Christiane F.: My děti ze stanice Zoo

„Na druhý straně jsem si hrozně vážila těch, co si píchali. Byli zase vejš než já. Heráci se na nás, co jsme jen kouřili haš a polykali prášky, koukali s děsným pohrdáním. Hašiši říkali baby-fet. Trochu mě deprimovalo, když jsem si uvědomila, že nikdy nebudu patřit k herákům. Že vejš už prostě nemůžu.“ (65)

„Jasně, vedli jsme tvrdej život, mohli jsme každej den umřít a taky jsme umírali. Ale jinak jsme to ani nechtěli. Mně se to tak v každým případě líbilo. Myslela jsem na peníze, který jsem vydělávala. Sto marek jsem denně potřebovala na fet. S trochou peněz na jídlo to dělalo čtyři tisíce za měsíc, který jsem musela vydělat. Říkala jsem si: „Na čtyři tisíce marek čistýho si přijde tak jedině ňákej ředitel podniku.“ A já ty čtyři tisíce vydělávala ve čtrnácti.“ (140)

Přidejte skřek