O školách

Furt ještě někteří lidé skuhraj, jak dopadly volby a že třeba na Moravě byl ve spoustě okresů na druhém místě Okamura a že prý jak je to možné a co s tím.

Já vám řeknu, co s tím. Je to jediný funkční recept, to vám zaručuju. Ale bohužel je těžké to udělat a výsledky se dostaví až za 15-20 let, takže se na to všichni dosavadní politici v České republice úplně vybodli. Přesto je to
JEDINÉ řešení, opakuji jediné.

Tím řešením je vzdělání, nebo přesněji výchova. Okamury a spol. můžeme zredukovat jen tehdy, když uděláme lepší školství. A když říkám lepší školství, tak nemyslím papouškování -ný -natý -itý -ičitý -ičný -ový -istý -ičelý. Když říkám lepší školství, tak myslím hlavně dvě věci: 1. výuku kritického myšlení, aby žáci „rozuměli životu“ a nenalítli každé debilitě, 2. sebevědomí a pocit úspěchu pro každé dítě.

Tohle třeba miluju na škole, do které chodí naše děti tady v Kataru (a moje paní tam učí, takže známe i zákulisí). Tahle škola je jeden z důvodů, proč tu ještě pořád zůstáváme. Víme, že i v Praze najdeme výborné školy, ale jednak budou asi stát majlant (teď už potřebujeme anglické), jednak když už jednu máme, tak se nám z ní nechce.

Když jsme se sem stěhovali, tak jsem měl ze škol naopak vítr. Martínek a Timi neuměli anglicky ani pípnout. Každý den jsem byl v práci nervózní a říkal jsem si, co ti moji lumpíci, vždyť oni musí být v té třídě úplně mimo, vždyť oni nerozumí ani pokynu sit down, sedněte si. Myslel jsem, že to bude peklo, že si užijeme měsíce a měsíce pláče. Místo toho Timi po dvou měsících přišla, že tuhle školu miluje a že už se nikdy nechce vrátit do české školy. (V té době měla za sebou dva roky v klasické státní české škole. Nic proti ní, učitelé tam byli skvělí, ale ten systém, to jsou prostě kasárna.)
Jedna z věcí, co tam dělají dobře, je budování sebevědomí v malém človíčkovi.

Martin Jaros school certificate

1. Za prvé hodně a účinně chválej. Je jedno, jestli jsi studijní typ nebo ti učení vůbec nejde. Každé, opakuju každé dítě opakovaně prožívá pocity úspěchu. Nesrovnáváš se s ostatními, ale s tím, co jsi ty sám uměl před měsícem – řeší se jen pokrok, který děláš ty sám vůči sobě, svým tempem. Známky nejsou žádné, ale jakmile se ti něco povede, dostaneš certifikát nebo jiné uznání. Pochval je fůra, každý týden se udělí dvě nebo tři, takže se dostane na každého. Děti to milujou, protože to není jen blbý papír nebo řádka v žákovské – když dostaneš certifikát, tak druhý den můžeš sedět na polštáři a má to i další roztomilé výhody. Tady zrovna kluk jednu pochvalu dostal – učitel přitom neoceňuje ani tak to, že je Mani v matematice o dva tři ročníky napřed, ale že nezištně chodí po třídě k pomalejším skupinkám a pomáhá jim.

2. Za druhé hodně používají sebehodnocení. Děti samy mají učiteli povídat, v čem si myslí, že dělají chyby, a co by měly zlepšit. Učitel jim řekne jo, tak na tom budeme pracovat a uvidíme, jestli to bude příští týden lepší.

3. Dále používají jen tzv. formative assessment místo summative hodnocení, co se používá v ČR (nevím, jak se to řekne česky). Jde o to, že když tu ve škole udělají nějaké hodnocení, tak jen za účelem zlepšení dalšího vzdělávání. Kdežto v Česku se známkování používá na konci výuky daného tématu jako změření toho, jak jste „dobrý“ – jestli jste jedničkář nebo čtyřkař. V praxi to vypadá třeba tak, že děti jeden týden napíšou sloh, učitel si ho sám pro sebe „oznámkuje“ (děti se známky většinou ani nedozvědí, není to důležité), a když vidí, že 15 z 20 dětí má problémy s podmiňovacím způsobem, tak příští týden budou probírat podmiňovací způsob. Takže znovu – jediná funkce hodnocení je v tom, určit další oblasti pro zlepšování.

No nic. Takhle bych mohl pokračovat donekonečna. Teď jsem chtěl říct jen to, že tohle je hrozně důležité. Když se každý člověk cítí úspěšný, když nemá komplexy, když nejde do života předem determinován jako loser, a když ještě dostane průpravu v kritickém myšlení, tak se rozhoduje lépe. Člověk se musí cítit úspěšný, aby viděl svět líp. Takže na dnešní výsledky Okamury a spol. zadělali mj. i všichni předchozí ministři školství. Říkám vám, když uděláme z našeho školství to nejlepší v Evropě, tak za 20 let budeme bohatá a civilizovaná země. Lepší zkratka pro nás není. Tohle je ještě důležitější než dálnice nebo digitalizace státu.

PS Jo a ještě jsem chtěl říct, že v ČR samozřejmě existují super školy, které tohle dělají, a i líp. Ale často jsou soukromé nebo nedostupné. Aby se náš stát změnil, musí takhle fungovat i poslední státní základka v každé zadnici.

4 komentáře

  1. Karel napsal:

    „Člověk se musí cítit úspěšný, aby viděl svět líp!“ Vystihl Jste moment hluboké životní pravdy pane Jaroš. Plně souhlasím.

  2. Luboš Chládek napsal:

    Zajímavé zamyšlení.
    Mně osobně ovšem vadí spíše to, že se naše děti učí spousty zbytečných věcí, které nikdy v životě nebudou potřebovat a proč se tyto neučí až na odborných školách. Na mysli mám především zcela zbytečně dopodrobna probíraný dějepis (koho dnes zajímá kdy, s kým a kde se potkal nějaký Matyáš Korvín atd.), dále třeba vyžadovaná rnalost různých minerálů, žebříčkové soustavy žížaly atd. Prostě děti se musí učít spousty zbytečností, které je neúměrně zatěžují a které v praktickém životě vůbec nebudou potřebovat.
    Mimo jiné máte tam chybu – chybí vám tam – ečný. To si sice pamatuji dobře, ale k čenmu mi to je ?

    • Jana napsal:

      Ty zbytečnosti jak píšete jsou důležité pro trénování mozku, aby později už ten vytrénovany mozek bez problémů a rychle zpracovával složité úkoly. Ne jenom svaly se musí trénovat!

  3. Eda Šlampa napsal:

    Znovu se se spoustou věcí ztotožňuji. I proto, že jsem pár let učil. Na základce. V Ústí nad Labem. Třídní sedmáků a osmáků. Už neučím. 12 let. A chybí mi to. Pořád. Ale nejde to, nejde jít zpět, pokud chci nějak rozumně žít, platit hypotéku, dát dětem, co já jako dítě mít nemohl, cestovat, poznávat a neřešit existenční věci. Přesto bych rád učil, ale systém to pořád neumožňuje… Dovolím si reagovat na komentář k dějepisu – učil jsem dějepis a zeměpis. A sedmáci a osmáci, tedy třídy, které běžně tyto předměty fakt nezajímá a bere je často jako zbytečné, mi sami v pololetí řekli, jestli bych jim nemohl udělat kroužek dejěpisu…Jsem málem upadl ze židle a zareagoval zcela neprofesionálně slovy „děláte si ze mě prdel?“ Ne, nedělali. Sedmáci chtěli kroužek dějepisu. Ve svém volném čase. Ve středu odpoledne, dvě hodiny, placeno jako kroužek, sami aktivně zapojeni formou referátů a debat na témata druhé světové války a 20.století…Proč? Asi proto, že jako ještě čerstvý absolvent jsem přinesl asi dost odlišný způsob výuky dějepisu…Sám jsem si nikdy nepamatoval letopočty, posloupnost králů, knížat atd. Ale souvislosti. Jak to navazovalo. Proč se to stalo. Vyprávěl jsem. Nechal jsem děti k tomu vyjadřovat, koukali jsme na filmy, dělali reálné dějinné situace…Nechtěl jsem letopočty, biflování. Chtěl jsem, aby si děti pamatovaly příběhy a věděly, proč se co stalo. A aby věděly, co bylo špatně a co dobře. Aby si pamatovaly a sami se nad tím zamýšlely…S některými jsem se po hodně letech potkal a řekly mi, že to byl nejlepší dějepis a že si díky tomu pamatují vše, co jsme tehdy dělali. V devítce už se k ničemu pořádně nedostaly, vrátily se do „klasických“ kolejí, a to nejdůležitější z dějin, ze kterých bychom se měli poučit – z 20. století – vůbec neprobraly…Ne, není vše špatné, ale opravdu by mohlo být lepší. Jak píše Martin, určitě i je, ale zatím málo a je to drahé. Přál bych si, aby se to posunulo dál, ale ta změna by musela být obrovská. Nevím, jestli k tomu ale je vůbec síla a vůle. Uvidíme…

Přidejte skřek