Claude Lévi-Strauss: Strukturálni antropologie

„Prakticky všechny děti a mnoho dospělých, třebaže většina z nich to nepřiznává, spontánně spojují zvuky – fonémy nebo témbry hudebních nástrojů – s barvami a tvary.

… takto spojované barvy nejsou pro každý foném vždy tytéž… Tak třeba subjekt, jehož mateřským jazykem je maďarština, vidí samohlásky takto: i, í – bílá, e – žlutá, é – poněkud tmavší, a – béžová, á – tmavě béžová, o – tmavě modrá, ó – černá, u, ú – rudá jako čerstvá krev. A Jakobson v souvislosti s tímto pozorováním poznamenává: „Vzrůstající chromatismus barev je paralelní s přechodem od nejvyšších samohlásek k nejnižším a kontrast mezi světlými a tmavými barvami je je paralelní s opozicí samohlásek předních a zadních, až na u-ové samohlásky, kterou jsou zřejmě vnímány abnormálně. … Nejde tedy o zvláštnosti vysvětlitelné osobní historií a vkusem každého. … Pokud existuje, jak naznačuje Martin Joos, mozková mapa tvarů ústní dutiny,… pak zřejmě musí být jaksi inverzní jak vzhledem k mapě frekvencí, tak vzhledem k mapě barev.“ (88)

Přidejte skřek