Lidi, měl jsem vás rád, bděte

Dnes bych měl poprvé řídit z práce domů. Teda domů – do hotelu, protože jiné bydlení jsem ještě ani nezačal hledat. S tím musím počkat na speciální agošku, která zajišťuje nory pro cizince.

Ale zpátky k dopravě. Nevím, co mě to popadlo, že jsem se tak hnal za služebním autem. Jsou tu na patře tři cizinci a ani jeden by si v Istanbulu za volant nesedl. Říkají, že nechtěj přidělávat rodině starosti s repatriací ostatků, že to dneska není laciný špás. I já už jsem tu zažil situace, že jsme ječeli v taxíku strachem. Tady se nehraje na žádné semafory a takové evropské zženstilosti. Tady se jde rovnou na krev, na plech, na poloosu. No a za pár minut se do té menažerie přidám i já. Zaplavuje mě sebelítost. Doufám, že moje zranění nebudou vážná a že budu schopen i nadále přispívat na tento web. Byla to ode mě blbost, ale když já jsem holt vždycky miloval auta. Představoval jsem si, že budeme s rodinou o víkendech jezdit na výlety po okolí, že budeme vyrážet třeba v pět ráno, kdy je provoz přece jen nepatrně slabší a existuje určitá naděje na bezpečné opuštění města. Neuvědomil jsem si, že nejdřív budu muset kraksnu přivézt domů a že to bude ve všední den. Teď mě humor přešel.

Když odmyslím od té temné stránky věci, vozový park je tu překvapivě slušný. Je vidět, že platy jsou tu vyšší než v Praze (je to divné, ale je to tak) a že si dost lidí může dovolit pěknou káru. Turci milujou sedany (stejně jako já), takže tu jezdí samé VW Jetty, Renaulty Thalia nebo Fiaty Albea (sedan of Punta, u nás opravdu nevídaná věc). SUV neletí tolik jako u nás, lidi si radši koupěj BMW 5 než X5. Což teda mezi náma schvaluju. Částečně je to kvůli příšerně úzkým uličkám, ve kterých člověk kolikrát oběma zrcátkama líže baráky. Přidejte k tomu ještě to, že taková ulička se často svažuje k moři tak prudce, že v zimě musí lidi uprostřed města nasazovat sněhové řetězy, jinak by nevyjeli k baráku. To je pak radost vidět taxikáře, jak se takovým tobogánem řítí dolů stovkou a doufá, že dole nikdo nepůjde. Nebo že tam dneska večer nepojedu já, což pojedu.

No nic, je to adrenalin zadarmo. V jiných zemích lidi ještě musej platit, aby je třeba shodili na gumě z mostu a tak. Takže jsem šťastný a jdu vesele do toho. Měl jsem vás všechny moc rád, teda až na toho syčáka z Ameriky, co rozesílá spam.

3 komentáře

  1. Martin napsal:

    Pěkný, ale co ti dali, značka, obsah, koně, kw, počet dveří, maximálka, zrychlení a tak… A jestli to nové nebo už to někdo vojel. Vo zeď. Jo a Jyndřych tady říká, že on Turecko brázdil křížem krážem (což v této zemi znamená po křesťansku) Fiatem Shahinem, nebo jak se to píše, a šlo to. Ještě dejchá.

  2. admin napsal:

    No, k tomu Jyndřychovi. Teď už můžu říct, že jsem tu první cestu taky přežil. Myslím, že Turecko jako celek taky zbrázdím bez problémů, protože jak se vyjede z Istanbulu, tak je to prý pohoda. Ale město samotné je horor. Navíc bydlím v samém středu, asi 30 metrů od náměstí Taksim. Kdybych měl odsud jezdit třeba měsíc každý den do práce a zpátky, stoprocentně bych dřív nebo později auto odřel. Ale snad se brzy přestěhuju do nějaké klidnější čtvrti. Auto je fungl nové a docela ujde – VW Jetta 1.6 s automatem. Je teda menší než doma, ale nestěžuju si. Furt lepší než každodenní dojíždění nevyzpytatelným taxíkem, jak to dělají kolegové-cizinci. Zajímavé je, že je tu navzdory očekávání dražší benzín než u nás – asi 45 korun za litr. No ale to hradí firma. Dostal jsem i čip na přejezdy mostů přes Bospor – už se těším, až ho využiju. Ještě jsem autem v Asii nebyl, mrknu se tam v sobotu. Je tam prej pěkný bydlení, klid a spousta zeleně, ale je to pro lidi, kterým nevadí si ráno postát hodinku na mostě a počítat lodě pod sebou.

  3. Marek napsal:

    Nejrychlejší auto na světě je Octavia compex-impex a největší začátečník, zmatkář a vesničan je určitě ten v tý červený Jettě. Tak to vidí Turci. :-p

Přidejte skřek