Sándor Márai: Svíce dohořívají

O stáří
„Člověk stárne pomalu: nejdřív zestárne jeho chuť do života a zájem o lidi, víš, zvolna je všechno velice skutečné, poznáš smysl všeho, všechno se strašlivě a nudně opakuje. I to je stáří. Když už víš, že sklenice není nic jiného než sklenice. A chudák člověk není nic jiného než člověk a smrtelník, ať dělá, co dělá. … Jednoho dne se probudíš a mneš si oči: už ani nevíš, proč ses probudil. Přesně znáš to, co ukazuje den: jaro nebo zimu, kulisy života, počasí, denní řád života. Už nic překvapivého se nemůže přihodit: už tě nepřekvapí ani nečekané, neobvyklé, strašlivé, protože všechny možnosti znáš, se vším jsi počítal a nic už neočekáváš, ani špatného, ani dobrého. A toto je stáří. … Člověk pomalu svět pochopí a potom umře.“ (152-153)

O smyslu života
„Co jsme získali tou svou veškerou chytrostí, pýchou a nadřazeností? … Nebylo pravým obsahem našeho života to, že nás tak trapně přitahovala žena, která umřela? .. Také si myslíš, že smyslem života není nic jiného než vášeň, která nám jednoho dne prostoupí srdce, duši a tělo a potom hoří navěky, až do smrti? Ať už se mezitím děje cokoli? To je vášeň tak hluboká, tak zlá, tak skvělá a tak nelidská?… A snad ani není určena osobě, jenom touze?“ (165-166)

Přidejte skřek