Články označené štítkem svatba

Svatba v Kérale

Zajeli jsme na víkend do jižní Indie – Bea má totiž řidiče, moc sympatického a inteligentního chlapíka jménem Unais, no a tenhle Unais se včera ženil a pozval nás na svou svatbu v domovském státě Kérala. Zároveň to shodou okolností bylo na den přesně 16 let od naší vlastní svatby, a tak jsme si řekli, pojedeme a zkusíme najít 10 rozdílů.
Číst dál »

Jak jsem potkal Rusy – na svatbě

Lidi! Když tu dnes všichni píšou o těch Rusech, místy až Rusácích! Dovolte, abych vám vyprávěl malý příběh z naší svatby, který se jich taky dotýká.
Číst dál »

Svatba v Rumunsku

V říjnu jsme skočili na tři dny do Rumunska, neboť Beina nejoblíbenější sestřenice Bori se vdávala a my jsme jí to museli odsvědčit.
Číst dál »

Arabská svatba

Náš vrchní ředitel (ten s velbloudí farmou) ženil syna a nedal jinak, než že taky musíme přijít. Byla to moje první arabská svatba – a kupodivu to vůbec nebylo špatný!
Číst dál »

Svatba a la turca

Včera se mi poprvé poštěstilo dostat se na pravou tureckou svatbu. Ženil se můj kolega Can (čti Džan), který je v civilu specialistou na retailovou komunikaci. Zlatej kluk. Svatbu měli státní, takže jsme do žádné mešity nešli. Škoda, bylo by mě to zajímalo. Ale i tak to bylo super. Díky své maďarské manželce jsem na hlučné svatby zvyklý, ale tohle samozřejmě překonalo všechna moje očekávání. Bylo tam tak 200-300 lidí (malá městská svatba, na vesnici by prý hostů bylo mnohem víc) a všichni si se mnou strašně chtěli povídat. Mluvili jen turecky, ale zato hodně plynně. Po obřadu si všichni stoupli do řady a jali se gratulovat šťastnému páru. Každý přitom navlékl nevěstě jeden zlatý náramek jako dárek. Tak se v Turecku tradičně předává bohatství – v podobě zlatých kroužků na ruce a na nohy. Vypadá to asi tak:

Na ženicha se zase připichují stodolarové (a padesátilirové) bankovky:

Holt jiná země, jiný mrav. Ale byl to prima zážitek a mí turečtí přátelé opět osvědčili svou fenomenální pohostinnost.

Na svatbě v Ravensburgu

Na svatbě v Ravensburgu. Když jsme odcházeli z oslavy, byla už tma jako v pytli, ale jedno zahradní světlo Timinu osvítilo. Zkusil jsem to rychle vyfotit a jsem docela rád, že to černé pozadí vyšlo. Jinak s Timinkou už je hezká řeč, pípá jako ptáček v obou jazycích. Jen výjimečně se jí připlete maďarské slovíčko do češtiny, většinou to rozděluje fakt dobře.

Timi - šerosvit

Další fotky ze svatby:

Jaroslav Seifert: Ruce Venušiny

Svatební cesta

„Kdyby nebylo těch pošetilých polibků,
nejezdili bychom na cesty svatební.
Kdyby však nebylo svatebních cest,
k čemu by potom byly Wagon lits?

Nádražních zvonků věčný strach,
ach Wagon lits, vagony svatební.
To štěstí manželské je jako křehké sklo,
medový měsíc se naklání.

Má drahá, vidíš v oknech hory Alp,
otevřme okno vůním dokořán,
hle, cukr sněženek, lilií vláčný sníh,
za Wagon lits je Wagon restaurant.

Ach, Wagons restaurants, vagony svatební,
být věčně jejich hostem a pak snít
nad křehkým příborem o štěstí v manželství!
Pozor sklo! Poor neklopit!

A ještě jeden den a ještě jednu noc,
dvě krásné noci a dva krásné dny.
Kde je můj jízdní řád, ta kniha básnická,
ó, jak jsou krásné moje vagony!

Ó Wagons restaurants a Wagons lits,
ó cesta svatební!“ (89)

Mezi řádky

„Milión sto tisíc milostných psaní
svobodných dívek a vdaných paní
– včera jsem napsal o půlnoci
miliónté stétisící první
a bylo mi jak po nemoci.

Na kávovou lžičku třikrát denně
lék užíval jsem umíněně,
láska však, zdá se,
je smrt v krásné masce.

Milión dvakrát sto tisíc básní,
to se lidé utěšují, když blázní,
napsal jsem dneska
milióntou dvakrát stotisící první
a není hezká.

Kdybych tě viděl nahou na dně vany
s koleny v těsném semknutí,
tvé tělo by se podobalo psaní
uprostřed s černou pečetí.

Milión třikrát sto tisíc telegramů,
celou noc plakal jsem na otomanu,
srdíčka zvonků na telegrafním drátu,
vlaštovky štěbetají do aparátu
a chystají se do Itálie.

Milióntý třikrát stotisící první telegram:
Usměj se na mě, umírám!“ (101)

Jaroslav Seifert: Nejkrásnější bývá šílená

Počitadlo

„Tvůj prs
je jako jablko z Austrálie
Tvé prsy
jsou jako dvě jablka z Austrálie
Jak mám rád toto počitadlo lásky!“ (20)

Píseň o malých dívkách

„Co je krásnějšího na zemi
než malé dívky.
Už když se narodí, voní jak jablko
polité medem a mlékem.

A to jsou maličké, tak do tří let,
pak jejich pokožka zezlátne
a neznatelný stín
počíná kreslit jejich nevinnost.

Usmívají se, dosud bezelstně;
a vlna, která prolne tělem,
zastaví se pak na svých vrcholcích
a už se nepohne.

Od té chvíle se již červenají,
ale při dětských hrách
panenky jejich si ještě hrají s nimi
a nutí je přivírat oči.

To už však jejich pleť
počíná vonět jako rozdrcený list
sladkého javoru. A když se ohlédnou,
rozbuší se jim srdce.“ (74)

Svatební píseň

„Kytice, závoj a slzy,
i štěstí rozplakává,
jak je to hezké,
když se někdo vdává.

Noc plná vášní
až do kuropění,
jak je to hezké,
když se někdo žení.

Kytice zvadla
a opadává,
jak je to smutné,
když se někdo vdává.

Vějíř se zavřel,
hořkne políbení,
jak je to smutné,
když se někdo žení.“ (110)

Toužil jsem po cizích městech

„Toužil jsem po cizích městech
v neznámých barevných krajích
i na pokraji pouště.
Už se mi rychle vzdalují
jako hvězdy ve starých tmách.
V katedrálách je zima
a úsměv žen
už je mi vzácný, cizí, daleký
jako květy pralesa.

Jen touha zůstala, abych nebyl tak sám,
a zvědavost.
Obě pak denně se mě vyptávají.
Naštěstí ženy u nás nenosí
závoj až po kotníky.
Však neodbytný čas už dotírá
a násilím vede mě jinam.

Sbohem. V životě jsem nic nezradil.
Tím jsem si jist
a můžete mi věřit.
Však nejkrásnější ze všech bohů
je Láska.“ (133)