Nedávno jsem tu psal, že bůh se nejvíc směje, když děláme plány do budoucna. Něco na tom bude. Předevčírem jsem si v bilančním článku za rok 2023 chválil, že už jsem vydržel v Ooredoo jedenáct let a že se mi zřejmě daří v práci pokračovat. No a včera jsem o tu práci přišel. :-) Je to tak – moji pozici tzv. katarizovali a mě zdvořile poslali tam, kde nechal tesař díru.

Na místě jsem to vzal dobře, protože jsem měl dobré svědomí. Když se ohlídnu zpátky na všechny ty roky, vím, že jsem ze sebe vydal všechno. Nebyl jsem nezaujatý žoldák; investoval jsem do Ooredoo srdce. Samozřejmě nikdo není dokonalý a někdy ani moje všechno nebylo dost. Ale 95 procent času jsme váleli. Jsem hrdý na naše výsledky a jsem hrdý na to, co jsme jako tým dokázali. Hodně jsem se tu jako člověk a šéf naučil. Dřív jsem byl posedlý jen kreativitou a výsledky a šel jsem za tím přes mrtvoly. Myslel jsem, že když ostatní nebudou mít nápady, že to všechno urvu sám. Což je ale krátkodechá strategie. Tady jsem se naučil pracovat s lidmi, starat se o ně, nechat je rozkvést – protože dlouhodobě můžete dělat špičkové věci jen tehdy, když vám to v týmu hraje. Když se utvoří taková speciální chemie a každý ví, kde druhý stojí a kam má nahrát.

Měl jsem – a to musím zaklepat – skvělé vztahy se všemi členy naší bandy. Stali se z nás víc než kolegové; ke konci už jsme byli parťáci. Zažili jsme spolu tolik triumfů a zároveň tolik drtivého stresu – ten hlavně vloni při fotbalovém šampionátu – že nás to přimáčklo k sobě jako lisované datle. A to přes veškeré kulturní rozdíly. Některé katarské ženy včera brečely, když jsem se loučil, a jedna mi přede všemi podala ruku, i když to je zakázané. Zprávy, co mi poslali manažeři mých setnin, si nechám do konce života. Myslím, že to bylo z jejich strany upřímné. Kdyby odešel šéf, kterého si protiví, tak by se na nějaké sepisování líbesbrífů vykašlali – už to nepotřebují a nic jim to nepřinese.

Měl jsem a mám Ooredoo moc rád a navzdory tomu poslednímu dni vím, že to byl nejlepší zaměstnavatel, co jsem kdy měl. Moje pozice byla bohužel vždycky atraktivní pro některé lidi s dobrými konexemi. Navíc tu je přísný zákon, že určité (stále se zvyšující) procento managementu musí tvořit místní lidé. Vím od svého vedení, že už v minulosti odrazili víc takových útoků. Ale tentokrát už nemohli. Je s podivem, že jsem ještě vůbec mohl dělat šampionát, protože tehdy byl tlak na lokální tvář obrovský. Tehdy jsem to ještě kupodivu ustál, ale teď už ne. Necítím žádnou hořkost, jsem rád i za těch 11 let, co jsem se tu mohl učit.

Pravidlo je, že vyhozený člověk opouští firmu hned ten den, i když mu pak ještě platonicky běží 3měsíční výpovědní lhůta. V kanceláři jste napůl ve stavu fata morgány – v tom překvapení a ve všem tom loučení ani nemáte čas přemýšlet. Ale když dorazíte předčasně domů, tak se vám to začne v hlavě trochu rovnat a samozřejmě se dostaví zklamání, smutek a zlé myšlenky.

Jakkoli máte osobně dobré svědomí, přece jen vás přepadnou pochybnosti. Jsem dost dobrý? Asi ne, když firma vidí svou budoucnost raději beze mne. Jak je možné, že někteří cizinci dokážou přežít 18-20 let, ale mě se zbavili už po jedenácti? V čem jsem horší než ten a ten?

Peníze nejsou naštěstí až tak stresující faktor, protože máme našetřeno. Ale i tak začnete mít blbé pocity. Večer si leháte vedle manželky a říkáte si – ona zítra vstane a půjde do práce, je dobrá a užitečná, něco pro rodinu dělá. A co já – já jen pojedu na kole a práce žádná. Najednou jsem zbytečný trubec. Stydíte se před vlastní rodinou. Nebo máte z dřívějška objednanou sportovní masáž, protože musíte nějak vyhladit svaly ztuhlé z kola. A začnete si říkat – jak to, že si dopřáváš takové zbytné věci, když teď ani nevyděláváš? Nezasloužíš si to, vyhazuješ rodině peníze oknem. A jak se vlastně pozná, že jsem den strávil produktivně? Že jsem poslal životopis na tři místa, že jsem doma poklidil, že jsem zahájil nějaké papírování na odchod? A můžu si dovolit přes den číst? Není to v mé nové situaci jen lelkování? Předtím, když jste měli práci, která vám požírala skoro celý den, bylo jasněji. Splnili jste své úkoly a pak jste měli právo na večerní čtení.

Vím, že jsou to banální a pitomé myšlenky, ale je to pro mě nové. V minulosti jsem měl při přechodu z firmy do firmy maximálně tak tři dny a skoro jsem si ani nestíhal vyčistit tašku. Teď si najednou připadám jako flákač. Chceme tady být minimálně do června – slíbil jsem synkovi, že tady dokončí školní rok. To pro něj musím udělat – bylo by hrozné, kdyby měl tři měsíce před koncem roku měnit školu.

Zároveň ale musím říct, že ke mně přichází i pozitivní energie. Najednou cítím svobodu a ohromnou motivaci něco dělat. Přiznávám si, že jsem tenhle kopanec potřeboval. Až příliš dlouho jsem byl zavřený ve zlaté kleci, příliš jsem z toho zpohodlněl. Už jsme nevěděli roupama, co dělat, v ničem jsme si neřekli ne. Dobrovolně bych z Ooredoo neodešel – a kdyby to skončilo ještě o pár let později, tak už bych třeba neměl žádnou energii. Teď mám svobodu dělat věci, mám zkušenosti, mám chuť i sílu zkusit něco nového. Ještě chvíli chci pracovat jako fretka, ještě jednu kapitolu chci přidat.

A taky cítím skoro fyzickou radost z toho, že se uskromníme. Chci žít jednodušeji, chci zrušit zbytečné výdaje. Prodám velké auto a místo toho si nějaké menší pronajmu. A tak dále a tak dále. Vážně mi to dělá radost, protože mi něco říká, že to je konečně krok správným směrem. Už delší dobu jsem uvažoval o takovém pročištění, o minimalismu, o redukci nesmyslů, plastových tašek a obalů, o životním stylu šetrnějším k okolí. Děti a jejich školy omezovat nechci, ale sám sebe – stoprocentně.

Co dál? První reakce člověka, který byl 24 let v korporacích, je samozřejmě oprášit životopis a začít si hledat další práci. Klidně bych vzal i skromnější pozici, jsem už hodně v klidu – můj sen je vlastně jen nevytrhovat synka ze školy. Nemyslím si ale, že mám velkou šanci najít si něco v Kataru. Místní trh je velmi malý. A kdo vezme chlapíka, kterému je 47 let a vypadá, že marketing dělá 67 let? Pro většinu pozic v zemi budu tzv. překvalifikovaný, jak se říká. A starý. Nedělám si tedy velké iluze. Ale zároveň mi to kupodivu neubírá energii. Když mi nikdo příležitost nedá, možná bych měl být aktivní a sám si nějakou vytvořit. Přemýšlím o tom. Čeká mě ještě jedna – snad už poslední – zkouška a já se na ni těším. Jsem táta od rodiny, je můj úkol ji uživit a postarat se o ni – tak do toho!

Každý má někdy den, kdy dostane na hubu. Mně se to stalo včera a pámbu ví, že jsem to potřeboval. Chodit pořád do stejné práce a brát peníze, to dokáže každý. Teď se teprve pozná, jestli ještě za něco stojím. Držte mi palce, ať to dám!

PS Vím, že je možná hloupé to sem všechno psát. Většina lidí o pracovních neúspěších nemluví, chce udržet perfektní fasádu. Ale já i tohle beru jako součást toho uvolnění a uklidnění, o kterém jsem tu nedávno psal. Nejlepší recept je být otevřený, říkat pravdu, užít si pěkné dny a poprat se s těmi hnusnými, které jednou stejně musí nevyhnutelně přijít.

47 komentářů

  1. Žádné strachy, 47 není žádný věk a na nějakou dobu máte určitě vyděláno.
    Ad kvalifikace. Syndrom překvalifikování jsem taky zažil + i vyšší věk. Nakonec jsem si udělal svoji konzultantskou minifirmu
    Ad katarizace. Není to specialitka arabského světa. I korporáty s národním vlastníkem mají tuto tendenci.
    Držím palce a ať se dětem daří. To a zdraví je nejdůležitější. Auta, biky, dovolené, hračky … jsou druhotné.

  2. Martine, díky za to sdílení. Je jasné, že se to ve Vás pere. Dejte tomu průchod a vnímejte, kam Vás to bude táhnout. Ono to vykristalizuje samo. Užijte si tu chvilku volna, protože já si myslím, že nebude dlouhá :)
    Přeju dobrou náladu a nalezení vášně v nové práci.

  3. Držím palec abyste si dovolil si těch pár měsíců volna odpočinout, skutečně a do hloubky. Hlavně duševně. Už nám není 20 ;). A pak se rozhlédnout a pustit se do dalšího projektu.
    Ad překvalifikace … mno, v jednu chvíli v životě jsem na tom byla tak špatně, že jsem přepisovala životopis a místo práce, když byly děti malé jsem tam dělala velkou mezeru „mateřská dovolená“ – to abych nevypadala na malém městě tak strašidelně. Naštěstí pak přišla příležitost a nepotřebovala jsem ho použít :).

  4. Vážený pane. Už dlouho Vás sledují a jste mi velmi sympatický. Váš osud je trochu podobný osudu mého manžela, kterého něco podobného taky potkalodvakrát. Po druhé v jedné americké firmě ,ale tady u nás. Trochu rozdíl byl v tom, že nám studovalo pět dětí. Můj manžel se k tomu postavil podobně jako Vy. Všechno jsme to vložili do rukou Stvořitele. A vyšlo to. Děti dos

  5. Vážený pane. Už dlouho Vás sledují a jste mi velmi sympatický. Váš osud je trochu podobný osudu mého manžela, kterého něco podobného taky potkalodvakrát. Po druhé v jedné americké firmě ,ale tady u nás. Trochu rozdíl byl v tom, že nám studovalo pět dětí. Můj manžel se k tomu postavil podobně jako Vy. Všechno jsme to vložili do rukou Stvořitele. A vyšlo to. Děti dostudovaly, máme 14 vnoučat a bydlíme v malém srubu . Pře

  6. Martine, drzim palce. Citim jak se s tim vyporadavate a kolik emoci se ve vas mele. Vsak ono je to pochopitelne a lidske … po tolika letech na jednom miste? Ze dne na den a necekane? Musi to byt velky sok. Verim, ze az si to sedne, najdete zase cestu, at uz bude jakakoli. Sama jsem zazila nekolik takovych necekanych zivotnich otresu .. a jestli bych neco menila tak pouze to, abych v takovych chvilich byla k sobe co nejlaskavejsi, nejtrpelivejsi a dala si cas zorientovat se v novem set upu. Drzim palce, at situaci proplujete a moc diky za sdileni ❤️

  7. Myslím, že se o Vás ještě poperou. Nevěšte hlavu, tak jak jste to sepsal, to vypadá na zasloužený odpočinek a následné skvělé dobrodružství jinde. Nebojím se, že byste zrovna Vy měl problém sehnat flek :) Vezměte tu situaci jako příležitost dělat věci zase trochu jinak – na každé práci jde vždycky aspoň něco málo vylepšit. Ať se Vám daří a trochu sobecky si přeji, ať i nadále pište tyhle blogy, jsou nesmírně obohacující.

  8. Je hezké se o podělit o životní momenty, i o ty nepříjemné…Seběhne se vlna podpory a to člověku pomůže. Dostat „výkop“ z práce je kruté…mně se to příhodilo před pár dny…Je to jako facka…pocity jsem měla a mám podobné…ale já mám navíc ještě STRACH..obrovský strach, protože našetřeno moc nemám (nebylo z čeho a jak), jsem v nájmu (nevlastním nic) a jsem samoživitelka….A musím se postarat….
    Přeji vám i sobě sílu, pozitivní mysl a hlavně nové příležitosti.

  9. Tak že by přeci jenom ta česká politika? Minimálně pro markeťáka tam nejbližší tři roky bude práce nad hlavu. ;-)

  10. Chtěl jsem Vám napsat, ať si uděláte prázdniny, zaměříte se na sebe a odpočinete si a až přijedete do ČR, proberete se pracovníka nabídkama a něco si vyberete. Máte jméno a v ČR Vám utrhnou ruky. Nicméně vím jak se cítíte a že v tom pracovním vákuu se nedá dobře dýchat. Zase bude dobře, do mezidobí Vám přeji hodně síly!

  11. Ahoj Martine, díky za parádní text a sdílení a přeji Ti, aby sis teď dovolil zastavit, pořádně si odpočinout a užít si čas pro sebe a rodinu. Vypadá to, že k tomu máš unikátní podmínky. A jsem moc zvědavý, co a kde bude Tvé další dobrodružství. Držím palce!

  12. Jéé, jako kdybych podobné věci Martinovi vyprávěl a on ne sepsal, mě to potkalo nyní také, po cca 17 letech přišla výpověď a mám velmi podobné pocity jako Vy! 😄 Rozdíl je jen v tom, že si vyberu ty týdny dovolené co sem si nestihl vybrat a přesně plánuji co kde uklidím, změním doma a tak :-) Tak ať se daří!

  13. Přesně to znám, jako by se to stalo dnes. Ten den kdy se mě manžel v Brazílii po třech letech zeptal jestli sedím nebo ať si sednu, že mu dali padáka. Po třech letech sžívání se a milování s brazilskou kulturou, děti v kanadsko-brazilské škole, jak jim to říct? Že už nebudou se svými oblíbenými kamarády, že si opět musí zvyknout jinde, v Česku, na které už skoro zapomněly. Největší šok pro mě nebyla cesta do Brazílie, ale návrat zpět do ČR. Moc vám všem přeji aby jste to ustáli a zvládli, popřípadě se přestěhoval někam jinam nebo zpět do ČR.

  14. Díky za sdílení. Z těch těžkých chvil a direktů bývají nejhodnotnější lekce, a když přijdou ve správný moment, tak i největší progres – kéž to tak máte i vy. Při pohledu z druhého břehu absolutně nepochybuju, že si budete moct luxusně vybrat. A kdyby ne, nebo kdybyste nějaký čas chtěl strávit tím, co vypadá, že vás opravdu baví, dejte vědět. V BikeFair by se nám šampion jako vy – který nejen přijde s nápadem, ale i posdílí tvrdě nabyté zkušenosti – tuze hodil. Asi jako všem… :)) Honza

  15. díky za článek, podobné pocity zažívám od konce listopadu.. po 13+8 letech v sesterských firmách. Zajímavé procitnutí… jen to buzení nad ránem by si mohl můj mozek odpustit 😆

  16. Možná je čas zařídit vlastní agenturu. Sestavit vlastní tým. Oslovit starší klienty, oprášit dřívější kontakty. Mám podobnou zkušenost ze stejného oboru, i když ne z tak velké zlaté katarské klece.. 😁 A nelituji.

  17. Podle komentářů, co jsem měl možnost číst, jste velmi schopný. Tenhle článek je sympatický, ale zároveň pro mě trochu zklamáním. Proč na sebe vytvářet jakýkoliv tlak, když už jste toho tolik dokázal? Proč nenechat vystoupit i děti z komfortní zóny? Znám pocit být zaměstnán za slušné peníze, stejně jako pocit nějakou dobu prostě nic nedělat a čekat, jaká příležitost se objeví. A vždy se objeví! Jste schopnější a bohatší než minimálně 90 % lidí (spíš 95 %) a děláte si starosti. Proč? Je to zbytečné. Přeji hodně štěstí do dalšího života…

  18. Ahoj Martine, vážím si toho, že jsi schopen sdílet i tyto svoje životní momenty a niterní pocity, které prožíváš. Upřímně se o Tebe nebojím, že by jsi zůstal delší dobu bez práce. Jsi velmi schopný, talentovaný na jazyky , mistr slova a v Čechách máš vybudovaný dobré jméno. Ale i kdyby jsi se rozhodl ještě zůstat v cizině, tak si myslím, že se Ti bude i tak dobře dařit. Doporučovala bych Ti si teď chvíli dopřát volna a udělat si takové menší prázdniny a trošku si odpočinout a rozmyslet si, co by jsi chtěl dělat dál. Věřím, že až to vymyslíš, tak se Ti celý vesmír otevře a půjde ti naproti:-) Přeju Ti hodně štěstí nejen při hledání nové práce. Drž se.

    • Stáni, díky, jsi zlatá. Fakt si tvých slov moc vážím. A máš asi pravdu s těmi prázdninami. Potřebuju si trochu vyčistit hlavu. Taky ti přeju všechno nejlepší v novém roce a v celém životě!

  19. Zdravím Vás Martine,
    když jsem teď prožíval Silvestra v Dohá na letišti, přemýšlel jsem, jak se máte a jak Vám to jezdí:-)
    Dva dny na to si přečtu, že končíte. Článek je to skvělý (jako vždy); chmury (říkám jim „mentální smrt“) jsou pochopitelné a hlavně nutné. Ze své zkušenosti (a lidská zkušenost je bohužel nepřenositelná) bych si na Vašem místě vůbec nelámal hlavu „sebehodnotou“. Hodnotu jste měl, máte a budete mít. Každý člověk ji má… Jen je otázkou, zda si za ní dokáže stát.
    Mne dovedl podobný zážitek k uvědomění si, že můžu být svobodný. Že si můžu řídit život podle sebe a ne že mi ho bude řídit někdo jiný (šéf) nebo něco jiného (korporace). Rozhodl jsem se vládnout sám sobě. Ano, není to tak pohodlné, je to občas stresující a hlavně je to plné rizika. Ale ten pocit SVOBODY je k nezaplacení.
    Přeji Vám proto svobodný a sebenaplňující život. Nic nekončí; naopak něco skvělého začíná – a nemohlo by bez předcházející etapy.
    Have fun:)

  20. Martine,
    když se nad tím důsledně analyticky zamyslíš, tak ze zmíněného jednoznačně plyne, že něco takového se logicky dřív nebo později muselo stát, tak jako tak. Snad to nebude znít jako fráze když ti popřejeme sílu změnit co změnit můžeš, trpělivost vydržet co změnit nemůžeš a moudrost rozeznat jedno od druhého.
    Tvojí tvorbu sleduju společně s někdejšími kolegy již od „Vosy na jazyku“ a „Příručky pro kancelářské krysy‘ a i tam je to latentně přítomný. A stalo by se to úplně každému.
    Sám jsem byl někdy před 20-25 lety v podobné situaci a nakonec bylo všechno k lepšímu. A jestli to není k lepšímu, tak to ještě není konec, jak se říká. Moc rád tě uvidím, pokud budeš chtít jeden z receptů, až se vrátíš někdy do vesnice na východním okraji Prahy (kde jsme sousedi!)
    :-)
    Martin Kříž

  21. Dobrý den, Martine. Obdivuji, že reagujete s nadhledem tak bleskově. Máte úžasnou vitální energii, která strhuje ostatní. Myslím, že to vzduchoprázdno brzy zaplní nová aktivita. Tenhle čas je úžasná nabídka věnovat pozornost sobě a radovat se existence. Ta životní ekologie o které píšete je už výzkum. Máte dar být naplno a pozorný, takže vlastně gratuluju kvzrušujícímu období. Sílu a ducha přeju a tadost :)

  22. Martine, úplně s tebou soucítím a vracím se v myšlenkách o cca 6 měsíců zpět, kdy mi korporace zrušila – díky velké restrukturalizaci v regionu – místo. Odcházel jsem také po 11 letech a ač člověk v korporacích žije s tím, že nic není věčně, tak jsem to nečekal. Vlastně mě to nakonec hodně zasáhlo. První den, kdy už jsem nešel do práce, mi připadal úplně stejně, jako tobě. Potřeboval jsem si ujasnit myšlenky co a kam dál. Tím, že jsme v podobném věku, tak jsem si přesně říkal kam, co, jak proč. Není čas zkusit něco drobet jiného, využít získané zkušenosti a předat je třeba v jiném oboru. Chci tím říct, že se není kam hnát (pokud to samozřejmě životní situace dovolí). Život máme jen jeden. Je čas se zastavit a dobře si rozmyslet, kam tě srdce nejvíc potáhne. Já nakonec dal na první dojem – zkusit něco drobet jiného, ale přitom velmi zajímavého. Tak držím palce! Ondra

  23. Dobrý den, Martine.
    To ale není pracovní neúspěch jak zmiňujete v PS. Jak píší někteří v předchozích komentářích, muselo to přijít vzhledem k Vámi vysvětlené politice katarizace, na to nemáte vliv.
    Mám podobnou osobní čerstvou zkušenost, firmě se přestalo dařit = výpověď pro nadbytečnost pod vánoční stromek :) Jsem rád že to přišlo teď a ne až za 5 let. V 50 se hledá nové místo přece jen lépe, než v 55…. Smutní byli někteří kolegové a trochu rodina, než jsem jim vysvětlil příčiny a souvislosti.
    Vnímám to jako jedinečnou možnost k posunu, změně. A vyloženě se na to těším.
    Mějte se fajn, bude to parádní rok :)

  24. Martine, kdysi jste ještě v barvách T-Mobilu oprášil ve vánoční kampani slávu Chucka Norrise, Chuck je známý tím, že nepodléhá běžným pravidlům, než tím, že by se vzdal. A vy jste pro mě takový Chuck, tak hlavu vzhůru, tohle Vás rozhodně nezastaví. A protože Vás sleduji již dlouho, díky za vaše příspěvky, tak si vybavuji, že ve vašich starších textech, při přesunu z Roztyl do pouště, jste chtěl pracovat dalekém Kataru jen něco kolem 5ti let, takže 11 let je vlastně nad očekávání.

  25. Ahoj Martine,
    vzhledem k tomu, že velice dobře znám tu situaci, která tě najednou donutí vystoupit z komfortní zóny, ale také co za nástrahy tě čeká při ukončování profesní kariéry v jedné korporaci, aniž bys měl předem jasně nalajnovaný plán B, tak ti upřímně držím palce, aby to přechodné období krátkodobé nejistoty a pochybností o sobě trvalo co nejkratší dobu. V konečném důsledku je úplně jedno, zda důvodem pro ukončení pracovního poměru byla „katarizace“ tabulkové pozice ve firemní hierarchii, nebo tlak oddělení lidských zdrojů na povinnou „rotaci kádrů“, případně „naplňování interních kvót na počet žen nebo případně jiných menšin zaměstnaných na řídících pozicích“. Vždy, když se vybírá a rozhoduje podle těchto pomocných kritérií, tak je ve firemní kultuře dané firmy něco špatně nastaveno.

    Protože jsme společně v Oskarovi a Vodafonu celkem dost prožili, tak si troufám tvrdit, že s tvými zkušenostmi máš ještě další velice zajímavou profesní kapitolu teprve před sebou. Ten posun musel jednou přijít a je dobře, že máš nyní čas a příležitost se v klidu porozhlédnout a vybrat si tu nejlepší variantu, která tobě osobně a tvé rodině bude dávat ten největší smysl.

    S pozdravem a přáním všeho dobrého

    Václav

  26. Díky za Váš příběh, jste skvělý, Vaše komentáře a články jsou zajímavé a přínosné. Změna je život a Vy půjdete dál. Zatím si užívejte volnost a čechrání myšlenek. Všechno nejlepší v novém roce. :-)

  27. Milý Martine, obdivuji vás a sleduji od počátku. Domnívám se, že váš odchod souvisí s naším hlasováním v Radě bezpečnosti OSN. Hodně zdraví, štěstí a lepší svět.

  28. Ahoj Martine, děkuju za možnost si přečíst tvůj velmi poutavý článek. Celou řadu pocitů, které popisuješ, jsem párkrát zažila taky. Člověk se musí radovat z toho, co se mu povedlo a jít s úsměvem dál. Věřím, že najdeš práci, která tě opět „nakopne“ a budeš v ní ekscelovat. Držím palce!

  29. Ahoj Martine, já z toho mám vlastně radost. Doufám, že to nezní špatně, ale vlastně by mne zajimalo, co z tebe vypadne zajímavého, jestli se nevrhnes na něco vlastního a těším se co vymyslíš. Máš toho hodně co říct. Tak držím palce, ať si to volno užiješ, není kam spěchat a ono něco zajímavého vykrystalizuje.
    Další zajímavá kapitola začíná…

  30. Tady je nejhorší, že člověk neví, co by měl dělat a současně má příliš mnoho nápadů, co dělat.

    A současně často podcení, že den má pouze 24 hodin. Pak upadne do prokrastinační letargie, následně výčitek z nicnedělání, naboostování plánů na další den, mikrovyhoření, ještě hlubší prokrastinační letargie…

    Většina příležitostí přichází jakoby samovolně, nikoliv nějakým plánováním. Možná by bylo nejlepší se teď kreativně flákat, s přesně stanoveným datem, kdy se to kreativní flákání utne.

    A mezitím se pokusit stát YouTuberem se zaměřením na život v Kataru. :-)

    A samozřejmě je škoda, že přijdeme o čtení z exotického kraje. Mohl by teď následovat nějaký další, třeba Mexiko, nebo Kostarika…?

    • Popisujete to naprosto přesně. Mám asi 3-4 směry, kterými bych se mohl vrhnout, ale nestíhám je všechny rozvíjet, dostavuje se nervozita z toho, že se neposouvám… Máte naprostou pravdu.

      • Martine, naprosto rozumim tvym pocitum, prosel jsem si necim podobnym. Dam ti nevyzadanou radu: vydefekuj se na zamestnavatele/korporace, rozjed svuj vlastni byznys – vice moznosti, svobody, casu, penez… Jak rika jeden investorsky guru – heroin a pravidelna mzda jsou nejhorsi navykove drogy. Preju hodne stesti, ty to zvladnes.

    • Ach, krásně výstižné! Jenže jak by měl proběhnout proces utínání takového kreativního flákání? :-) Tomu rozhodování z možností a plánování se nakonec stejně nedá vyhnout, nemyslíte?

  31. Moc hezky napsané (jako obvykle) a díky za otevřenost a sdílení.
    (A btw, o žádný neúspěch se tu přeci nejedná).
    Držím palce dál!

  32. Zivot nam pise scenare, ktere nas maji nekam posunout. I kdyz to treba v danou chvili tak necitime. Citim obavy a mel by je asi kazdy. My si tenkrat spocitali penize, vymysleli strategii a sli podnikat. Nejdrive ja a pak se pridal muz. Strach byl velky.
    Dneska uz vim, ze to bylo nejlepsi rozhodnuti.
    Drzim palce na Vasi ceste zivotem.
    Ja osobne myslim, ze takovy fajn Jaros muze byt velmi dobry pro spoustu strednich firem a nebo pro korporace.

  33. Strach a výčitky, že se neposouvá, má jednou za čas každý, je to přirozené. Já minulý týden:-). Nebojte, to přejde. Kopance od života jsou přesně to, co potřebujeme. Každá krize nás v první chvíli udělá zranitelnějším, ale v konečném důsledku je to opačně. Posílí, zocelí, posune dál. Já takto dostala minulý rok nečekaně padáka z manželství, po 13 letech. Panečku, nic lepšího se mi nemohlo přihodit. Držím palce, ať vás ty nepříjemné pocity brzy opustí. Dal jste 11 let v Kataru ve vedoucí pozici. Jste frajer👍.

  34. Já to beru jako výzvu. Jste skvělej a máte na víc! Tak vás to vykoplo! 3 měsíce teď můžete užívat luxusu, že si v pracovní době, kterou hradí někdo jiný můžete hledat svůj dream job. To je dost fain a nějak jsem četla v tom vašem bucket listu, že chcete začít se svým projektem. Není už čas?

Přidat komentář

Váš komentář
Jméno