Články označené štítkem život

35: Průběžné skóre

Dneska mám narozeniny, dnes je mi 35 let. Což podle průměrné doby dožití pro české muže znamená, že jsem ve 47 % tohoto levelu. A zatím dobrý, zatím mě hra baví. Pořád si sice nejsem jistý, za co přesně se dávají body a co řekne boss na konci úrovně, ale furt je to dobrá střílečka.

Číst dál »

O smyslu života

The man who dies with the most toys wins.
Chlap, který umře s největším množstvím hraček, vyhrává.

Nikdy jsem nebyl velkej fanda na citáty a předbalený moudra, ale tohle se mi líbí. Bude to asi pravda. No tak doufám, že jednou pěkně zaskóruju, i když třeba nevyhraju.

Dovolená v Jugoslávii, sociální jistoty a co dál

Vymysleli jsme s Beou, co podnikneme na stáří. Ne že by to bylo tak blízko, ale je dobrý mít v životě nějaký ten cíl. Takže – zkusíme jít do penze v 55 letech. Samozřejmě by to bylo lepší dřív, ale jsme realisté. Ještě pěkných pár let musíme schraňovat staré housky, abychom měli k stáru co oždibovat. Dřív než na 55 to nevidíme.

Přestěhujeme se na jih Rakouska, do Korutan, protože je tam krásná krajina, okresky mají hladký asfalt, sousedi mají pořádek na dvorcích, je tam trochu tepleji, no a hlavně jsme se tam s Beou vždycky cítili doma. Takové Toskánsko je samozřejmě ještě teplejší a v určitém smyslu i krásnější, ale už to není ta naše stará dobrá střední Evropa a není to tak úplně pro nás. My jsme byli s Beou odjakživa germanofilové.

Budeme bydlet v malém městečku nebo vesničce, kde je absolutní klid. No a budeme se pěkně projíždět po zmíněných okreskách nějakým hezkým autíčkem a číst jako vzteklí. Už aby to bylo!

Porsche 911 Carrera 4S

Kurt Vonnegut: Groteska

„Mileráda vás poučím o základním životním pravidlu a jednou mi za to budete děkovat.“ A toto bylo její ponaučení: „Pádluj svou vlastní kánoi.“ (63)

Fritjof Capra: Tkáň života

O bakteriích
„Jak píše Margulisová: „Není pravda, že jsme nechali bakterie daleko za sebou na evolučním žebříčku. Jsme jimi obklopeni a skládáme se z nich.“ … Přes 99 procent všech biologických druhů, které kdy existovaly v průběhu dlouhé evoluce života, zase vymřelo, ale planetární síť bakterií stále přežívá a reguluje podmínky pro život na Zemi nyní stejně tak jako před třemi miliardami let.“ (197)

O rychlé sebeobnově organismů
„Naše pokožka nahrazuje své buňky rychlostí 100 000 buněk za minutu. Většina prachu v našich domácnostech jsou vlastně odumřelé pokožkové buňky.“ (199)
Kolikrát už jsme asi v životě vyluxovali sami sebe? A kolik lidí je v ČR v průměru vysáto každý rok?

O Margulisové symbiotické teorii
„Pochopení symbiózy jako mocné evoluční síly má hluboké filozofické důsledky. Všechny větší organizmy, včetně nás samých, jsou živým svědectvím, že destruktivní praktiky (např. dávných útočících mitochondrií) nefungují dlouho. V konečné fázi agresoři vždycky zničí sami sebe a uvolní cestu těm, kteří dovedou spolupracovat a hledat řešení. Život je mnohem spíše triumfem kooperace a tvořivosti než kompetitivním bojem o přežití.“ (220)

O přechodu z moře na souš
„Aby si živočichové usnadnili tento přechod k úplně odlišnému prostředí, využili nejgeniálnějšího triku. Uchovali své dřívější prostředí pro svá mláďata. Do dnešních dnů živočišné lůno napodobuje vlhkost, vznášivou sílu a salinitu dávného mořského prostředí. Koncentrace soli v krvi savců a v jiných tělesných tekutinách je navíc pozoruhodně podobná té, kterou nacházíme v oceánech. Vyšli jsme z oceánu před více než 400 miliony roků, ale nikdy jsme úplně neopustili mořskou vodu minulosti. Stále ještě ji nacházíme ve své krvi, potu a slzách.“ (226)

Sándor Márai: Svíce dohořívají

O stáří
„Člověk stárne pomalu: nejdřív zestárne jeho chuť do života a zájem o lidi, víš, zvolna je všechno velice skutečné, poznáš smysl všeho, všechno se strašlivě a nudně opakuje. I to je stáří. Když už víš, že sklenice není nic jiného než sklenice. A chudák člověk není nic jiného než člověk a smrtelník, ať dělá, co dělá. … Jednoho dne se probudíš a mneš si oči: už ani nevíš, proč ses probudil. Přesně znáš to, co ukazuje den: jaro nebo zimu, kulisy života, počasí, denní řád života. Už nic překvapivého se nemůže přihodit: už tě nepřekvapí ani nečekané, neobvyklé, strašlivé, protože všechny možnosti znáš, se vším jsi počítal a nic už neočekáváš, ani špatného, ani dobrého. A toto je stáří. … Člověk pomalu svět pochopí a potom umře.“ (152-153)

O smyslu života
„Co jsme získali tou svou veškerou chytrostí, pýchou a nadřazeností? … Nebylo pravým obsahem našeho života to, že nás tak trapně přitahovala žena, která umřela? .. Také si myslíš, že smyslem života není nic jiného než vášeň, která nám jednoho dne prostoupí srdce, duši a tělo a potom hoří navěky, až do smrti? Ať už se mezitím děje cokoli? To je vášeň tak hluboká, tak zlá, tak skvělá a tak nelidská?… A snad ani není určena osobě, jenom touze?“ (165-166)

Kurt Vonnegut: Květná neděle

„A k čemu je vůbec planeta zvaná Země dobrá, když na ní nevlastníte žádné pozemky?“ (69)

Jak psát
„Najděte si téma, na kterém vám záleží a o němž jste přesvědčeni, že by mělo zajímat i ostatní. Právě tento nefalšovaný zájem – a ne vaše hry s jazykem – bude nejpádnějším a nejpřitažlivějším prvkem vašeho stylu.“ (70)

„A co se týče vašeho jazyka: pamatujte, že dva velmistři naší řeči, William Shakespeare a James Joyce, vyjadřovali ty nejhlubší myšlenky větami téměř dětskými. „Být či nebýt,“ ptá se Shakespearův Hamlet. Celá ta věta má všehovšudy deset písmen. … Prostota jazyka není jen uznávaná, ale snad také posvátná. Bible začíná větou, kterou by dokázal napsat i trochu bystřejší čtrnáctiletý výrostek: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ (71)

„Jediné, co máte dovoleno, je psát, co se stalo. Jestli v sobě najdete tu drzost a budete si myslet, že mi můžete vyprávět, proč se to stalo, tak vás odsud prostě vyrazím. Vždyť to nevíte, a ani to vědět nemůžete.“ (156)

O Williamu F. Buckleym, vtipném psavci, hudebníku, pilotu a lyžařovi
„Tohle je vítěz životního desetiboje.“ (102)

Při představování Josého Donosa z Chile:
„Musí být hezké pocházet z tak dlouhé a úzké země.“ (109)

„Včera jsem zaslechl v knihkupectví na Madison Avenue nějakého Francouze, jak anglicky říká, že za posledních zhruba čtyřicet let v Americe nikdo nenapsal pořádnou knihu. … Žádná kniha napsaná v této zemi za dobu mého života (1922-?) nedosahuje kvalit Odyssey, Hledání ztraceného času, Plechového bubínku, Sto roků samoty nebo Jednoho dne Ivana Děnisoviče. Přesto když si teď prohlížím všechny americké spisovatele ze seznamu svých přátel, přál bych si, aby tu ten Francouz byl a já mu mohl chladným hlasem říct: „Máte docela pravdu, mesjé, žádnou pořádnou knihu jsme nenapsali. My ubozí Američané se zmůžeme tak leda na literaturu.“ (110)

„… Film je šíleně drahým způsobem, jak komukoli něco sdělit. A to mám na mysli i televizi a tak. A co víc: zdraví lidé vystavovaní nadměrným dávkám herců a kulis se mohou jednoho rána probudit se zcela odumřelou představivostí.“ (138)

„Řeknu vám, jak vydělat peníze: usilovně pracujte. A řeknu vám, jak si získat lásku: pěkně se oblékejte a pořád se smějte. A naučte se slova všech písniček, co právě letí.“ (145)

„Jak vtipy fungují? Začátek každého dobrého vtipu vás nutí přemýšlet. Jsme tak vážní tvorové! Proč jde kuře přes ulici? Proč nosí požárníci červené šle? Proč pochovali George Washingtona ve stráni? Druhá část vtipu ohlašuje, že po vás nikdo nechce, abyste přemýšleli, že nikdo netouží po vaší nádherné odpovědi. Tolik se vám ulevilo, že jste se konečně setkali s někým, kdo od vás nevyžaduje, abyste byli inteligentní. Smějete se radostí.“ (146)

„Manželství se hroutí, protože žijeme v tak malých rodinách. Muž nemůže být ženě celou společností a žena nemůže být celou společností muži. Snažíme se, ale je stěží překvapením, že se z toho mnozí z ná sesypou.“ (149)

„Kdysi jsme bažili po majetku, protože jsme si mysleli, že nějak zmírní nebo odstraní naši osamělost. Tento experiment proběhl na nejbohatším národě v dějinách lidstva. Majetek trochu pomáhá, ale mnohem méně, než nám v reklamách tvrdili.“ (171)

Ve své diplomce dělal Vonnegut vizuální grafy příběhů na milimetrový papír.
– Typické je třeba údolíčko – příběh o člověku, který vede snesitelný život, pak na něj dopadne rána osudu, on ji překoná a je pak štastnější, protože se mu podařilo ukázat důvtip a sílu.
– Mýtus amerických indiánů o stvoření jsou schody, které vedou lineárně vzhůru – Bůh dává lidem postupně Slunce, Měsíc, luk, šípy, kukuřici…
– Starý zákon má také takové schody, které ukončí náhlý sraz – vyhnání z ráje
– Ale příběh nejnadšeněji přijímaný západní civilizací, Popelka, má tytéž schody, pak náhlý sráz (půlnoc, útek a návrat do hadrů) a pak rychlý vzestup k finálnímu štěstí. Vonnegut objevil, že přesně tento model sleduje i křesťanství – schody a sráz jsou Starý zákon, očekávání spásy je finální štěstí.
(248-250)

Když Jidáš jednou Ježíšovi vyčítá, že si nechá nohy natírat olejem, když se dal vzít, prodat a peníze mohly být rozdány chudým. Ježíš na to: „Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, mne však stále nemáte.“
A Vonnegut na to:

„Pasáž totiž končí dvěma poměrně skličujícími důsledky: že i Ježíš má v sobě kapku sebelítosti a že ani jeho už ke konci pozemské poutě nebavilo pořád poslouchat řeči o chudácích.“ (258)