Káhira 2014

Těsně před Vánoci jsme vyrazili na prodloužený víkend do Káhiry. Proč zrovna tam, ptáte se možná, proč ne jinam. Inu, protože je to z Dohy blízko, protože tam maj ty pyramidy a protože tam už skoro tři dny nepropukla žádná občanská válka, což je pro turistu v našem věku už taky důležitý. Takže jsme tam tedy jeli a poctivě jsme město prolezli, ale vrátili jsme se s pocity značně smíšenými.

Kolegové nás už předem varovali, že v Egyptě bude nepříjemná zima, což děsilo hlavně mě, a dále že tam bude neskutečný bordel, což znepokojovalo zase Beu. Pámbu ví, že s tím bordelem jim předpověď vyšla náramně a že právě to tak zakvedlalo s našimi city, ale k tomu se ještě dostaneme.

Začněme tím hezkým. Naše první kroky vedly samozřejmě na pyramidové pole v Gíze. Gíza už je dneska předměstím Káhiry, a to až natolik, že chudák sfinga zírá upřeně na zlevněné menu v Pizza Hut. Ale naštěstí je město docela šikovně skryto smogovým závojem a do fotek příliš neleze, což lidstvu šetří stamilióny hodin photoshopování.

První, co uvidíte, je právě výše zmíněná sfinga, za níž se ráčí tyčit Chefrénova (Rachefova) pyramida. Nejlepší je přijít hned v 8 ráno, kdy se otvírá. Jednak tu ještě nejsou turisti, jednak i ti protivní egyptští prodavači jsou ještě napůl v nočním transu a nepředstavují ještě to čiré zlo jako o dvě hodiny později.

Sfinga je chudák už děsně stará, nejspíš stejně jako pyramida za ní, což by znamenalo období 2558 – 2532 př. n. l. Ano, odmocňujete správně, holce už je letos nejmíň 4 546 let, takže je ještě o chlup starší než naše kulturní památka Helenka Vondráčková. A pořád přitom drží rekord jako největší socha z jednoho kusu kamene, co kdy člověk vytesal – na délku má 74 metrů a na výšku pěkných 21. Jak je v oblasti běžné, neustále ji zasypává písek (totéž pozorujeme u našeho zahradního nábytku, byť v menších rozměrech), takže první ji musel vykopávat už faraon Thutmose IV v roce 1400 př. n. l. Podařilo se mu to až po přední tlapy, což ho tak rozradostnilo, že kvůli tomu extra nechal mezi tlapami vztyčit žulovou stélu. Nos je uražený, nikoli však rukou Obelixe, jak si myslel Martínek, ani vinou Napoleonových vojáků, jak si myslí skoro všichni, ale zásahem jednoho fanatika z roku 1378 našeho letopočtu.

Už zmíněná Chefrénova pyramida v klasickém pohledu se třemi originál velbloudy. Můžu vás ubezpečit, že při osobním setkání vás pyramidy ohromí, jakkoli je znáte z tisíců fotek a filmů. Tak jsou velké a tak elegantní. Všimněte si prosím, že jsme v areálu prakticky sami. Za celou dobu jsme se setkali jen s párem italských turistů, kteří se právě nechali přesvědčit k jízdě na vembloudech. Ostatní návštěvníci se rekrutovali z řad egyptské školní mládeže a přijeli až později.

Takhle jsme chodili kolem pyramid. Všimněte si poctivých zimních kabátů a svetrů, do kterých jsem rodinu navlík v panice, že u pyramid umrzneme. Po dvou letech v Zálivu už naše těla vnímají teplo a zimu úplně jinak. Nakonec to ale nebylo tak hrozné, v Káhiře bylo celou dobu přijatelných 22 stupňů.

V Gíze jsou tři velké pyramidy. Na obrázku vidíte vlevo Chefrénovu, o které už jsem mluvil, a vpravo slavnou Cheopsovu pyramidu (též Chufuovu nebo Velkou). Ta Cheopsova vpravo je sama o sobě vyšší (dnešní výška 137.5 m, kdysi mívala ještě o 9 metrů víc), ale nám obyčejným smrtelníkům se Chefrénka jeví jako větší, protože stojí na zvýšeném podstavci. Jo a mimochodem, základna Cheopsovy pyramidy má 230.38 x 230.38 m, což v přepočtu na populární jednotky znamená plochu 13 fotbalových hřišť. Můžete mi věřit, že to už je pěkná chatička.

Dělejte, že to nevidíte. Děti lezou na pyramidu. Ono se to nemá, ale věřte mi, egyptské školy tam šplhají i s učitelem, a to je pak těžké děti zadržet.

Nikomu to neříkejme.

Dostat se nahoru by byl slušný fyzický výkon.

Třetí pyramida v Gíze je tzv. Menkaureova nebo též Mykerinova. Říká se jí malá, ale ve skutečnosti už žádnou větší nikdo nikdy nepostavil. Menkaure prý byl na egyptské poměry dobrák a jeho pyramida byla ze všech nejkrásnější. Ve spodní třetině totiž měla opláštění z červené asuánské žuly, uprostřed byl plášť z bílého pískovce a v horní třetině byla zase červená žula. Mohlo to být pěkné, ale v 16. století bylo obložení uloupeno mamlúky. Tady dole je ale furt vidět, jak na sebe obložení pěkně přiléhalo. Můžu vás ubezpečit, že zednické řemeslo v Egyptě mezitím hodně upadlo.

Pyramidy byly nádherné a já jsem se od nich vracel spokojený, protože fotit se dalo hezky a počasí bylo tak akorát. Bea a Timi byly ale otřesené tím, jak Egypťané takovou památku prezentují. Hlavní brána do areálu má estetické kvality vrátnice do dvacet let opuštěných kasáren v Benešově. Prodejci a velbloudáři v areálu jsou tak protivní, že vám spolehlivě vezmou chuť se na místo ještě vrátit. Teda já bych klidně ještě přijel znovu, chybí mi klasický záběr všech tří pyramid za sebou, ale Bea a Timi už na něco takového ani nepomyslí. No, má to pro mě výhodu alespoň v tom, že tyhle cesty (stejně jako třeba loňská návštěva v jordánské Petře) spolehlivě zajistí, že Timi nikdy nepropadne lásce ke koním. Koně jí smrdí skoro jako velbloudi a dělá se jí blbě, sotva nějakého vidí. To mi v budoucnu může ušetřit spoustu peněz a trable spojené s návštěvami jízdáren a podobných dívčích institucí.

Následující cesta z Gízy do Sakkáry (kde je nejstarší pyramida – Džóserova) v očích mé ženy a dcery definitivně podepsala ortel nad Egyptem. Není to nejhorší čtvrť v Káhiře (tou je tzv. Město mrtvých), ale je to prostě bordel a na hlavním turistickém tahu je to nepochopitelné.

Co vám budu povídat, podívejte se na video. Lidé bydlí doslova na hromadách odpadků a z odpadků se taky prodává jídlo. Asfalt končí kilometr za Káhirou. Měli jsme na ty 4 dny vlastní auto se spolehlivým řidičem, což nám dávalo svobodu. Do taxi bych v Káhiře nesedl a auto z půjčovny bych taky neřídil.

Od výletu do Sakkáry už Timi nechtěla v Egyptě na nic sáhnout a zpočátku dokonce prohlašovala, že už nikdy nebude nosit boty, které se dotkly egyptské půdy. Nakonec jsme ji naštěstí přesvědčili, že bude stačit boty doma v Kataru vyprat. Na mně pak Timi žádala slib, že už „nikdy nepojedem do země třetího světa“. Musel jsem se smát, ale zároveň mi bylo trošku smutno.

Co dál se dá vidět v Káhiře? Jeli jsme se samozřejmě podívat do čtvrti koptských křesťanů, která je na místní poměry hezky upravená a poctivě tam hlídkuje policie. Potěšila nás otevřená synagoga na fotce – je dobré vidět takové soužití. Kéž by všichni dokázali spolu žít v míru, to je celá moje politika.

Samozřejmě jsme šli do slavného Egyptského muzea. Leží přímo na náměstí Tahrír, takže tam vidíte tanky a tankové zátarasy, které jsem ovšem s ohledem na city místního obyvatelstva nefotil. Muzeum samo se mi velice líbilo, paradoxně právě proto, že je dělané v bordelářském egyptském stylu. Poklady nedozírné ceny jsou doslova naházeny těsně na sebe a z ničeho se tam nedělá žádné drama. Celé muzeum je velmi kompaktní – ne větší než pořádné české gymnázium. S dětmi ho tedy můžete proběhnout za hodinu a přitom krásně uvidíte zlatou masku Tutanchamónovu, celé sarkofágy a víc mumií (včetně dětských a kočičích), než byste si kdy přáli. Kdyby takové muzeum bylo někde na Západě, tak by každý artefakt měl pro sebe velkou bílou místnost a spousty keců okolo, takže byste tam nachodili maratón a děti by vám odpadly v polovině. To v Káhiře nehrozí.

Prošli jsme i velký káhirský bazar, slavný Chán Al Chalílí. Rozkládá se poblíž Husajnovy mešity (na obrázku). Už jsme na tyhle trhy hodně zvyklí z Dohy a dalších měst v regionu, ale nebylo to špatné. Koupil jsem tam pěkné zdobené bedničky, protože ty sbírám tak nějak dlouhodobě.

Výhled z naší ložnice na Nil. Vidíte severní část ostrova Gezira, na které se rozkládá Zamalek – jedna z nejdražších a nejlepších čtvrtí Káhiry. Říkám vám to proto, že podle obrázku by vám nóbl charakter čtvrti mohl úplně uniknout. A to ještě máte kliku, že necítíte, jak ten vzduch na balkóně smrdí. Ale samozřejmě jsme museli bydlet přímo na břehu Nilu, protože o tom jsou všechny ty romantické vzpomínky a felúky a Agatha Christie a vraždy na parnících.

A to je ta naše princezna Timi při obědě. Jídlo bylo v Egyptě kupodivu super, štrejchli jsme si asi líp než kdekoli v Kataru.

No a to byla ta naše cesta. Egypt se musí alespoň jednou v životě vidět, bez toho to prostě nejde. Ale co si budeme povídat, ta země už asi 4 000 let v jednom kuse upadá a za 4 000 let se dá upadnout dost hluboko. Takže jsme rádi, že jsme tam byli, ale víckrát už to asi nezažijem.