Představte si typický srpen v Kataru. Nesnesitelné vedro, nesnesitelná vlhkost, sport se prakticky nedá provozovat. Ale jeden magor z Česka tu propadl cyklistice, a tak musí vyrazit na kolo i dnes.

Mám velký plán – chci dnes ujet 100 km v poušti u Šíhaníje, v liduprázdném středu katarského poloostrova. Včera v předpovědi říkali, že podmínky by měly být nezvykle příznivé. V noci prý teplota klesne na neuvěřitelně nízkých 29 stupňů (jinak jsou tu noci klidně i čtyřicítkové), má být bezvětří a relativně suchý vzduch.

Opravdu nevím, proč i po tolika letech v Kataru takovým blbostem stále věřím. Ráno vstávám ve 4, abych ten úžasný chládek chytnul a najel co nejvíc před východem slunce. Samozřejmě se ukazuje, že předpověď byla mimo. V reále už ve 4 hodiny ukazuje teploměr 36 stupňů Celsia, fouká silný vítr a hlavně je taková vlhkost, že se mi při vyjití z budovy ihned mlží brejle – to je v Kataru vždycky znak pekelného dne.

Znamení smrti.
Zamlžené brýle Katar

Cítím, že dnes to nepůjde úplně podle plánu, přesto ale vyrážím. Když kolo miluješ, není co řešit. Dojíždím autem do pustiny u velbloudího závodiště, vytahuju bicykl a jdu na to.

Na tomto místě často odstavuju auto a zahajuju svoje spanilé jízdy. V létě je v této části země prázdno – velbloudí dostihy se běhají jen v zimě, v létě je i těm zvířatům moc hic. Jen já blbec se snažím lámat rekordy.

Silnice jsou liduprázdné, v poklidu šlapu. Najednou metr za mnou zaječí siréna, až nadskočím – policie. “Bratře, nepotřebuješ pomoc?,” volá na mě katarský příslušník z okénka. Tady jak lidi někoho vidí v srpnu na kole, tak si hned myslí, že potřebuje odbornou pomoc v ústavu. A mají asi pravdu. Ale já jsem úplně na začátku cesty, zatím jsem v pohodě, takže na policistu mávnu rukou a říkám, že všechno je OK. O dvě hodiny později už budu sípat jinak.

Jedu dál. Dělá se mi trošku blbě, na jediné místní pumpě musím na záchod. Tím definitivně ztrácím ranní “chládek” – když vylézám z pumpy, je už slunce vysoko a začíná opravdové peklo. Kvůli extrémní vlhkosti moc piju, na 50. kilometru předčasně dopíjím poslední vodu včetně dodatečné láhve, co si vezu v batůžku. Vím, že ve zbytku cesty nejsou žádné obchody, pumpy, nic. Po dalších 20 minutách šlapání přichází totální dehydratace. Tělo se vám úplně zastaví, jako když ho vypnete tlačítkem – najednou začnete chápat, jak dřív mohli lidi v poušti umírat.

Na 62. kilometru zastavuju, vyplivuju zbytky plic a přemýšlím, co dál. Mám mávnout na nějaký náklaďák?

Přece to ale nevzdám. Budu prostě šlapat dál a dělat často pauzy – nějak už to přežiju. Pekelím se tedy dál. Po chvíli chci zastavit a dáchnout si. Zjišťuju, že to s tím zastavením nepůjde. Jak jsem odpočíval v poušti, tak se mi do cyklistických podrážek (kufrů) dostal písek a za živého boha nemůžu odháknout boty z pedálů. To znamená, že jakékoli zpomalení = pád. Co teď? Šlapat, dokud se nebudu moci opřít o nějakou zeď? To bych taky mohl zcepenět, než se zeď objeví. Za jízdy tedy vyzouvám boty, uvolňuju nohy a zastavuju v ponožkách.

Tretry přilepené k pedálům.

Silnice je ale rozpálená a bez bot na ní nemůžu stát ani sekundu. Stoupám si na batoh, páčím boty z pedálů a čistím podrážky. Vleču se dál. Konečně vidím malinkou venkovskou mešitu a dostávám nápad. Chlapi si tam zrovna myjou nohy. Říkám: “Salám alejkum, pánové, potřebuju vodu.” -“Napij se, bratře,” říkají oni.

Úleva před mešitkou. Ta dřevěná budka uprostřed je umývárna se studenou vodou – snad nejkrásnější věc, co jsem kdy viděl.

Piju 3 litry na ex a dalšími dvěma litry ledové vody se polévám. A znovu piju. Arabové na mě obdivně hledí – tohle by byl slušný sací výkon i na velblouda. Čistotu vody neřeším, v tomhle stavu bych za naplnění láhve klidně přestoupil na islám. Posílen jedu dál. Konečně jsem u auta. 100 km jsem ujel, udržel jsem průměr nad 30 km/h. Zapínám klimošku – nejlepší okamžik roku. Pociťuju čisté blaho. Tohle jsou radosti cyklistiky!

Sleduj mě Strava

Přidat komentář

Váš komentář
Jméno