Tenhle článek píšu s několikaměsíčním zpožděním, ale musí to být. Když už jsem pokryl roky 2021 a 2022, tak i mistrovství z jara 2023 zde musí být zaznamenáno. Jinak by v tom jednou archeologové měli bordel.

Takže připomeňme si, jaká byla situace. Je březen 2023 a váš dobrý blogger se chystá na tradiční dostih časovkářských koz. Předloni jsem mezi cizinci dojel 11., vloni 6., no a letos nám tedy jednoduchou matematikou (11 – 6 = 5, 6 – 5 = 1) vycházelo, že to musím vyhrát. Těžko říct, proč ostatní jezdci vůbec na start přišli – mohli si to přece také taky spočítat. Nicméně lidé jsou zarputilí a bez ohledu na krásu čisté matematiky se k závodu dostavili, a to bohužel i tací, kteří byli silnější než já – ale k tomu se ještě dostaneme.

Vědeckou analýzou si můžeme odvodit, že časovkářského závodu se účastní dvě pohyblivé komponenty – 1. kolo řečené koza a 2. závodník neboli cyklista.

S první komponentou nebyl problém.

Černý Shiv byl na závod vyladěn jako nikdy předtím. O jeho konfiguraci zkusím napsat samostatný článek. Zde si to můžeme shrnout tak, že koza byla vybavená až zběsile dobře – prakticky už přestávala být kozou a stávala se gazelou.

Problém bohužel již tradičně ležel spíše v druhé komponentě, tedy v lidském faktoru.

V týdnech před závodem jsem se cítil jako čajíček. Na trénincích jsem jezdil špatná čísla. Když jsem je viděl, tak jsem dřel ještě víc – a další týden pak byla čísla ještě horší. Pak mi to povrdil i trenér (ano, měl jsem v té době internetového trenéra!), že podle jeho grafů jsem měl vrcholnou formu v říjnu a v listopadu (viz pěkná časovka v Lusailu) a od té doby jsem byl v setrvalém sešupu. Řekl mi to ale až po závodě, protože mě nechtěl před mistrákem stresovat.

Nicméně na závod člověk musí – forma neforma. Mám časovku rád a mistráky jsou vrchol sezóny.

Závod se jel v úterý 14. března večer na Olympijské cyklostezce na vzdálenost 27.91 km s otočkou v půli a převýšením 109 metrů. Člověk, který vymyslel termín ve všední den a večer, by samozřejmě měl být uškrcen brzdovým kabílkem. Nemám rád jízdu za tmy a večer po práci už taky nebývám nejčerstvější. Ale takhle to holt je, stejné to bylo i předloni; časovka je Popelka mezi ostatními závody a nóbl víkendový termín si zřejmě nezaslouží.

Jako vždy jsem si dopředu dal cíl – vytáhnout watty nad 264 (tolik jsem měl o půl roku dřív) a zajet bednu mezi cizinci. Abyste rozuměli, na mistrovství jsou vždy dva oddělené závody – jeden mají Katařani a druhý pak my všichni ostatní. Vítěz toho katarského závodu se kvalifikuje na mistrovství světa (teď se zrovna jelo ve Skotsku a opravdu tam za nás jel Fadhel Alkhater). Vítěz toho našeho závodu se nekvalifikuje nikam, ale může o tom vyprávět doma v kuchyni manželce, která bude zdvořile předstírat zájem. Rozdíl je ještě i v tom, že katarský závod se jede podle striktnějších regulí cyklistické unie UCI, kdežto na ten náš pouštějí i triatlonová kola (pravidla federace ITU).

Rád bych tu napsal, že jsem se s nepříznivými okolnostmi popral jako lev a že navzdory špatné formě, tmě a pracovní únavě jsem tam vybombil jízdu snů a totálně všechny rozsekal. Bylo by to krásné a rozhodně by to udělalo lepší dramatický oblouk do tohoto článku. Bohužel život, ta stará mrcha, zřídkakdy postupuje tak, abych měl hezké oblouky do článků. Stalo se to, že s okolnostmi jsem se popral jako moucha, zajel jsem špatně a málem mi utekla i ta bedna.

Už od startu jsem cítil, že nohy jsou zrovna tak prázdné jako v předchozích týdnech. Ani v první čtvrtině jízdy (trasu mám vždycky v cyklopočítači rozsekanou na čtvrtiny a i mentálně jedu po čtvrtkách), tedy ani v první čtvrtině jízdy jsem se nedokázal přiblížit wattovému cíli. Místo 264 jsem na začátku šlapal jen 258 wattů a pak už se to jen zhoršovalo.

To mě samozřejmě frustrovalo. Trenér pak říkal, že to je moje typická chyba – příliš se upnu na nějaké číslo a když se mi ho nedaří dosáhnout, tak mentálně vzdávám. V tom měl teda pravdu. Nicméně samozřejmě jsem šlapal dál. Druhá čtvrtka byla naprostá krize – 250 W, pak jsem se přece jen trošku vzchopil a udělal 256 a znovu 256 wattů. To, že jsem na konci nebyl schopný zabrat a dát tam závěrečný kopanec, který by zvednul průměr, to také o něčem svědčí. To se mi ještě nikdy předtím nestalo. Vyšel z toho průměr 255 W a velmi stydlivá průměrná rychlost 42.7 km/h.

Že to bylo hodně v hlavě, o tom svědčí i srdeční tepy. Průměr za celý mistrák jsem měl 155 bpm, kdežto v říjnové časovce, kterou pokládám za svou dosud nejlepší, jsem udržoval průměr 166 bpm. Na tom je jasně vidět, že v říjnu jsem se opravdu zmáčknul, kdežto teď na mistráku jsem to jen tak odklouzal.

Pocity po dojezdu nebyly tedy nic moc. Naštěstí se ukázalo, že i ostatní jezdci trpěli podobnými problémy. Samozřejmě až na místního guru Jonathana Parkera, který celý rok nepřišel ani na jeden závod, ale na mistrák vylezl z nory a samozřejmě nám to natřel rozdílem dvou tříd.

I přes tu bídu jsem byl mezi cizinci druhý, což je proti loňskému šestému a předloňskému jedenáctému místu hezké zlepšení. Poprvé na mistráku na bedně, poprvé stříbro ve větším závodě!

Pantofle Adidas mám proto, abych fotku mohl poslat na facebookovou stránku Squatting Slavs In Tracksuits!

Takže konec dobrý, všechno dobré. S umístěním jsem byl samozřejmě velmi spokojený – na to, že jsem pořád spíš jen takový rádobycyklista, je to až nezaslouženě pěkné. Podařilo se mi předjet (byť jen o 8 sekund) starého borce Fabiena, který mě ještě v říjnu porazil, no a taky jsem odrazil (o 12 sekund) útok nováčka Chrise. To je člověk, který se teprve nedávno přistěhoval do Kataru, ale je to bývalý profi cyklista z Austrálie. Neříkám, že to je nějaký Tadej Pogačar – vrcholem jeho kariéry bylo 11. místo na Kolem Nového Zélandu – ale pořád je to bývalý profík a má to v nohou úplně jinak než my. Na mistrák si nechal poslat z domova i časovkářskou kozu, takže představuje opravdovou konkurenci. Naštěstí jsem ho (protentokrát) zvládl.

Musím ale taky říct, že po závodě jsem udělal ještě několik testů (plný ceres na 20 minut a tak) a viděl jsem, že na tom opravdu nejsem dobře. Nějak mi to s tím internetovým trenérem neklapalo, jeho styl cvičení mi nesedl. Vůbec to nekladu za vinu jemu. Je to spíš můj problém, že se nedokážu přizpůsobit a respektovat návody od zkušenějších. Jsem náturou spíš takový vlk samotář, popř. blbec. Od května jsem tedy zase sólo a jezdím si podle sebe. Snažím se destilovat to nejlepší z toho, co jsem se naučil z internetu, od kouče a pozorováním odezvy těla. Uvidíme, jak to pošlape! První časovka se jede zase v říjnu a další mistrovství pak v březnu 2024. Chci tentokrát ty watty opravdu zlepšit a vidět pokrok v rychlosti. Jestli to zase nevyjde a ukáže se, že furt stagnuju nebo dokonce padám, tak bude jasné, že za to může

Tady je záznam jízdy na Stravě.

1 komentář

Přidat komentář

Váš komentář
Jméno