Představte si typický srpen v Kataru. Nesnesitelné vedro, nesnesitelná vlhkost, sport se prakticky nedá provozovat. Ale jeden magor z Česka tu propadl cyklistice, a tak musí vyrazit na kolo i dnes.
Mám velký plán – chci dnes ujet 100 km v poušti u Šíhaníje, v liduprázdném středu katarského poloostrova. Včera v předpovědi říkali, že podmínky by měly být nezvykle příznivé. V noci prý teplota klesne na neuvěřitelně nízkých 29 stupňů (jinak jsou tu noci klidně i čtyřicítkové), má být bezvětří a relativně suchý vzduch.
Opravdu nevím, proč i po tolika letech v Kataru takovým blbostem stále věřím. Ráno vstávám ve 4, abych ten úžasný chládek chytnul a najel co nejvíc před východem slunce. Samozřejmě se ukazuje, že předpověď byla mimo. V reále už ve 4 hodiny ukazuje teploměr 36 stupňů Celsia, fouká silný vítr a hlavně je taková vlhkost, že se mi při vyjití z budovy ihned mlží brejle – to je v Kataru vždycky znak pekelného dne.
Znamení smrti.
Cítím, že dnes to nepůjde úplně podle plánu, přesto ale vyrážím. Když kolo miluješ, není co řešit. Dojíždím autem do pustiny u velbloudího závodiště, vytahuju bicykl a jdu na to.
Na tomto místě často odstavuju auto a zahajuju svoje spanilé jízdy. V létě je v této části země prázdno – velbloudí dostihy se běhají jen v zimě, v létě je i těm zvířatům moc hic. Jen já blbec se snažím lámat rekordy.
Silnice jsou liduprázdné, v poklidu šlapu. Najednou metr za mnou zaječí siréna, až nadskočím – policie. „Bratře, nepotřebuješ pomoc?,“ volá na mě katarský příslušník z okénka. Tady jak lidi někoho vidí v srpnu na kole, tak si hned myslí, že potřebuje odbornou pomoc v ústavu. A mají asi pravdu. Ale já jsem úplně na začátku cesty, zatím jsem v pohodě, takže na policistu mávnu rukou a říkám, že všechno je OK. O dvě hodiny později už budu sípat jinak.
Jedu dál. Dělá se mi trošku blbě, na jediné místní pumpě musím na záchod. Tím definitivně ztrácím ranní “chládek” – když vylézám z pumpy, je už slunce vysoko a začíná opravdové peklo. Kvůli extrémní vlhkosti moc piju, na 50. kilometru předčasně dopíjím poslední vodu včetně dodatečné láhve, co si vezu v batůžku. Vím, že ve zbytku cesty nejsou žádné obchody, pumpy, nic. Po dalších 20 minutách šlapání přichází totální dehydratace. Tělo se vám úplně zastaví, jako když ho vypnete tlačítkem – najednou začnete chápat, jak dřív mohli lidi v poušti umírat.
Na 62. kilometru zastavuju, vyplivuju zbytky plic a přemýšlím, co dál. Mám mávnout na nějaký náklaďák?
Přece to ale nevzdám. Budu prostě šlapat dál a dělat často pauzy – nějak už to přežiju. Pekelím se tedy dál. Po chvíli chci zastavit a dáchnout si. Zjišťuju, že to s tím zastavením nepůjde. Jak jsem odpočíval v poušti, tak se mi do cyklistických podrážek (kufrů) dostal písek a za živého boha nemůžu odháknout boty z pedálů. To znamená, že jakékoli zpomalení = pád. Co teď? Šlapat, dokud se nebudu moci opřít o nějakou zeď? To bych taky mohl zcepenět, než se zeď objeví. Za jízdy tedy vyzouvám boty, uvolňuju nohy a zastavuju v ponožkách.
Tretry přilepené k pedálům.
Silnice je ale rozpálená a bez bot na ní nemůžu stát ani sekundu. Stoupám si na batoh, páčím boty z pedálů a čistím podrážky. Vleču se dál. Konečně vidím malinkou venkovskou mešitu a dostávám nápad. Chlapi si tam zrovna myjou nohy. Říkám: „Salám alejkum, pánové, potřebuju vodu.“ -„Napij se, bratře,“ říkají oni.
Úleva před mešitkou. Ta dřevěná budka uprostřed je umývárna se studenou vodou – snad nejkrásnější věc, co jsem kdy viděl.
Piju 3 litry na ex a dalšími dvěma litry ledové vody se polévám. A znovu piju. Arabové na mě obdivně hledí – tohle by byl slušný sací výkon i na velblouda. Čistotu vody neřeším, v tomhle stavu bych za naplnění láhve klidně přestoupil na islám. Posílen jedu dál. Konečně jsem u auta. 100 km jsem ujel, udržel jsem průměr nad 30 km/h. Zapínám klimošku – nejlepší okamžik roku. Pociťuju čisté blaho. Tohle jsou radosti cyklistiky!
Sleduj mě
