme ze školy opravdový zájem. Jako rodiče dostáváme vlastní pravidelný newsletter, odlišný od studentů. O všem víme dopředu. Skoro až moc – nestíhám ty emaily číst. Vím, že v říjnu jsme byli pozvaní (jako všichni ostatní) na Rodičovský víkend. Rodiny mohly přijet na univerzitu, podívat se, jak jejich ratolesti prosperují, zajít společně na fotbal proti Coloradu. Přesně jak jsem psal, americké školy jsou fakt dobré ve vytváření komunity. A zvou k tomu celou rodinu.

Kolik studium stojí

Nemůžu bohužel říct, že by celá tahle legrace byla zadarmo. Napíšu to otevřeně, protože by se stejně víc lidí ptalo a navíc je to veřejně dohledatelná informace.

Samotné škole platíme za první rok (2023-2024) následující částky. Platí se to ve třech splátkách. První byla v srpnu, další třetina v prosinci a poslední bude někdy na jaře.

PoložkaUSDCZK
Školné47,0521,091,860
Ubytování a jídlo17,148397,926
Zdravotní pojištění2,95868,642
Učebnice a další materiál1,57436,525
CELKEM68,7321,594,954

K tomu musíte přidat nějakou tu osobní útratu, telefon (předplacenka od Verizonu s nejvíc daty, co dávají), dopravu a další drobnosti. I když tady musím Timi pochválit, drží se pěkně zpátky a je disciplinovaná. Celkem bych řekl, že reálné náklady na rok studia jsou 2 milióny korun. A to je UCLA ještě spíš levná škola, protože je státní. Na privátní škole jako Columbia by školné bylo ještě o 20,000 dolarů vyšší a bydlení v NYC by taky vyšlo dráž.

Timi bude potřebovat nejméně 6 takových roků (bakalář a graduate school), to samé se pak dá očekávat i u Maniho. Z toho si sami snadno spočítáte, že jsem asi magor velmi oddaný věci vzdělání svých dětí. Nejspíš vás napadne pár jiných věcí, které by se za ty peníze daly koupit.

Ale my s Beou jsme se rozhodli takto a nelitovali jsme ani na sekundu. Já už ve svém věku chápu, že v materiálních věcech a penězích žádná radost není. Něco si koupíte, druhý den cítíte prázdnotu – věci vám nic nedávají. Mnohem důležitější jsou zážitky a kvalita života, kvalita prožitého času. A co můžu dát dětem víc než roky na inspirující škole, na zajímavém místě? Možná to budou nejkrásnější roky jejich života; v každém případě je to změní a dotvoří jako osobnosti. Pro nás má tohle prioritu.

Když o tom tak přemýšlím, jsem vlastně dost nudný rodinný typ. A jsem s tím v pohodě. Vždycky se mi líbil přístup, který předváděl terminátor T-800 v mých oblíbených filmech s Arnoldem Schwarzeneggerem. Máš misi – úkol – a ten plníš za každou cenu. Moje primární mise je postarat se o rodinu a vyslat děti dobře do světa. Jdu za tímto primárním cílem a neznám váhání či výčitky. Dokud dýchám, budu primární misi plnit. Tento strojový přístup mi pomáhá zachovat duševní klid v tomto bláznivém světě, který by mě jinak znervózňoval přemírou voleb, možností a pokušení. Nevím, jestli je zřejmé, jak to myslím. Až primární cíl naplním, budu moci řešit sekundární cíle včetně nějakých těch radůstek. Ale teď to není důležité.

EDIT: Lidi se mě někdy ptají na stipendium. Ano, stipendia pro cizince existují, i když ne na státních školách jako UCLA. Některé soukromé školy se prsí tím, že když jste dobří (často sportovci) a stipendium potřebujete, tak oni vám náklady dorovnají. Je to možné, stává se to. V našem případě ale tato možnost nebyla. Lidé u nás často zapomínají, že jakékoli stipendium dostanete jen a pouze, když ho potřebujete. Univerzity se podrobně ptají na vaše majetkové poměry a příjmy a samozřejmě nedají ani dolar někomu, kdo si tu školu může zaplatit sám. To byl náš případ a rozhodně jsem o tom nechtěl v přihlášce lhát, protože to by byla obrovská chyba. Proto jsme všude rovnou vyplňovali, že o finanční pomoc nebudeme žádat. Nemáme proto v tomto směru žádné zkušenosti.

Závěr a tipy

Jaké jsou naše pocity teď, když Timi kroutí svůj první rok na americké škole?

  • Studovat v cizině je podle nás dobré, pokud můžete, jděte do toho
  • S přípravou na přijímací řízení je dobré začít aspoň dva roky před nástupem na školu
  • IB je super
  • Nespoléhejte na čísla z testů. Nikdy si nemyslete, že máte tu a tu školu v kapse.
  • Celé přijímačky jsou dost loterie, zvlášť na dobrých školách
  • Příště bychom podali víc přihlášek. Všech 5 v Británii, samozřejmě, a klidně 20 v Americe.
  • Nebojte hlásit se na prestižní školy. Nikdy nevíte, komu se zrovna vaše dítě bude hodit do skladby campusu. Klidně se může stát, že vás horší škola odmítne a lepší řekne ano.
  • Neberte si osobně, když vás spousta škol odmítne. Je to normální.
  • Na stipendia raději moc nespoléhejte. Jen minimum škol opravdu dává peníze cizincům. V ČR je pár miliardářů, kteří studentům na cizinu přispívají, ale jde o pár (desítek) lidí ročně.
  • Spíš se třeba podívejte po EU, kde máme jako Češi školné zdarma. Náklady na život už nebývají o tolik vyšší než v ČR.
Ještě bych chtěl říct, že jsem si v LA půjčil kolo a hodně jsem tam jezdil. Dvakrát jsem například vystoupal na Mt. Wilson (1741 m. n. m.) Bylo to krásné.
Líbilo se mi tam moc, to je jasné. V LA jsou samozřejmě i drsné oblasti (Skid Row), ale hlavně je tam velké množství fakt pěkných čtvrtí. Uvědomíte si, že je důvod, proč tam bydlí všelijací ti Leo DiCapriové a tak. Nemá to tam Timi zlé.
Což mi připomíná, že zrovna Leo DiCaprio je taky absolvent UCLA. Tak třeba přijde dát rozlučkovou řeč, až bude Timi v roce 2027 končit… :-)

Tak to je vše, přátelé. Snad to bude někomu užitečné. Ať se vám i vašim školákům daří! A samozřejmě ať se daří Timince s tou její bižulí!

19 komentářů

  1. Milý pane Jaroši,
    díky za článek. Procházíme (a pravděpodobně i budeme v příštím školním roce) si něčím podobným. Syn odbakalářoval na FAMU, obor režie. Zklamán vším nechtěl pokračovat v MgA studiu v Čechách. Po nočním telefonátu kamaráda z LA ať neblbne, podá si přihlášku na filmové školy v Americe, že právě někdo z těch pár miliardářů kteří posílají nadané děti ven je jeho kámoš.
    Syn nadaný je. I ta rodiná historii možná je. Je 4 v řadě, který se zabývá uměním. Naštěstí už je to film. Výtvarníků bylo dost. Pár úspěchů má za sebou, byl v 30 pod 30 ve Forbsu, vyhrál studentský festival v LA, jeho kraťas se promítal v Cannes.
    Podal si přihlášku na Tisch Scholl od the Arts v New Yorku. Přípravě věnoval myslím tak 3 týdny, psal eseje, dělal jazykové zkoušky, poslal své filmy. Říkali jsme si, spíš to nevyjde, příští rok se tomu pověnujeme víc, dáme víc přihlášek a právě víc do LA. No a světě div se, přišel mail, že postupuje do závěrečného kola. Že už jen pohovor, buďto osobně, nebo přes Zoom. Tučně psalo, že ti studenti, kteří budou hovořit přes Zoom, nebudou nikterak znevýhodnění. I kdyby to měly být mé poslední peníze, letenku bych koupila. Syn ale vybral možnost zoomu. Celkově prý to zapadá do osobního příběhu nadaného chlapce z chudé rodiny :)
    1.3. tedy bude hovořit… Dám mu přečíst Váš článek , aby si ještě srovnal a utřídil myšlenky.
    Takže ještě jednou díky za podnět. Zdravíme Vaší rodinu,
    Tereza a Jan Karel Pavlíkovi

  2. Pěkně napsáno. Timi má opravdu velké štěstí, že má tátu jako jste vy (a jistě i mámu)! Přeji hodně štěstí.

  3. Skvělé. Držím palce ať se dál daří. A rád si přečtu takový článek, jak se něco povedlo. Člověka to nabije optimismem.

  4. „před domy v Beverly Hills stojí překvapivě normální auta“

    To je asi docela logický, když má někdo nějakou specialitu typu Ferrari (což bude v BH běžné), nebude ji parkovat před domem na ulici, ale v garáži..
    A podle mě ti opravdu bohatí bydlí spíš v „gated komunitách“ (v US běžná věc – celé ulice a čtvrti, které jsou hlídané ostrahou a kam se dostanete jen pokud tam bydlíte).

    • Mohly by se setkat! Zrovna nám Timi říkala, že jí napsal nějaký český kluk, který je v druháku na Computer Science. Byl by to zatím první Čech, co tam potkala.

  5. Výborný článek. Vše je tak skvěle popsané, že jsem se kolikrát přistihla, jak „courám kampusem s vámi“ a „jak půjdu dneska na burger a zítra na pizzu do jedné z těch restaurací“. Přeji Timi, aby ji škola naplňovala a dala jí vše, co si představuje a co potřebuje. A Ósaka musí vyjít!

  6. Hezky se čtete, optimisticky…souhlasím, že člověk toho může vlastně nejvíc ovlivnit svým chováním, potažmo vy-chováním dětí a poskytnutím dobrého vzdělání. Mám děti 6 a 4 a do první třídy jsme nakonec zvolili PORG. Přestože je to trochu na hraně a asi se v lecčems uskromníme, ale máme stipendium tak to jde :) mějte se fajn!

  7. Moc jsem se pobavila a hltala jsem každé slovo! Na dnešní rodinné psychoterapii jsem pak uvedla do praxe nový výraz…starý muž něco chrochtá:-).

  8. Všechno, co jsem kdy potřeboval vědět, jsem se naučil v knihovně…
    Jestli ta Vaše kniha bude bestseller, tak Vás budou velebit (nebo proklínat) všichni knihovníci, jak se jim do budov nahrnou lidi :)

    V té souvislosti mne ale napadlo, že zrovna obor Vaší Timi asi nějaký ten papír potřebovat bude. Přecejen marketing je víc o té „inteligenci v hubě“ a znalosti cílové skupiny. Biomedical sciences budou víc exaktní, ne? (To neberte jako urážku, o mne by si Timi ani kolo neopřela, jsem absolventka FF :D.)

    Jinak díky jako obvykle za pěkný text, vtipný a čtivý. Je zajímavé si přečíst, jak fungují přijímací kritéria v US. A to má Amerika pověst země, která je plná příležitostí pro každého. Očividně to ten bílý heterosexuální muž nemá v US tak těžké, jak říkal bývalý prezident US.

    Ad to pojištění. České pojištění „zadarmo“ je povinné. Jak je to vlastně ve Státech? Navíc, jak správně píšete – je to minimální částka. Vlastně by mne zajímalo, co ve Státech za to pojištění (těch 2958 dolarů ročně) dostanete? Např. při hospitalizaci (jídlo, typ pokoje) nebo např. preventivní programy. Např. screeningy na rakovinu prsu, prostaty apod. jsou hrazeny z pojištění až pro lidi kapku starší. Člověk čtyřicátník si to platí sám.

    Timi přeju hodně úspěchů a pevné nervy než se příští rok sestěhují s tou kamarádkou. Vlastně mne to překvapilo, že všichni musí bydlet v prváku v campusu. I když to má logiku – budují tým ;). Vysoká škola jsou opravdu velmi formující a jedinečné roky života. Má určitě smysl dát dětem možnost je zažít.

    Díky a těším se na pokračování (jestli teda bude Timi souhlasit, že jí takto lezeme do života).
    Veronika

  9. Moc děkuji za skvělý článek! Já mám sice „jen“ 13ti letou dceru, ale už dnes má vysněnou Cambridge :-) Článek si přečetla jedním dechem a jistojistě jí to utřídí i nějaké myšlenky :-) Pro mě je to absolutní labyrint, o to užitečnější jsou pro mě Vaše informace a zamyšlení! Moc za ně díky, za Vaši otevřenost, upřímnost a jistý nadhled. Timi (a vlastně Vám všem) moc držíme palce, ať se daří a plní se sny jeden za druhým! I když mi je jasné, že to je zejména její píle, disciplína a odhodlání, které k jejich splnění povedou. Krásné dny!

  10. Krásný! 🖤 Hodně jsem se u čtení zasmála, to je jasný, a dojala. Fest. Rok jsem byla na stipendiu na jednom milém campusu na středozápadě, Earlham College, a při čtení jsem samozřejmě byla hned o 18 let zpátky, díky za to!;)
    Právě to campusové pojetí mi učarovalo a tolik chybělo v ČR, být součástí školy, bez návratu domů na víkendy jako v ČR, jejich pravidelný homecoming všech absolventů.. Studium na vejšce na campusu se prostě do člověka otiskne tak nějsk hloubějc. Kdybych vyjela studovat dřív než v posledním ročníku magisterského, určitě bych hledala cesty jak zůstat!
    Díky moc za takhle detailní článek, ukládám až bude aktuálnější pro nás a brzo ho synovi omylem podšoupnu, při nějaké příležitosti, ať ten plamínek zažehnu hezky zamlada! (Je mu 10:)
    A teď jdu ten svůj startup pořádně rozjet, bych na ty možnosti vydělala!😃
    Ať se Timi má skvěle a těším se na další články!:)

  11. Luxusní počtení, díky moc. Zábavné, informativní a pro ty, které to čeká, k nezaplacení. Jen mi řekněte – jak dopadlo IB? Na odhadovaných 44 bodů?
    Ať se tam mladé líbí a jde si za svým snem. Je krásné vidět takové mladé cílovědomé „děti“.

    Vy si jako otec můžete gratulovat hned 2x. Nejen k dětem, ale i k tomu, že jste měl šanci dát dohromady ty zdroje a jejich sny jim umožnit.

  12. Fajn článek, jen se mi nelíbí, že zatracujete Harvard. Manžel tam studoval Business School, já tam s ním byla a narodil se mi tam syn, který tam chce jít teď . Harvard je super prostředí, můžu jen doporučit.

  13. Moc zajimavy clanek, diky za nej. At se Timi dari! V US jsem mela dve spoluzacky/kamaradky (sportovni stipendium – v jednom pripade golf, v druhem plavani). Par mych spoluzaku zamirilo do UK… Ja sama zvolila Dansko. A nelituji, bylo to super. Ted jsem pracovne v Bruselu. ;)

  14. Drzim palce Timi! Dekuji za vsechny podnety, mame dceru na PBIS a kdyz dcera bude chtit a vse dobre dopadne, za par let budeme resit podobne situace.

Přidat komentář

Váš komentář
Jméno