V říjnu jsem se zúčastnil svého prvního triatlonu. Jel jsem tedy jen cyklistickou část, protože to byla týmová štafeta, ale byl to úžasný zážitek, který si určitě budu chtít zopakovat.

Jestli se chcete rychle podívat, jak takový triatlon v Kataru vypadá, dobrou představu vám dají tahle dvě minutová videa. První je začátek a plavání, druhé je z cyklistického úseku. Rovnou předesílám, že ani v jednom videu vůbec nefiguruju, a to ani na sekundu. Režisér je barbar, který nechápe, čeho si obecenstvo a zejména naše babička žádá – takhle se do Hollywoodu nedostaneš, milánku!

Jak se to semele, že se cyklista jako já dostane mezi triatlonisty? Tady v Kataru oba sporty hodně spolupracují, máme i společnou federaci. Už dřív jsem si všiml, že moji největší konkurenti – čistí časovkáři – se občas nechávají najmout do týmových triatlonů, protože je to pro ně super trénink. Popadla mě teda touha udělat to samé.

Moje šance přišla s populárním Katara Triathlonem. (Mimochodem, Katara s K není název země, ale jedné čtvrti tady ve městě. Je to pěkná čtvrť u moře a kdybyste měli někdy v Doze pár hodin na přestup a just chtěli na pláž, tak doporučuju právě veřejnou pláž v Kataře. Čtvrť sama taky stojí za procházku.)

Ale zpátky k našemu závodu. Pár dní před akcí mi v jedné whatsappové skupině blikla zpráva, že dva závodníci – “rychlý plavec” a “17minutový běžec” – hledají cyklistu s medailovými ambicemi.

To bych splňoval, řekl jsem si. Ambice přece neznamená, že na tu medaili vyloženě mám, ale že po ní toužím, no ne? Napsal jsem klukům, že jsem teda spíš jezdec podpódiovník, sběratel brambor a čestný účastník, ale že jestli neseženou nikoho rychlejšího, tak bych do toho rád šel. Slovo dalo slovo a po chvíli byla ruka v rukávě – v pátek v 7.00 s nimi půjdu na svůj první triatlon!

Tohle je náš tým. Trojice tak nesourodá, že to vypadá, jako kdyby nás dali dohromady v nějakém americkém sitcomu. Ale tady jsou takové kombinace normální. Vpravo běžec Qasim z Pákistánu – opravdový mladíček, pouhých 17 let. Uprostřed Dan – plavec ze Skotska, 23 let. No a vlevo starý muž, který by oběma mohl být otcem.

Na místo jsme dorazili kolem šesté ráno, a to i s Beou, která kvůli mně velkoryse vstala ve čtyři. A toho si cením, protože Bea rozhodně není žádný ranní skřivan (není teda ani večerní sova, ale to je zase na jiné povídání). Bylo super, že se mnou jela, protože jednak je dobré, když má tým vlastní fanouškovský kotel, jednak mi to hodně pomohlo s logistikou během dne. Triatlonové závody, jak jsem měl brzy zjistit, nabízejí mnohem více příležitostí k chaosu než ty cyklistické.

Hned po příjezdu jsem viděl, že těch triatlonistů je nějak moc. Všichni jsme si museli hodit kola na tyhle bizarní stojany, které mi připomínají latríny z první světové války. Kol tam bylo tolik a byla tak natěsno, že jsem si dělal starosti, abych to svoje vůbec našel.

Pohled z druhé strany. Časem se zaplnila úplně všechna místa na stojanech. Jen samotných tříčlenných týmů bylo 34, individuálních závodníků pak ještě o hodně víc. Já jsem dostal číslo 188. Stejné číslo mi taky tlustou fixou napsali na nohu. To je kvůli identifikaci ostatků?, udělal jsem vtípek – ale nikdo se nesmál.

Triatlonisti to berou vážně – tady se protahuje dobrý muž s číslem 163. Mně ale dělalo starosti, jak si udělám počáteční zahřátí na kole. My cyklisti máme rádi, když si před závodem můžeme aspoň 20 minut zajezdit a navyknout svaly na výkon. To ale normální triatlonisti zjevně nedělají, protože se rozpumpují plaváním. Tak jsem si kolo nenápadně ze stojanu sundal a jezdil jsem aspoň chvíli po parkovišti. Viděl jsem, že je tu v týmech nejméně pět silných cyklistů. Byla to jména, která dobře znám, většinou členové katarské cyklistické repre, včetně nového nejrychlejšího jezdce v zemi, mladého Bilála Alsaadiho.

Borci z místního týmu Q-Tri zkoušej vodu. V říjnu je ještě moře v Kataru velmi teplé, nejspíš teplejší než v Itálii v létě. Akorát od prosince do března je období na neopreny.

Před sedmou hodinou začala nervozita stoupat, ve vzduchu byl cítit adrenalin, všelijaké iontové nápoje a zase adrenalin. Všichni se začali přesouvat na pláž, kde se tvořil chumel plavců. Ti s největší sebedůvěrou samozřejmě vepředu. Mmch. ten chlapík se zelenou čepičkou vlevo dole je Barney – ten celý závod v jednotlivcích vyhrál a podobně dominoval už ve třech předchozích ročnících. Shodou okolností pracuje jako tělocvikář v naší škole a měl na tělocvik i Maniho. Tak tomu Bea fandila taky, ale jako jsem nežárlil. Když je teda v té individuální kategorii. Jako.

A už tam ti blázni do té vody skáčou!

Byl to triatlon kategorie sprint, takže se plavalo 750 m.

A tady už se dere z vody náš Dan. Plavat opravdu umí, protože na břeh vybíhal jako sedmý z týmů!

Teď ovšem začínaly trable pro mě. Musel jsem stát ve vyhrazeném prostoru s dalšími cyklisty. Dan ke mně musel doběhnout, strhnout si pásek s čipem, já jsem si musel pásek nandat na levou nohu, pak doběhnout ke kolu, sundat ho z rámu, chvilku běžet vedle kola na jakousi čáru a tam teprve nasednout a šlapat. To je hodně úkolů pro zmatkáře jako já.

A taky že jo. Moje galapředstavení na této předávce dalo vzpomenout na grotesky Bustera Keatona v nejlepší formě. Čip na nohu jsem si ještě dokázal nandat. Pak jsem se slavnostně rozběhl ke kolům – ale v tom nadšení jsem svůj bicykl na stojanu nepoznal a přeběhl jsem ho. Neptejte se, jak je možné nepoznat vlastní kolo s plným diskem a trojpaprskem vepředu, nepovím vám to. Po chvilce mi došlo, že nastala nějaká chyba, navíc to na mě zpoza bariér halekala i Bea. Tak jsem se o pár metrů vrátil a konečně svůj velocipéd objevil. Pak začala další smutná fáze – nandávání přilby. Tu jsem totiž podle pravidel taky nesměl mít od začátku na hlavě, ale musela ležet vedle kola a nasazovat jsem si ji musel v měřeném čase. To se samozřejmě ukázalo jako problém, protože můj blemcák je sice hodně aero, ale “obouvá se” fakt špatně – jednak musím složitě vměstnávat svoje dioptrické brýle pod vizor, jednak má přilba takový ten dlouhý ocas vzadu, který je oddělovací a drží na 4 plastových caplíkách. A jeden z těch caplíků se mi v tom vzrušení podařilo ulomit, takže se mi pak ten plastový ocas vpravo trošku odchlipoval. Šašek, no.

Během této povedené předávky jsem dvě pozice ztratil, takže když jsem konečně naskočil na kolo, vyjížděl jsem z depa jako devátý. Pak ale přišel můj čas – konečně jsem byl ve svém živlu a dělal jsem to, kvůli čemu jsem přišel.

Jedna z mála fotek, kde se objevuju.

Na předchozí fotce vůbec nejsem spokojen se svou aero pozicí. Hlava je moc nahoře, celý efekt ocasu na přilbě je zde ztracen – ideálně by měla přilba vzadu plynule přecházet do zad. Tento triatlon jsem aerodynamicky opravdu nezvládl. Důvodem, abych se nevymlouval, byla hlavně moje nervozita. Před jízdou a za jízdy se toho dělo tolik, že jsem se nestíhal soustředit. Druhým důvodem byl můj nový kokpit (taková ta úzká řídítka), který jsem instaloval den před závodem. Ano, ano, závod se nemá jet na fungl nových věcech, to je pravda. Kokpit sám je dobrý, ale měl jsem ho moc vysoko (vidíte ten vysoký podstavec pod loktem), a to mi zvedalo přední část těla.

Psal jsem, že “za jízdy se toho dělo tolik”. Tahle fotka ukazuje, co mám na mysli. Nezvyklé – ale samozřejmě i strašně zábavné – pro mě bylo to, že jsem se musel neustále prodírat chumlem dalších závodníků. Z normálních časovek jsem zvyklý na osamělost. Startujeme v minutových nebo půlminutových rozestupech, takže většinu času jste to jen vy a svist pneumatik. To už je velká událost, když se vám podaří někoho dojet a předjet, nebo když vás naopak nějaký lotr zezadu docvakne a zneuctí.

Ovšem v triatlonu, to je jiná. Nejenže jsme vyjížděli v chumlíku, ale taky jsme to jeli na tři kola, a když jsem vjížděl do druhého kola, tak jsem začal potkávat spoustu o hodně pomalejších jezdců. Byla to sranda, ale zároveň nervy. Měl jsem totiž v hlavě, že tihle triatloňáci jsou nějací přísní. Před startem nám vysvětlovali, že všude na trati jsou pozorovatelé a za špatnou jízdu udělují žluté a červené karty jako ve fotbale. S červenou kartou hned končíte, se žlutou si musíte jít na 4 minuty sednout do stanu a tyto čtyři minuty se týmu přičtou k času.

Prohřeškem je samozřejmě nesportovní chování (strčit někomu klacek do drátů, jak my cyklisti běžně děláme), dále dělání svinčíku (odhazování lahví a gelů), ale taky jízda v háku. Nesmíte déle než několik sekund jet za někým jiným (abyste nevyužívali jeho závětří) a předjíždění musíte dokončit v předepsaném čase. Z toho jsem byl janek, protože jsem vlastně neustále byl v situaci, že jsem se zrovna za někoho dostával a předjížděl ho.

Zde je to trošku vidět. Já jsem ten černý flek nejblíž k motorce. Furt jsem si musel hledat vlastní linii, abych předjížděl čistě. Tím nechci říct, že bych byl nějak ďábelsky rychlý. Ale hodně lidí prostě doplavalo později a bral jsem je o kolo, no a pak to přece jen byli většinou triatlonisté, ne specializovaní cyklisté, takže byli krapátek pomalejší.

Jelo se na městské silnici, tři kola mezi dvěma ostrými otočkami. Je to ulice, kudy denně jezdím autem, takže jsem ji dobře znal. Pro účely závodu byla úplně uzavřená a všude spousta policie. Povrch byl perfektní, dokonce lepší než na cyklostezce, kde obvykle jezdíme časovkářské závody. Jízda se mi moc líbila i proto, že byl den a konečně jsem všechno krásně viděl. Cyklistická federace totiž pořádá všechny časovky ve všední den za tmy (víkendy se světlem jsou vyhrazeny pro normální silniční závody), a ježdění v noci je mi mnohem méně příjemné.

Jiný pohled na trať (na fotce nejsem já). Jak vám říkám, z hlediska čisté radosti z cyklistiky to bylo pošušňáníčko.

Toto je Bilál, nejrychlejší muž na trati.

Ještě jedna fotka z trati (zase cizí lidé). Atmosféra byla skvělá. Všimněte si té zeleně vpravo – to jsou umělé kopce v Kataře. Na těchto kopečkách se pak odehrávala běžecká část. Tyto vršky byly postaveny uměle – když jsem před lety přijel do Kataru, tak tady byla naprostá rovina jako všude jinde. S velkou námahou je zatravnili a osázeli stromy a teď je tam slušný park.

Jak jsem se s tím popasoval výkonnostně a rychlostně? No, nebylo to jako normální časovka. Brzo jsem pochopil, že nemůžu jet to svoje stabilní tempo a nekoukat napravo nalevo. Musel jsem to pojmout trošku jako klasický hromadný závod, vykašlat se na stálé watty a místo toho se prostě snažit dohánět a předjíždět protivníky. Jak už jsem psal, aerodynamicky to nebylo ono a soustředění na sílu jsem taky nenašel. Ale přesto se mi to podařilo odjet s průměrem 40.1 km/h (jeli jsme necelých 20 km), průměrný výkon byl 230 W.

Během jízdy jsem se posunul z 9. na 5. místo, a na páté pozici jsem taky předával Qasimovi. Ten vyběhl a já jsem se mohl pozdravit s Beou a s Danem. Byl jsem opravdu šťastný, že mám ty nervy za sebou. Přece jen na mě dost působila zodpovědnost, že to nesmím zkazit dvěma dalším lidem, že si nesmím nechat dát penalizaci a tak. A teď jsem byl spokojený – zvládl jsem to důstojně a týmovou pozici jsem vylepšil.

Ukázka běhu v katarských velehorách.

Qasim běžel statečně, i když jak nám později řekl, ta kopcovitá trať mu dala zabrat víc, než čekal. Nebyl to tedy inzerovaný 17minutový běh, udělal to za něco přes 22 minut, ale i tak je to vynikající. Mezi běžci byl myslím devátý. Na 17 let vynikající výkon, já bych to tak ani náhodou nedal.

Štěstí v cíli. Na krku účastnická medaile, kterou jsme dostali všichni – bude to hezká památka.

Po běhu jsme tedy klesli na celkové šesté místo. Takže po plavání sedmí, po cyklistice pátí, po běhu šestí. Nelžu vám, byl jsem šťastný jako blecha a výsledku jsem si fakt cenil. Svým způsobem to pro mě byl ten nejlepší možný pocit, protože jsem ve své disciplíně byl relativně dobrý a nebyl jsem přítěží pro tým. To by mi bývalo vadilo víc.

Zde je náš certifikát s časy a celkovou pozicí. Ještě před pěti lety bych neřekl, že někdy budu mít v ruce papír se svým jménem a zároveň nápisem triatlon. Jsem moc rád za ten obrat, který můj život vzal. Tuhle sportovní linii jsem na své cestě potřeboval. Triatlon je trojboj a já se taky snažím uspět v pomyslném víceboji života – zvládnout rodinu, práci, psaní i sport. A ta fyzická část mi tam celé dekády chyběla a nebylo to dobré. Ideálem je rovnováha, kalokagathia, jak říkali staří Řekové. Dlouho mi trvalo, než jsem to pochopil, ale nakonec přece.

Celkové výsledky týmů. Jsme tedy šestí ze 34 mužstev a ženstev a smíšenstev, to není špatné. 4 týmy měly rychlejší cyklisty než já, to je to, co sleduju. Můžu hrdě říct, že všichni tito čtyři jsou členové katarské cyklistické reprezentace.

Celý den se mi strašně líbil, jak je asi ze zápisu poznat. Extra adrenalin z týmové spolupráce, nový a pro mě nezvyklý formát závodu, krásná jízda za denního světla – co víc bych si mohl přát. Dokonce i Bea byla ze závodu nadšená a hned začala zjišťovat, kdy bude další triatlon s týmovou účastí. Další přijde 11. února a bude to největší závod roku – Doha Triathlon, který se koná přímo na hlavní promenádě v srdci města. To bude úžasné. Klidně do toho půjdu zase s Qasimem a Danem, jestli budou chtít. Ale možná se zrodí i jiná spolupráce – začali jsme se bavit i s českým kamarádem, který je nejen skvělý cyklista, ale i vynikající běžec. Když najdeme plavce… No, těším se!

Fotky QCTF. Záznam jízdy na Stravě.

Přidat komentář

Váš komentář
Jméno