Velký opožděný článek

Omlouvám se, že jsem dlouho nepsal – jsem už starý a zapomínám. A nějak nemám čas. Ale teď jsem konečně „vyvolal“ v Adobe Lightroom fotky z za poslední měsíce, tak vám k nim něco řeknu. A z toho zároveň uvidíte, co se u nás děje.

Budu to brát postupně, jak to padalo do objektivu.

Že mi bylo 40, to už jsem tu psal. Horší je, že osm dní po mně bylo 40 i mé ženě! No jo, podle kalendáře už se oficiálně oba zmítáme v krizi středního věku. To jsou momenty, kdy plešatící muži začínají běhat ve funkčním prádle, objíždět město v lehce jetých kabrioletech a celkově se trápit. Ale my si to nějak neberem. Jsme spokojení s tou cestou, co jsme ušli. Viděli jsme kus světa, bydlíme u teplého moře, práce nás docela baví (a když nebaví, tak ji stejně zvládneme), děti nám dělají radost. Jde to. Ale nemyslíme si, že to od teďka musí jít dolů z kopce. Minimálně v téhle dekádě ještě ne. Mezi čtyřicítkou a padesátkou chceme ten náš život ještě trošku vyšponovat. Já bych chtěl začít psát beletrii (mám takový pitomý nápad), taky chceme začít malinko podnikat, děti musíme poslat na dobré univerzity, no a samozřejmě chceme dál cestovat. Úkolů máme tedy ještě hodně. A těšíme se na to.

Narozeniny jsme slavili s naší českou a slovenskou partou. Tohle je ženská část tlupy – samé fajn baby. Tihle lidi jsou opravdu náš poklad, bez nich by život v Kataru byl poloviční. Jo a naše děti se díky partě naučily perfektně rozumět slovensky. Když se řekne guláš z ťavy, tak hned vědí, o co jde a kdo ho asi uvařil. Kdo by řekl, že Katar bude tak dobrý na slovenštinu! Jo a mimochodem guláš z ťavy je naprosto super.

Bea Jarošová narozeniny

Oslavu jsme měli u nás na dvorku. Grilování s bláznivým kořením z Indie, víno z Libanonu (Chateau Kefraya, něco si o něm najdete, už ho tam dělají 4000 let a je překvapivě dobré), v úloze piva alternuje singapurský Tiger. Dřív tu ve státním alkoholovém obchůdku prodávali i plzeň, ale teď už dlouho není skladem, tak jsme přešli na ten singapurský roztok a kupodivu se dá pít.

No a tohle už není narozeninová oslava, tohle je normální víkend v poušti. Takhle si partu užívají naše děti – sandboardují se svými kamarády Marcusem a Victorií.

Poušť Katar Tímea Jarošová Martin Jaroš

Poušť je krásná – ani po 4 letech nám ještě nezevšedněla. Ale věřili byste tomu, že někteří lidé – cizinci – se do pouště za celou dobu v Kataru ani nepodívají? Měl jsem třeba evropského kolegu, který tu žil 8 let a po těch osmi letech se mě přišel zeptat, jak prý se jede na ty duny u Inland Sea! Nikdy předtím ho nenapadlo tam zajet, a to je to jen 80 kilometrů od Dohy. Některým lidem holt stačí o víkendu courat po hypermarketech…

Poušť sandboarding Katar

Jedna z velkých dun u saúdské hranice. Sjíždět takovou dunu je radost, ale vyšplhat se zase nahoru, to je přímo infarktová záležitost. Zvlášť třeba v dubnu nebo říjnu, kdy je horko. Od května do září je pak lepší se pod dunou rovnou zastřelit – je to důstojnější smrt než explodovat horkem při šplhání.

Desert Qatar Inland Sea sandboarding

A takhle to vypadá seshora. Děti jsou připravené sjet dunu na prknech, já popadám dech a přemýšlím, co by těm Katařanům udělalo, kdyby tu postavili vlek.

Duny Katar písek poušť

A hurá dolů.

Martin Jaroš Katar duny sandboarding

Není ta poušť pěkná? To za vodou už je Saúdská Arábie.

Katar poušť moře

Pořád samozřejmě s partou kempujeme. Takhle vypadá typický český a slovenský tábor u moře. Ta barevná ohrádka vlevo dole, tam máme zakopaný generátor, aby nehlučel. Generátorem poháníme například projektor – ano, v noci si vytáhneme plátno a koukáme na české filmy.

Kempování v poušti Katar Tímea Jarošová

Filmy si vychutnáváme všichni kromě Bey. Ta jako Maďarka nemůže pochopit obecnou českou zálibu ve starých českých filmech a jejich nekonečné reprízování. Říká, že když ještě jednou uvidí na obrazovce Popelku nebo dokonce něco černobílého s Vlastou Burianem, tak uteče do lesů. Ale já jsem klidný. Jiné národy prostě nevědí, co je dobré. A žádné lesy tu stejně nejsou.

Někdy v poušti i pracuju – natáčím. Tady je třeba záběr s pravou katarskou bugginou. Takové si staví místní chlapi – nechají si poslat šasi z Ameriky, do toho dají nějaký nesmyslný motor (dvakrát oturbené osmiválce s 800-1000 koňmi) a pak jezdí skoro pořád po zadních kolech. Nad autem vidíte dron, který to natáčí. Drony jsou tu jinak přísně zakázané, sehnat povolení trvá i nám profíkům měsíc.

Qatar sand buggy drone shooting

Buggina v plné parádě.

Buggy Qatar Zekreet Desert

Tohle je naše natáčecí čtyřkolka. Všimněte si rámů vepředu a vzadu, kde se upevňují kamery.

Qatar film shooting buggy desert

Děti jsou tu myslím spokojené. Mani nedávno oslavil osmé narozeniny. Je z něj správný kluk. Jeho největší kamarádi ve škole jsou dva Arabové – Salar a Omar – což není u Evropanů úplně obvyklé. Ale já jsem za to rád. Jsou to všechno kluci rošťáci. Občas nám přijde ze školy poznámka, že se Mani pere, že ho museli poslat ze třídy ven. A já mu říkám, jen se per, kluku, když na tebe někdo zaútočí, tak se nedej a pořádně mu to oplať. Jsem rád, že z něj nebude žádná bábovka.

Martin Jaroš Katar

To Timi je z jiného těsta. Je jemná, citlivá, ze všeho nejradši má knihy. Pod vlivem školy se z ní stává velká ekoložka s ohromným sociálním cítěním. Nutí nás dojídat všechno jídlo – vyhazování je plýtvání – a Nutellu chce kupovat už jen tu malou, ve skleničce, protože sklenička se dá vymýt a dál používat na pití. Když někdy zmíním, že recyklovat v Kataru nemá moc cenu, protože všechen odpad se stejně zakopává na stejném místě v poušti, tak mi vmete do tváře, že nerozumím přírodě, a se slzami v očích třískne dveřmi. Já jsem na rozdíl od Timi strávil dětství v lese, honil jsem krávy a dělal jsem si luky z pružných větví, a teď nerozumím přírodě! A říká mi to holka, která strávila dětství v lobby pětihvězdičkových hotelů! Počítám, že takhle nějak asi probíhal zrod mladého Stropnického. Ale já věřím, že moje holka druhým Matějem nebude.

Timea Jarosova desert Qatar

Timi naštěstí hrozně tíhne k vědě a jejím snem je studovat na MIT. A taky chce být spisovatelkou, čemuž taky fandím. Ve škole si našla partu kamarádek a je s nimi šťastná. To je dobře i špatně zároveň. Špatné je to, že jsme všichni expati a dřív nebo později odjedeme domů. Takže Timi zažívá neustálá loučení. A jednou to loučení přijde i u nás. Timi na to nechce ani pomyslet a už teď je jasné, že z toho jednou bude velký brekot. Z toho jsem nešťastný.

Když už jsem to nakous – nevím, jak dlouho tady v Kataru zůstaneme. Dost tu zuří tzv. katarizace – firmy musejí důležité pozice obsazovat domácími občany. Jsou na to kvóty a je jasné, že i můj flek bude jednou – brzy- katarizován. Navíc jsem dostal nabídku pracovat někde jinde. Nemůžu ještě říct, kde. Byla by to větší práce, má to i nějaké jiné výhody, taky škola je tam myslím lepší. Ale jinak je to země o hodně divočejší než Katar, ne tak komfortní, a chybělo by nám moře. A parta. Takže jsme na vážkách. Timi je jasně proti stěhování. Manimu je to jedno, ten se přizpůsobí všude. Bea by klidně jela a pomalu už balí kufry (mám opravdu štěstí na akční a odvážnou ženu). Já zvažuju všechna pro a proti a pořád si nejsem jistý. Teď se mi ještě z Kataru nechce, ale tahle poslední nabídka, to je skvělý autobus na nádraží života. Když ho necháme odjet a zůstaneme v Kataru, tak jednou, až to budeme potřebovat, tak takový pěkný autobus zrovna nepojede. Takhle už to v životě chodí. Buď jako buď, buď tahle nová práce nebo Katar by měl být mou rozlučkou s korporacemi. Pak už chci dělat vlastní blbiny.

Domů do ČR se vrátíme – nevím kdy. Možná za rok z Kataru, když tu teď zůstaneme, možná o trošku později, když teď vezmeme tu jinou práci. Ale furt jsme se toho světa nějak nenabažili. Víte, ono to v tom světě není vždycky jednoduché a stresu a práce máte vždycky nad hlavu. Ale bojíme se, že když se vrátíme domů, tak se nás zmocní taková ta šedivá, remcající a skuhrající nálada, kterou známe z ČR. To je první věc, kterou se ve světě odnaučíte. A my už se ji nechceme učit znovu. A rozhodně nechceme, aby si ji kdy naučily naše děti. Přitom ČR je parádní země a dá se tam žít krásně – jen si to nesmíme otrávit tou naší negativitou. My Češi si všechny problémy nosíme jenom v hlavě – ve skutečnosti se nám nijak zle nevede.

Ale dost filozofie. Konec roku byl skvělý v tom, že nám sem rychle za sebou přijely hned tři návštěvy. Nejdřív spolužák Jakub s rodinou, pak moje máma a nakonec i Beina oblíbená sestřenice Bori s rodinou. Letos jsme tedy zůstali o Vánocích doma v Kataru a hostili ostatní. A je to dobré, máme rádi, když tu někdo s námi je. Tady se Bori a spol. promenují po umělém ostrově Perla.

Borbala Zsemlyei Qatar

S mámou a s Bori jsme si vyjeli lodí na Banana Island, což je malý ostrůvek s resortem asi půl hodiny od Dohy.

Banana Island Qatar shuttle Martin Jaroš Beata Jarosova

Máma na palubě barevně sladěná se saúdskými šejky.

Banana Island shuttle Jitka Jarošová

V Kataru teď máme hodně turistů ze Saudské Arábie. Už je podle mírně odlišné thóby (oděvu) a ghutry (šátku na hlavě) poznám i z dálky. Saúdové si sem jezdí odfrknout a užít trošku svobody, protože v Saudi nemůžete dělat vůbec nic. I kina jsou tam zakázaná, i v McDonaldu musíte rodinu oddělit – otec vejde mužským vchodem a sedí v mužské části, manželka s dětmi jdou jinam, do tzv. rodinného sektoru. Není divu, že Saúdi masově hledají relax v Kataru. Katar je „green and clean“, čistý a zelený, jak se v Saudi říká, a rodiny tu můžou být spolu a zajít třeba na film a vůbec žít. A to ani nemluvím o sousedním Bahrajnu, který je ještě mnohem svobodomyslnější než Katar – tam jsou i nalejvárny a bordely. S východoevropským personálem, bohužel :-(. Taky tam Saúdi čekají každý víkend 4hodinovou frontu na hranicích. Bahrajn je sice ostrov, ale vede k němu ze Saudi silniční most – tzv. causeway. A věřte mi, že za historickými památkami nebo lepším pískem v poušti se tam nejezdí.

Moje úžasná žena po doplutí na Banana Island.

Beata Jarosova

Je to překvapivě pěkný resort, s vilami v moři na kůlech, s hezkou pláží a 3-4 super restauracemi. Samozřejmě i z mola se jezdí golfovými vozíky, protože v Kataru se pěšky prostě nechodí.

Banana island port golf kart

Babička s dětmi.

Jitka Jarošová Timea Jarosova Martin Jaros

Cesta zpátky. Výhled na Dohu lodním okénkem.

Qatar West Bay seen through round window

Takhle se děti s babičkou koupaly na Štědrý den – 24. prosince. Náš vlastní bazén je v prosinci moc studený, i když začátkem měsíce jsem v něm ještě v pohodě plaval. Ale koncem prosince chodíme do velkého společného bazénu v našem compoundu, protože ten je vyhřívaný.

Al Jazi Village 2 compound pool

Timi si na Vánoce nalakovala nehty ve vánočních barvách.

Timea Jarosova Beata Jarosova

Ale lakování nehtů není naše jediná vánoční tradice. Jedeme všechno pěkně postaru. Tady Mani pozoruje ořechovou kocábku svého života.

pouštění ořechů svíčky Vánoce tradice

Všem samozřejmě vyšlo, že budou mít dlouhý život a budou pořád cestovat sem a tam, dokud jim ořechy neprohoří. Tak kéž to tak je!

skořápky ořechů svíčky Vánoce tradice

2 komentáře

  1. HOnza napsal:

    Se svým životem jsem skoro spokojenej – i když možnosti, pokud jsme nechtěli nebo nemohli emigrovat, byly hodně omezené. Vy máte, pane Jaroš, skvělej život, protože umíte využívat všeho, s čím se v pestrém životě potkáváte – a to je moc dobře. Věřím, a velmi bych to přál nám všem v Česku, že lidi jako Vy se budou domů vracet a že se nám všem podaří nějak šikovně (propána jak?) je zapojit do správy naší země. Jsem připraven k tomu nějak přispět.
    HOnza

  2. Martina napsal:

    Pekny clanek (psat umite, o tom zadna).
    Z Timi mate za chvili nadhernou mladou zenu, na tu bude stat fronta :-)

    S tim bydlenim ve svete mate recht, da to velkou skolu a dobry nadhled. A zaroven to ma i druhou stranu mince (jak to v pestrem zivote byva). Casto to neni slucitelne s tim lozenim po stromech, stavenim bunkru v lesich, prehrad na potoce apod.

    O to jsme deti pripravit nechteli, a tak partner neco parkrat odmitl a jsme v CR. Kravy sice pod okny nemame, ale pres kopec se pasou kone.

    Mam zvedavy dotaz, jak takhle na dalku udrzujete vas dum?

    Martina

Přidejte skřek