Doma

Bebek - vyhled
Výhled z našeho nového obýváku. Televizi máme asi 17 metrů od Bosporu.

V poslední době mi nějak zhoustl program a prořídly příspěvky na web. Tak honem, ať to napravím.

Minulý týden přinesl dvě srdcervoucí události. Dějinný moment číslo jedna: konečně za mnou přijela Bea a Timi. Takže už nejsem v Istanbulu sám, už zase pociťuju teplo domova, už se zase musím ráno mejt, prostě udeřila na mě civilizace se vším všudy.

Událost číslo dvě přišla o víkendu: konečně jsme si našli bydlení. V sobotu jsme podepsali smlouvu a v neděli se stěhovali. Na osvobození z hotelu Midtown jsme se už těšili jak malé děti. Zvlášť Timi, která ostatně malým dítětem je. Midtown je milý hotel, ale žádný hotel není tak milý, aby v něm člověk chtěl strávit 4 týdny.

Náš byt je ve čtvrti Bebek, což v turečtině znamená Děťátko (Baby). Jednak mi to přijde jako pěkné jméno pro čtvrť, jednak je to suverénně nejhezčí část Istanbulu. Od začátku jsme chtěli co nejblíž k moři, protože to je největší změna proti Praze a protože jsem celý život miloval maríny, námořníky, ohromné lodi s těma kontejnerema, které se potom skladují v Uhříněvsi, no a i ty uřvané racky. No a Bebek nám ten sen splnil. Náš byt je přímo na nábřeží a večer místo televize pozorujeme lodě. Je to fascinující. Orhan Pamuk napsal ve své autobiografii Istanbul, že ze svého bosporského bytu desítky let počítal projíždějící lodě a že tenhle tik mají statisíce Istanbulců. I mě to hned chytlo. Hrozně se mi líbí, že všechny lodě do přístavů jako Oděsa, Batumi, Konstanta nebo Sevastopol musí proplout kolem našeho bytu. Někdy prý projede i ruský bitevní křižník nebo bitevní ponorka, ale tu počítám neuvidíme.

Bebek - mapa
Na tom červeném průsečíku bydlíme. Vlevo Evropa, vpravo Asie.

Největší zážitek při stěhování bylo setkání s paní majitelkou, kteřá přišla podepsat smlouvu a taky si nás asi trošku obhlídnout. Byla to hrozně milá dáma z istanbulské plutokracie – takových lidí je tu překvapivě moc – a vypadala přesně jako paní fabrikantová z filmů pro pamětníky. Zeptala se nás, jestli jsme si přivezli vlastní sluhy – a nemyslela tím paní na úklid, ale opravdové sluhy, manservants. Ona sama měla za zády dva plus elegantního pana řidiče, který ji přivezl v bílé Q7. Musel jsem se usmívat, když jsem jí říkal, že si vystačíme sami. Bylo vidět, že patří k jiné vrstvě a že takové plebejství nechápe, zvlášť ne tady, v Bebeku. Ale jinak byla strašně milá a hned se zamilovala do Timinky, což tu funguje na každého.

Byt je sice ohromný, ale trochu chladný, což mě jako zimomřivého člověka žere. V posledních dnech je tu děsná zima – teploty kolem nuly a plno sněhu. Je to tak v celém regionu – v Aténách museli kvůli sněhu zavřít Akropoli, což se taky nestává. Jako Čech vidím na každém detailu, že Istanbul není na takovouhle zimu připravený. Okna jsou tu třeba jednoduchá, ne dvojitá jako u nás. Museli jsme proto zapnout přídavné radiátory. Ale ono se to prý brzy změní a v dubnu už prý budeme řešit opačný problém a klimatizace poběží naplno. Už aby to bylo.

2 komentáře

  1. Petr napsal:

    Ó jak zavidím, ten výhled nemá chybu. Moc se těšíme na fotky, třeba se Ti podaří blýsknout i tu ponorku ;-)!

  2. gabriela napsal:

    ahoj, ten vyhled ti fakt tise zavidime. my co tady max. cucime do protejsich bytu…na nejaky ten strom, a jsme radi, ze vidime nebe
    tak honem sem s fotkama nejen lodi, ale hlavne namorniku v uniformach.
    pozdravuj tam vsechny
    G.

Přidejte skřek