Články označené štítkem Západ

Alois Musil: Ze světa islámu

Český badatel a cestovatel, který prcestoval region cca před 100 lety.

O hadíthech (existuje 6 zdravých sbírek, al kutub as-sitta)
„Rostoucí potřeba církevního práva přiměla sběratele, že roztřiďovali podání podle obsahu. Taková sbírka se nazývá musannaf. Význačný je musannaf zvaný Sahíh, jejž sestavil Abú Abdulláh Muhammad ibn Ismáíl al-Buchárí, který se narodil v Bucháře roku 810 a zemřel tam roku 870. Procestoval bezmála celý muslimský svět a navštívil kdekterého význačného učitele zákona, aby vyzvěděl, o které hadíthy se opírá. Poznal více než 600 000 podání. Zpaměti jich uměl na 200 000, zaznamenal však pouze 7 350 a opírá se jenom o 2 762, z čehož je patrné, jak málo důvěřoval zprávám o výrocích a činech Proroka a jeho vrstevníků.“ (130)
Číst dál »

Václav Černý: Paměti I

O Peroutkovi
„Jeho (Peroutkovo) povznesené milostpanství, jeho aire de grand seigneur, jeho povznesenost sloupa Společenského klubu, jeho kulturní anglomania, jeho manýry ironického Lordstva a cizorodého „gentlemana“, všechno, čím byl mladší generaci dlouho upřímně protivný, byla maska, jíž zakrýval svoji bolestínskou sentimentalitu.“ (338)
Číst dál »

Fosco Maraini: Skrytý Tibet

„Italo Balbo vystoupil v Ghádamisu ze svého letadla a šejků, kteří ho přišli slavnostně přivítat, se zeptal, kolik času potřebují na to, aby dorazili do Tripolisu. „Dvacet osm dní.“ „A mně to trvalo tři hodiny!“ „A co tedy děláš během těch dalších sedmadvaceti dní?“ Oni cestováním žili. On prostě jen létal.

V tom asi spočívá jeden z hlavních rozdílů mezi časy minulými a přítomnými. Tím, co dělal, kdysi člověk žil. Nyní žije v mezerách mezi jednou a druhou činností; život tak přestal být nezávislým stavem nadřazeným jednotlivým aktivitám, jež ho vyplňují.“ (10)

„Do mých plic zatím v mocných závanech proniká foetor thibeticus. Foetor thibeticus se skládá z různých přísad; extrémní špína osob i oděvů vytváří základnu, které se zásluhou máselné zatuchliny dostává lyrického rozmachu. Ta špína je pradávná, nesmírná a trojrozměrná.“ (82)

„K nejsvéráznějším rysům Tibetu ostatně patří, spolu s kostmi a tichem, i máslo. Nechce se ani věřit, že by ho vyhublé jačí krávy pasoucí se mezi kamením a na písku mohly produkovat takové potoky!“ (83)

„Podobně jako máslo se všude vyskytují i kosti. V jiných zemích, Itálii nevyjímaje, jistě umírá či je zabíjeno mnohem více zvířat než v Tibetu. Pokud je mi však známo, nikde jinde na světě neuvidíte na cestách, stezkách, před domy i v horských průsmycích tolik koster, lebek, lopatek,kyčlí, obratlů a žeber jako právě tady. … V Tibetu se kosti zvířat nepohřbívají, neskrývají se před lidským zrakem ani se nelikvidují; jako kameny leží podél cest a u vchodů do domů, šlape se po nich a kope se do nich, děti si s nimi hrají nebo jimi po sobě hážou. … Kosti jsou cosi jako druh květiny, útěcha, potěšení. Nezrcadlí se v nich snad šalebný tok času, z hěho se člověk musí vymanit, pokud chce dojít spásy? Kdo ví.“ (83)

„Národy Středozemního moře začaly obdělávat půdu a žít ve městech o mnoho staletí dříve než národy severní Evropy; proto se život v jižních zemích přirozeně soustřeďuje na tržištích a náměstích, zatímco Seveřané ještě stále pociťují živou potřebu častého kontaktu s lesy a řekami.“ (123)

„Mozartovy, Vivaldiho a Beethovenovy katedrály jsou díla, s nimiž nelze porovnávat žádná díla jiných civilizací. Bude-li se hovořit o Chartres, Kolíně nad Rýnem, Parthenónu nebo Pise, vždycky bude možné připomenout také Hórjúdži, Ágru, Peking a Angkor Vat; chvála Trůnu Ludovisiů, Ary Pacis nebo Jacopa della Quercia půjde snadno opětovat zmínkou o buddhovi ze Sárnáthu, Maitréjovi z Kórjúdži nebo basreliéfech z Borobuduru; budeme-li u vytržení nad Pompejemi, Sixtinskou kaplí nebo Boticellim, bude vhodné uvést také Adžantu, dílo Ku Kchaj-č’a nebo Seššúa. Hudba však ční osaměle – nádherný to květ naší civilizace, jemuž není rovno. A je zcela na místě, že jde o květ neviditelný, jehož vnímání je svěřeno tomu nejanalytičtějšímu lidskému smyslu, té nejosamocenější a nejvznešenější lidské dovednosti.“ (289)

Sándor Márai: Zpověď

O měšťanech na Západě
„Začali jsme tušit – a byl to jen odkudsi ze vzduchu zachycený dojem tam, na německo-belgické hranici! – že být měšťanem v západním pojetí toho slova je něco jiného než být jím tam doma; není to jen otázka čtyř pokojů a ústředního topení, služebnictva, Goethových sebraných spisů v knihovně a vybrané konverzace, znalosti Ovidiových a Tacitových děl… my, tam daleko, v našich „ohromně urbánních“ hornozemských městech, jsme byli měšťany jakýmsi strojeným a svědomitým způsobem, byli jsme v tom snaživí jako premianti ve škole, dělali jsme z měšťanství úlohy z pilnosti a neúnavně jsme se civilizovali. V Nantes si lidé pravděpodobně jen tak žili své životy…“ (199-200)

O Němcích a svobodě
„Ale snobství, komplexy méněcennosti, osvětářská přemoudřelost a nábožná úcta před Duchem, jež v každém Němci doutnají stejně jako vášeň pro „dril“, sebekázeň, „disciplínu“ – až mnohem později, mezi Angličany, jsem se naučil, že dobrovolně přijatá kázeň znamená jistou relativní svobodu!“ (226)

O xenofobních Francouzích
„Tato zášť neměla žádné opodstatnění. V oněch letech nosili cizinci do Francie zlato po pytlích, každou sezónu tam utráceli miliardy a nechtěli za to nic jiného než slunit se ve středomořském azuru, jenž se klene nad tou zemí od Vogéz po Provence… Francouzi nenáviděli cizince, když přijížděli s lodním nákladem, a nenáviděli je, když pak jezdit přestali.“ (336)

O přejezdu z Francie do Anglie
„Ještě byly na dohled přepychové pobřežní restaurace, kde do sebe břichatí Normanďané lili chutné humrové polévky a skvělé červené víno! – pasažéři na lodi už žvýkali nezaměnitelné, nepoživatelné chody, polévali si mražené skopové mátovou omáčkou, restauraci prostoupil puch skopového loje, chléb byl tvrdý a bez chuti, víno drahé a zpančované; tady už začínala Anglie. Cestující se dívali jinak, hovořili tišeji, číšník jinak obsluhoval – rezervovaněji než jeho francouzský kolega, a přesto tak nějak sebevědoměji!“ (364)

O britské civilizaci
„S každou volnou librou uháněli hned v první volné chvíli zpátky na kontinent nebo ven do světa, protože život doma nesnášeli. Nesnášeli jej, protože doma se nudili. … (hnali se na Riviéru), protože oni byli tím nejsvobodnějším národem na světě a svou svobodu už tisíc let pěkně jednu po druhé a za hotové kupovali… v průběhu staletí skoupilo City za hotové všechny billy a chartery, Angličané si koupili občanské svobody a z této pozice pak vytvořili model civilizované společnosti: jen se zkrátka v této modelové, patentované anglické občanské civilizaci necítili trvale a bezvýhradně nejlíp…“ (366)

„Angličané ukázněně a s účastí ignorují úzkosti a bolestné pocity méněcennosti – Londýn je vpravdě ideálním sanatoriem pro léčbu středoevropského Minderwertigkeits-komplexu… Navštěvoval jsem Londýn, jako by to byl nějaký vyšší ročník, respektive nějaký speciální seminář toho nejvyššího ročníku ve škole zvané Evropa.“ (371)

O noblesním otci a zdvořilosti
„Děkuju ti, že jsi ještě naposledy přišel,“ řekl mi tak mírně a tak noblesně, že mi vhrkly slzy do očí. Otec znal to velké tajemství, tajemství zdvořilosti. Občas si myslím, že je to nejvíc, co může člověk člověku předat.“ (404)

O úpadku buržoazie
„Společenská třída, do které jsem se narodil, pomalu splývá s třídami, jež jsou právě na vzestupu; úroveň její kultury za posledních dvacet let strašlivě upadla, náročnost civilizovaného člověka je na ústupu. … Z celé duše opovrhuji průměrným vkusem, zábavami i nároky mnohohlavých zástupů svých současníků; jejich morálka mě naplňuje nedůvěrou… Duchovní člověk je osamělý solitér přinucený uchylovat se do katakomb, tak jako středověcí mniši se svým tajemstvím písma před dobyvačnými vandaly. … V této době musím žít a pracovat, jak je to bude možné. … A já chci do poslední chvíle, dokud ještě udržím pero v ruce, svědčit o tom, že byla doba a bylo několik generací, jež hlásaly triumf rozumu nad pudy a věřily v odbojnou sílu ducha, který dokáže zbrzdit sebevražednou touhu stáda. Jako životní program to asi není mnoho, já však nemohu jinak.“ (407)

Francis Fukuyama: Konec dějin a poslední člověk

Současná liberální revoluce „představuje … další důkaz toho, že se zde uplatňuje jakýsi fundamentální proces … něco jako světové dějiny lidstva směřující k liberální demokracii. Výskyt vrcholů a poklesů v tomto vývoji je nepopiratelny. Ale uvádět neuspěch liberální demokracie v té které zemi, nebo dokonce v celém světě jako důkaz celkové slabosti demokracie, znamená projevit zarážející názorovou omezenost.“ (66)
Číst dál »