Letošek přinesl v Kataru zajímavost, kterou v absolutní monarchii nečekáte – konaly se tu totiž volby. Jestli vás zajímá, jak se něco takového může ve spořádaném emirátu přihodit, tak čtěte!
Katar samozřejmě není žádná demokracie a ani se o to nesnaží. Je to absolutní monarchie, kde vládne emír z rodiny (klanu) Al Thání. V takových režimech záleží na jedné věci – buď máte kliku na osvíceného vládce, který zemi postrčí dopředu s překvapivou rychlostí, nebo kliku na tu správnou osobu nemáte, a pak je to o to horší. Katar to se současným emírem Tamímem i jeho otcem Hamadem chytnul opravdu dobře.
Mezi námi, za ta léta jsem došel k názoru, že demokracie se do tohoto regionu ani nehodí. Někteří lidé na Západě si myslí, že demokracie je jako coca-cola – rozvezeš plechovky a ona bude celému světu chutnat. Ale ono to tak není. Na demokracii musí být společnost tak nějak kulturně naladěná. Například je na draka montovat demokracii do kmenových společností, kde lidi vždy hlasují pro svého soukmenovce bez ohledu na jeho názory. Demokracie totiž funguje jen v případě, že se jedná o soutěž myšlenek a voliči se můžou mezi myšlenkovými tábory přesouvat. Ale když se z voleb stane obyčejná statistika toho, kolik je Mašokolumbů a kolik je Tutlimutlíků, tak to nešlape. Demokracii nemůžete cpát všude – v tomhle Západ vždycky dělal strašnou chybu.
No ale zpátky ke Kataru. Vládnoucí rodina se opravdu rozhodla udělat krok k většímu sdílení rozhodování, a proto vyhlásila volby. První v dějinách. Volit se mělo do takzvané šúry – emírova poradního sboru. Šúra má 45 členů, z nichž 15 jmenuje pro jistotu samotný emír. 30 členů ale mělo vzejít právě z těchto voleb. Mimochodem – šúra existuje už od roku 1972, zatím ale měla všechny členy jmenované shora.
Kampaň v ulicích
Pro zajímavost: v nedalekém Kuvajtu mají opravdový parlament, kde se divoce diskutuje a dokonce tam existuje i opozice vůči vládě; členové parlamentu tam ostře kritizují rozpočet i jednotlivé ministry. Ale taková představa je úplně nekatarská.
Abyste rozuměli, Katařané se úzkostlivě vyhýbají konfliktu mezi sebou. Navzájem se kritizovat, a to dokonce veřejně, to je velké no no. Dílem je to tradiční kultura tohoto národa, kde první a nejvyšší hodnotou je (mužská) čest. Žádný bojovník nesmí nikdy a za žádnou cenu ztratit tvář. Kritizovat ho, nebo jej dokonce veřejně urazit, je naprosto nepředstavitelné. (Tohle například hodně ovlivňuje i mou manažerskou práci. Přímá kritika a negativní zpětná vazba, kterou v Evropě zaměstnanec v pohodě vezme, je tu tabu. Trvalo léta, než jsem si psychologicky vyladil cesty, jak na to. Lidé ze Skandinávie, kteří jsou zvyklí na pragmatickou, téměř neomalenou komunikaci, tady zpočátku hodně narážejí a často odcházejí předčasně.)
V Kataru je tohle zesílené i tím, že je to ve skutečnosti maličký národ. Místních občanů je jen asi 300 000. Je to těsně provázaná komunita tvořená jen asi dvěma tucty rodinných klanů. Všichni (muži) se neustále scházejí na večerních sedáncích – madžlisech. Pokud byste tu jako občan rozjel s někým konflikt, vy a vaše rodina se budete s jeho rodinou potkávat každý den do konce života. V madžlisu, na svatbách, na pohřbech, v byznysu. Je strašně nevýhodné, aby se kvůli konfliktu dvou lidí znepřátelily dvě rodiny, které se jinak mají mezi sebou vdávat a ženit a vůbec spolupracovat. Proto je tu extrémní tlak proti osobním konfliktům.
Jestliže se každý snaží vyhnout kritice mezi dvěma řadovými občany, tak považte, jak těžko myslitelné je pak kritizovat vládce. Respekt vůči emírovi a vládě je tu tak velký, že je to v ČR těžko představitelné. Není to jako u nás za socialismu, kdy venku visely oslavné transparenty a v soukromí lidi kritizovali stranu jako diví. Tady ten obdiv je upřímný, jde víc do hloubky; lidi ho projevují i soukromě. Samozřejmě kdybyste vládce nějak moc kritizovali, tak vás taky zabásnou, ale v tom to kupodivu není. Většina prostě kritizovat nechce, jak jsem se sám přesvědčil. Jednak je tu vrozený respekt k autoritám, jednak lidi vidí, že emír odvádí dobrou práci, státu se daří, téměř každý občan žije v blahobytu. Každý si asi dříve nebo později uvědomí, že změnu nechceš, že změna by nejspíš byla k horšímu.
No a do téhle atmosféry přicházejí volby. Názory na ně se lišily. Většina občanů, co jsem koukal, byla opravdu hrdá, že se taky můžou trošku podílet na správě země. Ale setkal jsem se i s jedním velmi progresivním chlapíkem, který nadšený nebyl. „Jak to,“ říkám mu, „myslel bych, že zrovna ty budeš rád. Je to přece krok k participativní vládě.“ A on mi povídá: „Problém je, že když u nás lidi necháš volit, tak ti, co vyhrajou, budou určitě hodně konzervativní. Víc konzervativní než emír. U nás jde konzervatismus zdola. Takže moderní lidi jako já volby nechtěj.“ Holt paradoxy!
Jak vypadala kampaň? Volilo se ve 30 okrscích a celkem se přihlásilo skoro 300 kandidátů. 29 z nich byly ženy. Politické strany jsou tu mimochodem zakázané, takže každý jede jen za sebe. Účastnit se mohli jen občané, jejichž prarodiče už byli katarskými občany v roce 1930. Tak ostře země hájí svou identitu a kulturu. To se dotklo některých částí polonomádské rodiny Al Marri, která se místy usadila až po tom roce. Někteří z nich dokonce veřejně protestovali (přesně to, co jsem říkal, že se tu skoro neděje).
Ukázka kampaně v ulicích
Kandidáti rozestavili podél silnic plakáty se svými volebními hesly a čísly, někteří si taky založili weby. Ale spíš se jelo na sociálních sítích, to je tu pro lidi nejpřirozenější.
Co se hesel týče, samozřejmě se nedal očekávat žádný hard core typu „všechno je v hajzlu, já vás zachráním“ jako u nás. Viz to, co jsem psal výše. Všechny slogany byly velmi krotké. Například dáma na obrázku – Al Maha Al Majid – říká „Záleží mi na vás. Jsem rozhodnutá pokračovat ve vznešené snaze dosáhnout vize naší vlasti.“
Nebo tenhle chlapík. Jeho slogan říká „Váš hlas je v bezpečí. Dejte ho, komu chcete. Váš kandidát… Ali bin Abdullah Al Suwaidi.“
V tomto duchu se nesla celá kampaň. V Kataru jsou prostě i volby velmi uklidňující.
Prošel jsem si i seznam kandidátů v okrscích – a i to vám o místní společnosti řekne hodně. Bylo víc okrsků, kde kandidovali jen lidé stejného příjmení. Např. v okrsku 21 se všichni kandidáti jmenovali Al Kaabi, v okrsku 25 byli všichni kandidáti z rodiny Al Kubaisi.
To ukazuje, že místní společnost je pořád uspořádána podle kmenů a lidi taky podle kmenů bydlí. Toho už jsem si všimnul dřív, že když mi někdo řekne čtvrť, kde žije, tak na 90 procent uhodnu jeho příjmení. Musí to tedy být tradiční čtvrť – v těch nových, jako je třeba umělý ostrov Perla, se už lidi mísí bez ladu a skladu.
No a jak to dopadlo? Volební účast byla 44 procent, což jsem teda čekal vyšší. Ke zklamání mých kolegyň se nedostala žádná žena. Vím, že pro ně hodně znamenalo už to, že ženy kandidovaly. Na vítězství to ale ještě nebylo – snad příště. Emír tedy nějaké ženy jmenoval aspoň do té své patnáctky. Jedna dáma se stala přímo místopředsedkyní šúry (šúra má jednoho mlvučího – předsedu, a jednu zástupkyni mluvčího – místopředsedkyni).
V každém případě to byl zajímavý experiment. Vidíte na tom, jak odlišné společnosti na světě existují. Ale je to myslím pro Katar dobrý krok a očekávám, že země se takto bude vyvíjet i dál.
Jo jo, v Kataru je emír osvícený. Když mu jeho bratranec z osmého kolene ojíždí české cikánské štětky pod zákonem, uplatí českého ministra spravedlnosti, bez uzardění zalže a slíbí spravedlivý proces doma, a bratrance si přiveze zpět. Skoro by mě zajímalo, jak by to provedl neosvícený emír…
Dobrý den, ale on opravdu osvícený je. Na poměry diktatur na Blízkém východě teda rozhodně. To poznáte podle rozvoje země. Samozřejmě osvícený nerovná se všichni v rodině jsou perfektní. To nevím, kde jste na to přišel. Pro vaši informaci, kmen Al Thani, ze kterého ten člověk pocházel, je nejmenší z katarských kmenů – ale i tak má 7000 mužských členů. To je menší české město. Česká média psala, že to byl nějaký princ, ale byl to bezvýznamný člen někde na okraji těch sedmi tisíc. V takovém počtu lidí stoprocentně budete mít lidi dobré i zlé, i zločince. Jestli dokážete někde udělat komunitu 7000 lidí bez zločinu, tak vám podám ruku – ale to nezvládnete. Statisticky tam možná budete i nějakého vraha. No a samozřejmě když se jeden z nich dostal do problémů, tak se ho určitě pokusili dostat ven – diplomaticky nebo penězi, to já nevím, ale dělal bych asi to samé. Že to zkusej, to se dá očekávat. Horší je, že my jako domněle vyspělá země se opravdu necháme koupit a že máme ministra, který to (asi) za peníze vyžehlil. To je ta horší strana mince.
Tak to je horší, než jsem se obával. Že je někdo hajzl/úchyl/cokoliv, to se stává, o tom žádná a to ani nebyla pointa. Nicméně obhajovat lhaní a úplatky tím, že se něco takového dá očekávat a že horší je ten, kdo lžím uvěří a úplatek vezme – to chce hodně zajímavou morální ekvilibristiku. Musím se přiznat, že jsem čím dál raději, že jste ten vstup do politiky u nás vzdal :-(
To je v pořádku, já jsem taky rád, že jsem do toho nešel, žije se mi takhle mnohem líp. Ale myslím, že tomu nerozumíte, sorry. Mě zajímá stav politiky v České republice. V Kataru s tím nic neudělám a je mi to i celkem jedno – za rok dva tady nebudu, není to pro mě nějaká životní budoucnost. Ale jsem český občan a byl bych rád, kdyby Česko bylo civilizovaná země. Že nějaký Katařan udělá zločin – samozřejmě je to špatně, ale co s tím jako mám dělat? Jestli jste si nevšim, já jsem svým pobytem v Kataru jaksi nepřevzal zodpovědnost za tisíce a statisíce dalších lidí a to, co dělají. Já tu zemi neřídím a vstupní víza do ČR/Schengenu taky neuděluju. :-)
Ale jestli máme pocit, že je možné se u nás ze zločinu vyplatit, tak je to pro mě problém jako pro Čecha. Protože v opravdu civilizované zemi bychom prostě šli a potrestali to stylem padni, komu padni. Tzn. to, co udělal ten Katařan, je zločin, ale reakce české strany je jak v nějaké nesebevědomé zemi třetího světa. Zločin má být potrestán.
Snad je to teď líp k pochopení.
Dobrý den, já bych dodal, že dotyčný vykutálený český ministr, který vydal katarského prince je shodou okolností P. Němec, tedy čirou náhodou váš jmenovec. Nemůže tam existovat nějaká vzdálená rodová spojitost, co myslíte?
Kmenové společenství …… Oni jednou k té demokraci také dojdou, ale je potřeba pamatovat, že Mohamed žil až 600 let po Kristovi,takže Arabové mají prostě o 600 let spoždění. Jediný rozdíl proti křižákům ve 14. století je ten, že ti měli meče, zatímco oni mají samopaly a vlastně ještě ropu. Bohužel …..