Dneska jsem prožil takové zvláštní setkání. Možná řeknete banalitka, hloupost, ale na mě to docela zapůsobilo.

Byl jsem ve svém oblíbeném cykloobchodě vyzvednout kolo. Musím se přiznat, že jsem před časem malinko propadl silniční cyklistice. Jako kluk jsem trošku na kole závodil a teď na středně stará kolena se mi to zas nějak vyrazilo. Začal jsem tady v Kataru jezdit ligu, v listopadu už jsem v jednom závodě dojel druhý mezi fosiliemi nad 40 let, takže velké nadšení, ego si poplácalo po ramenou. No a jak to bývá, o den později jsem to při intervalovém tréninku v plné rychlosti narval do auta, rozlámal jsem kolo na tři díly, ambulance, nemocnice, něco s ramenem, pravou ruku dodneška nedám za tělo, ale to neřeším, žere mě jen to, že kvůli zdravotní pauze ztratím výkonnost. Měsíc jsem čekal na nové kolo jako na smilování boží a konečně dorazilo.

Jsem tedy v obchodě, sedím na sedačce poblíž pultu, zkouším si nové tretry a kecám s prodavači o desetizubých kolečkách a podobných věcech, které muže našeho typu vzrušují. Už jsem tam jako doma, znám je všechny jménem. Normálně tam býváme sami, ono tu těch cvoků přes kola zas tolik není, ale dneska se tu výjimečně pohybuje pár dalších lidí. Jedním z nich je starší pán, drobný a usměvavý, který sem do prodejny svým věkem tak nějak nezapadá. Je tu asi jako doprovod mladšího pána, zřejmě syna, který se kouká na nějaká horská kola.

Stařík se tváří velmi přátelsky, dívá se na mě, najednou mě osloví.
– “Kolik je vám let,” ptá se.
– “43,” odpovídám překvapeně.
– “A kolo je vaše hobby?,” vyzvídá.
– “Ano, velké,” říkám já, “zrovna si tu vyzvedávám kolo.”
– “A máte rodinu?,” ptá se on. Vyprávím mu o dětech, kolik je Timi, kolik je Manimu.

Nato mi starý pán podává ruku a dlouho ji drží. Má pevný stisk a suchou, velmi teplou dlaň – je to příjemné. Znám už jen jednoho člověka, který má takhle mimořádně teplé ruce, a to je moje Bea. Stisk pokračuje, ale vůbec mi to nevadí, vidím, že je to srdečný chlapík a od starého člověka to beru tak nějak přirozeně. Najednou mi pán povídá: “Nezávoďte. Nepřepínejte to s tím sportem. Sportujte, dokud je to příjemné, ale jakmile se objeví bolest, přestaňte. Musíte tu zůstat pro rodinu – to je důležitější než výkon.”

To mě docela ťalo, protože dobře vím, že jsem až moc propadl počítání sekund a wattů v aplikaci Strava. Říkám si v duchu – o tom pádu, po kterém jsem mohl skončit na vozíku, přece neví, ne?

Starý pán mi pořád drží ruku a pokračuje. “Já to dělám taky tak. Jezdím na kole a dělám strečink (proplete si ruce nad hlavou a pak za zády jako fakír – celkově působí neuvěřitelně fit a čile, vzhledem k tomu, že sám bych teď tento chvat nedokázal napodobit, tak si toho všímám.) “Ale nepřeháním to. Dávám tělu jen tolik, kolik potřebuje.”

A pán jede dál. “Vypněte ramena, narovnejte se a vystrčte prsa. Máte moc zapadlý hrudník.” Předvádí mi, jak mám stát. Zaráží mě, že si toho všiml, i když tu jen tak neformálně sedím na gauči a drbu s prodavači. Vím, že má pravdu, já fakt nějak blbě zatahuju hrudník, na ten zlozvyk už mě v životě 3-4 lidi upozornili.

Začínám mu naslouchat pozorněji.
– “Kolik je vám?,” ptám se.-“81,” říká on. Pohybuje se jako šedesátník. A pokračuje.
– “Pijete alkohol?”
– “Málo. Zvlášť tady v Kataru. Tak třikrát do roka.”
– “Nechte ho úplně, v tomhle věku už ho nepotřebujete. Pijte vodu, hodně vody.”

Říkám, že vodu piju.
– “Dobře. A při jídle každé sousto důkladně rozžvýkejte,” říká on.”Jezte pomalu. To vám udrží zdravé tělo a hlavu. Po jídle se jděte projít. Já dělám 70 kroků po každém soustu. Je to nejlepší na trávení.”

Pochoduje kolem s vypnutým hrudníkem a ukazuje, jak je to dobré na břicho.“Ale hlavně, buďte laskavý na svou rodinu. Nehádejte se s nimi. Vyhýbejte se konfrontacím.” (Přesně tohle slovo použil, celkově mluvil spíš jako vzdělaný člověk.) “Štěstí v životě jsou dobré vztahy. S rodinou a přáteli. Nic jiného nepotřebujete, nic jiného vám radost nedá.”

Pak jsme ještě trochu povídali a on musel jít, jeho syn byl na odchodu. Tentokrát jsem mu podal ruku já a úplně vážně mu říkám: “Děkuju. Měl byste být guru. Já si tady zkouším jezdecké boty a vy jste mi mezitím za pět minut dal kompletní návod na život.”

Pán se usmívá a je na odchodu.
– “Odkud jste?,” volám ještě za ním.- “Z Indie.” Což jsem podle rysů tváře stejně odhadoval, i když byl pán na Inda nezvykle světlý. “Z Goa, z Dillí?,” ptám se, protože když tu lidi nejsou z jižní Kéraly (ti jsou hodně snědí), tak jsou to většinou Goánci nebo lidi z hlavního města. – “Úplně ze severu, z Himalájí,” ohlédne se a jde.

No a to je všechno. Bylo to jen pár minut a vlastně to byla jen taková rychlá konverzace v obchodě. Ale musím na to myslet ještě teď. Něco mi říká, že ten pán měl ve všem pravdu a že mi v pár větách dal kompletní recept, jak žít spokojeně a dlouho. Akorát ten první bod o tom nezávodění nechci a nedokážu naplnit, protože vím, že mě to ego žene a že jsem posedlý výsledky a čísly. Ale přitom vím, že moudřejší by to bylo dělat podle něj. No nic. Dobrý starý pán.


Původní odkaz na Facebooku. 4.1k lajků, 241 sdílení.

Přidat komentář

Váš komentář
Jméno