Články označené štítkem válka

„Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu!“

Když se dneska tak hodně slaví, chtěl bych tu připomenout památku svého příbuzného Zdeňka Mančala (moje maminka je rozená Mančalová). Zdeněk Mančal (*1913) byl legendární hlasatel Českého rozhlasu, který odstartoval květnové povstání v Praze – a zůstal hrdinou až do konce.
Číst dál »

Heinz Guderian: Vzpomínky generála

„Dne 3. 10. jsem Hitlera očekával na hranici u Aše a hlásil jsem provedený vstup svých divizí. Pak jsme projeli Aší na snídani v polní kuchyni těsně před Chebem, které se Hitler zúčastnil. Podávala se obvyklá strava mužstva, hustá polévka s hovězím masem. Když Hitler zjistil, že v polévce je maso, spokojil se s několika jablky a pro příští den mě požádal, aby mu polní kuchyně připravila bezmasé jídlo. Následující uvítání v Chebu bylo velmi slavnostní a radostné. Obyvatelstvo se objevilo v hojném počtu ve slušivých krojích a připravilo Hitlerovi živé ovace.“ (56)

„Pak jsem jel do Karlových Varů… Jen tak tak se podařilo uzavřít prostor a přišel Adolf Hitler. Kráčel špalírem jednotek do divadla, kde ho vítalo obyvatelstvo. Venku pršelo. Ve vestibulu divadla se odehrávaly téměř dojemné scény. Ženy a dívky v krásných krojích se rozplakaly, mnozí lidé si klekali, jásot byl nevýslovný. Sudetští Němci museli hodně vytrpět, nesmírnou bídu, nezaměstnanost, národní útlak. Hodně jich ztratilo veškerou naději. Nyní měl přijít nový rozmach.“ (56)

„Mezi 7. a 10. říjnem byla obsazena další zóna s německým osídlením. Jel jsem kvůli tomu přes Kadaň a Žatec do Teplic. Všude byli naši vojáci srdečně vítání. Na všechny tanky a vozidla pršely květiny. … První československá linie opevnění byla v našich rukou – nebyla tak silná, jak jsme si mysleli, ale přesto bylo dobře, že jsme ji nemuseli dobýt v krvavém boji.“ (57)

„Kromě vlastních starostí nám však vážné problémy připravovala bojová síla a spojenecká věrnost Maďarů. … Vím však, že řada vysokých maďarských důstojníků přešla k nepříteli, tak třeba 15. října generál Miklos, jehož jsem znal jako vojenského přidělence do Berlína, nebo náčelník maďarského generálního štábu Vörös, který mě před nedávnem navštívil ve Východním Prusku, ujišťoval mě o své věrnosti a přijal ode mě jako dárek automobil. Tímto automobilem, mým vlastním mercedesem, pak o pár dnů později přejel k Rusům. Na Maďary už nebylo spolehnutí.“ (385)

Abdulin Mansur: Krvavá cesta od Stalingradu

„Ivane, co jsou ty zvuky pod koly? Jako kdyby někdo uprostřed stepi rozházel dřevěné desky!“ Odpověděl mi: „To nejsou desky, Mansure, to jsou mrtvoly! Rozjezdila je auta, takže jsou placaté a vyschlé, a teď vydávají ty praskavé zvuky jako prkna!“ Úplně mne to sebralo a vykřikl jsem: „To není možné!“ Ivan zastavil a oba jsme seskočili z kabiny ven. „Tak se, Mansure, podívej sám!“ Vytáhl jsem z kapsy baterku a uviděl ta „prkna“ a „trámky“: ležel tam jeden náš voják v šedém plášti a jeden mrtvý Němec v zeleném. Když jsem udělal pár kroků, nohy mi na těch mrtvých tělech podkluzovaly. Ivan mezitím vysvětloval: „Kloužou, protože jsou mastné. Prodívej se na naše kola, vypadají jako pomazaná sádlem. A když píchneš kolo a chceš je vyměnit, musíš je napřed omýt benzinem. Tak už to vidíš? Jedeme dál!“ (83)

„Na konci této schůze jsem se jako první přihlásil a oznámil, že náš staršina, který byl na schůzi přítomen, si pro sebe nechal ukořistěné zlaté hodinky, které jsem dobrovolně odevzdal do Fondu obrany. Generál se rozzuřil a nařídil staršinovi, aby se hodinek okamžitě vzdal. Ten poslechl a předal je generálovi. V roce 1975 jsem našeho generála potkal v Poltavě na prvním poválečném setkání našeho pluku a uviděl tytéž hodinky na jeho ruce… “ (93)

„A tak naši velitelé ukázali osobním příkladem prostému vojsku, že touha přežít za každou cenu není jediná možná cesta. Pud sebezáchovy je samozřejmě velmi silný. Je přirozené, že chcete zůstat naživu. Ale pokud se z toho stane váš hlavní cíl, zůstanete navždy ležet v zákopu!“ (122)

Traudl Jungeová.: Do posledního okamžiku

„Nejlepší je střelit se do úst. Pukne lebka a člověk nic neví. Smrt nastane okamžitě,“ vysvětloval Hitler. Nás ženy při tom pomyšlení mrazilo. „Já chci být hezká mrtvola,“ tvrdila Eva Braunová, „já si vezmu jed.“ (215)

„Dostal jich (ampulí) od Himmlera deset, a když jsme po jídle odcházely, dal nám osobně každé jednu se slovy: „Je mi líto, že vám na rozloučenou nemohu dát hezčí dárek.“ (216)

Francis Fukuyama: Konec dějin a poslední člověk

Současná liberální revoluce „představuje … další důkaz toho, že se zde uplatňuje jakýsi fundamentální proces … něco jako světové dějiny lidstva směřující k liberální demokracii. Výskyt vrcholů a poklesů v tomto vývoji je nepopiratelny. Ale uvádět neuspěch liberální demokracie v té které zemi, nebo dokonce v celém světě jako důkaz celkové slabosti demokracie, znamená projevit zarážející názorovou omezenost.“ (66)
Číst dál »

Hart Seely: Pieces of Intelligence

„Básně“ Donalda Rumsfelda
Číst dál »