Naše domácnost už delší dobu působí jako záchranná stanice pro ohrožené živočichy. Víceméně držíme nad vodou faunu v této části Asie. Nejenže jsme postupně adoptovali 4 králíčky, kterým odjížděli majitelé, ale v poslední době jsme do týmu přibrali i kočky. Tenhle týden nás ovšem čekalo drama, s jakým jsme nepočítali!

Začnu ale od začátku. Jak mnozí víte, bydlíme v areálu Al Jazi, kde je asi sto řadových domků. Žijeme tu pěkným sousedským životem, děti si hrají na ulicích a jezdí na kolech, sousedi po západu slunce vylézají z domů a buď se procházejí, nebo se baví u stolů a laviček, které si skoro každá domácnost postavila před dveře. I my už jsme si před dům vytáhli lavičku a někdy z ní po večeři sledujeme cvrkot a zdravíme známé – takhle staří už jsme. Protože pozorovací lavička u dveří je ta nejjistější známka pokročilého věku, co znám.

V areálu je taky dost všelijakých zvířátek. Hlavně tedy toulavých koček, které tu nacházejí dost jídla. Psi v muslimských zemích zas až tak populární nejsou (pes je pro islám zvíře nečisté), ale nějací se tu přece najdou. Koček je ovšem mnohem víc. S tím bohužel přicházejí i nehody.

Jednou takhle jakýsi soused dal na naši Al Jazi facebookovou skupinu, že bohužel zabil koťátko. Ráno spustil motor u auta, v něm bylo schované kotě a – … konec. A že abychom vždycky auta předem proklepávali. Odpoledne ten samý soused napsal na Facebook, že kotě žije, jen má asi něco s nohou, a že prý co má dělat. Napsal jsem mu číslo na veterináře, se kterým jsem zachránil jiné kotě už vloni. Chlapík ale odpověděl, že on to nezvládá, že nemůže ještě platit toulavým kočkám doktora. OK, tak jsem řekl dětem, vzali jsme přepravku od králíků a šli jsme kotě hledat. Našli jsme ho, jak se schovává v jednom květináči, byly mu asi 3 měsíce, jedna zadní nožička vypadala zle.

Naložili jsme kotě do auta a jeli jsme na tzv. Kanadskou veterinární kliniku, která je naše oblíbená. Tam udělali rentgen, nějak to ošetřili a řekli, že to bude dobré, ať přijedeme za 3 dny zase na kontrolu. Koťátko jsme tři dny krmili, moc se nepohybovalo, ale jinak vypadalo v pohodě. Po 3 dnech zase ke zvířecí doktorce. Tentokrát nám řekli, že je to bohužel špatné, že nožičku zachvátila nekróza a že končetina bude muset pryč. S třema nohama prý kočka taky přežije, jen holt ne na ulici, budeme si ji muset vzít domů.

To už jsme měli ke kotěti vytvořený velký citový vztah – pojmenovali jsme ho Lucky, jakože má štěstí v neštěstí. Teda přesněji ji, byla to kočička. Nemohli jsme ovšem uvěřit, že by se nožička musela amputovat, když to před 3 dny vypadalo tak dobře. Paní zvěrolékařka nám řekla, že zná jednoho německého doktora u konkurence, který se na tyhle případy specializuje – bude to prý stát hrozné peníze, ale když to chceme zkusit, tak u něj.

Jeli jsme tedy ke konkurenci. Německý zvěrolékař se na Lucky podíval a říkal, že to půjde. Chce to operaci a několik týdnů klidu, ale že to půjde. Šli jsme do toho. A zabralo to. Operace se zdařila, po 2 týdnech se nožička zhojila a Lucky mohla s námi domů.

Od té doby se od nás Lucky nehne. Každé ráno a večer jí dáváme jíst. Dokonce i Bea, která je člověk psí a rozhodně ne kočkový, si Lucky zamilovala. A Lucky má taky Beu z nás všech nejradši a absolutně jí důvěřuje.

Uplynulo pár měsíců idyly. Lucky úžasně prospívá, díky dobré stravě je to nejzdravěji vypadající kočka v areálu. Časem začaly na krmení chodit i další kočky. Zprvu jsme je odháněli, aby měla Lucky dost, pak jsme holt začali kupovat víc konzerv a dáváme něco k snědku všem.

Byla to idylka – až do minulého pondělí. V pondělí jsme všichni dostali dopis od správce, že v sobotu 11. září přijede městská firma a všechny toulavé kočky pochytá a “odstraní” (remove). Pokud prý máme svého mazlíčka, tak ho ten den nemáme pouštět z domu, aby nebyl chycen taky.

Posmutněli jsme. Co s kočkami asi udělají? Hned jsem si říkal, že je prostě někde nenápadně utratí. Mimo Evropu je občas krutost nebo možná spíš necitelnost vůči zvířatům dost velká, co si budeme povídat. Děti se utěšovaly tím, že město dá kočky do útulku, ale já jsem tomu moc nevěřil. Vím sám, že útulek je tu jen jeden a je beznadějně přeplněný zvířaty, která tam individuálně nosí odjíždějící cizinci. Těžko by tam mohlo město ještě přivážet kočky z hromadných odchytů. Viděl jsem to dost černě.

Druhý den, zrovna když jsem večer krmil náš kočičí gang, se u mě zastavil korejský chlapík, kterého jsem občas vídal venčit psa. Četl jste ten dopis?, ptá se mě. Já říkám ano. A on prý, co budeme dělat? Byl jsem rád, že to ještě někdo jiný řeší. Říkám mu, že jsme uvažovali, že zachráníme aspoň “naši” Lucky tím, že ji ten den prostě zavřeme u nás v domě. Bea tedy nikdy nechtěla Lucky pustit dovnitř, protože nechtěla mít poškrábaný nábytek, ale na tenhle den udělila výjimku. Korejský pán mi povídal, že on chce koupit pár kočičích obojků a že až městští chytači přijdou, tak jim řekne, že tyhle kočky jsou jeho domácí. A že prý zná ještě další domácnost, která se chystá udělat něco podobného. Byli jsme tedy už tři partaje, které se rozhodly jít proti systému.

Bylo mi jasné, že takhle nemůžeme zachránit všechna zvířata – těžko bychom mohli předstírat, že v areálu najednou žádné toulavé kočky nejsou. Ale chtěl jsem pomoci aspoň těm kočkám, co k nám chodily nejčastěji. V sobotu ráno jsem Lucky zavřel u nás doma. Už tam měla připravené jídlo i záchůdek, který mimochodem opravdu vzorně používala, i když to pro ni bylo poprvé. Dvěma dalším kočkám jsme nandali obojky, které jsme koupili, v naději, že zvíře se známkou od majitele nikdo odvážet nebude.

Celý den se nic nedělo. Bea se šla nenápadně zeptat, kdy že mají přijet ti lovci koček. Prý v pět odpoledne. Dobrá. Před pátou jsem otevřel pár konzerv u nás ve dvoře a nalákal tam dvě další kočky, i když normálně je krmíme před domem. Pak jsem se šel podívat před dům. Zrovna se blížilo auto s klecemi a vedle něj šel pán s pastí. A k našim dveřím v tu chvíli přicházela další kočka – tedy kocour, kterému říkáme Big Lucky, protože je to evidentně Luckyin táta. Je to takový bázlivý kočičák, kterému fakt dlouho trvalo, než si k nám vybudoval důvěru. Chtěl jsem ho na poslední chvíli taky zachránit – začal jsem ho lákat do dvora, že tam bude mít jídlo. Ale byl nervózní a nechtěl mě následovat. Myslím že se u něj už projevovala nervozita z těch lovců, pastí a návnad – cítil, že se děje něco zvláštního.

Došel jsem pro plátek krůtí šunky, že Big Luckyho nalákám do dvora pomocí jeho oblíbeného masa. Kupodivu mě ani tak nechtěl následovat. Byl úplně paralyzovaný. Auto s klecemi už bylo u nás, přímo ke mně a k Big Luckymi přicházel chlapík s dlouhou úzkou klecí jako pastí. Rozhodl jsem se pro konfrontaci. Vyšel jsem proti němu a říkám mu, že tuhle kočku ne, že je naše. I když teda na Big Luckym bylo dost vidět, že to není pravda – chudák byl vždycky dost zbědovaný a pohublý, na kočku domácí rozhodně nevypadal.

Chlapík bohužel neuměl anglicky. Ukázal na sebe a na past a opakoval Baladiya, Baladiya. To je jako městský úřad. Věděl jsem, že právě Baladiya provádí odchyt. Ukázal jsem mu na Big Luckyho a říkal jsem ne, ne, tuhle ne. On řekl “pozítří” a naznačil, že pozítří budou kočky zpět. Už jich tam měl chycených pěkných pár. Pak řekl “operace” a ukázal si na bok – přesně na místo, kde měla Lucky ránu, když jsme ji nechali vykastrovat. Pán ještě opakoval, že pozítří kočky zpět. Pochopil jsem. Město kočky nezamorduje, ale provede jejich sterilizaci a po dvou dnech je zase přiveze zpátky! Spadl mi kámen ze srdce. Proč to ti Tataři nenapsali do toho dopisu? Dělali jsme si takové zbytečné starosti!

Souhlasil jsem tedy s odchycením Big Luckyho. Naši malou Lucky jsme ale samozřejmě stejně nechali doma, dokud náklaďák s klecemi neodjel. Jednak už je stejně kastrovaná, jednak nebudeme riskovat, že dojde k nějakému “nedorozumění”. Ale jestli Baladiya splní, co slíbila, tak jsou to mnohem větší kabrňáci, než jsem myslel. Nechat toulavé kočky žít, jen zabránit dalšímu množení a vrátit je na jejich oblíbená místa, to je podle mě nejlepší řešení.

Tak snad tady ty šelmičky pozítří zase uvidíme – a jestli ano, tak má u mě Baladiya velké plus!


No a to je vše. Je taková banální drobnost, já vím. Ale pro nás to teď bylo dost důležité. Jinak sem píšu málo, vím, vím. Připadá mi, že nemám co říct. Pořád jen pracuju a hodně trénuju na kole, nemám ani sílu něco někam psát. Ale zkusím se zase pomalu rozjet.

3 komentářů

  1. Děkuji i za drobky z mistrovy perokuchyně. Věřím že přijde chvíle těhotná zveřejněním. A nakonec lehce nekorektně – to je foto dvou koček… ;o)

  2. To vypadá na šťastný konec! Úplně se mi vrátily vzpomínky na gangy toulavých koček s koťaty na jihu Bulharska, které jsme na naléhání dcery celou dovolenou krmily. Přemýšlela jsem, proč v Rumunsku to byli víc psi a v Bulharsku kočky, a ono to souvisí s islámem, vida. Díky za objasnění

Přidat komentář

Váš komentář
Jméno