„Arméni,“ pronesl strýc Chosrov chvatně. „No může být vůbec něco komičtějšího? Angličan má říši, aby vládl. Francouz má umění, aby vedl a udával tón. Němec má armádu, aby trénoval a dělal zkoušky. Rus má revoluci, aby začínal. Švýcar má hotely, aby je spravoval, Mexičané mandolíny, aby hráli, Španělé býky, aby bojovali, Rakušáci waltzy, aby tančili, a tak dále a tak podobně, ale co máme my, no?“
„Uřvané huby, abychom je drželi?“ navrhl starý pán.
„A Irové,“ nedal se zarazit strýc Chosrov, „Irové mají celý ostrov, na kterém si mohou třít bídu s nouzí; Arabové tisíc rodů a kmenů, aby se v poušti mohli spojit; Židé zázračné děti, aby je posílali na koncertní turné, Cikáni maringotky a karty věštící bohatství; Američani chronickou nervozitu, které říkají svoboda, ale co máme my Arméni?“ (174)
