Když jsem se přestěhoval do pouště, tak mi v jednu chvíli došla taková nepříjemná věc. A sice to, že smrdím. Místním lidem jsem určitě smrděl jako tchoř, jen mi to prostě ze zdvořilosti nechtěli říct.

Jak jsem to poznal? No… ehm… to prostě časem zjistíte. Záhy si totiž začnete všímat, že kultura vůní je tu krapátek rozvinutější než třeba v pražské MHD.

První věc, co mě zarazila. Moji kolegové – podotýkám, že chlapi! – běžně přicházeli do mé kanceláře a vyprávěli mi o vůních, které dnes mají na sobě. Někteří velmi procítěně popisovali, jak na sebe vrství třeba i tři různé parfémy. Ten nejlehčí působí ráno, kolem poledne se rozvine těžší složka a před odchodem z práce převládne ta nejhutnější vrstva. Když něco takového slyšíte od chlapa, tak chtě nechtě zpozorníte. Na takové řeči jsem z Roztyl nebyl zvyklý!

A nezůstalo jen u konverzace. Všechny ty jejich vrstvy jsem taky cítil! Arabské vůně jsou obecně mnohem těžší než ty, co se používají v Evropě. A taky mnohem pronikavější. Částečně je to asi nutné kvůli podnebí. Sám jsem zjistil, že moje evropské parfémy tady nějak nefungují. V tom hicu (a v létě i vlhku) “dostřelí” na strašně krátkou vzdálenost a ještě brzy vyvanou. Odpoledne už jsem ve společnosti zřejmě působil jako vepřín v Choceradech, než mi to došlo.

Ale není to jen kvůli počasí. Ti lidi tady mají koňské dávky parfémů prostě rádi. V evropské parfumerii obecně platí zásada, že cítit něčí vůni má být odměna za to, že vás daná osoba pustila do své blízkosti. To v Arábii je to jinak – tam vám parfém kolikrát poslouží jako varování předtím, než daná osoba vstoupí do místnosti. Nebo připomínka, že tady před půl hodinou byla. A když někdy nastoupím do výtahu, kde jsou 3-4 místní chlapi – někdy je to taková síla, že dolů do garáží dojedu prakticky ve stavu neschopném řízení motorového vozidla.

Místní lidi někdy žertují o tzv. arabské sprše. Ta spočívá v tom, že místo abyste se zdlouhavě myli, tak na sebe vylijete silný parfém. Na každém šprochu…

Lidi se tu taky v parfémech velmi dobře vyznají. Když už jsem si začal kupovat trošku zajímavější vůně, tak se mi běžně stávalo, že ke mně do kanceláře přišel kolega, potáhl nosem a povídá – teď máš něco od Amouage. Interlude? A měl pravdu, to ráno jsem se navoněl právě Interludem. Jiný kolega mi zase jednou přinesl malý flakónek, vtiskl mi ho do ruky a povídá mi: “Martine, tohle je tvůj parfém. Sleduju tě už nějakou dobu a tahle vůně je přesně uprostřed mezi vůněmi, co nosíš. Tady to máš všechno v jednom.” – A ten flakónek mi dal darem. Nekecám, tohle se vážně stalo. Takhle jsem objevil vůni Sekushi 7 od německé firmy Lengling. Je to taková sladká kůže – a ten kolega měl pravdu, protože většinou nosím právě parfémy buď sladké, nebo kožené.

Na jednu stranu to od něj bylo pěkné, na druhou stranu jsem se až leknul, jak mě ti lidi mají očuchanýho. Člověk aby si tu radši stoupal po větru jak indiánský stopař na lovu!

Časem jsem se dozvěděl, že místní posedlost parfémy jde ještě dál. Mnohé katarské rodiny si ještě pořád doma připravují parfémy vlastní. Ostatně i mýdla se tu běžně vaří domácí. Jednou z hlavních přísad je kadidlo – vonná pryskyřice kadidelníku pravého, která se dováží z nedalekého Ománu.

Mimochodem, v Ománu už tenhle artikl letí asi 3 000 let. Už Plinius starší psal, že Ománci mají kadidlo nejvyšší kvality a že díky němu patří k nejbohatším lidem na světě. No a s parfémy to Ománci umí dodneška. Rodina tamního sultána dokonce založila značku Amouage, která patří ke špičce i ve světě moderní luxusní parfumerie. Název Amouage je kombinace francouzského slova amour, láska, a arabského slova maudžá, vlna. Jestli chcete vyzkoušet jeden a právě jen jeden parfém z Orientu, doporučuju Amouage Interlude. Jde koupit i na českých eshopech. Ovšem opřete se radši předem o futro – jednak když uvidíte cenovku, jednak když si prvně přivoníte.

Amouage Interlude. Kůže, kouř, oud, ambra, koření. Velmi složitá vůně, velmi dlouho působící, s dalekým účinkem. Není to nic pro slabé povahy. Je to specialita pro noc, kdy se chcete cítit jako šejkové.

(Jen aby bylo jasno, toto není reklama! Píšu tyto věci sám od sebe a doporučuju jen to, co mám osobně ověřeno jako naprosto skvělé. To je trvalá zásada na všech mých sociálních sítích, nabídky na reklamu s díky odmítám.)

No ale zpátky do Kataru. Jak už jsem říkal, je tu spousta malých výrobců parfémů. Něco jako u nás mikropivovary. Někdy se firmička rozroste – to se stalo například značce Al Jazeera. Jmenuje se stejně jako ta televize, ale nemá s ní nic společného. To slovo znamená arabsky “ostrov”.

Takhle se běžně prodávají výrobky Al Jazeery. Foceno u nás doma v obýváku. Jak vidíte, i v bydlení už se z nás pomalu stávají domorodci.

Krabička vůní od Al Jazeery. Jako všude v Arábii, i tady lidi milují boxíky, balení, otvírání věci a obaly vůbec. Někdy mi připadá, že za obal dávají víc peněz než za samotný obsah.
Otvíráme pokladnici…
Sada obsahuje zleva parfém 18k, nádobku s oudem a vpravo flakónek s rozlévaným parfémem.
18K je sladká vůně, kterou docela můžu. Jejím základem je mošus neboli pižmo. Pižmo (anglicky musk) se dřív dělalo ze žlázových výměšků kabara pižmového, kterýžto jelínek byl kvůli své vůni skoro vyhuben. Dnes už je pižmo většinou syntetické. Flakónek vpravo je pro zálivové země velmi typický. Parfémy se tu v obchodech běžně rozlévají z velkých karaf. Na pleť se pak nanášejí skleněnou tyčinkou, kterou vidíte úplně vpravo.

Tyčinkou si obvykle přetřete zápěstí, ale taky krk, jak se komu líbí. Mně bohužel tento způsob aplikace parfémů nevyhovuje, koncentrace účinné látky je příliš vysoká a na kůži se mi dělají červené skvrny. Klasické rozprašování je pro mě lepší.

Tyto rozlévané varianty mají často extrémně silné verze, ze kterých se mi dělá regulérně šoufl. Mívají tmavou až černou barvu a celkově mi připomínají vývar z koňských kopyt. Já bych se těchto vůní ani nedotkl, bolí mě z nich do minuty hlava, ale mezi kolegy jsou opravdu populární, zvlášť při večerních setkáních.

V těchto nádobkách je tzv. oud. Vidíte dva různé druhy, silně se lišící vůní i cenou. Ten zlatý vpravo byl v sadě, kterou tu pro vás otvírám, ten modrý jsme koupili samostatně při jiné příležitosti.

Oud (čtěte “ůd”) je velká arabská láska a možná nejtypičtější vůně tohoto regionu. Co to vlastně je? Oud jsou malé odštěpky aromatického dřeva z agarového stromu. Tenhle strom (říká se mu taky gaharu nebo eaglewood, orlí strom, ale jmen má desítky) roste v jihovýchodní Asii, v Laosu, Myanmaru, Vietnamu, těhle místech. Samo o sobě není jeho dřevo nijak voňavé ani zajímavé. Ale když ho napadne jistá plíseň (lidi mu schválně nařezávají kůru, aby to plíseň měla jednodušší), tak se strom brání vylučováním tmavé, silně aromatické pryskyřice, která kusy dřeva úplně prosytí. Na obrázku níže krásně vidíte ten tmavší pruh – to je právě napadená část, která má velkou hodnotu.

Agarový strom
By Blaise Droz, CC BY-SA 3.0, zdroj

Dřevo nasáklé agarovou pryskyřicí má silnou, těžko popsatelnou vůni. Indové a ještě více Arabové ji milují, ale nejsou sami – agarovník je zmíněn už v bibli. Znalci přísně rozlišují kvalitu oudu podle místa, kde strom vyrostl (Katařani si vysoce cení toho laoského), podle stáří stromu nebo podle toho, jestli jde o třísky z kořenů, z nižšího kmene nebo z koruny. Nasáklé agarové dřevo patří mezi nejdražší přírodní materiály vůbec – Wikipedia praví, že nejvyšší jakost se prodává i za 100 000 dolarů za kilo. Při takových cenách je jasné, že se s dřevem i pryskyřicí hodně fixluje, takže na letištích a v turistických obchodech běžně uvidíte náhražky, které stojí třeba sto dolarů za kilo. Kvalita je pak samozřejmě bídná.

Oud není parfém na tělo. Agarové třísky se nechávají doutnat v téhle nádobě, které se říká mabchara.

Mabchara v typickém katarském designu.

Oud hořící v mabchaře má za úkol provonět interiér a oblečení. Když se sejde pár arabských mužů, tak si mabcharu s doutnajícími třískami postupně podávají a každý si ve vystupujícím kouři trošku poudí svou bílou róbu. Mají na to takový šikovný pohyb. Lidé tu vůni pokládají za blahodárnou a projasňující mysl. Já mám přesně opačný názor, z oudu mě velmi brzy rozbolí hlava, ale nechci jim to říkat.

Kvalitní oud je tu velice prestižní záležitost a prachaté rodiny kupují schválně co nejdražší třísky – vědí, že jejich hosté dokážou rozdíl v ceně ocenit. Opět, dokážou to všichni hosté kromě mě; mně to smrdí všechno stejně. Viděl jsem zazobané šejky, kteří v přijímací hale vystavují a nechávají doutnat několikakilogramové haldy oudu – je to dokonalé fanfarónství, nechat pomalu během večera hořet statisíce či přímo milióny korun, perfektní způsob, jak ukázat, že nejste vyjukaný maloměšťák. Mám to na fotce spolu s asi nejopulentnějším interiérem, co jsem kdy v životě viděl – ale nebylo by fér, abych pánovo soukromí odhaloval na veřejnosti, takže ta fotka bude asi navždy spát na mém harddisku.

Když už jsme u toho, často se používá i pojem bakhoor (bachůr) a lidi to zaměňují. Ale není to samé. Oud jsou kousíčky agarového dřeva, které neprošly žádnou další úpravou, nebo jen minimální. Tyto třísky jsou na pohled a dotek suché, nejsou olejnaté. Pravý oud je vzácný a drahý.

Bachůr je naproti tomu mnohem více upravený člověkem a cenově většinou dostupnější. Jde o kousíčky dřeva, které byly uměle napuštěny aromatickými oleji. Bachúr nemusí být vyroben z agarového dřeva, a pokud ano, tak to bývá agar nižší kvality. Je na pohled více olejnatý a mívá formu dřevěných bloků, pravidelných úštěpků nebo i kuliček.

Bachůr i oud spojuje to, že se spalují v té samé mabchaře – ostatně jméno nádoby, jak asi slyšíte, je ze slova bachůr odvozeno.


A jaké parfémy tedy nakonec používám já? Arábie mě inspiruje, ale nejčastěji přece jen sáhnu po evropské produkci, jen trošku ulítlejší a často řízlé Orientem.

Tohle jsou moji favoriti, které pořád točím. Zleva Sekushi 7 od Lenglingu, Leder 6 od Schwarzlose, Jeroboam Origino od Jovoy Paris, Black Afgano od Nasomatta, Stercus od Orto Parisi a konečně lehký Musk Rose od L’Occitane.

Největší úspěchy jsem měl vždycky s Black Afganem. Aby taky ne, když afgáno je politicky korektní výraz pro hašiš a tenhle parfém prý opravdu hašišové tóny obsahuje. Tento parfém tu lidi (i dámy) vyloženě přitahoval a výborné reakce jsem na něj měl i v Praze.

Ale v poslední době ho překonal nový objev – Stercus od Orto Parisi. Jednak se nejvíc líbí mé ženě, což je samozřejmě velmi důležité. A jednak se mi s ním stává, že se třeba tři katarské kolegyně otočí a řeknou – úžasný parfém, co to je? A to když vám řeknou místní ženské, tak to je největší pochvala.

Ale co je na tom zajímavé – to jméno Stercus totiž něco znamená. Znamená to latinsky kravské lejno. A když tohle víte a když se do toho parfému začucháte ještě jednou, tak najednou máte pocit… no, jak říkám, je to zatím můj nejúspěšnější parfém, otočí se za ním každý!

5 komentářů

  1. Nádhera, tenhle článek mi akorát bodnul, protože Amouage dochází a člověk jen těžko objevuje malý nebo nezávislý výrobce s něčím zajímavým. Díky!

    Tip – pokud máte rád kůži a kouř, zkuste Kilian – Dark Lord nebo Le Labo – Patchoulli 24, popř. ostřejší Oud 27. Výbornej je i Kilian – Intoxicated.

    • Kdepak, Dior Sauvage je nahodou super, presne ten mam doma v CR, protoze se mi nechce furt prevazet lahvicky, a navic ten Sauvage funguje doma velmi dobre! Dobra volba…

    • Black afgano uz dlho tuzim skusit. Jeroboam nosim tiez casto, ale Boha (ukrajinsky povedane “ona”). Dakujem za perfektny článok

Napsat komentář: admin Zrušit

Váš komentář
Jméno